Spartathlon 2013: Peklo na zemi

Po více než měsíci jsem se konečně dostal k tomu, abych sepsal elaborát ze své účasti na Spartathlonu, který je bezesporu jedním z nejnáročnějších sportovních podniků v Evropě a snad i na světě. Jelikož už od té doby uplynula určitá doba a vzpomínky se slévají dohromady, je možné, že sled událostí a údaje nebudou zcela souhlasit, takže prosím případné nepřesnosti omluvte. A nyní již k věci…

Spartathlon – Zpráva o účasti

Tak je to konečně tady. Je středa 25. září a po více než ročním usilovném tréninku nastává čas na jeho zúročení. Vstávám v 5 ráno. Moc jsem toho v posledních dnech nenaspal, i když jsem měl v plánu přesně opačné. Letadlo nám letí až kolem poledne, ale protože se musíme přesunout na letiště do Vídně, máme naplánován odjezd na šestou ráno. Na rozdíl od Norsemana s sebou beru tentokrát jen jednoho pomocníka (opět je to Laďa). No, a protože odpadá plno vybavení, které je jinak potřebné na triatlon, všechno se mi pohodlně vejde do mého kufru. Do svého příručního kufru si z opatrnosti dávám základní vybavení, abych mohl běžet, i kdyby mi velký kufr nedošel – tenisky, tri-suit, ve kterém poběžím, norsemanovské prádlo a ponožky.

Domov opouštím načas, Laďu za krátko vyzvedám a předávám mu kormidlo svého parníku. Do Vídně to jsou cca 3 hodiny, které hodlám prospat. To se mi moc nedaří, a navíc Laďa pěkně valí, takže jsme na letišti dlouho před plánovaným časem. Nevadí, děláme check-in a vydáváme se na ranní kafe. Čas plyne pomalu, ale nakonec procházíme bezpečnostní kontrolou a sedáme do letadla. Do Atén to jsou si dvě hodinky letu. Ani se nenadějeme a letadlo jde na přistání. Letiště v Aténách je překvapení – na tak velké město bych očekával mnohem větší. Rychle vyřídíme auto – místo malého vozu dostáváme velkého Opela, který e ale díky automatické převodovce ukazuje být pěkně žíznivým vozem. Hotel je od letiště asi 20 minut, ale protože míjím odbočku, trvá nám to trochu déle.

V hotelu panuje pěkný zmatek. Ve vstupní hale to ale nevypadá jako v řeckém hotelu, ale spíše jako v hotelu v Osace. Dle mého odhadu je tam nejméně polovina Japonců – to plně odpovídá startovní listině, která se podobá spíše mistrovství Japonska v ultramaratonu.

Po chvilce zmatků se stavím do fronty na registraci, zatímco Laďa sedí venku a dává si cigáro. Po chvilce čekání se dostávám na řadu. Odevzdávám osvědčení o lékařské prohlídce, podepisuji pár papírů a dostávám nálepky na auto. Potom si ještě vyzvednu tašku s pár věcmi (startovní číslo atd.). Jdu udělat check-in a nemilým překvapením je že s Laďou budeme ve čtyřce a dalšími dvěma neznámými lidmi. To nebude to pravé ořechové pro předstartovní přípravy a soustředění. No, nedá se nic dělat. Na pokoji jsme první a zabíráme nejlepší postele. Budeme tu jak sardinky, mezi postelemi se nedá projít a ani skříň se nedá otevřít. Snažím se nemyslet na to, jak se budu brzdy ráno před závodem vyprazdňovat, když to vypadá na tak „hustý provoz“.

Jsme s povinnostmi prvního dne hotovi celkem rychle, a tak se rozhodujeme vyrazit na mini prohlídku do centra Atén. Z hotelu je to tak 15 minut, pořád po hlavní cestě. Velice pohodlné. Po chvilce problémů zajíždíme do podzemní garáže. Udělám pár nákupů pro svoji druhou polovičku a vydáváme se centrem směr Akropolis. Ač jsem byl varován, že Atény jsou pro mnoho cestovatelů zklamáním, nemohu se stejnému pocitu ubránit i já. Pokud zapomeneme ne Akropolis a pár dalších památek, tak toho v centru moc k vidění není. No nic, protože je celkem dost pozdě, rozhodujeme se vystoupit na kopeček vedle Akropole, odkud pořizujeme pár snímků. A hurá zpět k autu – máme menší potíže najít garáž, ale nakonec se vydáváme zpět do hotelu, kde rychle povečeříme. Večer není pořádně co dělat, takže se bavím brouzdáním po internetu. Ukazuje se, že další dva spoluobyvatelé pokoje jsou běžci, jeden Španěl a druhý je Portugalec.

Ve čtvrtek se probouzím na své poměry celkem pozdě. Plán na dnešní den je takový, že po desáté mám odevzdávat balíčky s věcmi, které budu chtít rozvést po kontrolních bodech a od pěti je předzávodní brífink. Mezitím mám v pánu vyrazit do centra na turistickou procházku. Posnídáme, odevzdávám balíčky a kolem jedenácté nasedáme do auta směr centrum. Prvním cílem je Chrám Dia Olympského. Kupujeme kombinované vstupenky i na Akropolis a vydáváme se dovnitř. Zbytky chrámu jsou impozantní, představuji si, jak asi musel vypadat celý. Dalším cílem je Olympijský stadion, ke kterému se vydáváme pěškobusem. Taky toto místo stojí za návštěvu. Stadion je kompletně opravený a zážitek z něj je úplně jiný, než z běžných, více či méně pobořených antických památek. Nejsem si ale jistý, co je lepší. Posledním a nejočekávanějším cílem je Akropolis. Jdeme z druhé strany než včera, takže jsme tam celkem rychle. Je však ukrutné horko, takže bez zapocení se to úplně neobejde. Akropolis je úžasná, děláme moře fotek a užíváme si antických památek. Máme krásné počasí, takže je to ideální. Začíná však pomalu tlačit čas, takže se vydáváme zpět k vozu a dostáváme se do hotelu včas na to, abychom se mohli vydat do vedlejšího hotelu na brífink.

Brífink není v žádném případě tak zajímavý, jako na Norsemanovi, kde to byla taková menší show. Tady se jde ihned k věci, a tak je tato část programu tak trochu zklamáním. Snažím si zapamatovat pár důležitých věcí k trese, protože jsem si samozřejmě zapomněl vzít tužku a papír. Za necelou hodinku je po brífinku. Na cestě ven se zdravím s Danem Orálkem, který je natolik ochotný a kolegiální, že mi dovolí z něj vytáhnout řadu informací a zkušeností z jeho předcházejících dvou účastí. Následuje večeře, posezení venku u kávy s Laďou a společné plánování příštího dne, který je už dnem závodním. Večer si chystám všechny věci, abych byl ráno rychle ready. Ostatní dva atleti na pokoji se také chystají a fačují si prsty na nohou. Na to bych málem zapomněl. Ale večer to dělat nebudu, nechám to až na ráno. Kolem jedenácté bych už mohl jít spát, ale vůbec se mi nechce. Kolegové už spí, ale já si hraju s internetem. Konečně kolem půlnoci usínám. Mám před sebou jen čtyři a půl hodin spánku.

Tak a už je to tu. Budík mě budí o půl páté jako prvního. Rychle valím na záchod a akce se mi povede také jako prvnímu. Takže důležitý bod je splněn. Autobusy budou odjíždět v 6, takže je dost času. Hodím do sebe energy shot, vypiju jonťák a zavazuji si prsty na nohou. Uklízím všechny věci do kufru, který mi Laďa odveze do Sparty, kde budeme příště spát (ale ne tuto noc, protože tu strávíme oba na cestě). Je tři čtvrtě na šest a vydávám se dolů, kde mi Laďa udělá ještě pár fotek.

Nasedám do autobusu a trochu medituji nad tím, co mě čeká. Přesně v šest autobus odjíždí a asi za 15 minut je na místě pod Akropolí, kde je start.

Máme ještě 45 minut do startu a prostor startu se začíná plnit. Za pár chvil je napakovaný běžci a jejich doprovodem. Mám v plánu se moc nerozcvičovat, protože mi to před nejméně 30hodinovým závodem připadá zbytečné.

Dám si lehký výklus a jdu se vyčůrat k plotu, který se stává veřejným záchodkem. Není mi moc do řeči, takže s Laďou spíše mlčíme a děláme pár fotek. Zbývá už jen pět minut. Jdu úplně ke startovní čáře a nechávám si udělat další fotku.

Zařadím se asi do třetí lajny, protože do společnosti úplně vepředu se mi moc nechce. Slyším ředitele závodu, jak ohlašuje minutu do startu, potom půl minuty, deset sekund a najednou se ozve výstřel a celý dav běžců se vydává vpřed.

Ocitám se uprostřed davu těl, který mě nese s sebou. Vydáváme se směrem dolů. Začátek závodu je úžasný. Zastavují kvůli nám dopravu, automobily troubí na pozdrav a lidí mávají. Po chvilce se čelo závodu odchýlí asi 100 m z trasy, takže jakmile zjistíme, že běžíme špatně, musíme proběhnout malým parkem na správnou trasu. To to začíná, říkám si. Poté před sebou uvidím Dana Orálka, se kterým se chvíli vybavuji, než mi (samozřejmě) uteče. Ani jsem nečekal, že bych mohl běžet s ním.

První kilometry ubíhají v poklidu. Za chvíli jsme venku z centra. Na světlech stojí policisté a zastavují pro nás dopravu. Je ještě příjemné počasí. Po sedmé je kolem 20 stupňů, ideální na zahřátí. Mám v plánu zaběhnout první maraton přibližně za 4 hodiny. To odpovídá tempu asi 5:20 na kilometr. Běží se mi nečekaně výborně. Moc se nedívám na hodinky a snažím se běžet „pocitově“. Trasa vede nahoru a dolů, ale pozvolna, takže nic náročného. Asi po hodině běhu se dostáváme na dálnici. Náš pruh je sice vyznačen kužely, ale zejména přebíhání odbočovacích pruhů je celkem nepříjemné, protože řečtí řidiči jsou pověstní svým uměním. Běh po dálnici se zdá být nekonečným, ale nakonec sbíháme na místní cestu, která nás zavede k moři. Užívám si nádherných vyhlídek a snažím se nemysle na to, že je to teprve začátek.

Můj občerstvovací plán je následující. Každých cca 5 kilometrů je kontrolní stanice s občerstvením. Na každé chci vypít půl litru vody, na každé druhé půl litru iontového nápoje a speciálního prášku se solí, který mi připravil můj sponzor. Podle potřeby do sebe budu valit power shoty. Navíc mám nějaké gely a chystám se také jíst chipsy a další věci, které budou k dispozici. Tak bych se měl udržet v uspokojivém stavu.

Na dvacátém kilometru do sebe dostávám obsah prvního balíčku – sůl, gel a beru si i power tyčku. Zatím je vše v pořádku. Začíná však být ukrutné horko. Podle původní předpovědi mělo byt 25, ale teplota teď šplhá hrubě přes třicet. Dodržuji pitný režim, co to dá, ale jídlo mi moc neleze. Na každé stanici dám pár chipsů kvůli soli. Na třicátém kilometru si všímám, že mé černé tričko je nyní zcela bílé – je vidět, že ztrácím ohromné množství soli. Na další „balíčkové“ stanici to kompenzuji, ale můj přípravek je tak slaný, že mám trochu potíže ho do sebe dostat. Bohužel mě začínají tahat svaly na stehnech. Na začátku tomu nepřikládám velkou pozornost a připisuji to nedostatku soli. Snažím se nohy šetřit úspornou běžeckou technikou, ale bolest velice pozvolna roste. Ve stoupajících partiích mám pomalu náběh na křeče. To není moc dobré, říkám si a trochu zpomaluji. To si mohu dovolit, protože oproti limitům mám velkou rezervu. Přes tyto problémy s překvapením zjišťuji, že jsem první maraton zvládl za 3:45. To je mnohem rychleji, než jsem plánoval a pohybuje se na úrovni mého osobního rekordu na maraton. Na jednu stránku dobré, ale začínám mít obavy, abych to nepřepískl.

Jsme teď už ve vnitrozemí a dalším postupným cílem je starý Korint, který je zhruba ve vzdálenosti 100 km. Na druhý maraton mám naplánováno tempo 6:00 na kilometr, tj. maraton za nějakých 4:15. Svaly na stehnech bolí, ale náběhy ke křečím už nemám. Opět se snažím nedívat na hodinky a běžet podle pocitu. Bohužel se mi už tak nedaří úplně dodržovat pitný režim, takže každých pět kilometrů dávám půl litru vody a dalších pět půl litru jonťáku. Víc už nesnesu. S jídlem to není slavnější. Terén je zvlněný a celkem zajímavý. Pomalu mi začíná docházet, k čemu jsem se vlastně odhodlal. Navíc mě čím dál víc začínají brát stehenní svaly. Blíží se první hlavní kontrolní stanice (80 km) a mám trochu obavy, jak to se mnou bude dál.

Konečně je za mnou 80 km. Dostávám se na tuto stanici v 15:15 odpoledne, tj. za 8:15. Je to rychleji, než jsem čekal, ale bohužel jsem v horším stavu, než jsem chtěl. Nohy ukrutně bolí, takže uléhám na podložku a nechávám si udělat masáž. Ptám se sám sebe, jestli se mi z té podložky podaří vstát. Asi za pět minut skutečně vstávám a snažím se občerstvit. Silou vůle se mi to podaří, ale do ideálu to má daleko. Za celou dobu jsem byl jen 2x na malou a vzhledem k objemu vypitých tekutin je jasné, že bych měl pít více. Kdyby to tak šlo…

Vydávám se směrem na starý Korint. Cesta vede nekonečnými loukami. Najednou uprostřed ničeho vidím hlouček lidí, jak se sklání nad jedním běžcem. Je jasné, že je v bezvědomí. Později se dozvídám, že to byl jeden z adeptů na přední pozice ze Švédska, kterému mu to prostě nevyšlo – tělo odmítlo přijímat tekutiny a potravu, takže prostě vyčerpal veškeré zásoby a šel do bezvědomí. To mě trochu vyděsilo. Nicméně pokračuji dále, protože už to do Korintu není daleko. Vybíhám jeden kopeček a poté už sbíhám dolů. Přibíhám na kontrolní stanici č. 26 na 93 km a koho tam nevidím sedět na židli… Je to Dan Orálek, který k mému překvapení závod vzdává. Prý mu nohy odmítly poslušnost. Podělím se s ním o své problémy a obavy. Dostanu radu, abych si bolavá stehna chladil ledem, což také na každé stanici činím, pokud tam led je. Skutečně to pomáhá. Zbývá asi 30 kilometrů na metu tří maratonů.

Začíná se šeřit, už není tak ukrutné horko, ale můj stav se postupně dále horší. Piji, co to dá, ale čím dál méně a na jídlo nemám chuť. Aspoň do sebe čas od času vrazím gel. Co je horší, cítím, že pomalu nestupuje nevolnost. Netrvá dlouho a je úplná tma. Snažím se nemyslet na problémy. Trasa je teď v kopcích, nahoru a dolů. Je to peklo. Nahoru to celkem jde, ale dolů to bolí. Pomalu, ale jistě se blížím k cíli třetího maratonu. Z bolesti prstů na nohou je mi jasné, že ovázání dosáhlo svého limitu. Cítím, že je mám úplně rozrasované a na 120 km plánuji provést ošetření. Konečně na chvíli ustávají kopce a blíží se třetí hlavní stanice, stará Nemea. Tady by mělo být teplé jídlo, které do sebe za každou cenu plánuji narvat.

Třetí maraton dobíhám v čase 21:40 večer. Třetí úsek mi trval asi šest a půl hodiny. To je víc, než jsem měl v plánu, ale díky prvním dvěma rychlým úsekům jsem stále minimálně hodinu před limitem. Na stanici si před ošetřením nohou a jídlem nechávám udělat masáž.

Na žádost, ať si lehnu, odpovídám negativně, protože bych se určitě nezvedl. Sedám si tedy na židli, masér pracuje a netváří se nějak pozitivně. Mám takový dojem, že mi chce říct, ať se na to vykašlu. Stehna strašně bolí, ale po 10 minutovém zpracování se cítím lépe.

 

Vyměním si oblečení za noční a konečně sundávám boty. Jak jsem očekával, prsty jsou úplně zničené. Pravá noha je relativně v pořádku, ale levou tenisku mám úplně prokrvácenou. Strhávám náplasti z prstů a zjišťuji, že je to jeden velký puchýř. Nedbám na bolest, dávám na to nové náplasti, nasazuji čerstvé ponožky a boty. Beru so misku rizota s tím, že ho dám. Bohužel nedám. Po prvních pár soustech mám pocit, že ze mě vyjde všechno, co jsem za celý den do sebe dostal. Raději toho nechávám, doplňuji tekutiny a vydávám se vstříc temnotě, osamocenosti horských partií s cílem dostat se na 160 km pod ultimátní test, který je překročení hory v terénu.

Brzy po opuštění stanice měním přístup. Už nemyslím daleko dopředu, ale pouze na příští stanici. Nohy jsou v jednom ohni. Navíc stanic, kde je led, ubývá, takže není úlevy. Terén je velice náročný, střídavě prudce nahoru a dolů. Už střídavě běžím a jdu. Asi na 140 km si musím na chvíli sednout. Zkouším se rozběhnout, ale nejde to. Dalších 10 km už jen jdu. Do 160 km už chybí jen 10 km. To „jen“ mi však velice brzy zhořkne. Profil je neprosto neuvěřitelný. Příkré stoupání, kde auta jezdí na nejvýš na dvojku. Jdu úplně sám. Na cestu mi svítí úzký paprsek světla z baterky. Postupně se moje chůze mění v opilecké klopýtání. Zorné pole se zužuje na pár stupňů. Přestávám vnímat své okolí a je mi permanentně na zvracení. Je to čisté utrpení.

Zastavím se s tím, že se pokusím vyzvracet se. Nejde to. Mám strach si sednout, abych se zvedl. Připadám si jako horolezec v Himalájích. Každý krok mě stojí obrovské úsilí. Do předposlední stanice před horou docházím pár minut před limitem a v polovičních mrákotách. Už se ani nesnažím občerstvit ani se nepozdravím s osazenstvem stanice a pokračuji dál.

Je to čím dál horší. Ztrácím přehled o prostoru a čase. Je to pořád do kopce a už si ani nepamatuji, zda jsem vůbec kdy šel směrem dolů. Před sebou vidím horu, na kterou se mám vyšplhat. A po ní se vine had ze světel – čelovek dalších běžců, kteří se již vydali vzhůru. Když už se zdá, že je stanice na dosah, přichází zklamání. Je to jen malá rovinka před dalším stoupáním. Už nemám sílu ani nadávat. Teď už je to čistá síla vůle.

Najednou se přede mnou objevuje kýžená stanice. Musí na mne být strašný pohled.

Přicházím v 5:26 ráno. Od 120 do 160 km mi to trvalo 8 hodin 40. Skoro 9 hodin čistého utrpení. Celkem 22 a půl hodiny na cestě. Sedám si do plátěného skládacího křesla. Už chápu ty, co říkají, že už ani nemohou brečet. Cítím se úplně prázdný. Přemýšlím co dál. Zavírám oči.

Pokračování? …snad příště…

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle