Authentic Phidippides Run: Když ti to z Atén do Sparty nestačí
Authentic Phidippides Run aneb Spartathlon tam a zpět, bratru 490 kilometrů z Atén do Sparty a stejnou cestou zpět, ve stopách Feidippida, legendárního aténského posla. Po úspěšném absolvování Spartathlonu před 7 lety jsem se odhodlal vydat se ještě jednou na tuto trať a aby to nebylo fádní, tak rovnou na dvojnásobnou distanci.
Jsa si vědom toho, že do své „vrcholové“ řecké formy z roku 2017 mám dosti daleko, a taky „protože věk nezastavíš“, rozhodl jsem se tentokrát nevrhnout se do závodu po hlavě se strategií – běž, dokud to jde, a potom uvidíš – a využít zkušeností získaných na dvou Backyard ultra závodech. Přeloženo do jazyka srozumitelného člověku neznalému věci to znamená, že každou hodinu poběžím volným tempem 6,7 km a zbývající minuty do celé hodiny půjdu. A potom budu celý hodinový cyklus opakovat, dokud to půjde. Při dodržení tohoto přístupu bych měl natočit 100 mil, tj. cca 165 km za 24 hodin.
Ale dost už strategie a vrhněme se na to.
Do Atén letím v úterý 19. 11. ráno z Vídně. To znamená jet autobusem ve tři ráno z Olomouce. Když chceš ušetřit nějakou kačku za hotel ve Vídni, tak si holt musíš přivstat. No přivstat… vlastně si jen zdřímnout před odjezdem. Není totiž nic lepšího, než když ti pozdě večer přistane ve schránce práce, kterou musíš udělat. Ještě, že mám doma rozpitou flašku vína. Do postele lehám o půlnoci, budík mám na 2:15 a taxi objednaný na 2:35. Budík mne v daný čas nemilosrdně vzbudí a chvíli nevím, kde jsem. V 2:30 už ale stepuji před barákem a čekám na auto, které samozřejmě nejede. Dávám mu pět minut, pořád nic, tak si objednám Bolta a za minutu mne vyzvedává. Na nádraží dojíždím pět minut před autobusem, a když nasednu, dostanu od taxislužby zprávu, že auto je připraveno před domem – hahaha, no tak určitě.
Snažím se spát, ale moc to nejde. Pomalu začínám být nervózní, přece jen je to zatím můj nejdelší běžecký projekt; letošní rok byl více závodní než tréninkový a nejsem si tak jistý, jestli do Atén neletím jen na výlet. Samozřejmě tvrdě usnu asi půl hodiny před příjezdem na letiště.
Jedu jen nalehko. Žádná monstrózní zavazadla. Jen jeden malý kufr a batoh. Přemýšlel jsem, jak pojmout přístup k závodu a dropbagy. Z původní punkové myšlenky, že půjdu bez dropbagů, jsem slevil, a mám jen dva – jeden na 80. km v Korintu, kde mám oblečení na první noc a náhradní čelovku, a druhý na velký checkpoint 10 km před Spartou, kde mám powerbanku, teplé oblečení. Předpověď na první den a půl je více než příznivá, cca 17 stupňů během dne, 12 v noci, takže až do Sparty mám v plánu běžet nalehko v kraťasech a tričku s návleky na ruce a lehkou bundou v batohu. Samotný batoh také koncipuji jako velmi úsporný, kromě již uvedeného v něm mám dvě malé powerbanky, čelovku (přece jen zcela nedůvěřuji spolehlivému dodání dropbagů a čelovku potřebovat budu), nouzovou termofólii a pár dalších věcí, jako kabely. Oproti tomu, co jsem očekával, jsou checkpointy naskládány relativně dost hustě s průměrným odstupem asi 7 km a nejdelším úsekem 10 km. Proto běžím jen s jednou půllitrovou soft flaškou.
Ale zpět na začátek. Na letišti samozřejmě sedám do salónku, kde snídám a kávu a (jak jinak ve Vídni) štrůdl prokládám pivem a whisky. Protože nemusí dělat check-in, mám více než 2 hodiny, než budu muset k nástupu, a tento čas využívám k občerstvení naplno. Samotný let po startu strávím v bezvědomí – přece jen absence spánku a alkoholové opojení si vybírá svoji daň. A po přistání stav mentální mlhy pokračuje; nejdříve hledám automat na jízdenky do centra a poté na displeji bojuji s řečtinou, místo abych si přepnul na angličtinu. A vyvrcholí to tím, že nasedám místo na metro na příměstský vlak, který sice jede přes centrum, ale ne tam, kam chci. Proto z něj operativně uprostřed ničeho přesedám na metro. Naštěstí sluníčko svítí, v tričku a kraťasech je příjemně, a proto mi půlhodinové čekání moc nevadí. Vysedám na stanici Monastiraki – na místě, které z předchozích 4 návštěv Atén velmi dobře znám. Odtud je už jen pár stovek metrů do hotelu, kam před třetí dorážím.
Po servisu, který potřebuji po dvanáctihodinovém cestování, se rozhoduji neválet se, online kupuji kombi lístek na nejprofláklejší aténské památky a vyrážím do víru velkoměsta. Sice je listopad, ale Monastiraki a okolí vypadá jako v létě (ale s přívětivějšími teplotami). Restaurace a trh v plném provozu, lidí tak akorát. Jako první samozřejmě vyrážím na Akropoli, velmi příjemnou (a pro mne notoricky známou) procházkou boční trasou přes sousední vršek. Sice je to už sem let od poslední návštěvy, ale vše mám zapsané v paměti. Neomylně procházím okolo Římské Agory, Hadriánovy knihovny a nahoru na kopeček.
Pohled na Akropoli je úchvatný, je zalita ve slunci. Udělám pár fotek, sejdu kopeček a hned se přes hlavní vchod vydávám na další – projdu kolem Dionýsova divadla a nahoru k hlavnímu chrámu. Protože času do zavíraček už není mnoho, z Akropole už dávám jen Hadriánovu knihovnu a zbytek si nechávám na středu. Únava se přece jen začíná projevovat a tak se doploužím do hotelu a odpočívám. Čeká mne jen večeře a (doufám) i pár piv.
Středa, den před závodem, je celkem hektická. Probouzím se až před jedenáctou. V pět odpoledne je předávání startovních čísel a technický brífink a čas mezi tím trávím návštěvou zbývajících památek. I když jsou Atény relativně hodně kompaktní a památky u sebe, přece jen je to pár kilometrů k nachození. Hodinu, která mi zbývá do ochodu na brífink, trávím na obědě, kdy řecký salát a těstoviny s mořskými plody prokládám pivem a nakonec i panákem ouzo jako pozorností podniku. Je třeba říci, že jsem velmi dobře naladěn.
Pokud jsem byl připraven na to, že řecký přístup k akcím, jako je tento brífink, bude podobný jako italský, tak mé očekávání bylo ještě překonáno. Čekání ve frontě na číslo se dá snést, ale odevzdávání dropbagů je noční můra. Jeden člověk připevňuje ke každému dropbagu štítek, na který dopisuje číslo běžce a číslo checkpointu. A přede mnou jsou asi 3 lidi a ten první má asi 10 dropbagů. Po půlhodině ve mně začíná vařit krev a na řadu se dostávám těsně před tím, než stačím explodovat. První půlhodinu brífinku, který začíná s hodinovým zpožděním, přetrpím, ale když už podvacáté slyšíme, že tam a tam máme zabočit na místě, jehož jméno si stejně nemám šanci zapamatovat, ale nemáme mít obavy, protože je na silnici jasné značení, to už nevydržím a odcházím. Je sedm večer, ráno vstávám v 4:15 a v 5:15 mám být na startu – a na tyto nesmysly není čas ani chuť. Na pokoji vše nachytám tak, abych ráno jen zavřel kufr, otevírám pivo a čumím na video. No a samozřejmě mi v osm přijde práce – ta, která měla přijít odpoledne, abych ji v pohodě zvládl. Takže místo klidu jsem ve stresu, práci dorážím po jedenácté a usínám po půlnoci. No super, z původní osmé, jako času ulehnutí, mám před čtyřdenním závodem jen čtyři hodiny spánku. A to se ještě uprostřed noci vzbudím, protože řecké jídlo musí ven – což ale na druhou stránku šetří čas, který by na tuto činnost padl ráno.
Ve 4:15 se rozeřvou oba budíky. U dveří mám vedle ledničky na zemi položené běžecké hadry. No a samozřejmě, tričko je úplně mokré – večer jsem už vypnul ledničku a moje tričko tak převzalo roli pohlcovače vlhkosti. Takže otevírám kufr a beru náhradní. Ve 4:45 za sebou zavírám dveře pokoje a vydávám se na start, kam je to přes kilometr ztichlými aténskými uličkami. Upřímně řečeno se necítím moc komfortně a uvítám, když se dostávám na hlavní silnici, kde přece jen už je nějaký provoz. Za neustálého hlasitého kodrcání kufru za 20 minut docházím na start.
A klasika – vše se teprve připravuje, nafukuje se oblouk a sestavuje elektronika. Vyzvednu tracker. Za chvíli dochází zbytek českého týmu a přináší mi křiklavě žlutou vestu. Tu si ale odmítám vzít – s velkým řeckým písmenem fí (které vypadá jak „kosočtverec s úhlopříčkou“) bych si připadal fakt divně. Organizátoři slibovali, že se postarají o kufry. S překvapením zjišťujeme, že jsme jediní, kteří nemají support. Na dotaz, kam tedy máme odevzdat zavazadla, organizátor nechápavě reaguje, že „jako dropbagy“? Rozsvítí se mu až po vysvětlení, že nemáme support ani hotel na dobu nepřítomnosti a po chvilce dohadování naše zavazadla misí v soukromém voze hlavního organizátora. Sice mám pochybnosti, jak to bude s vyzvednutím, ale pořád lepší, než běžet s kufrem pět set kilometrů.
Všechny tyto peripetie jsou však dobré v tom, že není čas na nějakou větší nervozitu. Zbývá deset minut do startu, když si nastavuji trasu na hodinkách. Dokonce se mi ani nechce ze stresu na záchod – tentokrát jsem se rozhodl zabojovat se svojí toaletní fobií a neberu si imodium. Sice je jen málo nepříjemnějších věcí, než zakousnutý vlk během dlouhého závodu, ale i přes to – když se mi bude chtít, tak se mi bude chtít. Střeva budou tentokrát pracovat a nebudou zastavena medikamenty.
Začíná hrát živá kapela. Minuta do startu, podáme si ruce a já se ponořuji do sebe. Má se běžet v šest – běží se v šest nula jedna. Ani mne to nepřekvapuje. Dav se rozbíhá. Není nás sice čtyři sta, jako na Spartathlonu, ale i pro těch šedesát běžců pořadatelé a policie poskytují stejný servis. Seběhneme na hlavní ulici, policie řídí provoz na všech křižovatkách, auta troubí, lidé na zastávkách a v kavárnách tleskají a povzbuzují. Stejně jako na Spartathlonu celou cestu, asi 7 kilometrů až k náběhu na dálnici. Připadám si jako před sedmi lety, akorát se tedy nikam neženu, jako tehdy. Mám tempo 6:30, jsem na chvostu pole a ani se tentokrát nemusím nutit k nezávodění. To, že před sebou mám pět set kilometrů, je dostatečným argumentem, abych se necítil blbě jako jeden z posledních.
Je tma, ale nebe už začíná vykazovat první známky úsvitu. Když přiběhnu k dálnici, musím počkat, protože pro jednoho člověka hustou dopravu policista nezastaví. Když ale za mnou nikdo další není, tak přebíhám za asistence modrobílého majáku policejního auta jako boss sám. Tak, a teď mne čeká jeden z nejméně příjemných úseků. 8 kilometrů, sice z kopce, ale v odstavném pruhu dálnice v ranní špičce. Protože jsou kužely položeny po sto metrech, pocit bezpečí nijak nenavozují. Zvlášť když je každý třetí vyvrácený od projíždějících aut.
Už je světlo. Dvacet kiláků a pořád na velké silnici. Zvolenou strategii zatím odkládám stranou. Najedu na ni, jakmile zmizím do přívětivějších končin. Dvacet pět – konečně vidím vodu. Na občerstvovačce poprvé naplním soft flašku, na hodinkách mačkám tlačítko mezičasu a najíždím na backyard. Mám 45 minut náskok na časový rozpočet. Čtyřicet pět kilometrů, maraton zhruba za pět hodin – skutečné moře! Běžím po úzké cestě vedle srázu – jak dobře známá místa, jako bych tady byl včera.
Jen při Startathlonu je maraton o dost více cítit – kvůli vedru a podstatně vyššímu tempu. Teď jsem i po skoro padesátce čerstvý a dobře naladěný. Fotím si potopenou loď, pořád tady je. Přes mraky se začíná prodírat sluníčko, je teplo, ale nic tragického. Zatím mne to relativně baví.
Běžím nahoru a dolů kolem moře. Kilometry ubíhají pomalu, ale jistě. V dálce se začínají rýsovat hory Peloponésu a pod nimi tuším Korint, místo, kde se láme chleba na Spartathlonu, ale v tomto závodě místo, kde si v klidu budu moci prohlédnout průplav bez stresu, že bych nestíhal limit. Padesát, šedesát; na sedmdesátém mám krizi, začíná to kousat. Pomáhám si guaranou a dělám kompletní servis – poklnu sůl, něco pojím. Najíždím na „kontrolovaného“ autopilota, tj. makám bezděky, ale nejsem mentálně mimo. Trasa před Korintem liší od Spartathlonu, přes průplav přecházím přes menší most. Je pozdní odpoledne, pomalu se začíná ochlazovat a za hodinu a půl se začne stmívat.
Po jedenácti hodinách docházím do prvního velkého checkpointu, Examilia, kde mám dropbag. Je na luxusním místě, ve velkém domě. Sedám, nejdříve přebalím batoh, do kterého přidávám ponožky a kalhoty Hosio s odpínacími nohavicemi. Připravím se na noc. Oproti svým zvyklostem vyzouvám boty a jsa si vědom, že je třeba doplňovat energii, solidně se narvu polévkou s nudlemi a nepohrdnu ani pár koláčky. Současně si udělám další servis (minerály a tak). Po zhruba dvaceti minutách usoudím, že je třeba vydat se dál. Kochám se červánky, jsem v dobré kondici a cítím se pozitivně. Těším se na noc – za Korintem nejsou limity tak přísné a jde se do kopečků, kde si budu moc trochu dáchnout od běhu.
Dalším postupným bodem je antická Nemea. Tu mám velmi hluboko zapsanou do paměti. Tu mi při prvním Spartathlonu dělali nouzovou masáž, kdy jsem skoro nemohl chodit, abych úplně zdechl po dalším maratonu pod horou Artemisio. Trasa však vede jinudy. Spartathlon je pro běžce přívětivý – my se prodíráme vrchy, běžíme nahoru a dolů a nabíráme výškové metry. Když uvidím čerpačku, neodolám, a koupím si jedno pěkně studené. Nedám ho na ex, protože s tím mám špatné zkušenosti, ale popíjení piva je velmi příjemnou náplní asi dvanáctiminutové chodecké části hodinového cyklu. Za dalších pár kilometrů toto velké ještě doplňuji malým kouskem z budky u cesty. Tak hydratace by šla.
Je tma jak v pytli, osmnáct stupňů. Vítr zcela utichl. Držím se plánu. Na velký checkpoint do Némey je to z kopce a dobíhám tam po zhruba šestnácti hodinách a 120 kilometrech. Donutím se pojíst, opět polévka, nějaké těstoviny. Trochu posedím a vyrážím do černočerné noci. Dalším postupným cílem je Nestani, ale v cestě stojí hora Artemisio. Pod dojmem Spartathlonu se těším, že si to v pohodě odšlapu na silnici, kilák do prudkého kopce a dolů do Nestani. Jak krutě se mýlím.
Ještě chvíli je to po silnici nahoru a dolů, dá se běžet, ale potom to přichází. Do kopce. Ale jakého. A to je teprve začátek. Svah prudký jak na sjezdovce. Samozřejmě musím slevit ze své strategie, jsem rád, když za hodinu ujdu 6,7 km (yard). Za odměnu si dávám 5 minut, i když limit pro yard nesplním. Nálada začíná pomalu nabírat klesající trend. Mám asi dvě a půl hodiny náskok na celkový limit – není to mnoho a určitě to není dost na to, abych odpočíval.
Jsem zdemolovaný. Tři a půl hodiny už jdu do šíleného kopce, který nebere konce. Takto zničený jsem byl naposledy na prvním Spartathlonu, po kterém jsem skončil na 10 dní na JIPce. A jako lahůdka, pět a půl kilometru a šest set výškových. Není nic vidět, škrábu se nahoru, co to dá. Pozitivní je, že jsem zvětšil náskok na celkový limit na tři a půl hodiny. Do hlavy se mi vkrádají myšlenky, proč to všechno dělám. Cesta je asfaltová, ale neúprosně příkrá. Sem tam ji v zatáčkách přerušuje mírný offroad z napadaného kamení a hlíny. Seckvakl jsem se s dalšími dvěma běžci, s nimiž sdílím útrapy nekonečného výstupu. Už mám oblečenou bundu, přece jen stoupáme do výšky 1200 metrů a trochu přituhlo. Když už začínám pomalu šněrovat, cesta se narovnává a je jasné, že jsme na vrcholu. Silnice je trochu rozbitá, ale v návalu radosti, že jdeme dolů, všichni tři běžíme. Ještě vylezeme jeden menší svah, když se před námi uprostřed ničeho objeví malý checkpoint. Na jídlo není chuť, ale všichni si poroučíme horký čaj s velkou dávkou medu. Je mi zima, a tak beru horký nápoj a pokračuji. Lituji osazenstvo checkpointu, že musí na tak nehostinném místě trávit tolik času, a to ještě netuším, že se s nimi o desítky hodin později setkám znovu.
Cesta dolů do Nestani je jen o něco snazší. Prudký sešup, serpentiny, nohy a stehna bolí – kilometry bolesti. A celou dobu vidím Nestani pod sebou. Ještě, že zde jsou nároky na navigaci minimální, protože jsem ospalý jako pes a mozek se mi začíná mlžit. Vím, že si budu muset dát spánek. Do Nestani docházím po 25,5 hodinách a mám za sebou 172 kilometrů. Celá noc byla očistec, zima, jsem zmrzlý jako hovno. Velkou část noci mne provázely halucinace, viděl jsem kde co. Odmítám jídlo, odhodím batoh, svleču se do naha a požádám o vzbuzení za 70 minut.
Vzbudí mne vnitřní hodiny. Když dochází paní, aby mne vzbudila, už sedím. Nachystám batoh, s vděkem uvítám volné toaletní zařízení, právě včas, abych udělal prostor dalšímu jídlu – kterému se věnuji poté. Opět polévka, nudle, doplňuji vodu a ředím pomerančovou limonádou. Místní kola se nedá pít, ani plnotučná, ani zředěná. Uvnitř je velké teplo, ale tuším, že venku to bude horší. Oblékám se a po hodině a dvaceti minutách strávených na tomto checkpointu odcházím vstříc dalšímu dobrodružství.
Po odpočinku mám sice jen hodinu čtyřicet na limit, ale jsem v mnohem lepším stavu a pozitivní náladě. Je sice zima, ale po zahřátí vysvlékám bundu. Do Sparty je to asi 65 kilometrů. Trochu se mi hodí hlavou, jak ten kopec půjdu zpět, ale přinutím se nemyslet na to. Naháním se teď s jedním Řekem – i když naháním… Máme oba podobou strategii a vždy se po pár kilometrech potkáme. Je to celkem příjemné, jdeme do Tegey, na cestě mi popovídá celou legendu. Sice to vše znám, ale i tak se zájmem naslouchám, protože mi to pomáhá zapomenout na únavu. Současně dostávám zprávu, že bohužel dva členové českého týmu, Lenka a Zdeněk, se do cíle nedostanou.
Poznávám místo, kde jsem v roce 2015 neúspěšně ukončil svůj třetí pokus o pokoření Spartathlonu. Pamatuji si, jak mi tehdy vyčerpáním nestačila šířka silnici. Teď jsem na tom mnohem lépe – nikoli časem, jsem o hodiny pomalejší, ale silou a odhodláním. S kolegou společně dorážíme do Tegey, dalšího velkého checkpointu. Dvoustý kilometr za 30 hodin. Kolega jde spát, já se snažím něco sníst. Vím, že odtud je to maraton do Sparty a cesta je totožná se Spartathlonem. Po pár chvílích seberu své sakypaky a vyrážím. Sbíhám malou silnicí z kopce na hlavní cestu do Sparty, proběhnu dalším checkpointem, který vedou Maďaři a každému hlasitě hrají muziku – na mně vyšlo Boney M, haha. Za kilometr po hlavní nastává notoricky známý výšlap na kopečky nad Spartou. Trochu zapršelo, ale bunda drží, takže nepromoknu. Do Sparty to stihnu, pokud se nic nestane. Jídlo přijímám, ale jak do sebe cpu páté přes deváté, vypadám jak v pátém nebo šestém měsíci těhotenství. Ještě, že mám bundu, která tento hendikep zakrývá. Vypadá to, že ve Spartě, a tudíž v polovině trasy, budu kolem deváté večerní.
Dvě stě jedenáctý. Právě jsem prodělal brutální krizi. Už jsem si myslel, že to nevyjdu, chtělo se mi lehnout na silnici a nechat se přejet. Naštěstí se objevuje občerstvovačka. Při pohledu na mne paní vytahuje tajné zásoby – dá mi svoji vlastní výbornou dýňovou polévku, vlastní ionťák – odebere mi batoh a sekýruje mne, co mám dělat. Mužské osazenstvo se směje, že je to „řecká mama“, takže musím poslouchat, ale jasně, že je to z poloviny sranda. Posedím, pokecám rukama nohama, protože angličtina se tady moc nevede, a v mnohem lepším stavu opět začínám ukusovat asfaltové kilometry. K tomu mi obrovsky pomůže pivo, které jsem na občerstvovačce vyžebral. Střídavě běžím a zhruba se mi daří dodržovat strategii. Vyhlížím další velký checkpoint 10 kilometrů před Spartou, protože začíná hodině přituhovat a potřebuji se doobléct.
Objevuje se cedule – Sparta 33 km. Nevím, jestli mám být veselý nebo naštvaný. Do kopce chodím, z kopce se snažím běžet. Začíná mne bolet pravá holeň. A to tak, že hodně. Nejdříve tomu nevěnuji pozornost, ale bolest se stupňuje do té míry, že nejde ignorovat. Vzpomínám, jak to bylo na Ultra Milano Sanremo, kde jsem s tímto trpěl 100 kilometrů. Když už to nejde vydržet, dávám první růžovku. Pomáhá to jen trochu. Na velkém checkpointu před Spartou se nezastavuji, protože to mám v plánu po obrátce, včetně kompletního servisu, dobití telefonu a hodinek a hlavně spánku. Je úplná tma a spíše než prášek mi pomáhají světla Sparty, která se pod mnou konečně objevují. Sbíhám dolů, v protisměru už nějakou chvíli potkávám běžce, kteří se vracejí zpět do Atén.
Jakmile se silnice narovná, vím, že k Leonidasovi je to už jen pár kilometrů. Protože přibíhám před desátou večerní, provoz na silnici je minimální, ale i tak hodně aut troubí na pozdrav. Je to příjemné a baru to jako odměnu za dosavadní výkon. Oproti Spartathlonu je ale pocit jiný – je to jen polovina práce. Už ve městě mne dobíhají Polák s Brazilcem. Společně docházíme k soše Leonidase. Já si nechávám trochu odstup, chci si svůj příchod k Leonidasovi užít o samotě. Doběh je civilnější, bez davů, jen s pár lidmi, ale není o nic méně emotivní. Obejmu nohu sochy, pár sekund zůstanu nehnutě. Po tolika letech zpět na tom stejném místě.
Nechám si udělat pár fotek. Začíná pršet a tak se uchýlím do stanu. Tam mi nabídnou pizzu, kterou s povděkem zchlamstnu. Chtějí do mne cpát další věci, ale já vím, že za 10 km v kopci budu jíst a spát a tak se za pár minut zvedám. Trasa dle GPX vede jinudy, než mne nasměrují, ale po určitém bloudění se dostávám na cestu ze Sparty a chvátám směrem do kopce s vidinou spánku. Noha opět bolí jako čert a doufám, že se to během spánku spraví. Jak jsem záviděl běžcům, které jsem na cestě do Sparty míjel v opačném směru, teď tleskám a plácám si s těmi, které doběh k Leonidasovi zatím čeká. Cesta nahoru uběhne překvapivě rychle. Z dropbagu vezmu oblečení, přebalím batoh, zapojím hodinky a mobil na power banku a odcházím do zákulisí, kde je příjemné vyhřáto, svlékám se do naha a nastavuji budík na 90 minut. Sice mi poté bude zbývat asi hodina a čtyřicet na limit, ale sere pes, potřebuji se dát dohromady, hlavně tedy bolavou nohu.
Opět zafungují biologické hodiny a budím se asi tři minuty před tím, než zazní budík. Obleču se, pořádně se najím. Cítím se velmi dobře, svaly nebolí, slabý nejsem, ale holeň se bohužel nelepší. Přede mnou je výšlap zpět nad Spartu. Nemůžu běžet, i když do toho kopce bych stejně neběžel. Bolest je tak silná, že polykám další růžovku. Pokud se nezvetím, vypadá to, že dalších 230 kilometrů bude chodecký výlet. Na to se tedy těším…
Je sedm ráno. 283 kilometrů za mnou. Noha stále stejná, což je velké škoda, protože jinak jsem ve stavu, kdy jsem schopen normálně běžet. Snažím se najít polohu, kdy je bolest nejmenší. Je škaredě, občas prší a je o deset stupňů méně. Opět začínám šněrovat a mám halucinace, když se vedle silnice objeví altánek s dvěma lavičkami, na které ulehám a dávám si deset minut. Když usínám, cítím, jak déšť zesiluje, a jsem rád, že mne kryje stříška, a ani mi nevadí silný vítr. V dešti mi promokly kraťasy, které mne teď „příjemně“ chladí, navíc když běhám naostro. Útrpně čekám, dokud neuschnou. Mám na sobě veškeré oblečení, které mám. Pořád jsem dvě hodiny před limitem a bojuji.
Přichází třístovka. Svítí sluníčko, jsem v závěru kopce ze Sparty, v dostupné vzdálenosti cítím Tegeu, další velký checkpoint. V dálce vidím hory – ty, které mne tak sešrotovaly na cestě tam. Noha je trochu lepší – našel jsem polohu, která mi umožňuje kromě chůze dosáhnout něčeho, co by se dalo vzdáleně nazvat během. Každé zvýšení rychlosti nad chůzi je vítané, protože v součtu kilometrů může znamenat hodiny náskoku. A ten potřebuji, protože mne neustále stíhá spánkový deficit. Pozitivní je, že mi jede jídlo, žáha napálí a v kapse mám vajíčka natvrdo, která postupně konzumuji.
Tegea. Checkpoint, který potřebuji. Protože mne tlačí střeva a v přírodě to dělám notoricky nerad. Spát tedy nemám v úmyslu, to až v Nestani o třicet kilometrů dál, pod horou. Když docházím, trochu sprchne. Uvnitř je příjemně vyhřáto. Než se vrhnu na jídlo, jdu na toaletu. A nevěřím svým očím. Obraz apokalypsy. Zjevně kapacita nestačí na všechny běžce a další zainteresované, takže splachování nejede, voda neteče, na podlaze centimetr něčeho, o čem mám podezření, že je směs vody a moči. Deska na záchodě fuč – tek aspoň, že tu mají papír, kterým to nevábné porcelánové stvoření obložím. Nedá se nic dělat, nechávám za sebou spoušť, kterou není v mých silách napravit. Přinutím se zapomenout na prožité trauma, pojím. Příjemná starší paní, zřejmě asijského původu, se mi snaží nabízet všechno možné, ale mám na to jedinou odpověď – pivo. Podívá se na mne, významně pohlédne na lednici a ze skrytého místa vytáhne ledově studenou třetinku. Nápoj si nechám na cestu – rozloučím se a pokračuji dále, ve stále zesilujícím větru. Otevřu plechovku a štěstí, z něčeho tak nepodstatného, jako malé pivo, mi na obličeji vykouzlí úsměv. Do Nestani je to dvacet pět a život je hned o něco hezčí.
Jak se dalo očekávat, radost nevydrží dlouho. Vítr se proměňuje na vichr, mám přes pusu ninju, na hlavě kapuci Hurricanu.
Na malém checkpointu deset kiláků před Nestani odhodím batoh a padnu na hubu na koberec, kde si dávám pětiminutový spánkový reset. Halucinace jsou už jakousi samozřejmostí. Rovinka před Nestani je nekonečná a rozptyluji se pohledem na hory, které jsem zatím nikdy neviděl zblízka, protože byly během Spartathlonu i tohoto závodu vždy ve tmě. Vidím klikatou cestu – tu snadnější přes horu Artemisio, kterou si my neužijeme. Slunce zapadá a je mi jasné, že do kopce budu šplhat za tmy. S pomalu přicházejícím soumrakem dorážím na checkpoint a opět vše odhazuji, v tomto závodě už klasicky vše svlékám a dávám hodinu a půl spánku.
Vzbudím se jako čerstvě vyoraná myš. Nechce se mi vylézat z pelechu. Ale vylezu, jak jinak. Dávám kotel polévky, doplním vodu a hurá nahoru. Volám dolů a trochu zabloudím. GPSka se trochu odchyluje od skutečnosti, značení nějak chybí, trochu ve svém mentálně omezenějším stavu váhám, ale cesta je správná. Pozitivní je, že cesta zpět je sice stejně příkrá, ale nahoru mnohem kratší. Vzhledem k nízké teplotě se zahřívám tak akorát. Jsem úplně sám. Žádná čelovka přede mnou ani za mnou. Tak to mám nejraději. Noha se po spánku zlepšila, snažím se ji šetřit, celkem to jde. Vzpomenu si, že před vrcholem by měla být občerstvovačka, ta uprostřed ničeho. Šlapu a mám pocit, že za každou zatáčkou už musí být. A není. Ztrácím pojem o čase. Když už si myslím, že tu občerstvovačku zrušili, tak se objevuje. Tedy, vidím barel s planoucím ohněm a mám obavy, že jsou to halucinace – a nejsou. U dvou chlapů, kteří se tedy už dva dny „baví“ obsluhováním běžců, si objednám čaj s medem, něco pojím a dám se do řeči. I když tady mají stan, spí v autě (když to jde). A těší se domů do Atén do sprchy a postele, stejně jako já. Šichta jim končí někdy nad ránem na rozdíl ode mne, který před sebou bude mít další den.
Cesta se zlomí a následuje masivní, asi devítikilometrový sešup. A to doslova. Nechápu, jak jsem tak prudký kopec mohl vylézt nahoru. A jako bonus mne opět pekelně začíná bolet pravá holeň. Obecně je to lepší do kopce a na rovině, ale směr dolů se mojí noze vůbec nelíbí. Tam, kde bych teď mohl jinak běžet, se trápím. Vidím pod sebou městečko, ale moc se neblíží, serpentiny jsou nakladené hodně hustě. Checkpoint dole je minimalistický, doplňuji jen vodu a dávám masový závin. Musím se dost dopíjet, protože mi trochu zhnědla moje odpadní kapalina, takže ledviny asi trpí. V opačném směru jsem běžel v kraťasech a tričku, teď jsem úplně nabalený a kouří se mi od pusy. Přechod přes horu jsem ale asi zvládl dobře, protože zjišťuji, že mám náskok více než pět hodin na limit.
Začínám se blížit k antické Némee. V kopcích okolo dálnice je to v noci úplně nadoraz. Opět šplhám do prudkého kopce, mám halucinace, usínám ve stoje. Mrzne, to je vidět na zamrzlých oknech aut v městečku, kterým procházím. Když už to nejde dál, ulehám na lavičku a v mrazu si dávám patnáct minut. Na půl hodiny to pomůže, ale potom si musím pomáhat telefonováním, abych neusnul. Usínám při chůzi, a když se najednou probudím, nejsem si jistý, kterým směrem mám jít. Dálnice je tady střídavě na levé a pravé straně a já si nepamatuji, kde má být teď. Musím vytáhnout mobil a popojít, abych se ujistil, že se nevracím zpět. Tyto peripetie mne trochu probudí. Némeou víceméně projdu, dám jídlo, ale s ničím jiným nechci ztrácet čas.
Svítá, je pěkné ráno, i když mrazivé.
Do cíle podle aktuálního tempa zbývá asi 24 hodin, střídavě chůzí a zombie během. Pomalu se začíná blížit konec Peloponésu, Korint a začíná se vkrádat velmi slabý pach Atén. Slunce svítí natolik, že mohu svléct bundu. Sedám u benzinky, dělám živé video, vzadu štěká pes. Mám za sebou 406 kilometrů, cítím se dobře a jsem v očekávání, co přijde dále. K průplavu je to asi patnáct kilometrů. Ve stoupání do vršků nad Korintem se převlékám do kraťasů a trička s návleky na ruce – zuřivě na mne při tom štěkají dva velcí psi za plotem. Po pár kilometrech se však musím přiobléct. Dochází mne jeden z Řeckých kolegů, se kterým se budu více či méně setkávat do konce závodu.
Examilia. Ten příjemný checkpoint. Opět jím, ale tentokrát si ještě dávám třicet minut spánku. Před limitem jsme už jen čtyři běžci, z nichž tři teď spíme na tomto místě. Naperu se vším možným, beru proviant i na cestu, do cíle je to osmdesát. Vedle dálnice se asi deset kiláků před průplavem za mnou ozývají jemné kroky. Obrátím se a za mnou velký a krásný pes. Nejdříve mám trochu strach, ale nakonec na něj mlasknu, říkám pojď se mnou. Už s tím mám zkušenosti ze Spartathlonu. Pes kilometry věrně běží vedle mne, sem tam odběhne stranou, aby očuchal nějakou tu popelnici. Před průplavem neohroženě běhá uprostřed čtyřproudové silnice, auta zastavují a troubí, vypadá to, že je to můj pes. Kdo ví, jak dlouho by to se mnou vydržel, ale když se objevuje most přes průplav, pes ztrácí odvahu a přes most se neodváží. Otočím se a vidím, jak sedí a smutně kouká. Nedá se nic dělat, zamávám a nechávám ho za sebou.
Cesta okolo moře je, jako kdybych přetáčel zpět film z cesty v opačném směru. Kilometry ubíhají nesnesitelně pomalu, běžím jen přes ukrutnou bolest. Trochu pomáhá pěkné počasí. Občerstvovačky jsou jedna jako druhá, ke konci se s tím už moc nepárají, jen voda, nepitelná kola a nějaké menší občerstvení. Moc mi nepomáhá zvlněný terén, ale s tím počítám. Hodiny se slévají v jeden časový okamžik. Začíná se smrákat. Auta se zjevují zpoza zatáček a uhýbají na poslední chvíli.
Tlačí mne střeva, nejde to jinak, jdu za svodidla a u skály zaujímám strategický postoj kaki. A za chvíli zase. Sem tam se potkám s kolegou, promluvíme, ale raději jsem sám se sebou. Projdu kolem rafinérie, z opačné perspektivy se zdá, že je cíl za rohem, ale není. Maraton do konce, tma, světla Atén v dálce, ale propadám malomyslnosti. Zdá se to být čím dál pomalejší. Noha bolí, jako by to ni někdo píchal nožem.
Zbývá třicet. Půlnoc. Už jsme ve městě, ale nejde se přímo. S kolegou už jdeme spolu. Oba máme úplně ten stejný problém s holení. Jeho doprovod mu pomáhá, já si musím vystačit sám. Přituhlo tak, že vytahuji z batohu nouzovou fólii a zabaluji se do ní. To pomáhá, ale je stále ukrutná zima. Netrpělivě očekáváme nástup na dálnici, odkud to bude asi patnáct do cíle. A navíc na každém checkpointu už gratulují k dokončení – už ani nevím, kolikrát jsem řekl, že ještě není k čemu.
Dálnice! Protože jsou asi tři v noci, je provoz minimální. Jdeme v odstavném pruhu a s kolegou se střídáme v halucinacích. Já prý zastavuji u stromu a kecám do něj s tím, že mluvím s nějakými lidmi, kolega strojí u lavičky a prý je u checkpointu. Jsme ve stavu, kdy se za nás v odstavném pruhu připojuje jeho auto doprovod, zapíná výstražné blikačky, aby nás ochránil. Jsem zoufalý, jak mne bolí noha. Postupně se dopracuji k nasrání, kdy tři sta metrů běžím naplno s nadávkami v hubě, a sto metrů belhám a šněruji. Tak to opakuji až k odbočce, kdy je to posledních sedm kilometrů přímo dolů do cíle. Kolega zachovává pomalé běžecké tempo, takže se pohybujeme spolu. Na konci dálnice se za námi objevuje další vůz – tentokrát je to auto pořadatelů – a paní uvnitř trvá na tom, že nám udělá doprovod až do cíle.
Sedm kilometrů dává nějakou hodinu a půl, v ranním provozu, na hlavní silnici. Zapíná blikačky a jeden pár metrů za mnou a kolegou. Aby toho nebylo málo, čtyři před cílem si musím znovu odskočit na benzinku. Dlužno říci, že obsluha, která právě otevřela, na mne čumí jako na mimozemšťana. Kolega Řek pokračuje dále, ale doprovodný vůz na mne čeká. Asi vypadám hůře…
Cíl vidím před sebou jen pár kilometrů. Začíná se ve mně probouzet euforie. Mám náskok na limit, už to dorazím. Ještě pár křižovatek, přecházím hlavní cestu a s triumfálním pocitem za 96 a půl hodiny dorážím do cíle, kde mne vítá kompletní trojčlenný český tým, který si velmi přivstal a učinil mi návrat do Atén ještě příjemnějším. Radost mi nekalí ani to, že v cíli není kromě medaile vůbec nic. Ale nic víc jsem vlastně ani nečekal a nechtěl. Předchozí čtyři dny mi to ve všech směrech bohatě vynahradily.
Authentic Phidippides Run
506 km, 96:20
20. místo M, 7. kategorie
Zhodnocení: Po delší době jsem prokázal silnou hlavu. Je velká škoda, že mi zdravotní indispozice neumožnila podat stoprocentní výkon, bylo tam minimálně pět, ale spíše deset hodin. Ale cíl se počítá, takže musím být spokojen.
Poděkování: Díky všem, kteří mne sledovali, podporovali mne a jejichž pozornost mi nedovolila to vzdát. Zvláštní poděkování za extra pomoc patří Terce a Petrovi – díky za vše, bez vás by to nešlo.
Vybavení jako vždy Kilpi, fungovalo výborně. A molekulární vodík H2Europe.
Užasné Míšo! Skvělý sportovní výkon a ještě lepší psaní!
Díky moc, teto. Jsem rád, že se to dalo číst.
Počteníčko náramný! Až mě z toho bolí noha a je mi zima. 😃 Blahopřeju k tvému výkonu! Až budu někdy v krizi (což může být už v lednu na Ještědu24), vzpomenu si na tvé vyprávění a SILNOU hlavu, zastydím se a v pohodě to dorazím. Protože oproti tvým zážitkům, jsou ty moje jen procházky okolo komína. 😃 Měj se fajn a přeju ti hodně dalších sportovních let a tisíce bezbolestných kilometrů.
Díky moc! Už se mně pár lidí ptalo, jaký to má smysl dorážet závod v takovém stavu – a moje odpověď je, “jaký smysl by mělo to nedorážet, když ještě neležím na zemi?”. I tobě vše nej a uvidíme, možná, že se někdy potkáme na nějaké akci.
Odpověď, na kterou už není return. 😉 Bylo by mi ctí se na nějaké akci potkat. 😎