Grand Union Canal Race: Kolem vody z Londýna do Birminghamu
25. 5. 2024 – 145 mil (235 km) podél kanálů mezi Londýnem a Birminghamem – tento podnik jsem měl v plánu už za doby Covidu, kdy však byl zrušen. Doby temna jsou už pryč a letos jsem se tedy postavil na start. Věrný punkovému přístupu k přípravě jsem pouze uložil trasu do hodinek a s představou, že to bude lehká šotolinka, jsem se vydal do Londýna.
Protože je Anglie za rohem a mám v plánu tuto akci realizovat v ultraúsporném režimu, na letadlo do Londýna sedám den před začátkem závodu. V poledne dorážím na letiště a jak je mým dobrým zvykem, po check-inu se v letištním salónku napájím pivem a doháním zmeškanou snídani. Protože není jisté, jak to dnes bude s jídlem a pitím, nacpu se na sto procent. V letadle na chvíli usínám a probudí mne až relativně tvrdé dosednutí. Při hodinové cestě vlakem z letiště do centra Londýna obdivuji budovy kolem trati, které jakoby vypadly z oka těm v Harrym Potterovi. Na nádraží v Londýně tápu – nějak mi neslouží mozek a nevím, jakou brankou se mám dostat z nástupiště. Stejně tak nástupiště metra hledám určitou dobu a připadám si při tom jako Fantozzi. Samotné metro u mne vyvolá mírný úsměv, tak úzké a malé vozy jsem v životě neviděl. Po výstupu na cílové stanici zjišťuji, že mi nefunguje internet a tudíž ani mapy, takže bezradně koukám kolem, kam že se to mám vydat do hotelu. Po restartu telefonu se data chytají a za 400 metrů zapadnu do malého příjemného pokoje. Je skoro šest a já se ještě musím dostat na předzávodní prezenci, která končí v sedm. Neváhám tedy a vyrážím na kilometr dlouhou procházku, která částečně vede ne moc příjemnou čtvrtí – snažím se nemyslet na to, že tady půjdu kolem páté ranní.
GUCR je podle toho, co říkají organizátoři, malá punková akce. Žádné stany, velké občerstvovací stanice a tak. A skutečně, dorážím ke kanálu, kde jsou rozložené dva stolečky, je tam jen pár lidí. Potkávám se s Petrem Válkem, prohodíme pár vět. Zaregistruji se, vyzvednu si startovní čísla, koupím klíček k záchodům (které mají být po trase kolem kanálu – abych ho nakonec vůbec nepoužil, protože jsem žádné takové záchovy neobjevil) a odcházím zpět, protože ještě ani nemám připravené věci a mám v plánu jít, jako obvykle, na jedno (či dvě) předstartovní piva. Můj kufr mi bude sloužit jako dropbag – ačkoli je to punková akce, dropbag se převáží mezi občerstvovačkami, takže ho má člověk k dispozici na každé stanici. A protože můj malý kufr je vlastně mým jediným zavazadlem, mám neustále (tj. na stanicích) k dispozici vše, co potřebuji. Blbé je, že kvůli domu musím být na místě už v 5:30 ráno, takže vstávání ve 4:30, což při mém oproti minulosti jiném denním rytmu (kde jsou ty doby, kdy jsem každý den vstával ve 4:15) vypadá na slušný záhul.
Na cestě kouknu do mobilu a vybírám typickou britskou hospodu. Objednám si pivo a “fish and chips” – akorát asi 10 minut sedím jak blb u stolu než zjistím, že je třeba objednat a zaplatit u baru a poté ti to přinesou ke stolu. Pivo je pitelné a jídlo mne příjemně překvapí – velikost více než dostačující a je to i dobré – a to tak, že si dávám druhé pivo a od dalšího mne odradí jen to, že se blíží devátá a je fakt čas na to, abych si připravil závodní nádobíčko.
Pro závod jsem si vybral batoh Cadence 10 l od Kilpi. Velikostně tak akorát. Protože si myslím, že to bude lehké cross-country, nemám trailovky a místo toho poběžím na svých silničních Saucony. Dole lehké kraťasy se síťkou (a běžím tedy naostro), nahoře Netty od Kilpi (ať se mi netřepe všechen sulc jako Homerovi) a nahoru zářivě oranžové ultrabalatoňácké tričko. Na chlad mám připravenou lehkou bundu Kilpi Tirano a přidávám ještě všechny ty obvyklé serepetičky. Přece jen se nejedná o divočinu, takže o přežití nepůjde.
Kolem půl jedenácté konečně ulehám a jako obvykle se mi nedaří zabrat. Čumím tedy do mobilu a když už jsem konečně unavený, usínám.
A jako vždy mne z absolutní černoty probírá budík – spal jsem tak hluboce, že pár chvil netuším, kde jsem. Je 4:30. V rámci již zaběhnuté předstartovní rutiny upaluji na záchod, ale tam to absolutně nevypadá, že se bude něco dít. Posedím, ale posléze to vzdám a místo toho polknu dvě imodia. To mi (pokud nepřijde žádná katastrofa) vystačí na to, aby měl celý závod klid od přirozené lidské potřeby. Snídani koupenou nemám, ostatně jako vždy. Hodím sprchu, luxus, kterého si další dva dny neužiji, aplikuji vazelínu tam, kde se to patří, a pomalu se začínám oblékat. Dveře pokoje zavírám v 5:15.
Procházím ranní periferií, na místech, které mi byly nepříjemné, nikdo není, a dorážím na start. Zde je už celkem plno. Odevzdávám kufr a snažím se uklidit někam na stranu, abych se s nikým nemusel vybavovat. Jak známo, nejsem příznivcem plkání a pro předstartovní to platí dvojnásobně. Předpověď je celkem uspokojivá, ačkoli na večer, noc a další den jsou hlášeny určité srážky. Blíží se šestá, čas startu, a začínám být nervózní. Chce se mi čůrat, ale není kde, tak si to nechávám na dobu těsně po startu, podle kanálu určitě bude plno vhodných míst.
Přichází odpočítávání. Rozbíháme se. Vzhledem ke své aktuální formě (či jejímu nedostatku) mám naplánováno počáteční tempo 6:30 s tím, že se v žádném případě nenechám vybláznit k nějakému úprku. Začátek kolem kanálu je úzký, betonový, vlevo plot, vpravo voda. Pár kiláků hledám vhodný keř, ale nakonec si prostě stoupnu k plotu. Je pod mrakem, sundávám Tirano a užívám si probouzejícího se Londýna. Udržuji tempo a vyhlížím první checkpoint, abych něco snědl a vypil. Nic jsem si s sebou nevzal. Ten přichází na 19 kilometru. Nabízený kufr (alias dropbag) odmítám, vezmu jídlo, dám do flašky vodu a pokračuji dál. Stále je to tvrdý povrch, což mi samozřejmě vyhovuje.
Zhruba od pětadvacátého se terén mění na, jak bychom to u nás označili, nezpevněný povrch, mírné kamínky. Běžím už mimo zastavěnou oblast. Je neuvěřitelné, že na obou březích kanálu jsou více či méně souvislé řady zaparkovaných lodí. Čekal jsem to jen v centru. Je zajímavé pozorovat lodě a lidi na nich. Jestli jsou zajímaví běžci i pro ně, si nejsem jistý.
Stále mám relativně dobrou náladu, je sice tepleji, než bych si přál, ale jde to. Za 4:20 jsem na druhém checkpointu na 41. kilometru. Další je až za 35 km, takže si tentokrát sedám, dávám sendvič, popíjím nějakou sladkou kapalinu z místních zdrojů a přehrabuji se v kufru. Trasa vede vytrvale kolem kanálu, člověk se nemůže divit, že je to “canal race”. Terén pořád stejný, rovinka (ostatně jako až na výjimky v podstatě celý závod). Nepřekvapuje mne nastupující únava, jak fyzická (je fakt teplo), tak mentální (je to úděsně fádní, první nadšení z kanálu a lodí už pominulo). Na checkpoint na 72. kilometru jsem za 8:10.
Ke konci této sekce už jsem začínal přepínat na autopilota a pořádně mne neprobouzí ani občerstvení. O tom, že neprocházím lehkým obdobím svědčí i 6:43 jako průměrné tempo na předchozí sekci. Do konce je to ještě tak 160 km a snažím se myslet pozitivně. Po pár kilometrech ve Wattfordu je kolem kanálu řada hospůdek, kde venku sedí plno lidí. Chvíli odolávám, ale když na jedné z nich vidím, že mají čepovaný Budvar, zastavím, zajdu si dovnitř pro jedno orosené, sejmu batoh a usedám. Samozřejmě nejsem první běžec, kterého tady lidi vidí, vlastně jich viděli asi dost, protože jsem relativně vzadu. Pohledem se setkám s osazenstvem stolu asi 10 metrů ode mne – vzájemně se zasmějeme, prohodím něco v tom smyslu, že pivo je nejlepší závodní nápoj, a odpovědí je mi zvednutý palec. Balím se, běžím dále, ale nadšení mi moc dlouho nevydrží. Žízeň je velká, a tak za 5 kiláků zastavuji a další a za dalších pár na další. Když vidím další hospodu, tak si říkám, že už toho bylo dost, i když chuť by byla…
Na checkpoint 4 na 96. kilometru jsem po 11:15. Teď už začínám dost cítit kilometry v nohách. Jíst a pít se mi daří, ale nálada nějak klesá. Říkám si, že na dalším checkpointu, který přijde za 24 km, si udělám větší servis. pořádně se najím a napiji, dám si šlofíka, což by měl být dobrý základ na zbývajících 115 kilometrů. Prvních pár kilometrů po opuštění 4. checkpointu ještě běžím, ale plíživě přichází nevolnost, nohy tvrdnou a zpomaluji. Rychlá chůze přechází do pomalé, snažím se v hlavě nabudit nějaké příjemné myšlenky, ale vše, co se mi podaří, je vyvolat obraz sprchy a postele. To je nebezpečné. Na 120. kilometr docházím do občerstvovačky ve špatném stavu. Odhazuji batoh, ani si nedávám jídlo či pití, nafasuji deku, sundám boty a dávám si dvacet. Batoh mi poslouží jako dobrý polštářek. Probouzím se asi po půl hodince, jako praštěný palicí. Mám hlad a dávám sendvič a nějaké ovoce navzdory tomu, že cítím riziko, že to všechno vyhodím. Vyhlídky na dokončení, nemluvě o nějakém dobrém času, jsou poněkud nejisté. Nicméně, na rozdíl od Ultrabalatonu, kde jsem měl k DNF odvozu kdykoli k dispozici syna, tady tato možnost není, takže nazouvám boty, vytahuji čelovku a v nastávajícím večeru odcházím pokračovat dále.
Zkusím běžet, ale nejde to. Pošlu tedy své ambice do pekla a smiřuji se s tím, že většinu zbytku trasy asi absolvuji chůzí. A aby toho nebylo málo, terén se mění z příjemného cross-country na stezku kolem kanálu (jsem už na takovém venkově, že zde ani nejsou zaparkované žádné lodě). Strhl se silný déšť, který rozbahnil stezku a ze šlapání se stává bahenní lázeň. Stezka vede pár decimetrů od vody, svažuje se k ní a já na svých silničkách, na kterých se teď cítím jako na bruslích, mám velké potíže zamezit nechtěné koupeli. Párkrát to zvládnu na poslední chvíli. Navíc procházím “buší” – tráva, kopřivy, další porost. Je to prostě to, co ve vyčerpaném stavu chceš. Hlasitě nadávám, částečně sobě (kvůli botám) a částečně okolnostem. Asi na 130. km přichází malá úleva, když kanál vede tunelem a já vystoupám na silnici, kterou si pár kilometrů užívám, i když je to do kopce. Projdu kruháčem v městečku, polňačkou dolů a mezi baráky se vracím zpět ke kanálu.
Občerstvovačku na 150. km pod mostem, kde jsem já (a osazenstvo) milosrdně skryti před deštěm, absolvuji velmi rychle. Do žaludku jsem už hodiny nic nedal – zkouším ovocné želé. A super! Chutná mi moc a tak hned dávám další. A ještě jeden kousek s sebou do batohu. Sedí tu pod nouzovou fólií jeden kolega, který buď přepálil tempo nebo se cítí ještě mizerněji, než já. Ze svého zavazadla nic nepotřebuji. Jsem na cestě už 21 hodin, ale zdá se to mnohem delší.
Další checkpoint za 27 km dává tušit, že k němu budu šlapat tak 6 hodin. Na běhání to totiž bohužel není. Aspoň, že déšť v průběhu noci ustává, i když na hory bahna to žádný vliv nemá. A protože je noc, tak ani pivní přestávka nepřipadá v úvahu. Vlastně ani nevím, jestli bych měl chuť. Cesta na další checkpoint mi trvá o 30 minut déle, než jsem si myslel. Téměř po 31 hodinách jsem na 190. km. Malou odměnou za dosud odšlapanou vzdálenost je impozantní systém zdymadel, Hatton Locks, kde se nachází i checkpoint.
Na checkpointu si pokecám s lidmi, do kufru odložím čelovku, ale budu raději v batohu nechávám, má totiž ještě pršet. Čeká mne půlmaraton do předposledního kontrolního bodu. Už se nestresuji, vím, že se do cíle už dostanu. Jako mávnutím kouzelného proutku přicházejí síly, a naháním se teď se čtyřmi či pěti běžci, se kterými se již nějaký čas pohybuji společně. Je to paráda být zase schopen běžet. Euforie trvá asi 10 kilometrů a poté se poslušně vracím k chůzi. Do předposlední občerstvovačky na 215. kilometru docházím po 34 hodinách. Zde už nemám zavazadlo. Vidím černé mraky, tak se skrývám před nadcházejícím deštěm. Ten skutečně přichází, ale protože je stříška bez bočních stěn, fouká tu a zůstávat nemá smysl. Za chvíli jsem mokrý skrz na skrz.
Poslední checkpoint už jen procházím, čeká mne posledních 17 kilometrů. Dohání mne jeden ze soupeřů – naštve mne, jak se pořád ploužím, a on běží, takže se kousnu a držím se ho. Postupně se dáváme do řeči a poslední část si užíváme spolu. Dostáváme se na okraj Birminghamu, kanál jde klikatě přímo do středu města. Cíl je poněkud obtížně k nalezení, GPS nesouhlasí, ale po 37 a půl hodině se docházím do cíle na děleném 15. místě.
V cíli je jen stan, žádná sprcha ani nic jiného. Dostanu medaili a snažím se ze sebe dostat trochu špíny – mám totiž zamluven čtyřhvězdičkový hotel přímo vedle cíle a v tomto smradlavém a zabahněném stavu si do hotelu neodvážím vejít. Dám sprchu a hned ulehám, protože na to, abych si někde zašel na jídlo, už není čas, je totiž kolem deváté večerní.
Hodnocení: Jsem celkem na vážkách. Spokojenost je s tím, že se mi podařilo dokončit a není to další DNF. Nespokojenost je s tím, že běžet jsem vydržel jen něco přes stovku. Ale možná, že to odpovídá formě letošního roku a navíc jsem v předchozích týdnech absolvoval dva náročné závody, což jistě mělo svůj vliv. Teď už čeká další akce, Kungsleden 2024 spolu se Zdeňkem.
Díky moc všem, kteří mne sledovali jako tečku na mapě a podporovali všemi možnými způsoby. Dotlačili jste mne do cíle.
