Na toulkách v Toskánsku – Tuscany Crossing 100 miler
19. 4. 2024, Tuscany Crossing, stomílovka v krásné krajině Toskánska, po mých nejoblíbenějších místech v Itálii, jako jsou Pienza, Montepulciano, cross-country spíše než trail, s přijatelným převýšením 5800 metrů. Když jsem tento závod dostal jako dárek s tím, že to mám na pokochání krajinkou, pomyslel jsem si, že to bude pěkně vypocený (a vypečený) dáreček. A taky že byl…
Říkám si, že dvanáct hodin by mi na silniční přesun do Castiglione d’Orcia mělo stačit. Ve středu odpoledne se snažím pospávat, ale moc mi to nejde. Nejdříve chci jet v osm, potom v devět, ale z baráku vycházím až před jedenáctou večerní. Nabírám klasický směr na Vídeň, odkud to mám naplánováno samozřejmě přes Rakousko, kolem Benátek, Florencie a až na místo v srdci Toskánska. Tak dlouhou cestu jsem už dlouho neřídil a taky to hned poznávám krátce za Vídní, kdy mi začíná padat hlava. Zastavím s tím, že si dám svůj desetiminutový power nap, ale vzbudím se za 2 hodiny. Začínám cítit, že tenhle přesun nebude jen tak. Po pár dalších hodinách řízení, když už jsem v Itálii, si dávám další 2 hodiny spánku a jako bonus si na benzince kupuji pivo, které za jízdy popíjím, zlatá Itálie. Do Pienzy, kde jsem ubytován, tak dojíždím až kolem půl páté odpoledne. Taktak stihnu dojít z parkoviště do ubytka, když se strhne pěkná bouřka. To už ale sedím v malé útulné restauraci, kde si užívám místní jídlo a hlavně pár decek vína. Protože se začíná až příští den v pět odpoledne, nechávám balení a přípravu na ráno a po dvou předzávodních kouscích usínám.
Ráno je krásně. Připravím věci na závod a procházím se Pienzou. Výhledy do údolí jsou jako vždy úchvatné. Na start je to odtud 30 minut, odjíždím po poledni a už před jednou jsem v Castiglione. Prezence, kde jsme samí cizinci, dropbagy a jdu se projít do města. No, do města… je to městečko na vršku, kde to má člověk za 15 minut prochozené – na věž, hlavní místní atrakci, se mi nechce (protože tam jsem už kdysi byl), tak si sedám na zídku s lahváčem a zahřívám se slunečními paprsky. Messina mi chutná a tak si dám ještě jednu.
A potom se už jdu raději uklidit do auta (mimochodem si mi podařilo zaparkovat asi padesát metrů od startu), kde dobíjím veškerou elektroniku a zabíjím čas.
O čtvrt na pět konečně nastává čas převléct se do běžeckého. Neexperimentuji, takže jako je mým zvykem v poslední době, delší volné kraťasy s vnitřní síťkou (díky níž nemusím nosit spoďáry a nemívám během a po závodě rozbombardovaný rozkrok), síťové tílko, abych byl zpevněný a při běhu nevypadal jako Homer Simpson, a tentokrát své vlastní (klasické) modrozelené tričko Czech Ultramarathon Team, aby všichni věděli, odkud jsem, ne? Jo, a ponožky prsťáky, jak jinak.
O půl páté bude prý předstartovní briefing. Tak jo, ale po předchozích zkušenostech s italskými závody tuším, že z toho moc mít nebudu. A taky, že ne. Na podiu se ředitel závodu snaží něco sdělit, ale mikrofon a hlavně repráky pochybné kvality stačí tak na první řadu. Navíc je vše podle očekávání v italštině, takže to prdím a jdu zpět k autu. Stejně mne začínal tlačit močák. Kdybych byl vepředu a uměl italsky, tak bych se dozvěděl, že se po předchozích deštích změnila trasa a můj pečlivě naplánovaný GPX track je z významné části bezpředmětný. Sladká nevědomost…
Počasí drží, je deset minut před pátou, zavolám si a stojím na startu. V předních liniích, jak jinak, když jde, hlavně na startu, o každou sekundu, že? Závod je v podstatě rozdělený na dvě kolečka, první má 60 kilometrů. Pořadatelé hrozí, že nás čeká překonávání menších řek broděním, což bude celkem sranda.
Startujeme. Proběhneme městečkem a poté pokračujeme nahoru do kopce. Nehraju Zagorku, a hned na začátku si dávám chůzi. Naběhám se ještě dost, tedy doufám. Začátek pohoda, šotolina, koukám okolo. Po seběhu z Castiglione mne čeká mírně zvlněná krajinka. Pohoda. Na osmém kilometru první sranda – z pole šups na koleje, pár set metrů po náspu a jako bonus celkem dlouhým a úplně neosvětleným tunelem. Čelovku se mi teď tahat nechce, tak se zařazuji za jednoho kolegu, který tak líný není a čelovku nasazenou má.
Sestup z náspu do lesíka je trochu dobrodružný, protože běžím na silničkách a po rozbahněném svahu je to bruslení. Ale daří se mi zadek chránit před bahnem. Většinou se pohybujeme po otevřené krajině, stezky jsou měkké, sluníčko svítí, a protože si užívám výhledů, moc mě to baví. Není ani moc teplo a k ideální situaci mi chybí snad jen nějaká zahrádka s čepovaným.
Po půlmaratonu s překvapením zjišťuji, že jsem na svém notoricky známém místě u Cipressi di San Quirico, kde je vyhlášené místo pro pořizování fotografií. Probíhám mezi desítkami (doslovně) fotografů a spolu s nimi obdivuji zapadající slunce a nasvícení celé scenérie. Já jsem na to, abych vytáhl mobil k focení, příliš líný. Pomalu se začíná šeřit a připravuji se na noc.
Rovných úseků je pomálu. Přibývá prudkých stoupání a klesání, i když nejsou příliš dlouhá. V noci se to ve tmě těžko posuzuje, vidím na pár metrů před sebe, kam dosvítí čelovka, a sem tam zahlédnu svítící městečka.
Na pětatřicátém mám konečně nějaké rozptýlení. Moltalcino. Je kolem deváté večer, probíháme přímo centrem, je tam celkem dost lidí, je to příjemné. Ale za pár minut už jsme zase ve tmě. Odměnou za vyšlapání kopce do Moltalcina je celkem dlouhý seběh. Žaludek zatím spolupracuje, sílu mám a jedu podle plánu. Po čtyřicetiminutovém výšlapu a následujícím sestupu se po 6 hodinách a 45 minutách vracím do Castiglione na šedesátém kilometru.
Nedá se říct, že by těch šedesát kilometrů nešlo vůbec cítit. Posledních pár desítek minut mi začala být celkem zima, ale do checkpointu mne hnalo vědomí, že tam mám schovanou plechovku piva. Sedám tedy, převlékám tričko za ninju, protože čekám špatné počasí a zimu v noci, a otevírám plechovku. K pivu zakusuji místní pochoutky. Neposedím ale více než 15 minut a už musím jít, potřebuji se zahřát.
Podle šipek se vydávám na druhé kolečko, ale ouha. Nějak mi to nesouhlasí s GPSkou. Když další šipka ukazuje na úplně opačnou stranu než hodinky, zastavím se a jdu zpět, že se zeptám. Proti mně běží jeden ze soupeřů, dáme se do řeči a nakonec Ital vezme mobil, zavolá do centra závodu a dozvídá se, že je upravená trasa a že na GPS máme kašlat. Cesta byla dosud značená zcela perfektně a hodinky jsem k navigaci nepotřeboval, ale z toho, že se budu muset spolehnout jen na značení bez možnosti konzultovat hodinky, jsem mírně nervózní.
Za pár kiláků by mělo přijít Bagno Vignoni, krásné miniměstečko, bývalé římské lázně, s jezírkem na ústředním náměstí.
Takto vypadá ve dne.
A ještě před ním přechod řeky, který však nepřichází. Když už stoupám nahoru a řeka hlasitě bzučí pode mnou, uvědomím si, že tohle je příčina změny trasy. Řeka je příliš rozvodněná a pořadatelé si přechod mokrou nohou nelajzli. Místo toho máme prudký, ale krátký, výstup do městečka. V jednu v noci je tu liduprázdno, místo je pěkně osvětlené, je to něco jiného, než jak to znám z předchozích několika návštěv.
Za další hodinu jsem v San Quiricu, opět liduprázdno, jak jinak po druhé v noci, užiju si také průchod noční Pienzou. Žádné z těchto míst jsem takto v noci ještě neviděl – je to zajímavé a navíc zpestření při noční navigaci zvlněnou krajinou. Když kolem čtvrté docházím do Montichiella, začíná už svítat. Na druhý den je v předpovědi trochu deště, na který se samozřejmě moc netěším. Po hodině zase železniční násep a vedle řeka – kouknu na ni, zakopnu a svalím se jak pytel brambor – ruce rozedřené, málem spadnu z výšky do koryta. Od plic si sprostě zanadávám.
A ještě než mi stačí zaschnout krev na rukou, je tu natažené lano a hurá přes řeku. Po kolena vody, asi padesátimetrové koryto, natažené lano a na břehu zaparkovaný offroad – asi jako záchranné vozidlo. Na utopení to moc není, ale proud zase tak slabý není. Voda mi přijde vhod na omytí. Méně fajn je, že trasa pokračuje téměř v řece, přes nanesený písek a jemný materiál, což mi dělá v botách paseku.
Další tři hodiny šlapu ranní krajinou, zamračenou, zamlženou. Občas sprchne, ale nic zásadního. Jíst už jsem přestal, nemám na nic chuť. Sladké nemůžu ani vidět, sem tam zobnu sýr nebo krekry. Kola se nedá pít, mají totiž Pepsi a ta mi ničí vnitřnosti. Hydratuji tedy vodou, přičemž soustavně a pravidelně doplňuji sůl a minerály, abych neskončil jako v Hongkongu.
Na sto čtrnáctém mám při výstupu po silnici a později do městečka Campiglia, potíže. Opouští mne energie, na asfaltu, na který jsem se po hodinách těšil, jen chodím, předbíhá mne pár soupeřů. Začínají mne napadat černé myšlenky. Na vrcholu se sotva ploužím. Na chvíli sedám a násilím do sebe nacpu sladkou tyčinku ze železných zásob. Zkouším to dolů rozběhat a nějak se mi to podaří. Mám to pořád dobře rozběhnuté, jsem na cestě patnáct a půl hodiny, do cíle čtyřicet pět – za dvacet hodin to sice nebude, ale dvacet jedna by snad mělo vyjít. Tíží mne žaludek – Edgar mi nedělá moc dobře, jsem přeplácaný a nafouknutý. Rozhodnu se k pro mne neobvyklému kroku a strčím si prst do krku. Po vyprázdnění žaludku za pár minut za keřem vyčistím i střeva a jsa teď vyprázdněn na všech frontách, pokračuji vpřed.
Kochačka to v této části už bohužel není, to pěkné je schováno buď za lesem, nebo za kopečky. Čeká mne ještě jedna větší vrchařská prémie s vrcholem na sto třicátém. Pod kopcem jsou usazeni dva turisté a na jejich dotaz, zda bych něco nepotřeboval, reaguji slovem pivo! A že prý mají. Dám dvě dvoudecovky a ještě jim ukradnu přesnídávku v kapsičce. A už si to šmáruju nahoru. Nijak se nepřepínám, nahoře jsem za hodinu a půl, když ještě musím se skřípěním zubů snést jeden falešný vrchol. Makám z kopce, celkem se daří, sem tam zahlédnu v dálce věž v cílovém městě. Tempo ještě zvyšuji při dalším seběhu, který je odměnou za předchozí kratší, ale za to prudší výšlap.
Cíl je už za rohem, tedy spíše na kopci. Asi osm před cílem se zastavuji na poslední občerstvovačce, i když bych nemusel. Vodu mám, jídlo nechci, jsem celkem rozběhnutý. Ale když na stole uvidím otevřené pivo, neodolám a dám si. A to jsem neměl dělat.
Běžím pár stovek metrů, když pod levou klíční kostí cítím srdeční tep. Zároveň nastupuje slabost. Napadá mne, že jsem si asi uhnal to, co v Hongkongu. Sedám tedy, napálím do sebe sůl, minerály, poslední tyčinku. Sluníčko svítí a u baráku na samotě na planině si lehám na zídku a dávám patnáct minut odpočinku. Zvedám se, pomalu jdu, je to lepší, tak se rozbíhám, je to mírně z kopce. Za sto metrů vím, že to bude problém. Nohy mne pálí, nemám sílu. Začínám si to šněrovat. Navíc, jak hlásila předpověď, se na nebi objevují brutálně černé bouřkové mraky. Budou se ženit všichni čerti.
Do cíle je to pět kilometrů. Už nejde o nějaké umístění nebo čas, ale o pouhé dokončení. A to mám před sebou poslední výšlap. Ve třetině kopce už fakt nemůžu, poprchává, ale nedbaje na to, tak jak jsem, lehám na kamenitou stezku, přetahuji kapuci přes hlavu a dávám spánek – ani si nenastavuji budík. Bohužel se mi nedaří zabrat, protože běžci na stokilometrové trase, kteří mne míjí, ze sebe vysypou obligátní, „Are you okay“? Když podesáté musím odpovědět, že spím, mne to přestane bavit. Zvedám se a stylem Everest pokračuji. Padesát kroků, půl minuty vydýchání a pokračovat. Mezitím už začala bouřka, jsem promočený, fouká jak prase a třepu se zimou a asi i vyčerpáním a indispozicí. Bojuji jak lev, pozitivní je, že mne nikdo ze stomílařů nepředběhl.
Kilometr do cíle, před sebou vidím věž. Jestli si pořadatelé vymysleli výstup na ni, jako součást trasy, je po mně. Pět set metrů. Tak ne, nahoru na věž se nejde. Za dalších sto metrů je brána do města a cílová rovinka na dohled. Jsem už roztřesený jako osika a opírám se o zídku u brány v průtrži mračen. Přede mnou je odhadem tak sedmdesátnice, pod deštníkem, a nechápe, proč tam v tom slejváku stojím a nedojdu si ten kousek do cíle. Ale nejde mi to. S posledním vzepětím sil se dostanu za bránu a poté už jen klesám do cíle. Cílovou pásku protínám za 24 hodin a pět minut, vítá mne jeden pořadatel předávající medaile a další ve stanu, kde dostávám další medaili za 24 hodinový limit (sice jsem to prošvihl o pět minut, ale na to se u Italů nehraje).
Na chvíli zapomínám na zimu a únavu, což vystačí tak na to, abych se dostal po sto metrech do tělocvičny, kde je centrum závodu. Sednu vedle staršího páru na židli, nejsem schopen pohybu. Něco na mne ti lidé mluví, pochopím, že si mám dát čaj. Ukážu rukama, že teď chodit nemůžu. Tak mi pán pro jeden horký hrníček dojde. Pomalu usrkávám, ale moc mne nezahřívá. Navíc mám pocit, že mne to natahuje. Zvedám se tedy a odšourám se do nedaleko zaparkovaného auta. Natahuji na sedačku igelit, sklápím opěrku, vysvleču se jen do kraťasů, nastartuji motor, dávám topení, zakryji se dekou, nastavuji budík na hodinku a půl a snažím se usnout. Za pár chvil se mi to podaří. Ještě před tím stačím o sobě podat blízkým zprávu, že jsem v pořádku v cíli.
Zhodnocení
Spokojenost 155 kilometrů, zklamání 5 kilometrů. Selhání na konci mi sebralo dvě hodiny z času a pár míst v pořadí. Celkově 12. místo, což je překvapivě dobrý výsledek. Když přidám krásné prostředí, zajímavou trasu, tak tento výlet stál za to.
Jako vždy díky moc všem, kteří mne sledovali a podporovali.
Za pár dnů mne už čeká Grand Union Canal Race, 235 km a Anglii z Londýna do Birminghamu okolo kanálu Grand Union. Tak uvidím, jak se mi podaří zregenerovat.
