Ultra Milano Sanremo – Známka punku

Trvalo to téměř rok od vítězné účasti na 48hodinovce (K6 Ultra) v Konstantinových lázních, než jsem se znovu postavil na start silničního ultra. Po předchozích třech trailových projektech v Izraeli, Americe a Ománu, s nedostatečným tréninkem a pochybnostmi, ale o to s větší chutí na silnici, jsem se po 4 letech znovu vydal do Milána.

Pro ty čtenáře neznalé věci, Ultra Milano Sanremo je 285km silniční ultra, řekl bych rodinnějšího či punkovějšího (chcete-li) typu, kterého se každoročně účastní asi 60 běžců (přece jen, na takovou vzdálenost si netroufne každý) a na jehož trase jsou poskládány jen 4 checkpointy, na rozdíl od třeba takového Spartathlonu, kde je má běžec k dispozici každou chvíli. Pro mne osobně je UMS pocitově náročnější než Spartathlon, nejen kvůli extra vzdálenosti, ale možná i proto, že samotná navigace není tak jednoduchá a je třeba improvizovat, protože GPX od pořadatelů je notoricky nepřesné a značení minimalistické.

Vzhledem k okolnostem jsem si nedal žádné výkonnostní cíle s jedinou výjimkou, a to je dokončení (pokud možno do 48 hodin). Při první účasti jsem měl čas 45:30, při druhé jsem doklopýtal se zraněním do cíle těsně před limitem za 47:30, přičemž posledních 100 km jsem jen šel. Vrhněme se tedy na to…

Stabilní posádka expedičního vozidla, kterým je tentokrát VW Caravelle (díky moc, Kilpi!), se oproti zvyklostem rozrostla o jednoho člena. A to rovnou o běžce. Kromě už tradiční supporťácké squadry azzurry (když už jedeme do té Itálie, že…) ve složení Petr Faldyna a Patrik Činčala se k nám přidává Petr Chytil, který se po zraněních a nemocech a téměř bez tréninku pokusí téměř o nemožné. Ještě to bude mít navíc ztížené tím, že support bude mít jen pokud (a dokud) to půjde, protože podporovat dva běžce zároveň na tak dlouhé distanci je velmi obtížné, ne-li nemožné. No ale, kdo chce kam, pomozme mu tam.

Dodávku máme v plné sedadlové výbavě. To znamená, že kromě řidiče a navigátora vepředu jsou k dispozici dvě odpočívací lavice, které umožní běžcům určitý komfort. Je středa večer a vyrážíme na dlouhou cestu. Petr si celou noc nenechá sahat do řízení, Patrik je na sedadle spolujezdce, já s Petrem Ch. si hovíme v relativním pohodlí v druhé a třetí řadě. Ještě než usnu si samozřejmě dám jednu plechovku piva, když už tedy jedeme na tu „dovolenou“. Petra střídám v řízení až ráno, když už si potřebuje zdřímnout. Ještě před příjezdem do ubytování se krátce setkávám na letišti v Miláně s druhou částí výpravy (ve složení Tereza, Kristýna, Hana a Tonda) a vše se dává dohromady ve dvoupatrovém bytě, který máme pronajatý na předměstí Milána na jednu noc. Po předstartovní rozpravě, které se tentokrát účastníme pouze my dva běžci, večerních nebytných pár pivech a přípravě materiálu, abychom mohli ráno rychle zmizet, uléháme všichni ke spánku.

Ráno 14. 4. je hektické, ale přesto nezapomenu poklnout dvě imodia, je to už takový předstartovní rituál. Nanosíme věci do auta a už skoro odjíždíme, když si Patrik vzpomene, že jsme v ledničce nechali pakl Plzní. Tak to samozřejmě nemůžeme nechat, protože tento nápoj je pro zdar nacházející výpravy zcela zásadní. Patrik běží do bytu a my si s Petrem Ch. děláme fotku, když mi zavrní mobil s tím, že se Patrik zasekl ve výtahu a nemůže ho uvést do chodu. To už není moc sranda, protože existuje seriózní nebezpečí, že bychom nemuseli stihnout start, pokud by byla někde zácpa (i když na start je to asi jen 7 kilometrů). Přes zprávy (protože signál je na volání ve výtahové šachtě slabý) se nám podaří výtah zprovoznit, naskáčeme do auta a valíme.

Protlačíme se pár minikolonami a na parkoviště se dostáváme asi 15 minut před startem. Necháme s Petrem Ch. supporťáky, ať si poradí s autem, a běžíme na start. Když dorazíme, Petra Ch. zrovna vyvolají, aby se dostavil na startovní čáru (na UMS se všichni běžci vítají na startu jménem). Moje jméno už asi jelo a tak si stoupám mezi již ohlášené. Pak si mne spíkr všimne a s viditelnou úlevou mě vyžene z davu, okolo zábran a potom mě vyvolá extra mimo pořadí. Takhle na poslední chvíli jsem na startu ještě nebyl. „Bonusem“ je to, že jsem se nestačil najíst, napít (ani jsem si nevzal žádnou vodu) – se supportem jsme domluveni na setkání za 3 hodiny, takže vím, že to nasucho nebude vůbec jednoduchý úvod závodu. Výhodou je naopak to, že není dost času na to, abych mohl začít mít nějaké obavy. Zakrátko poté, co kluci dorazí za námi, se už ozývá odpočítávání a my začínáme od 9:30 počítat své první kroky.

Počasí je vynikající. Slunečno, ale teplota kolem 18 až 20 stupňů. V předpovědi není déšť, což je velmi pozitivní. První část trasy vede klasicky rovně podle kanálu – jsou to nekonečně dlouhé rovné úseky, a dlužno říci nudné. S Petrem Ch. se vidíme jen na začátku, pak už se přesunuji dopředu. Ne snad, že bych chtěl nahánět rychlíky, ale mám prostě raději samotu bez kecání. Když už jsme u toho nahánění, něco k taktice. Jsem rozhodnutý vydržet co nejdéle šestkové tempo (1 km/6 min), nejlépe aspoň sto kilometrů s tím, že se potom uvidí. Prvních dvacet usilovně sleduji hodinky a tempo, abych nepřepálil, ale taky abych nebyl příliš pomalý. Taky mě to trochu odvádí od té monotónnosti trasy. Předbíhá mne plno lidí, první jsou už v tahu, předpokládám, že jsem někde v druhé půlce pole. Nicméně, mám zkušenosti a nehodlám navázat na úvodní „sprint“ ze svých předchozích dvou účastí. Sice mne štve, když mne předbíhají i vyložení „důchodci“, ale přinutím se na to nemyslet.

Po patnácti kilometrech už začínám cítit sucho v puse. Trochu jsem spoléhal, že, podobně jako v předchozích letech, bude po desítce něco jako minicheckpoint (kde jsem dostal vodu), ale tentokrát nic. Aspoň, že fouká vítr a chladí mne. Pole se už roztahalo a pořadí ustálilo. Postupně přestávám hledět na hodinky, už jsem chytl své tempo, a dostávám se do ultra režimu.

Po pětadvaceti kilometrech a o něco dříve, než jsme se domluvili, se poprvé setkávám v kluky. Už je načase, mám opravdu žízeň. Obrátím do sebe půl litru koly, hlad zatím nemám. Protože se cítím dobře, dohodneme se, že zastávky budeme dělat každých cca 8 až 10 kilometrů. Už vyhlížím první zajímavý bod (nebo spíše něco jiného, než rovnou cyklostezku), město Pavia. Jak již bylo řečeno, značení je minimalistické, GPX záznam nepřesný, takže na několik místech se držím spoluběžců, které jsem dostihl – spoléhám, že mne městem provedou. Je to dobré rozhodnutí, když převezmu vedení skupinky, dvakrát na mne musí volat, že běžím špatně. S úlevou nabíhám na most, který si pomatuji podle toho, že vlevo od něj je v dálce krásný, historický most.

Za Pavií na všechny čekají rovné úseky po absolutně přeplněné hlavní cestě, kdy balancuji mezi tím, abych neběžel ve škarpě, ale současně aby mne nesejmuly náklaďáky, které si z běžců na silnici zjevně nic nedělají. Dodržuji tempo, ale krajina je pořád stejná, cesta útrpně rovná, až na několik zatáček. Jediným povyražením je setkání se supportem (který teď pendluje mezi mnou a Petrem Ch.), při kterém polknu jeden sójový suk a zapiji ho úvodním zlatavým mokem z Plzně z vychlazené plechovky.

Petr vzal plnohodnotnou ledničku do auta, takže mám neskutečnou výhodu spočívající ve studených drincích. Současně měním boty, protože v On Running Cloud Ace mi začala hodně bolet achilovka a cítím náběh na plyskýř, takže přezouvám na Saucony Triumph 19. Za pár kilometrů bolest mizí. Už se těším na první checkpoint, kterým je Casteggio na padesátém kilometru.

První úsek mám přesně za 5 hodin, podle plánu. Checkpoint je na jiném místě, než tomu bylo v minulosti. Vezmu si z auta další vychlazenou Plzeň, jdu se s ní a s kluky zapsat, vyzvednu sendvič a sednu na lavičku. Proti mně je další běžec a ptá se, odkud jsem a co piju. Když řeknu, že z Česka a pivo, vypadá to, že není překvapený. Sendvič je strašně tvrdý, mám problém ho rozkousat a spolknout. Za chvíli se zvednu, jdu ještě jednou k autu, doliju se kolou a vydávám se dále.

Další checkpoint Ovada je zhruba na 120. kilometru. Začínám pomalu stoupat. Krajina a nekonečné rovinky zůstávají stejné. Probíhám městy Voghera, Tortona a Novi Ligure – v každém je trasa vedena trochu jinak než v minulosti a jsem dost nejistý. Před Tortonou mne zničehonic chytá první velká krize. Uvádím se do kroku, cítím slabost v nohách, klíží se mi oči. Trochu brzy na to, abych byl ospalý. Začínám mít obavy, že dosavadnímu strojovému tempu a dobré náladě je konec. Přijde mi velmi vhod setkání s Petrem a Patrikem, při kterém si dám něco do žaludku, zapiji kolou a hlavně přidávám další kousek (ale raději ne celý). Ještě chvíli jdu, cítím, jak se mi vracejí síly, a se znovunalezenou půdou pod nohama začínám běžet. Za Novi Ligure zapadá slunce, pomalu se začíná šeřit. Jsem smířený s tím, že mne čekají další rovinky, než se dostanu do kopců (konečně). Po osmé si vyzvedávám čelovku a naposledy před příchodem tmy si dám půlku piva. Zhodnotím to tak, že jsem dnes velmi dobře hydratoval.

Z letargie přicházející noci mne vytrhuje relativně časté troubení a blikání řidičů. Zjevně nejsou zvyklí na běžce na silnici s čelovkami. Nicméně, nechci se s nikým hádat, tak sklápím světlo dolů a místo obvyklého zdviženého prostředníčku rozkládám rukama, jakože „co jako“. Už jsem velmi dlouho sám. Přestal jsem sledovat, s kým jsem se naháněl, ale mlhavě si uvědomuji, že jsem víc lidí předběhl, než kolik jich předběhlo mne.

Už mám Ovadu téměř nadohled, bývá mi asi 10 kilometrů, když se na mne vrhá další krize. Opět to stejné, zavírají se mi oči, začínám šněrovat a cítím obrovskou únavu. Asi není divu, za celou dobu jsem naseděl asi 15 minut. Navíc mne bolí lýtko, takže nevím, z čeho mít obavy dřív. Zkouším tedy se svou posádkou ověřený recept: něco do žaludku (dva kousky toustového chleba) a pitný režim – tři čtvrtě vychlazeného piva. A opět to funguje. Za kilometr chůze se vracím do formy a běžím, i do kopce. S kluky se domlouváme, že mne nechají na pokoji a setkáme se až na checkpointu. Po 13 hodinách a 40 minutách dobíhám něco po jedenácté večerní do Ovady. Jsem zde jako běžec úplně sám. Cítím hlad, objednám si polévku, těstoviny, a protože je mi zima, usedám do cukrárny. Za chvíli docházejí Patrik s Petrem. Jídlo mi udělá vyloženě dobře. Trochu jsem zchladl, ale večer není studený, takže zatím odmítám bundu. Nohy nebolí, a proto asi po 15 minutách shledám, že další pobyt zde je ztráta času, a vydávám se tedy do kopců. Nachystán je přechod horského pásma se závěrečným tunelem. Za kilometr po checkpointu mi Petr přece jen vnutí bundu. Domlouváme se, že zkrátíme intervaly na 6 kilometrů.

Konečně mě to začíná bavit. Nahoru k tunelu, už v černočerné tmě, celou dobu běžím – tam, kde jsem při předchozích dvou účastech pomalu šel, jsem teď plný sil. Proto se supportem prodlužujeme interval, aby se chlapi mohli aspoň trochu prospat. Nucený odpočinek mám asi v polovině kopce, kdy musím čekat 10 minut na železničním přejezdu. Pokušení přejít na blikající červenou odolám, protože jsou všude kamery, a nehodlám pokoušet štěstí.

Občas probíhám malými městy, hned vedle se v hloubce vine divoká řeka, která temně šumí. Odhaduji, že k tunelu to je ještě nějaká doba, a jsem překvapený, když ho najednou vidím před sebou. Říkám si, to nemůže být on – a když mne před jeho začátkem GPX vede vlevo nahoru, jdu tam. Ale po 100 metrech mi dojde, že to není správná cesta. Obracím se a proběhnu skrz tunel. Při následném sbíhání dolů se setkávám s kluky, ale nic kromě krátkého napití nepotřebuji, takže pokračuji dál. Mám před sebou 12kilometrový seběh do dalšího checkpointu, který je na asi 160. kilometru. Mám pocit, že běžím, jako vítr, ale když se po závodě kouknu na záznam, mám z kopce sotva šestkové tempo. No ale běžím, jaký to rozdíl oproti minulosti!

Začíná už svítat, když o čtvrt na pět dorážím do checkpointu Voltri. Je přímo ve městě. Kluci zůstávají v autě před barákem, já jdu dovnitř. Je to něco jako zimní stadion – vidím mantinely, ale celkově má menší rozměry, než naše kluziště. Když zjistím, že tam nemají nic zajímavého k jídlu, dám si alespoň ledový čaj – je to příjemná změna po kolových a pivních hodech předchozího dne. Když místní obsluha zjistí, že nejsem Ital a moc velká sranda a konverzace se mnou nebude, ignorují mne. Dám si pár oliv, kousek salámu a rozhodnu se dále neztrácet čas. Nedopatřením zahlédnu průběžnou listinu s časy a s velkým údivem zjistím, že jsem na pátém místě.

Zbývá mi 120 kilometrů. I když to vypadá dobře, jsem obezřetný. Čas je srovnatelný s minulostí a právě odtud jsem začal mít pokaždé problémy. Na druhou stranu se budu až do cíle pohybovat okolo moře, ve výšce, a díky výhledům to bude zábava.

Setkání se supportem je teď tak trochu rutina. Máme nastaven interval na deset kilometrů, pokaždé dávám kolu, čas od času půlku piva (nebo celé), k jídlu nic moc (spíše nic), nemám moc chuť a necítím hlad. Cesta se vine dlouhé kilometry střídavě v pozvolných stoupáních a klesáních, na jejichž konci je vždy nějaké město. Probíhám po plážových kolonádách, ale je brzké ráno, takže kromě pár ranních běžců a chodců nikoho nepotkávám. S výjimkou pár prudších úseků, kdy chodím, běžím. To, že jsem na dobrém místě, mám pořád v hlavě – v duchu si neustále říkám, nezávoď, je to ještě spousta kilometrů, ale je to těžká mentální zkouška.

V poledne se dostávám do Pietra Ligure, dalšího checkpointu na 215. kilometru. Zde se konečně potkáváme jako kompletní parta i se zbytkem výpravy. Sedíme všichni uvnitř, já jen piju, dám pár oliv, ale na nic jiného nemám chuť. Kromě stručné konverzace čerpám psychické síly z přítomnosti tolika lidí, kteří mne přijeli podpořit na mojí cestě. Je to příjemné. Ale i na tomto místě nevydržím moc dlouho. Jsem v takovém rozpoložení, že chci pokračovat rychle dále. Začínám v hlavě kalkulovat, že i kdybych začal trochu chodit, s čímž jsem smířený, mohl bych atakovat čas čtyřicet hodin.

Loučím se tedy se všemi, ale ještě jednou se za pár kilometrů setkáme s tím, že se zbytkem se uvidíme až v Sanremu. Při této příležitosti ještě ale nezapomenu vypít pivo. Už začínám mít pocit, že je to něco jako Tour de Beer.

Na průběžné výsledkové listině jsem si všiml, že dva běžci přede mnou už nejsou daleko. A skutečně, při stoupání do před městem Albenga míjím běžkyni. Já běžím za svodidly mimo silnici, ale ona bez bázně a hany přímo po hlavní mezi hustým provozem. Ptám se jí, jestli taky závodí, protože nevidím číslo – prý ano; namítám, že běžet takhle po cestě je nebezpečné, ale zjevně je jí to jedno. Za pár chvil už ji mizím z dohledu. Jsem teď na čtvrtém místě, další krize ne a ne se dostavit. Na jedné z nemnoha rovinek v této oblasti před sebou uvidím dvojici – je to běžec s pacerem. Samozřejmě po tak dlouhém běhu žádný z nás nemůže vědět, jak na tom ten druhý fyzicky a mentálně je, zda aktuálně šetří síly a tak, ale zdá se mi, že mám více sil. Také oni si mne všimli a výsledkem je zvýšení tempa. Je jasné, že se začíná závodit. Jsme asi na 250. kilometru a do cíle je to stále ještě kus. Samozřejmě, i když běžím, mám toho z dosavadního běhu docela dost plné brýle, ale začíná se mi jevit jako reálný čas hluboko pod 40 hodin.

Vybíhám do táhlého kopce před Imperií. Je dost prudký, normálně bych ho šel, ale teď částečně běžím. Zahajuji totiž psychologickou válku. Vždy, když jsem dvojici před sebou na dohled, běžím (a oni si toho všímají). Vždy, když jsem skrytý za zatáčkou, jdu. Pro ně to vypadá jako souvislý běh, ale pro mne je to vlastně indián. Z Imperie je to asi 25 kilometrů do cíle. Rozhodnu se zaútočit a těsně před vrcholem stoupání svého soupeře s pacerem dorážím. V seběhu ze sebe dostanu „neuvěřitelné“ tempo (které ale odpovídá dosavadnímu času a vzdálenosti na trati). Nuceně se nedívám za sebe, aby to soupeř nepovažoval za známku slabosti, proběhnu Imperií a stoupám do dalšího, prudkého kopce. Ten ale neběžím, potřebuji nabrat síly. V polovině kopce v jedné se serpentin shlédnu dolů a na předešlých nejméně 2 kilometrech nikoho nevidím.

Ačkoli zatím panovalo dokonalé počasí, teď se zdá, že za chvíli spadne celá obloha. Tak černé mraky, které se náhle objevily odnikud, jsem už dlouho neviděl. Se svojí posádkou se vidím, kde se dá – přístup k trase začíná být trochu problém. Na jedné ze zastávek si od Petra vyzvedávám bundu Hurricane, která by mne snad měla uchránit před tím nejhorším, kdyby se strhla bouřka. Vím, že asi 15 kilometrů před cílem bude dlouhý tunel a za ním se napojím na krásnou cyklostezku, která mne dovede až do cíle. Je asi sedm večer, když mne ten tunel pozře. Ale ještě před tím mám dost nervů s tím, když se skoro ztratím v klikatých uličkách jednoho z měst. Od této chvíle jsou asi jen dvě místa, kde se dá setkat se supportem. Vidím před sebou začátek cyklostezky. Přichází dříve, než jsem byl zvyklý – je to nově přistavěná část. Když mne za pár kilometrů zastaví plot, scházím (a na silnici vidím slabě zelenou barvou směrovku UMS) a pod mostem na mne volá Petr – skoro jsem je neviděl. Odevzdávám nepotřebné věci. Ptám se, jakým směrem dál, protože moje mentální kapacita je přece jen již na sestupném trendu, a tak nějak se domlouváme, že budu pokračovat po cestě, dokud nenarazím na další provozuschopnou část cyklostezky. Ta skutečně přichází a tentokrát je odbočka označena jasně viditelnou zelenou barvou. To se hodí při téměř prázdném mozku.

Odtud to už dobře znám. Probíhám pár menšími tunely. Jsem teď na třetím místě a kvůli obavám, že by mě snad mohl někdo doběhnout, teď hodně makám. Začíná se mi točit hlava, cítím tlak na hrudi a vím, že to začínám trochu příliš hrotit. Na posledním setkání s Petrem a Patrikem to už nevydržím, a požádám Petra, aby se podíval na online tracking, jak daleko za mnou je ten běžec, kterého jsem předběhl. Je prý 10 kilometrů za mnou, 2 hodiny! Padá mi obrovský kámen ze srdce. Nasazuji velmi volný jogging. Šeří se a v dálce už vidím světla Sanrema. Ještě je to ale pár kilometrů po velkém oblouku kolem moře – cíl se zdá být pořád na místě, ale přece jen se přibližuje. Už je tma, když vbíhám do samotného města.

Čekám, že mne bude vábit hudba, která se obvykle hraje na cílové pláži, ale ono nic. U vstupu na pláž mne vítají Petr, Patrik a Tereza.

Je tady úplná tma. Bouřka, která se mi nakonec vyhnula, se úplně vyřádila tady, vyplavila elektroniku, osvětlení a všechnu cílovou výbavu. Můj doběh do cíle je tedy velmi komorní, ale to mi vůbec nevadí.

Přibíhám k vodě, klekám a nabírám ji do ruky. Po 35 hodinách a 26 minutách. O 10 hodin dříve, než je můj osobní rekord a na třetím místě celkem.

Výsledek, čas a hlavně průběh celého závodu je pro mne jedním velkým překvapením. Už se to dá s trochou představivosti popsat jako souvislý běh (a nikoli turistika prokládaná během), kromě dvou menších krizí jsem celou trasu absolvoval téměř s úsměvem na tváři, v cíli jsem byl jsem 3 hodiny za prvním (a 2 za druhým v pořadí) a samotná únava v cíli byla mnohem menší než v minulosti – asi jsem málo makal a mám ještě rezervy…

×××

Máme však na trati ještě druhé želízko v ohni. Petr Chytil statečně bojuje nějakých 16 hodin za mnou. Chvíli přemýšlíme, že bychom ještě večer jeli za ním, ale jsme na to všichni už příliš unaveni. Vynahradíme mu to až příští ráno, kdy mu kolem deváté vyrážíme na pomoc. Vyzkouším si na vlastní kůži, jaké je to dělat support na UMS – je to tedy o hubu, není přístup ke stezce, není kde parkovat, běžec se podle GPS a mapy hledá obtížně, protože data nejsou moc aktuální. Nicméně i přesto se s Petrem Ch. třikrát potkáváme, jednou od nás dostane horkou polévku. Na to, co o sobě avizoval, že je KO, vypadá překvapivě dobře. Posledních deset kiláků ho necháme, ať si to užije ve vší parádě. V poledne je vyhlášení vítězů, na které už  musíme spěchat. A nakonec na pláži uvítáme o půl jedné i jeho, po 51 hodinách úsilí.

Hodnocení:

Přestože jsem od tohoto závodu moc neočekával, vyklubal se z toho asi dosud můj největší úspěch a to ještě ve velmi dobrém čase. Dumám nad tím, čím to bylo. Natrénováno jsem měl mnohem méně. Jak mi posléze řekl kamarád Zdeněk Votava, možná, že to bylo tím, že jsem se na start závodu poprvé nepostavil unavený z předchozího tréninku. Anebo to bylo třeba tím mořem piva, které jsem během závodu vypil… Kdo ví.

Děkovačka:

Především Petr Faldyna za, jako vždy, dokonalý support ve všech ohledech, doplňovaný stabilním výkonem mého syna Patrika. Moc jste se nevyspali, chlapci, když jsem běžel tak rychle… hahaha. Díky také zbytku výpravy, Tereze, Haně, Tondovi, Kristýně, za mentální podporu a také díky za srandu Petru Chytilovi, samozřejmě včetně obrovské gratulace.

Díky Kilpi za výbavu a půjčení dodávky, bez které by to bylo mnohem náročnější.

Vybavení:

• Kilpi: kraťasy Comfy, tričko Dimaro, tričko Leape, lehká bunda Tirano, bunda Hurricane
• Kšiltovka Outdoor Research (OR)
• Prstové ponožky Tabio Pro
• Boty Soucony Triumph 19 (Cloud Ace se mi neosvědčily)

         

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle