Omán: V horách i v poušti

Omán. Hory Hajar. Traverz západní části. Proč jet běhat do ománských hor, když mám tak rád poušť, která je doslova pár kilometrů od nich? Vlastně nevím. Snad proto, že tento traverz nabízel velkou fyzickou i technickou výzvu. Ale litovat jsem nemusel, protože běhání v poušti jsem si užil také, i když to mělo znamenat úplné zhroucení původního plánu. Ale popořadě…

Od amerického MOABu a jeho 240 mil uběhly asi 4 měsíce. Bolístky fyzické i mentální jsou už dlouho pryč, a protože je projektový absťák (jako obvykle) velký, prst na mapě spočine na Ománu. Píšu Petrovi, svému stabilnímu supporťákovi, jestli si chce po Izraeli dát další výlet do těchto končin. Vlastně to bylo jinak – že vyrazíme na nějaký projekt, jsme se domluvili už před časem, ale Petrova podmínka byla, že to musí být v teple. V podstatě to odpovídá i mým preferencím, vždyť kdo by chtěl z hnusného středoevropského únorového počasí někam jinam, než do tepla? Po průzkumu zdrojů na netu je zřejmé, že Omán nebude zrovna země běhu zaslíbená, značených běžeckých tras je minimum, vlastně jakýchkoli i neznačených tras, a tak sahám snad po jediné možnosti, kterou je traverz západní části hor Hajar. Informačních zdrojů není mnoho, a tak k plánování používám záznam trasy jednoho ze svých turistických předchůdců, naklikám ho do mapy a děj se vůle boží.

Jsa takto minimalisticky informačně vybaven předkládám projekt Petrovi, který reaguje lakonicky v tom smyslu, že to bude punková akce. Nezbývá mi, než to uznat. Ještě, že aspoň pronájem auta a hlavně benzín je v Ománu ve srovnání s Izraelem (a vlastně všemi ostatními  destinacemi, kde jsem zatím byl) za hubičku.

Muscat je přece jen trochu dále, než Tel Aviv, takže z Prahy odlétáme brzy odpoledne 28. února a na cílovém letišti jsme až po třetí noční. Před odletem samozřejmě na letišti stihneme jednu Plzeň z Billy a poté po bezpečnostní kontrole ještě další, obligátní 0,7l plechovku z letištního shopu. Čekání během přestupu v Istanbulu si krátíme hamburgerem a hranolkami – to je ta správná nutriční příprava ultramaratonce na náročný projekt. Petr prochází přes ománské imigrační bez potíží, mě tam nechávají stát 10 minut a někam se volá. Začínám být trochu nervózní. Nakonec se úředník zeptá, jestli mám ještě jeden pas, na což odpovídám ano, a po jeho předložení dostávám štempl a jsem oficiálně v Ománu. Informace z netu říkají, že autopůjčovny a prodejny SIM karet na letišti v Muscatu jsou otevřeny nonstop.

Moc se mi tomu nechce věřit, ale co, přinejhorším počkáme do rána. Přes nekřesťansky brzkou ranní dobu je příletová hala celkem živá a světe div se, půjčovna i prodejna SIM jsou otevřené. Půjčení auta trvá chvilku, po zkušenostech a potížích z Izraele máme plnotučné SUV Toyota Fortuner, zakoupení SIM už tak jednoduché není, ale i to se nakonec podaří. Sedáme do auta a rozhodujeme se vyjet na vyhlídku nad město, kde chceme sledovat východ slunce. A protože je to punkový projekt, ve stejném duchu se nesla i příprava, takže vyhlídku hledáme na offline mapách (protože SIMky mají byt aktivní až za hodinu) a identifikujeme ji jen podle toho, že k ní vedou serpentiny.

Projíždíme Muscatem, který je mimořádně čistý, kde zatím není žádný provoz, vyjíždíme nahoru, hledáme parkoviště, odkud by se mělo jít na vyhlídku. Jednu odstavnou plochu nacházíme, ale příjezdová cesta je to tak hrozná, že nabudeme přesvědčení, že to nebude ono. Sjíždíme dolů, kdo ví kam, otáčíme se a víme, že tento první výlet se nezdařil. Zkoušíme hledat alternativní cíl, ale po šesté ráno je to dost beznadějné. Také proto, že SIMky zatím nefungují a nemáme internet. Nakonec se rozhodujeme zkusit palác sultána. Tam dojíždíme o sedmé – je tu liduprázdno, jen pár zaměstnanců zametá mramorovou dlažbu.

Uděláme pár fotek a s velkou úlevou zjišťujeme, že konečně máme mobilní internet. Vydáváme se do velké mešity sultána Kábúse – to už je slušné horko, které znásobuje skutečnost, že dovnitř se musí s dlouhými nohavicemi.

Absolvujeme fotografické kolečko, ale mně se už pomalu začínají stáčet myšlenky na to, kvůli čemu tu jsme. Konec srandy tedy, jedeme do Muscat Grand Mall nakoupit potřebný proviant.

Jsou dvě odpoledne, viděli jsme v podstatě vše, co jsme chtěli, nakoupeno máme, do hotelu v horách jsou to asi dvě hodiny jízdy. Počáteční bod mé trasy je na cestě do ubytování, asi 45 minut od něj. Ačkoli původní plán je začít následující den ráno, uzraje ve mne změna plánu – přijde mi zbytečné trávit večer a noc neaktivně, snad proto, že naše přivezená zásoba piva je velmi omezená a vzhledem k téměř úplné nemožnosti koupit jakýkoli alkohol na místě, je prostor na večerní přípravný dýchánek minimální. Rozhoduji se tedy, že do terénu vyjdu už na noc.

Do hotelu vede kilometry dlouhá příkrá cesta nahoru – dole je kontrolní bod policie, kde se kontroluje, zda má auto pohon 4×4. Jiné nahoru nesmí. Výhled od hotelu je impozantní, a když si odložím věci v pokoji, trochu mne zamrzí, že vycházím už za chvíli.

ČÁST PRVNÍ – HORY HAJAR

Moje domácí příprava před odjezdem je s přibývajícím věkem čím dál tím „úspornější“. Snad proto mi příprava věcí a oblečení se do běžeckého (včetně rozmýšlení, co bych si měl jako vzít s sebou) trvá déle, než bych chtěl. V sedm, když vyjíždíme směr start, se šeří a při příjezdu na výchozí bod je už úplná tma. Na to, že se jedná o výchozí bod nějakého trailu, nás upozorní směrovka na tyči, která je však uvolněná a spadlá na zemi (k focení ji Petr zvedá nahoru). Není samozřejmě poznat, kam původně směřovala, a proto se spoléhám pouze na GPS.

Děláme povinné foto a trochu se vykecáváme, ale když z blízkého domu vyleze místní a podezřele na nás čumí, že co se taky jako děje, vyrážím do tmy. Mělo by to být sedm kiláků nahoru, potom pár dolů; dál už nevím a snad ani vědět nechci. Chvíli klesám po jakési štěrkové cestě, zavolám si, dokud je signál, a dám na net live track, ale můj prvotní optimismus, že to snad nebude s tou náročností terénu tak horké, utíná už nástup do stoupání.

První část trasy má být značená. Skutečně, čas od času se značka objeví. Potíž je v tom, že v úplné tmě jdu v korytu řeky, která zde teče asi jen párkrát za rok, šplhám po skalách, přeskakuji ze skály na skálu, z balvanu na balvan, musím si dávat fakt pozor, abych si něco neudělal, a při tom sledovat značky je celkem potíž. Občas přijdou krátké plošší úseky, ty jsou ale plné jemného štěrku. Výstup je čím dál prudší a techničtější. Přestává to být sranda. Možná, že je lepší, že je tma, protože milosrdně ukrývá nebezpečí, z nich bych byl asi dost nervózní. GPS trasa je na nic. Nedá se podle ní řídit. Kaňon je těsný, přesnost špatná, poloha na hodinkách mi skáče po desítkách metrů. Což o to, v normálním terénu by to nebyla potíž, ale tady, kde hraje roli každý metr, který určuje, jak hluboký bude sráz nebo příkrý svah, a jestli náhodou neskončím někde na skále nad propastí, to problém je, a velký.

Několikrát začínám propadat zoufalství, když dlouhou dobu nenacházím značku a v úzkém kuželu světla nemám ani páru, kudy pokračovat, ale na poslední chvíli vždy značku nějak objevím. Už si pomalu začínám zvykat, když se už tak obtížný výstup mění ve vyloženě horolezeckou vložku. Jemné kameny se mi bortí pod botami, nemám se čeho chytnout a na zádech mám studený pot. Jeden chybný krok a bude letecký den. V jednu chvíli, když už asi 20 minut nevidím značku a terén je tak nepřehledný, že fakt nevím, jak dál, usedám na skálu a hledím dolů na světla města dole v dálce, vytahuji telefon a několikrát si zavolám, abych znovu našel ztracenou půdu pod nohama. Když se po dalších 10 minutách opět zdá, že bloudím, sedám znovu a vážně začínám přemýšlet o tom, jestli nemám počkat na světlo, nebo jestli se nemám vrátit zpět – uvědomím si však, že hledání cesty zpět by byly další galeje, srovnatelné s dalším postupem vzhůru, protože satelitní záznam dosud ušlé trasy je zcela nepoužitelný. Zhluboka se nadechnu a vydávám se dále. A ejhle, hned za dalším balvanem je značka.

Výstup je neskutečně pomalý a obtížný. Nahoru by to mělo být asi 7 kilometrů, ale protože na ušlou vzdálenost zobrazenou na hodinkách se nedá spolehnout, netuším, jak daleko to ještě je. Po pěti hodinách usilovného výšlapu docházím na malou planinku, kde dávám něco malého do žaludku. Těším se, že si spravím chuť při sestupu. Věřím, že dolů to přece nemůže být taková šílenost.

Z omylu mne vyvádí hned prvních pár metrů. Brutální padák na hladké skále, stezka vede vlevo, před sebou mám tuším propast jak prase, o tom se přesvědčím, když po úzké římse přejdu pár metrů hladké části a čelovka jen bezcílně svítí do tmy. Světlo naštěstí nedosvítí daleko, ale i tak se mi začínají třást kolena a srdce cítím až v hrdle. Z kopce cítím ještě větší nejistotu, než při výstupu, vůbec nemám prostor na sledování značek, které jsou sporadické, GPS záznam je lepší, ale stále nestačí. Mnohokrát při sestupu musím jet po zadku a držím se větví a keřů, jejichž pevnost je velmi pofidérní. Jsem v permanentním stresu a vlastně kromě navigace nepřemýšlím nad ničím jiným, než jak zůstat vcelku a naživu.

Přestávám sledovat čas a procitám až tehdy, když pod sebou zahlédnu světla nějaké vesnice. Jenže nemůžu dlouhé minuty najít cestu, jak se ze skal dostat na cestu, kterou pod sebou vidím. Jdu podél svahu a na jednom místě, které je jen dva metry nad cestou, se spouštím dolů. Samozřejmě se svalím a vyválím se v písku, protože cesta je písečná. Docházím do vesnice Hadash, jsou 4 ráno, sedám pod rozsvícenou lampu, což mi po dlouhých hodinách stresu připadá jako úplný luxus, a něco málo pojím.

Mám za sebou pouhých 11 kilometrů za téměř celou noc. Podle původního plánu jsem měl být snad o desítky kilometrů dále a je mi jasné, že plán je zcela v troskách. Snad i proto, že mne teď čeká další náročný výšlap do výšky nad 2300 m.n.m., opět v neschůdném terénu. Menší útěchou je mi to, že brzy má začít svítat, tak snad bude navigace jednodušší a náladu mi zvednou i výhledy do okolí, kterých jsem si v noci v černočerné tmě vůbec neužil.

Výhledy jsou opravdu krásné, ale bohužel na ně nemám moc času. Výstupy jsou horolezecké, sestupy jsou ještě více o ústa, často „slaňuji“ po zadku a více než okolím se zabývám tím, abych měl vždy v rezervě nějaký úchyt, kterého bych se mohl v případě uklouznutí chytit.

Terén se poněkud změnil, už není tak technicky náročný, ale zato tu ještě více hrozí fatální pád, často si připadám jako kamzík.

Po 14 hodinách pod sebou vidím známky civilizace, městečko Wakan. Klesám ve snesitelném terénu a provází mne pár koz jako čestná stráž. Je desátá ranní, když docházím k pramenu, odkud proudí voda dolů. Když vidím zelené řasy a usazeniny bahna, neodvážím se napít, natož doplnit vodu. Vedro je zatím snesitelné, je pod mrakem. Těším se, že snad půjdu chvíli po nějaké zpevněné cestě. U jedné vyhlídky sedí na lavičce mladý pár a samozřejmě na mne čumí jako na mimozemšťana. Jakože, nějaký bílý magor se tady zjeví ráno z hor… Moje naděje na alespoň trochu běhatelný terén brutálně utnou hodinky, které mi ukážou, že tudy tedy ne, a mám se opět škrábat nahoru. Jdu kolem vysokého plotu, cítím zradu a tajně doufám, že ta branka, kterou mám projít, je zamčená (blbost, i kdyby byla, stejně bych ten plot přelezl) – a zamknutá není. Značka byla dole, před sebou mám pole balvanů v příkrém svahu a žádnou další značku nevidím. GPS velí přímo vpřed, takže opět šplhám, ale tentokrát už se začínám grilovat ve vlastní šťávě. Do checkpointu, kde se mám poprvé setkat s Petrem, to mám 10 kilometrů.

Terén už není tak technicky náročný, ale o nějakém běhu stále nemůže být vůbec žádná řeč. Začínám nenávidět vádí – člověk s námahou sestoupí dolů, pak se zase škrábe nahoru. Bez vádí by to byla pěkná náhorní plošina, ale takto je to nekonečný boj s vyschlými koryty. V samotném terénu jsem za celou dobu neviděl ani živáčka. To se však změní, když při jednom z výstupů před sebou vidím skupinu asi 5 lidí s velkými krosnami. Protože jsem nalehko, asi za půl hodiny je doženu.

Časový plán je dávno vyhozený v koši, ale z toho plyne jedna důležitá věc. Je už brutální vedro, neměl jsem kde doplnit vodu, a tak mi na dalších odhadem 6 hodin šlapání zbývají 3 deci vody. Snažím se nemyslet na to, jaké by to mohlo mít důsledky. Vždy jen krátkým srknutím zvlažím hrdlo, šetřím, jak se dá. Ukazuje se, že ona skupinka se složena z Francouzů, kteří naštěstí umí dobře anglicky. Dáme se do řeči a vysvětluji, co tady dělám. Je mi blbé poprosit o vodu, protože vím, jak cenná tady je. Naštěstí se mne jeden z nich zeptá, jestli mám dost vody. Výsledkem je, že dostávám půl litru drahocenné tekutiny, s níž se, jak věřím, dostanu na místo setkání s Petrem. Když se s Francouzi loučím, za „odměnu“ musím vylézt tak hladkou a prudkou skálu nad tak hlubokým srázem, že mi z toho není vůbec dobře po těle.

Šlapu a šlapu, vádí za vádím, veškeré mentální úsilí je nyní zaměřeno na to, abych šetřil vodou a nevypil ten zbytek najednou.

Přepínám na autopilota, cítím letargii. Z té mne vytrhne až to, když v dálce uvidím budovy historické vesnice Al-Sugra – Sayq. Ačkoli se zdá být na dosah ruky, musím překonat další 3 vádí, které mne teď opravu štvou. V posledním z nich je i vesnice, takže ačkoli na cestě na protější straně už vidím Petra, sestup a výstup k autu mi dá ještě nějakou práci.

U pár hodin jsem ale rozhodnutý, že s horami a původním plánem končím. Jsem více než půl dne pozadu, úplně mentálně zničený (fyzicky přiměřeně situaci), krajina je sice pěkná, i když ne tak, jako v poušti Negev, ale trochu mne už začíná nudit, a nevidím smysl v tom, abych se dále trápil. Mám za sebou 32 kilometrů za 20 hodin s průměrným tempem 37 minut na kilometr. To mluví samo za sebe.

Sednu, s chutí doplním tekutiny, a oznámím to Petrovi. Na místo, kde má Petr ubytování na druhém checkpointu, je to asi 40 kilometrů. Jsou čtyři odpoledne a nový plán na zbytek dne po domluvě tedy zní nechat se zcela nesportovně odvézt pár kilometrů na asfaltovou silnici, vysadit se a dát si běžeckou třicítku do penzionu jako trénink v únavě s tím, že se večer dohodneme na dalším postupu. Bonusem je to, že z třiceti kilometrů je to dvacet celkem velký sešup dolů, a to je velmi příjemné po útrapách předchozí noci a dne. Tak se také stane. Postupně se šeří a poté padne tma, ale čelovku nepotřebuji, protože mi na cestu svítí jak smyslu zbavený měsíc.

Postupně se přece jen začíná projevovat nashromážděná únava, nohy při seběhu bolí, a tak uvítám nástup rovinky. Když už v civilizaci bočím u pumpy vpravo, přece jen zapínám čelovku, kvůli autům, a vydávám se na závěrečných deset kilometrů do ubytování. Probíhám pěknými městečky a pár kilometrů před cílem se dostávám do většího města, kde je v plném proudu večerní zábava. Snažím se nebýt nápadný, ale to je dost obtížné, protože tohle tady ještě asi neviděli. Mám hrozný hlad, za celou dobu jsem skoro nic nesnědl, a vůně z restaurací mě dráždí. Škoda, že tady nečepují, aspoň na jedno bych se zastavil.

Zbývá mi pár kilometrů, zase příkré stoupání. Mám toho plné zuby. Píšu Petrovi, ať si to smradlavé zvíře vyzvedne autem, a společně zanedlouho dorážíme do penzionu (který bych podle našich standardů měl označit spíše termínem kuča na entou), kde je naštěstí jedna extra postel. S mimořádnou radostí ze sebe shodím věci a dávám sprchu. Pivo z dovezených železných zásob je vychlazené a i přes snahu odolat, dávám dva kousky. Myslím, že si je zasloužím. Pokecáme s Petrem o dosavadním průběhu a rozhodnutí o tom, jaké budou naše další kroky, nechávám na ráno. Usínám před půlnocí, tak rychle, jako by mne někdo shodil do hlubiny.

ČÁST DRUHÁ – PŘECE JEN DALŠÍ HORY

Ráno se budím dobře naladěn. Nohu kupodivu nebolí, zdá se, že dobrý spánek odvanul i mentální únavu. Ačkoli jsem se včera zařekl, že do hor už nepůjdu, dnes je to jinak. Ale vlastně je a není. Do kopců jít chci, ale ne do terénu, s nímž jsem bojoval včera. Ideál by byla nějaká zpevněná cesta, „polňačka“ nebo tak něco, tak na celý den s cílem trochu se pokochat a nahnat kilometry, kterých jsem zatím moc nenatočil.

Petr je na tyto případy expert. Pohotově a zkušeně (nedělá to poprvé) naplánuje trasu asi na 45 kilometrů s převýšením 3200 metrů, což jistě nebude žádná selanka. Nicméně, než se dostanu na schůdnou pasáž, přece jen musím absolvovat tříhodinový výšlap, který se nese plus minus v duchu předchozího dne.

Start je u něčeho, co vypadá jako oáza. Tolik zeleně jsme v Ománu pohromadě ještě neviděli.

Odbije poledne. Zatímco já začínám stoupat, a není to vůbec snadný výšlap, Petr jede o kus dál a výš na místo setkání, kde on vyrazí na Balcony Walk, scénickou trasu v horách s krásnými výhledy, a kde mi nechá schovanou vodu. Moje trasa není k běhání, je plná nestabilních kamenů, které jsou navršeny, jak se jim chce. Taky šplhání po skalách tu nějaké je, ale je den, svítí sluníčko, je nádherný výhled do údolí, takže je to snesitelné.

Trasa je relativně dobře značená. Po třech hodinách skutečně docházím na parkoviště u výchozího bodu k Balcony Walk, doplňuji vodu, píšu Petrovi a vyrážím na naplánovaný okruh.

Konečně běžím!

Po pěkné šotolinové cestě si klusám, tu nahoru, tu dolů, zvlněným terénem. Je to tady turistický resort, sem tam nějaká budova, menší hotel a tak. Zničehonic se objeví kvalitní asfaltová silnice. To už jsem v sedmém nebi. Sice jeden z delších stoupavých segmentů mi moc nevoní, ale celkově se mi to líbí. Sbíhám dolů na křižovatku a tak, jak se asfaltka náhle objevila, tak náhle mizí. Bočím vpravo a zahajuji výstup do prudkého kopce. S překvapením docházím k plotu a velké bráně, která je naštěstí otevřená. Dumám, proč tu je. To se vysvětluje o pár kilometrů dále, kde nacházím další plot s ostnatým drátem a strážní budku – zákaz vstupu, letecká základna. No, prostor na runway tu není, tak to asi bude cesta k té radiolokační stanici, kterou vidím na kopci.

Procházím malým vesničkami, nechápu, jak tu může někdo stabilně žít. Jak se smráká, jsou sporadicky vidět svítící lampy. Domy jsou kupodivu úplně temné. Buď mají zavřené okenice, nebo lidé chodí brzy spát. Nevím, ale pravda je, že ve vesnicích nikoho nevidím. Trochu nepříjemné je, že mizí mobilní signál a jsem tedy úplně bez spojení. Už jsem vysoko v kopcích, cesta se hodně vlní, sem tam běžím, hlavně tedy dolů. Uprostřed ničeho vidím pár osvětlených domů a při seběhu v nich se mi ve světle čelovky objevují dva chlapi. Jsou určitě tak překvapení, jako já, ale nezapomenou pozdravit.

S úlevou shledám, že mi na mobilu naskočil signál. Trasu mám naplánovanou tak, že vede po cestách, ale s jednou výjimkou, a tou by měl být přesun z jedné cesty na druhou v terénu. Vůbec se na to netěším, jsou to sice jen tři kilometry, ale po zkušenostech z předchozího dne vím, že to může znamenat hodiny navíc.

Jaká je ale moje úleva, když zjistím, že se seznamovské mapy přece jen někdy mohou mýlit. Místo terénní vložky je spojnicí velmi pěkná cesta, na které se dá běžet. Z mapy na mobilu vidím, že do dohodnutého cíle, kterým je výchozí bod Petrova turistického výletu, je to jen pár kilometrů. Uzavírám okruh tím, že se opět dostávám na asfaltovou cestu a za pár desítek minut mne docela dost před dohodnutým místem setkání probouzí z letargie blikání světel auta – Petr si popojel naproti, protože na původním místě byl slabý signál a fučel vítr, který mu znemožňoval uvařit si na plynovém hořáku. S povděkem uvítám, když jednu sáčkovku zalije horkou vodou i mně, protože jsem v podstatě celý den opět nic nejedl.

U jídla se v autě bavíme, co dál. Máme plno času, ubytování na tuto noc nemáme, spát se bude stejně v autě. Je mi líto jen tak jít ulehnout, chtěl bych natočit ještě pár kilometrů. Dohodneme se, že ulehneme na výchozím bodu dole u oázy. Přímo od auta se mi ale vybíhat nechce, protože bych už potřetí běžel pár kilometrů po stejné trase (včetně asfaltového úseku). Petr mne tedy odváží na začátek regulérní cesty do údolí, odjíždí na místo nocování a já si dávám nad rámec původních 45 kilometrů ještě další dvacítku pod zářivým svitem měsíce.

K autu dorážím kolem druhé ranní, hned provedu nejnutnější očistu a uvelebím se autě. Budí nás až východ slunce. Dáváme snídani, a protože vím, že toto byl skutečný závěr části v horách, rozhodujeme se, že nadcházející den bude dnem konsolidace a plánování zbytku projektu.

ČÁST TŘETÍ – NIZWA

Nejbližší (a snad jediné místo) v okolí, které stojí za návštěvu, je Nizwa.

Zasloužíme si pivo. A to oba. Problém je, že alkohol je v Ománu pro místní absolutně nedostupný, pro expaty je na zvláštní povolení a pro turisty jen na pár místech v celé zemi, které mají speciální licenci. V samotném Muscatu jsou snad tři místa (no, možná víc, ale nehledali jsme příliš usilovně).

A právě v Nizwě je jediné místo v okruhu desítek (nebo stovek?) kilometrů, kde mají licenci na podávání alkoholu, a tím je hotel Falaj Daris. No a právě proto se tento hotel stává naším dnešním domovem.

Dáváme oběd, levný i na naše poměry, a k tomu vychlazené. A potom ještě jedno, protože jak se zpívá v jedné populární písni, „Desitka vleze se, pak ještě jedna.“

Vyrážíme do města, projdeme si pevnost, vyslechneme obligátní „aláh akbar“ z mešit, uděláme menší nákup pár suvenýrů. Moc toho k vidění není.

Z nedostatku jiných příležitostí navštívíme i menší park s kanálem s volně tekoucí vodou, což zde není obvyklé. Před večeří se ještě podíváme do další pevnosti, odkud sledujeme západ slunce.

Při večeři hodláme prodiskutovat další plán. Je ale nad slunce jasné, že se jede do pouště na písek. Jak by také ne, když je to co by kamenem dohodil. Petr bookuje stan na odlehlém místě v poušti, prý jakože romantika. No, nevím teda. Během diskuse ještě padne pár piv, když už jsme tady, že… Před ulehnutím si ještě chystám věci, protože běhat půjdu rovnou z auta. Mentálně se chystám na pečák první kategorie, ale vlastně se na něj těším. Naplánován mám pouštní maraton, což sice nevypadá jako moc, ale kdo někdy běhal na pláži, tak ví, co to obnáší.

ČÁST ČTVRTÁ – POUŠŤ

Ráno vyspáváme, relativně. Opouštíme Nizwu a po hodinové cestě na jihovýchod se hornatý profil mění v poušť. Na okraji města Bidiyah, kde končí asfaltová cesta a mění se v pískovou, se převlékám, nasazuji batoh se třemi litry vody, bez jídla, zbytečná zátěž při mých stravovacích návycích. Musíme spěchat, protože za těch pár minut, co tu stojíme, se u nás zastaví 3 auta s nabídkou projížďky v dunách. Odmítá se obtížně, lidi jsou neodbytní. A prý, že nemám běžet do pouště, protože v poledne je to o zdraví. Se svými zkušenostmi s běháním v horku si myslím svoje.

Petrův úkol spočívá v provedení check-inu a přejezdu do stanu, kde budeme v noci bydlet. Já vybíhám. Začátek cesty je ještě trochu kamenitý, běží se celkem dobře. Za chvíli se však dostávám na písek uježděný auty, který se mi boří pod botami. A protože, jak již bylo několikrát zmíněno, příprava byla punková, nevzal jsem si gaitery, takže mám v botách za chvíli asi tunu písku, který zmenšuje prostor pro chodidla a prsty a běhání začíná dost bolet. Vyzuji se, vyklepu písek, a to několikrát zopakuji. Je to sisyfovská práce. Konečně si vzpomenu, že takhle se v poušti neběhá. Je třeba zrychlit a pořádně zvedat nohy. A najednou je po písku v botách, tedy skoro. Běžím v mírně zvlněném terénu v údolí mezi dvěma vysokými dunami.

Společnost mi dělají velbloudi. Kolem mne sem tam projedou SUVčka vysokou rychlostí – raději si v nepřehledných místech dávám pozor, abych byl mimo trasu aut, protože náhle se objevit před uhánějícím autem, to rozhodně nechci. Poušť opuštěná není, přece jen je to turistická oblast, takže na svazích dun jsou stany. Sem tam z písku vykoukne černá plastová trubka, asi vodovodní, přemýšlím, co by se dělo, kdyby ji někdo poškodil.

Hodiny ubíhají, slunce pálí ostošest, z rožnění mne občas probudí zatroubení projíždějících aut na pozdrav. Několik jich dokonce zastaví a nabízí vodu. S díky odmítám, protože mám zatím dost. Po check-inu se na cestě setkávám s Petrem, který si mezitím upustil vzduch z kol našeho SUVčka, protože se tak prý v poušti jezdí, a vidím, že si užívá řádění na čtyřech kolech. Já si užívám běhání na rovině a v poušti a je mi jasné, že jsem přece jen běžec na placky – hory jsou fajn, ale za posledních pár projektů jsem si jich užil až dost a je příjemné vrátit se ke kořenům (i když tedy asfalt to není). Petr poté odjíždí do stanu, kde má setkání s majitelem, který ho má povozit po dunách.

Plán je, že se někde kolem 25. kilometru obrátím a dorazím do stanu, který je asi deset kiláků v poušti. Jak bod obratu volím nějaký rozestavěný rezort, nechápu, jak může tady v poušti někdo stavět betonové monstrum. Ještě větší sranda je, když vidím, jak velká nákladní auta jezdí pro písek několik kilometrů daleko, když je písku všude, co hrdlo ráčí. Obracím se, trochu zvyšuji tempo, sluníčko už klesá. Jsem slušně upečený, ale pořád mne to baví. Míjím stejné velbloudy, kteří se na mne dívají se stejně udiveným výrazem.

Petr píše, že stan je vysoko v dunách, až za jejich vrcholem a posílá přesné souřadnice. Najít to prý nebude moc snadné. Naštěstí u odbočky (tedy na záznamu GPS, ve skutečnosti žádná není) přijíždí spolu s majitelem stanu z vyjížďky a směrují mne na místo. Je to hutně do kopce – po sedmi hodinách se mi už nahoru moc nechce, ale přesto se místo nabízeného svezení drápu ve stopách auta nahoru. V hlubokém písku to není sranda. Když vystoupím na vrchol, vidím, jak někdo sedí v dálce na duně, myslím, že je to Petr, mávám a křičím na něj. A Petr to není. Musím vypadat jako vůl. Rozhlížím se kolem, až si konečně všimnu našeho auta a vidím Petra, jak se snaží bobovat na písku. Přede mnou je stan, vedle plechová budka bez střechy, to je záchod a sprcha v jednom, solární panely a autobaterií a ohniště s něčím, co je podobné pergole.

Vyzouvám boty, svlékám hadry a hned jdu do sprchy. Málem se opařím, protože samozřejmě slunce ohřálo vodu na teplotu nekompatibilní s mým tělem. Vodu musím minuty upouštět, dokud není snesitelná – jaké je to plýtvání tady, kde je voda tak drahá.

Poté už zapadá slunce, krásně za dunami.

Po krátké večeři, kterou na ohni udělají místní a během které panuje skoro vichřice, co je prý místní záležitost, která probíhá hodinu a půl pravidelně každý večer, uleháme do stanu. Sledujeme s Petrem film, já poté ještě chvilku čtu zprávy, abych byl po dnech mimo v obraze a následně usínáme. Hvězdného nebe, na které jsme se těšili, si za celou dobu neužijeme, protože nám to kazí měsíc, který září jako smyslu zbavený.

Ráno chci vyběhnout ještě za tmy a podívat se na východ slunce, ale probouzím se zrovna, když začíná Oskar vylézat, takže dělám pár fotek, obleču se do běžeckého a vydávám se na patnáctikilometrový pouštní funrun se zpožděním. Na víc není čas, protože v noci už letíme zpět. Dolů do údolí scházím naboso, v mírně vyhřátém písku je to příjemné. Dávám dobré ráno velbloudovi, obuji boty a rozbíhám se. Po sedmičce usoudím, že je čas vrátit se. Opět vylézám nepříjemný kopec ke stanu, tentokrát už ale v botách, protože pouštní slunce mezitím písek rozpálilo tak, že jít naboso se nedá. Ve stanu je už brutální horko, takže balíme kufry, házíme je do auta, kde zapínáme klimatizaci – hodláme nastoupit bezprostředně po sprše, protože jakýkoli pobyt delší než minutu ve stanu znamená litry potu. Ještě před tím však do koše letí moje trailovky On Running, které jsou tak dobité, že nemá smysl brát je zpět jako zátěž.

Plán na poslední den nemáme, nakonec se rozhodneme zajet k moři, koukneme na maják a vydáváme se po dálnici do Muscatu. Tam, věrni konzumní společnosti, zajíždíme do hypermarketu, abychom pořídili nějaké nákupy – je tu opravdu překvapivě levně. Večer dáváme v indické restauraci večeři a odjíždíme na letiště, kde trávíme dlouhé hodiny, než o čtvrté ranní nastoupíme do letadla. Svoji žízeň uspokojíme při přestupu v Istanbulu neskutečně drahým plechovkovým pivem.

EPILOG

Tento projekt, který bych nazval jako hybridní, se mi nakonec jeví jako úspěšný. Naběháno bylo celkem slabých 200 kilometrů, adrenalinu bylo dost, žádná nehoda nebo zranění. Omán je fajn pro lidi, kteří mají rádi hory nebo moře, jinak toho moc k vidění není, tedy ve smyslu klasické „památkové“ turistiky.

Nyní budu muset přesedlat zpět na asfalt, protože už za pár týdnů mne čeká klasika, Ultra Milano Sanremo, kde se ukáže, co ve mně je a zda ještě po řadě chodeckých akcí mám na klasické ultraběhání.

Vybavení:  

• Kilpi: Kalhoty Hosio (s oddělenými nohavicemi), tričko Leape, lehká bunda Tirano
• Kšiltovka OR, batoh WAA Ultrabag
• Tentokrát bez kompresních ponožek, místo toho prsťáky Tabio

Díky MOC všem za pomoc a podporu, bez vás by to v žádném případě nešlo.

 

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle