MOAB 240: Horko a mráz utažské pouště (část 2)

V první části tohoto reportu jsme se rozloučili po 230 kilometrech a 55 hodinách. Zážitky, dojmy, ale i únava a bolest, se pomalu začínají slévat do jednoho kompaktního celku. Vydejme se tedy dál a zjistěme, co mi přineslo dalších 42 hodin závodu.

Na cestě k horám

Další stanice (spací) je o 38 kilometrů dále. Zvedám se a směřuji po silnici s vědomím, že se budu až do večera grilovat. Jsem trochu rozpolcený, protože vím, že v noci budu v třítisícových horách mrznout. Po krátkém asfaltovém úseku odbočujeme na šotolinovou cestu. Nejdříve je celkem zajímavá, ale později se mění v nekonečně dlouhé, táhlé úseky, většinou nahoru. Když už jsem z toho opravdu znuděný, snažím se běžet. Po kilometru toho nechávám. Asi na tom nebudu s výkonem nic moc, protože mne předbíhá dvojice zjevně starších běžců, je to pár a všimnu si, že běžcem je žena, které dělá pacer asi manžel.

Nasadím sluchátka, pouštím si Napalm Death. S postupem času jsem však na tom lépe, i když slunce praží jako smyslu zbavené. Vzdálenosti mezi checkpointy nesleduji, takže za každou terénní vlnou už očekávám další stanici, Road 46. V dálce vidím cestu a projíždějící auta, ale dostat se k ní trvá déle, než by si člověk myslel. Docházím k silnici – je tam silný provoz; sebrat odvahu k přechodu mi trvá několik minut. Stanice je za pár stovek metrů. Snímám batoh a sedám do křesla. Slunce sem tam zakryjí mraky a uvědomuji si, že v stínu jen mi zima, značí to, že nachází večer.

Sedím a čumím. Přijdou za mnou, co si dám k jídlu. Dvakrát odmítnu. Hlad mám, ale teď přemýšlím nad nocí a výstupem do hor. Zvednu se na nejisté a unavené nohy a převleču se. Vedle mne má běžec u sebe celou rodinu, ale s tím, jestli jim můj holý zadek vadí nebo ne, si hlavu nelámu. Jsem v suchu a dostávám chuť na jídlo. Objednám si dva velké vajíčkové sendviče a než mi je připraví, doplňuji do lahví tekutiny, abych po jídlu mohl hned odejít. Na stanici jsem asi půl hodiny. Mohl bych si jít lehnout do stanu, ale nechce se mi spát. Vyrážím spolu s dalšími dvěma kolegy. Nejdříve po silnici, ale zanedlouho odbočujeme do terénu. Kupodivu jsem rychlejší. Začíná se smrákat. Nasazuji čelovku. Stezka mizí a pohybuji se pouze podle gpsky a občas mi to, že se nacházím na správné trase, potvrzuje fáborek.

Jde se přes kamenité úseky, lesíky, nahoru i (kupodivu) dolů. Zdá se mi, že jdu už hodiny. Začínají se mi zavírat oči, nejím (nic si nenesu) ani nepiji (nemám chuť). Nemám představu, kdy přijde další stanice. Má být někde nahoře. Překvapí mne, když dojdu na celkem kvalitní polní silnici. Šlapu po ní příliš dlouho na to, aby mi to nebylo divné. Dvakrát kontroluji mapu. Jsem správně. Uvědomuji si, že se blíží chvíle, kdy přijdou halucinace – mám totiž déjà vu. Tady to znám, támhle jsem odbočil, tady ten kámen už jsem viděl. Opět stoupám nahoru. A to prudce. Je zřejmé, že je to cesta pro auta, ale spíše pro terénní. Klikatí se mezi prudkými svahy, čekám, že se za chvíli objeví další stanice. Už ji potřebuji, protože kameny získávají lidské tváře a stromy vypadají jako démoni. Stále jsem však v dostatečné mentální kondici na to, abych neprošel mini bahenním jezírkem, které se vytvořilo v jedné soutěsce. Zachráním suché boty šplháním po příkrých svazích mezi pichlavými keři. Opět se o mne pokouší halucinace, tentokrát zvukové, co chvíli slyším hlasitou muziku a mám za to, že stanice je za rohem. Je až neuvěřitelné, že v tomto stavu předcházím dva kolegy.

Mráz v horách

Než se dostanu do Pole Canyon, tak se jmenuje další stanice, mám za sebou další bahno a milion nadávek. V černočerné noci, se ukazuje, že dalším hlukem už nejsou halucinace, nýbrž hučení generátorů. Ačkoli je zima, po usilovném šlapání jsem promočený potem a to je problém. Upadnu do křesla co nejblíže ohni, nafasuji dvě hrubé deky a snažím se zahřát. Dá se do mne nekontrolovatelný třes. Dělám chybu, že se nepřevleču do suchého, ale místo toho se snažím zahřát v mokrém. Střídavě bdím a upadám do spánku. Je nás u ohně asi šest a při každém procitnutí jsem překvapen, že se bratrstvo u ohně nemění.

Po hodině a půl se přece jen odhodlám převléct se do suchého. Pokusím se vstát, chytnu balanc a od pádu mne zachrání je pohotovost jiného běžce, který mne zachytí. Samotné převlékání je v tomto stavu (fyzickém i mentálním) výzvou, ostatní mne se zájmem pozorují. Usedám a dávám si jídlo. Je asi čtvrtá ranní, jsem tady už skoro tři hodiny a přemýšlím, jestli mám počkat na svítání a vyšší teplotu. Zvítězí však verze neztrácet čas, tak se za dalších třicet minut loučím a vydávám se směrem na další spací stanici Geyser Pass, která je na 320. kilometru a měl by se tam ke mně připojit Patrik a dělat mi pacera na zbývajících 60 kilometrech.

Společnost ve tmě mi dělá je úzký kužel světla z čelovky. Svítání však na sebe nenechá dlouho čekat. Po deseti kilometrech sestupu se dávám opět na výstup. Terén začíná být technický. Suché oblečení je brzy úplně mokré. Jeden z výstupů je obzvláště výživný, připadám si jako v Himálaji. Pár kroků, zastavit, vydýchat. Je to nekonečné. Když jsem nahoře, následuje sešup po úzké stezce. Super pro unavená a bolavá stehna. Docházím na silnici, přejede kolem mne pár aut a cítím, že Geyser nebude daleko. To, že mi cestu zpříjemňují hromady rozježděného bahna, mi už nemůže zkazit náladu. Sluníčko svítí, cítím, že mi do žil vlévá energii, která pochází kdoví odkud, protože jsem hodiny nejedl ani nepil, a během osmikilometrového stoupání dokonce předbíhám (no vlastně předcházím) dva běžce.

Žene mne vpřed natěšení, že po více než třech dnech uvidím známou tvář, protože Jirka i Szilvie jsou daleko přede mnou. Míjí mne několik aut, všichni troubí a ukazují zdvižené palce. To se mi líbí.

Geyser Pass – mám pacera!

Docházím na stanici. Tam sedí pár lidí, všechny si už pamatuji, naháníme se už nejméně dva dny (pokud se to dá nazvat naháněním). Sedám do stanu – Patrika nikde nevidím. Měl by ho přivést manžel od Szilvie, mají mne sledovat na online mapě a zkoordinovat to tak, aby mohl György dovézt Patrika a současně supportovat svoji ženu. No nic, pomalu se smiřuji s tím, že posledních 70 kilometrů došlapu sám.

Objednávám si svůj obligátní vajíčkový sendvič v dvojitém vydání a zazní dotaz, jestli nemám ještě na něco chuť. No jasně – na pivo! Všichni se na mne ve stanu podívají. To jako fakt? Paní se zeptá, jestli jsem si jistý, je jasné, že o českém pivním apetitu nikdy neslyšela. Tak dostávám pěníka, kterého s velkým gustem na ex spořádám. To mi podstatně zvedá náladu a ještě víc to, že se rozhrne plenta ve stanu a objevuje se Patrik. Snad je připraven na vše… Pohledem kontroluji jeho výbavu, v obličeji se mu zračí odhodlání – ne, to je vtip. Vidím, že to bere stejně bohorovně, jako většina teenagerů – co jako, jen šedesát kilometrů. Tak se ukaž, říkám si v duchu.

Najeden a napojen se zvedám a vydáváme se vstříc divočině. Obecně to má být až do cíle z kopce, ale samozřejmě to tak úplně není. Výstupů, i když ne tak zásadních, před námi taky není málo. Klesáme příjemnou stezkou uprostřed vyhořelého lesa, který začíná znovu růst. Sem tam traverzujeme po vrstevnici a otevírají se nám velmi pěkné pohledy do údolí. Když vycházíme jeden prudší kopeček, na vrchu si pár metrů napravo všímám velkého černého stínu – je to obrovitá, úplně černá kráva. Jak se tady dostala? To, že se tady pasou krávy normálně, oba zjišťujeme, když se nám podaří několikrát stoupnout do jejich koblihů.

Na další, předposlední stanici, Porcupine Rim je to asi 32 kilometrů. V jednom z prudších výstupů má Patrik problémy s dechem a musí si dýchnout Ventolinu. Cítím, že to bude ještě sranda. Vstupujeme na šotolinovou silnici a usilovně šlapeme. Cesta je poseta drobnými kameny, které nepříjemně tlačí zespodu do chodidel. Mně už to moc nevadí, za 340 kilometrů mám nohy obouchané, ale pro Patrika to tak příjemné není. Sem tam prohodíme pár vět. Moje nálada se zlepší, když pod sebou v údolí uvidím asfaltovou cestu. Dokonce vidím i několik domů, po dlouhém čase v divočině mi to připadá trochu divné.

Na asfaltu nasazuji sluchátka a rozbíhám se. Patrikovi nezbývá nic jiného, než se připojit. Chytám už nevím kolikátý dech a zvyšuji tempo. Hlasitě si prozpěvuji a ani mi moc nevadí, že si Patrik musí myslet, že jsem se zbláznil. Běžíme nahoru a dolů, zdá se mi, že mám tolik sil proto, že jsem se zatím flákal. Ze silnice milosrdně neodbočujeme do terénu, ale na celkem příjemnou polní cestu. Slunce zapadá, ochlazuje se a my máme problém.

Nejdříve Patrik sděluje, že se mu ohlásila střeva. Ještě není úplně tma, kolem není žádná schovávačka, takže vykonává potřebu za použití mého papíru (vlastní prý zapomněl). Když se chystám znovu nasadit tempo, Patrik se mi svěřuje, že má potíže s nohama. Chytá křeče a bolí ho úpony. Asi jsme to s tím během s těžkými bágly přehnali. Heroicky ještě pár kilometrů šlape, ale je vidět, že dosahuje limitu. Do stanice Porcupine Rim je to zhruba 5 kilometrů. Zastavuji jednu buginu, kde chlap veze dítě a je tam místo pro dalšího, ale bohužel nepatří k závodu, takže na stanici ho neodveze. Nasazujeme nejnižší možné tempo, dávám Patrikovi minerály, napájím ho a přiměji, ať si dá jídlo. Máme na krátkou dobu mobilní signál, volám Györgymu, jestli by pro Patrika nepřijel, ale Porcupine Rim je pro normální auta nedostupný, jen pro vyložené teréňáky. Rozhodujeme se proto, že došlapeme na stanici a tam se uvidí. Jiná možnost stejně není.

Uprostřed noci se za zatáčkou objevují osvětlená strašidla, tato aid station má téma Halloween. Jsme přivítáni hlasitým potleskem. Hned vysvětluji, že Patrik je zraněný a potřeboval by odvézt do Moabu do cíle, protože dalších 30 kilometrů není v jeho silách zvládnout. Oddychnu si, když slyším, že to nebude problém, ale auto pojede do cíle až někdy nad ránem. Usedáme tedy k ohni do stanu, dostaneme deky. Jako už poněkolikáté si objednávám jablkový cider a stejné pro Patrika. A samozřejmě sendvič. Patrik ale ještě před tím ulehá na masérské lůžko, kde se mu dostává lékařské péče a masáže. Poté usedá ke mně. Já se chystám zanedlouho vyrazit na poslední úsek a pro něho toto dobrodružství skončilo. Pětatřicet kilometrů v náročném terénu bez předchozích zkušeností je určitě úctyhodný výkon. Pozřu své jídlo, odevzdávám Patrikovi své nepotřebné vybavení a loučíme se. Čeká ho celá noc ve stanu s běžci a dobrovolníky.

Útrapy na závěr

Ještě, než se stanice zmizí ve tmě, se obejmu s doktorem, který mi před dvěma lety dávat dvakrát do kupy nohy zničené puchýři na BigFootu. Pamatuje si mne. A já si pamatuji bolest, kterou mi působilo jeho strhávání náplastí se zaschnutou krví. Zvláště proto, že cítím, že se mi toho v botách opět hodně děje. Už dva dny jsem se neodvážil zout. A teď to bolí čím dál víc. Jdu po velmi jemném písku, cítím, jak se mi dostává do bot a dělá svoji práci.

Opět mi dělá společnost jen moje čelovka. Šlapu a šlapu, spánkový deficit se začíná projevovat. Několikrát se mi zdá, že jsem určitý úsek už jednou šel. Pohybuji se na něčem, co se tá nazvat náhorní plošinou, ačkoli ve tmě nemám vůbec žádný výhled do okolí. Z otupělosti mne probouzí jen občasný fáborek, který mne ujišťuje, že jsem na správné cestě. Musím jít podle gpsky, protože pokud tady nějaká stezka je, v noci, ve slabém kuželu světla a v mém mentálním stavu není znatelná.

Do konce závodu zbývá 20 kilometrů. Jen dvacet, řekli byste si. No jo, ale když hodinky hlásí 20 do cíle, potom 19, 18 do cíle… a za chvíli opět 20 kilometrů do cíle, víte, že něco není v pořádku. Když se to opakuje podruhé, vím, že mám fakt problém. Pohybuji se v kruhu a nejsem schopen zjistit, kde dělám chybu. Fáborky vidím, ale prostě někde něco dělám špatně. Rozhoduji se, že si u jednoho z fáborků sednu, odpočinu a počkám na někoho, kdo půjde kolem, a připojím se. Abych šetřil energii, vypínám čelovku a v úplné tmě asi dvacet minut čekám.

Konečně vidím světlo. Zapínám svoji čelovku a ozve se výkřik překvapení. Je to ženská, pamatuji si ji z trasy. Jí se taky uleví, když zjistí, že jsem taky v závodu a žádný úchylák. Zeptám se, zda se mohu připojit, a po kladné reakci uháníme vpřed. Ano, uháníme. Zuby nehty držím její vysoké tempo, terén je skalnatý, nepřehledný, pokud tak mohu pocitově soudit. Ukazuje se, že je z Japonska, takže oprašuji svoji japonštinu a chvíli kecáme. Baterie v čelovce mi slábne a vím, že pokud bych teď baterii měnil, kolegyně zmizí do noci a budu znovu jako hlemýžď.

Zbývá 10 kilometrů do cíle. Docvakneme dalšího běžce, který akceptuje naše tempo, ale bohužel se teď naprosto zjevně začíná projevovat moje nevyspání. Moje zorné pole se zužuje, tempo klesá, mám problém přecházet překážky, a tak mi dvojice zanedlouho zmizí. Ještě, že se začínají objevovat známky nadcházejícího svítání. Vidím (a možná i více tuším), že mne čeká maximálně technický úsek. Do konce je to méně 10 kilometrů a ze mne se stává zombie.

Kalnýma očima přecházím skály, vrávorám na úzké stezce – vlevo prudký svah nahoru (což je fajn), vpravo sráz dolů (to už není fajn). Usedám, uložím hlavu na kolena a usínám. Vzbudím se náhle potom, co se převážím dopředu a málem si nabiju čumák. Odšlapu asi 100 metrů a tentokrát lehnu přímo uprostřed stezky. Vzbudí mne procházející dvojice – ptají se mne, jestli potřebuji pomoc. Samozřejmě, že ne. Chvilku sedím, zvednu se, ujdu 100 metrů a znovu usínám. A potom ještě jednou. Zmateně si říkám: „Jsem 5 kiláků od cíle, když to teď ukončím, tak mi to uznají jako dokončený závod ne?“. Aspoň, že jsem po několikakerém spánku přestal vidět krokodýly a jinou havěť.

S úsvitem ale přece jen zkonsoliduji poslední mentální a fyzické síly, zvedám se a odměnou mi je, když za nedalekou skalou uvidím silnici a uslyším zvuk projíždějících aut. Polit živou vodou scházím na (asi) cyklostezku vedle cesty a vrávoravě-nejistým krokem směřuji k cíli. Stezka na chvíli končí, jdu na silnici a skutečně oceňuji, jak mi Američani jezdí asi půl metru od ksichtu. Přetlak párkrát uvolňuji zdviženým prostředníkem.

Údolí se rozšiřuje, podcházím most a cíl je pár stovek metrů přede mnou. Nikdo mne nedohání, takže klidným krokem vystoupám k hlavní silnici a zabočím k cílovému prostoru. S úlevou zjišťuji, že z asi deseti lidí v cíli je jedním z tleskajících i Patrik, který do cíle dorazil autem asi půl hodiny přede mnou. Stejně jako na Bigfootu je doběh do cíle takový civilní. Pár lidí, cílové foto, přezka na opasek místo medaile. Usedneme k ohni, dáváme pizzu a pití a mě v duchu znovu probíhá celá trasa.

Je čas zvednout se a jít na motel. Je to asi 3 kilometry. Odvoz nemáme. Když vycházím mírný kopeček k cestě, zastaví typický velký americký truck a slyším otázku, jestli nepotřebujeme odvézt. Říkám, že ano, ale že jsem špinavý jak prase. Odpověď je lakonická: „Auto je z půjčovny…“.

Za pár minut jsme v motelu a budíme Jirku, který skončil již před 14 hodinami. Sprcha je po více než 4 dnech nadpozemským potěšením, které mi nemůže zkazit ani bolest ze strhávání puchýřů, které mezitím zaschly v ponožkách. Ještě než usnu, zvládneme všichni pozávodní přípitek, který se u mne protáhne na 3 kousky.

Fotografie „před a po“

  

Fakta:

386 kilometrů, 97 hodin 1 minuta

Děkuji všem blízkým za podporu a toleranci. Díky také všem, kteří jste mi fandili a hnali mne vpřed. Bez toho by to nešlo.

Výbava: Kilpi, H2Europe

               

 

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle