MOAB 240: Horko a mráz utažské pouště (část 1)
Dva a půl roku. Uplynulo neuvěřitelně mnoho času a vody, než jsem se opět dostal na start velkého závodu. Trvalo to dvě osobní výzvy, kterými byly Kungsleden 450 a Negev 300, než jsem se opět ponořil do elektrizující atmosféry velkého závodu.
Co je Moab 240? Celým názvem Moab 240 Endurance run má tento závod délku 386 kilometrů a převýšení přibližně 9000 metrů. Nabízí vše od pouštního prostředí, přes horský terén až po lesy, to vše v jednom velkém okruhu. Na své, i když v menším měřítku, si přijdou i silniční ultramaratonci, protože kurs vede částečně po šotolinových i asfaltových cestách.
Na Moab 240 jsem se zaregistroval pod dojmem kvalitního výsledku a výjimečného zážitku ze závodu Bigfoot 200, který byl last-minute náhradou za zrušené dobrodružství v poušti Gobi a kterého jsem se zúčastnil s kamarádem Jirkou Hálkem a Szilvií Lubics, maďarskou ikonou ultramaratonu. V mezidobí jsem měl naplánovanou, a úspěšně jsem dokončil, 200 mílovku Delirious WEST v Austrálii a vše vypadalo pěkně nalajnováno na podzimní dobrodružství v Americe. Co ale čert nechtěl, z Austrálie jsem v únoru odlétal jedním z posledních letadel a poté se hranice zavřely a svět se ponořil do covidového šílenství, kvůli kterému jsem mohl své tenisky „smočit“ do utažského písku až o celé dva roky později.
Nevím, jestli shodou okolností, nebo řízením osudu, jsme se v městečku Moab sešli opět ve staré dobré sestavě s Jirkou a Szilvií. Po dvou letech bez zásadního závodního vytížení jsem z Česka odlétal plný nejistoty a očekávání, zda na takovou výzvu ještě vůbec mentálně a fyzicky mám. Musím přiznat, že dlouho hlodal červík, zda to nemám vzdát, vzít nějaké prachy zpět a zkusit něco jiného, ale nakonec jsem si řekl, že kdo ví, co přijde, kolik toho budu ještě schopen odběhat, a tak padlo rozhodnutí vydat se opět za oceán. Jak to tedy šlo?
Letíme za louži
Pivo na letišti. Tak káže tradice na začátku každé akce. O půlnoci jsme na pražském letišti se synem Patrikem, který mi bude dělat garde a support na této akci. Letadlo do Amsterdamu letí až za pět hodin, dáváme tedy kávu u Costy a poté dvě plechovky plzeňského elixíru. Patrik by měl ulehnout na kufr a vyspávat, ale místo toho paří hry na mobilu, zatímco já dokončuji pracovní povinnosti. Inu, jak říká klasik, „nám zadarmo nikdo nic nedá…“. Hodiny plynou a rychleji, než by se mohlo zdát, absolvujeme check-in a security check a nasedáme do létajícího vehiklu.
Předletový adrenalin pracuje, dlouhé lety miluji, ale současně cítím určitý spánkový deficit, což před závodem, který podle mých odhadů bude trvat přibližně 4 dny, není to pravé ořechové. Navíc do Amsterdamu je to co by dup, znovu je třeba vysednout a čekat na transkontinentální let. Není divu, že na Schipholu už jsem hodně jetý a nevrlý. Patrik je v pohodě, skutečnost, že má mobil stále dostatečně nabitý, ho udržuje v dobré náladě.
Své klasické pochůzky po obchodech na letišti, kdy vlastně ani nic nechci koupit, tzv. „mirudake“ (jen se kouknout), tentokrát vynechávám, a i když máme ještě dost času, jdeme k bráně a po předstartovní návštěvě toalety a krátkém čekání se snažíme nastoupit do letadla. Není to tak jednoduché, po naskenování kódu nás vyřadí z fronty, že prý se musíme podrobit druhému kolu kontroly dokumentů pro vstup do USA – zlatý covid… Za pár minut ale přece jen usedáme do těsných sedaček economy class a až nás letadlo vyplivne, budeme v Utahu.
Můj plán, jak strávit půl dne nonstop v letadle, je vždy stejný: udržovat pitný režim (když už jsem to celé zaplatil), odsledovat nějaké filmy, spořádat jídlo, které dají, a sežrat co nejvíce z toho, co se nabízí v průběhu letu vzadu u letušek, o čem většina ostatních lidí nemá ani potuchy. Plány však bere rychle za své. Letadlo se vznese, za hoďku dáme jídlo, pak si pustím film – a za 2 hodiny se vzbudím a podívám se na titulky, pustím si další, a za 2 hodiny vidím další titulky. A do třetice to stejné. Ke cti mi slouží, že v době, kdy jsem naživu, doplňuji hladinku, abych měl pocit, že jsem si své prachy odpil.
V dobré náladě, a dobře vyspaný s určitým chvěním prožívám přiblížení a přistání. Přece jen mám odsledovány desítky hodin dokumentů o vyšetřování leteckých katastrof, takže každé přistání má něco do sebe.
Trochu obavy mám i z imigračního, ale vstupní „pohovor“ se nese v duchu BigFootu 200. „Jaký je důvod vaší cesty?“ „Jedu na běžecký závod na 200 mil“. Chlap se na mne podívá s pohledem „Are you fuck.ng serious?“, a dává mi razítko do pasu. Patrik do samé, „Já jsem jeho support“ – pohled úředníka v očích, „Ty to ještě podporuješ?“. Formality však máme úspěšně za sebou a před sebou 5hodinové čekání na autobus do Moabu. Jak jinak, jdeme na hambáče, který doplňujeme pivem z vlastních zásob.
Pět hodin od poledního uběhne celkem rychle a než se nedějeme, sedíme ve vozidle – ale místo plnotučného autobusu sedáme do dodávky pro 10 lidí. Dochází mi, že Moab asi nebude tak populární destinací, když na této lince provozují taková vozidla. V rozvrzané dodávce hodinu sledujeme okolí, když nám řidič sdělí, že se něco pokazilo a na příští zastávce musíme přesednout do jiné. Potom nás naštěstí pohltí milosrdná tma, oba upadáme do polospánku a čekáme, až nás dodávka vyvrhne v Moabu.
Tam dorážíme o půl desáté večer – projedeme okolo našeho motelu, jedeme, jedeme a jedeme dál – kua, asi 2,5 kilometru daleko. Zastavujeme na čerpačce Chevron a čeká nás asi 40 minut pochodu s kufrem a bágly. V tomto bohem zapomenutém městě po deváté večerní taxíky jaksi „něpremávajů“. Šlapeme tedy vpřed pomalu usínajícím městečkem a žene nás představa postele a ledově vychlazeného piva, které pro nás má jistě Jirka.
Nejsme zklamáni. Stejně jako v Austrálii Jirka už obhlédl terén a je připraven k uvítání. Chlamstneme nějaký ten kousek, pokecáme (přece jen jsme se od Austrálie neviděli a je sranda, že se vidíme v Americe, ačkoli jsme od sebe pár hodin cesty v Česku) a po půlnoci uleháme. Já s Jirkou jako VIP (haha) na posteli (manželském letišti) a Patrik jako support dolů na podlahu do spacáku. Útěchou mu je, že minimálně tři dny závodu, než se ke mně připojí jako běžecký support, bude mít celý pokoj sám pro sebe.
Den před závodem
Ráno se probouzím s kalným okem, za vyzvánění budíku a obligátním „kurwa, už?“. Patrik se probouzí, až když na něj šlápnu.
Plán je celkem nabitý, musíme udělat check-in, nechat si zkontrolovat výbavu a máme v plánu setkat se i se Szilvií a jejím manželem. Na BigFootu jsme s autem pomohli Szilvii a tady zase pomáhá ona nám – na start je to asi 2 míle, trochu daleko na pochod, tak s povděkem využíváme nabídky Szilviina manžela, a necháváme se odvézt vozem.
Check-in na tak velký závod mi vždy trochu zvyšuje tepovou frekvenci. „Mám všechnu povinnou výbavu?“, a tak. Napětí je velké bez ohledu na to, kolik takových závodů už člověk absolvoval. Jdeme na to. Mobil. Máš nahrané gpx? Jo, mám. Další stánek. Ukaž výbavu, baterky atd. Ok, jdi dál. Medical check. Doktor mi říká: „Pamatuji si tě z BigFootu a znám tě ze sociálních sítí, jak to jde?“ Odvětím, „Ty jo, fakt pamatuješ? Jo, v pohodě, nechystám se umřít.“ Mám tedy všechna razítka k vyzvednutí startovního čísla. Jak jinak, slyším: „Good luck, have a good race“.
Zpět do motelu se nejdříve vydáváme pěškobusem s americkým kamarádem Jirky, který nás jako předchozí finisher krmí důležitými informacemi, ale posléze nás u cesty vyzvednou Szilvie s manželem v autě a ušetří nám tak všem dálkový pochod do motelu.
Je pozdní odpoledne. Jdeme s Jirkou na pizzu do místní italské restaurace. Sranda je, že Patrik, který má osmnáct let, si nemůže dát legálně pivo, tak si objednávám dvě a on potajnačky pije to druhé.
Vracíme se do motelu a mne čeká rozhodnutí, jakou výbavu si mám vlastně vzít. Moji přípravu na tento závod totiž nejde označit ani jako „punkovou“. Do kufru jsem naházel různorodou směs věcí s tím, že si vezmu, co mi přijde vhodné. Moje dva dropbagy, které jsem odevzdal při check-inu, obsahovaly jedny elasťáky, bundu, a druhý jen jedny ponožky. Zato můj plně nabalený bágl má tak 8 kilo. Sotva ho zapnu. Startuje se v šest ráno, bude zima, takže na sebe si chystám bundu Kilpi Hurricane s tím, že ji vysvleču, jakmile udeří horko.
Večerní a brzce noční příprava je klasická. Zvládnu tři kousky a poté, co Jirka a Patrik usnou, medituji o tom, co mi přinesou nadcházející hodiny. Mám ještě zálusk na čtvrtý kus, ale odolám a kolem jedenácté (dříve, než je u mne obvyklé) usínám. Budík mam na 4:30. Na start nás povezou „Maďarové“ a odjezd máme domluven na 5:30.
Budím se ve čtyři. Poslušen instinktům ihned usedám na volnou toaletu a snažím se vykonat nejdůležitější předstartovní úkol. To se zdaří a výsledek podpořím ještě dalšími dvěma imodii. Klasika, na startu a dva nebo tři dny pokoj a potom ať se s mými střevy děje vůle boží.
Na nějakou předstartovní melancholii není čas – než se nadějeme, auto nás vyvrhne v blízkosti startu, Jirka se mi brzy ztrácí v davu a zůstávám sám s Patrikem.
Snažím se nahodit do hodinek trasu, ale ta se načítá celé věky. Cítím zradu. Poté hodinky pípnou, jako že je začátek trasy, ale za pár sekund pípnou znovu, jako že jsem to celé 386km kolečko už dokončil. Začíná mi trochu cvakat u zadku, na hodinky se totiž jako vždy zcela spoléhám pro navigaci. Snažím se načíst trasu znovu, ale mezitím už zní tři, dva, jedna, start a běžíme. Hodinky se mi chytnou až za pár kilometrů.
Začínáme
Můj plán pro tento závod je zcela odlišný od předchozích. Běh chci zařazovat málo, místo něj mám v úmyslu usilovně šlapat s minimem odpočinku a spánku. Podle hrubého propočtu by to mělo vystačit na lepší čas ve srovnání s předchozími výkony, kdy jsem se nejdříve fyzicky odpálil a poté silou vůle dokončoval.
Prvních pár kilometrů je to po asfaltu. Nedaří se mi dodržet plán a běžím. Opouštíme osvětlené silnice Moabu a těsně před nástupem do terénu se mi chytají hodinky. Hurá! Padá mi kámen ze srdce, protože nebudu muset navigovat podle telefonu. Je tady terén. Současně začíná svítat. Je to běhatelné, ale už jsem si to srovnal v hlavě a jdu. Jen z kopce sem tam poběhnu. To, že mne předbíhá moře lidí, mne nějak netankuje, mám své zkušenosti, za dva dny si ukážeme, že? Stinnou stránkou je to, že můj batoh je těžký jako pytel cementu. Poprvé (a nikoli naposledy) si nadávám za nedostatečnou přípravu. Procházím první občerstvovačkou. Ačkoli to nepotřebuji, dám sendvič a vodu. Stoupáme do kopce. Za chvíli začíná vylézat slunce. Teplota jde okamžitě prudce nahoru a začínám se potit. Po levé straně vidím město, jehož světla mizí s východem Slunce.
Vystoupám na něco, co se dá označit jako náhorní plošina, slunce začíná fakt pražit a já odolávám pokušení rychle běžet. Najednou se objevuje údolí, velká řeka. Zastavuji a dělám pár video záběrů. Seběhnu dolů a po krátkém asfaltovém intermezzu, kdy přece jen běžím, se dostávám na stanici Amasa Back. Nabídka občerstvení je bohatá, ale spokojím se se sendvičem a kolou a s obavami stanici opouštím, protože podle zpráv by měl být za ní rozvodněný potok včetně strženého můstku, takže je možné, že si namočím nohy.
Možná si řeknete, že to je pro ultráka malá, nepodstatná věc. No jo, ale při tak dlouhém závodu to s sebou nese riziko, že si přivodíte puchýře, se kterými byste museli bojovat dalších 300 kilometrů. Naštěstí někdo postavil provizorní most z kamenů, takže je možné přejít suchou nohou.
Je to pár hodin od startu, během kterých bojuji s pocitem, že mne to nebaví. Je to tak, z představy, že mne čeká dalších více než 300 kilometrů, mám divný pocit v žaludku. Snažím se smířit s tím, že prostě budu ještě pár dnů trpět.
Pomáhají mi velmi pěkné výhledy, kterými poušť nešetří. Uprostřed ničeho se objevuje zlom, pode mnou hluboká průrva. Kvůli svému ignorantství netuším, že se jedná o atrakci, tzv. Jacksons Ladder, prudký sešup po technickém trailu, kde každý krok hrozím nepříjemným pádem do hlubiny. Nevím, co to do mne vjelo, ale vydávám se dolů vysokým tempem, kamzičím krokem předbíhám řadu kolegů a libuji si v tom, jaký technik jsem – pravda je ta, že technik vůbec nejsem, a ti, které jsem předbíhal, jsou na tom ještě hůře.
Jakmile dosáhnu dna, pln nadšení a sil se rozběhnu, ale po pár kilometrech mne to přejde. Akorát jsem zbytečně promrhal síly. Aspoň si užívám pohledu na nějakou továrnu uprostřed pouště včetně železnice a řad vagónů. Přemítám, proč to tu vlastně všechno je.
Slunce paří, mně dochází voda. Výhledy jsou sice nádherné, ale pokud má člověk sucho v krku, tak to zas až tak neocení. V pozdním odpoledni se snažím pořídit video, ale skoro se sebe nedokážu vypravit hlas, jak jsem vyschlý. Už chápu, co zažívají ztracenci v poušti. Mám dvě deci vody, zakazuji si i nejmenší doušek, pokud to není absolutně nutné, a do další stanice mi zbývají kilometry. Hlasitě nadávám.
Stanici je vidět, zdá se být blízko, ale vzdušnou čarou to nejde, takže když do ní za čtyřicet minut s padajícím soumrakem docházím, jsem na pokraji dehydratačního kolapsu. Navíc mi po celodenním vedru začíná být zima. Místa v křeslech u ohně jsou zabraná. Nezbývá mi, že se usadit dále a klepat kosu. Nafasuji polévku a deku. Začíná na mne doléhat náročnost a intenzita nadcházející moci. Moc se nezdržuji, nasazuji čelovku a vydávám se do tmy.
Noc a bláto
V noci docházím po více než 100 kilometrech na první spací stanici, Indian Creek. První spánek však nemám v plánu dříve než po 24 hodinách, a proto si dám burger, posedím, ohřeji se a pokračuji do temné noci. Sem tam zafučí vítr, je celkem chladno.
Pár kilometrů šlapu po silnici. Pro mne jako silničního ultráka je to úleva. Konečně můžu úplně vypnout mozek. Sleduji však pravidelně hodinky, protože se mi zdá, že toho asfaltu je přece jen trochu moc. Nakonec však přece jen bočím z hlavní silnice, nejdříve jdu po šotolince, ze které se posléze stává plnohodnotný trail. A je to trail, jakože fakt trail. V černočerné tmě se sunu po pláních, překonávám pár zlomů, trasa je neznačená, orientuji se pouze podle hodinek. Vlevo od sebe vidím několik světýlek, zdá se, že jsou to další běžci, ale nedaří se mi dohnat je. Cítím se hodně unavený a konec si uvědomím, že to nejsou čelovky, ale hvězdy. No paráda. Bojuji s pocitem, že nemohu věřit své navigaci, a s nutkáním zastavit se a počkat na nějakého dalšího běžce, ale silou vůle pokračuji.
Tak protrpím většinu noci. Když začne svítat a na mysl mi přijde naděje, že bude vše lepší, vede trasa koryty vyschlých řek, které však jsou plné bahna, protože se jimi před pár dny přehnaly přívalové povodně, které za sebou zanechaly hory červeného mazlavého hnusu.
Snažím se vyhýbat bahnu a současně se držet trasy, ale je to náročné. Moje pocity vyjádří velký nápis v bahně, který tam zanechal některý z rychlejších kolegů „Fuck mud“. Silou vůle se mi podaří nevymáchat se v bahně a konečně vystupuji na pláň, před sebou mám běhatelný terén. Rozbíhám se, abych si vyčistil mozek od nekonečné chůze. Vidím před sebou vhodnou skálu a shledám, že imodium přestalo fungovat a je třeba poprvé vyprázdnit střeva. Jen pár minut poté se nade mnou před stanicí The Island zjevuje dron filmařů. Přiletět tak o trochu dříve, mohli mít zajímavé záběry.
Přes celonoční nesnáze na stanici dorážím v dobré náladě. Asi to bude tím, že sluníčko začíná svítit, je teplo a můžu svléct oblečení. Dávám vajíčkový sendvič, kolu, chvíli posedím. Bolí mne celý člověk, ale nepřipouštím si to, protože mám před sebou ještě dvě nebo spíše tři noci. Po odchodu ze stanice procházím kempem a po ránu se na mne všichni dívají jako na blba. Upřímně řečeno, je mi to jedno.
Shay Mountain
Docházím na stanici Bridger Jack. V nohách mám zhruba 100 mil a více než 30 hodin. Nějak dlouho se nezdržuji. Jako vždy se snažím dostat vajíčkový sendvič nebo hamburger, ale podle stavu své břišní pneumatiky, kterou pravidelně kontroluji, je mi jasné, že nejím dost. Svítí slunce, ale u vrcholků, kam se budou ubírat mé další kroky, je úplné černo a vypadá to, že se tam žení všichni čerti. Párkrát i zahřmí. Z cesty uhýbám do terénu; je to koryto potoka, hodně technické; trasa pravidelně uhýbá mimo vyschlý potok, ale tyto úseky jsou neméně náročné. Stezka se pohybuje mezi příkrými srázy a já čekám, kdy se vydá nahoru. A skutečně, výstup je mimořádně prudký, ani ne tak technicky náročný, ale prostě musím šlapat a nepřemýšlet. Serpentiny se vinou nahoru, padá soumrak a začíná být zima. Když konečně dosáhnu vrcholu, pořádně se doobleču, protože už mám solidní třesavku. Než přijde stanice Shay Mountain, má pro mne závod nechystán ještě jeden prudký výstup. Mám za sebou 120 mil a cítím se hodně vyčerpaný a ospalý, takže oproti předpokladům se rozhoduji, že na Shay Mountain hodím první spánek. Jsem vyčerpáním trochu zmatený, takže než osazenstvu vysvětlím, co chci, uběhne pár pěkných minut. Nakonec jsem však nasměrován do stanu, kde už spí dva běžci.
Dává se do mne třesavka. Po výstupu na stanici jsem zpocený, ale teď mne vlhké věci studí a já nejsem schopen zastavit třes. Dělám chybu – místo, abych se převlékl do suchého a ulehl tak, jak jsem, se zabaluji do velmi hrubé plstěné deky. Tak je natolik nepoddajná, že mi kolem okrajů proniká k tělu chlad a nejsem schopen se zahřát. Hlasitě mi drkocají zuby. Nasazují čelovku a rozhoduji se přece jen převléct. Přes nepříjemnou zimu se mi to podaří a během převlékání si všimnu, že jedním se spících běžců je Jirka. Samozřejmě ho nebudím.
Zhasnu čelovku, snažím se zachumlat a usnout. Dávám půl hodiny, ale potom se budím. Pár minut mám otevřené oči do tmy a čumím, ale poté se s vypětím všech psychických sil donutím zvednout, obout boty a vylézt ven ze stanu, abych se před další cestou nakrmil. Jirka je tou dobou už pryč.
Zdá se mi, že nocí šlapu už celé věky, je úplná tma, žádný orientační bod, nevidím žádného dalšího běžce. Aspoň, že klesám, a podle mapy vím, že mne zanedlouho čeká další stanice. Do té docházím před východem slunce a nemohu říct, že v dobré stavu. Je mi hrozná zima, cítím, že v botách se mi něco klube, protože chodidla bolí jak čert, jsem ospalý na unavený. Vidím před sebou ohniště, okolo plážová křesla, beru hrubou plstěnou přikrývku a usedám. Dlouhé minuty nejsem schopen pohybu ani řeči, studený vzduch mi proniká všude okolo deky a cvakám zuby. Nemám sílu dát si něco k jídlu. Jen sedím a čumím, jako bych čekal na východ slunce. Asi za 20 minut usoudím, že čekání nemá cenu, zvedám se v dece, doplňuji tekutiny do lahví a vydávám se dále. Čeká mne zhruba půlmaraton po silnici, kterou bychom u nás označili jako polní. Vychází slunce a já se v tušení brzkého nástupu vedra uchyluji za keř, kde provedu kompletní očistu včetně promazání choulostivých partií, převleču se do trenek, trička s krátkým rukávem a nasazuji kšiltovku.
Zprvu mne to po cestě baví, ale s rostoucí teplotou, která později dosáhne nebetyčných hodnot, se moje nálada zhoršuje, a jakmile zabočím na asfaltovou silnici vedoucí do stanice Dry Valley, je to v tom vedru boj o přežití. Silnice je zvlněná, ale většinou stoupá. Zdá se, že stanice musí být za každou zatáčkou, ale dává si načas. Párkrát se zastavím ve stínu pod občasnými stromy. Stanice přichází jako úplné vysvobození. Objednávám si cheeseburger a kolu a hledím do dáli, kde jsou třítisícové vrcholky, kam se budou ubírat moje další kroky.
V nohách mám 230 kilometrů a za 55 hodin jsem toho zatím moc nenaspal.
Nepochybně to bude ještě velká zábava…