Negev aneb opět ve výhni pouště – Část 3 (finále)

3. 7. – Zpět v akci

Pár hodin spánku v normální posteli mne dostalo zpět na nohy. Ráno se rychle balíme a plán je vydat se k druhému kráteru, zpět k původní včerejší trase a odtud pokračovat. Je to asi půlhodinová cesta. Jsme domluveni, že si kluci zkusí na vlastní kůži, jaké je to vlastně to opékání se v poušti, a na pár kilometrů mne budou doprovázet. Když nás navigace odkloní z hlavní cesty směrem ke kráteru, zastaví nás velká tabule, že je cesta zavřená, protože je nebezpečná. Podíváme se na sebe a pohledy se domluvíme, že ji budeme ignorovat. Bohužel zrovna přijede auto se silniční údržbou, takže si to hned nelazjneme. Čekáme, jestli nezmizí, ale auto tvrdošíjně stojí; snad tuší, co máme v úmyslu. Jdu se tedy ven zeptat, jestli je cesta skutečně zavřená. Samozřejmě nikdo z nich neumí anglicky, ale z toho mála vyrozumím, že skutečně se tam jet nedá.

Opět jsme tedy nuceni změnit plán za pochodu. Mám z toho nedobrý pocit, ale tyto informace se bohužel z našich zeměpisných šířek zjistit nedají. Nová verze tedy je přesunout se do města Micpe Ramon, udělat nějaký nákup a odtud přejít ve fázi 1 asi dvacet kiláků na začátek nočního přechodu, který slibuje zábavu, protože vede kolem velké tankové základny.

Micpe Ramon je klasické malé město, nazval bych ho spíše osadou, i když nákupní středisko tu samozřejmě nechybí. Na parkovišti stojí zaparkováno několik autobusů s vojáky, většina je venku nebo nakupuje, každý velký kvér u sebe, no necítím se z toho moc na větvi. Jakmile máme hotový nákup proviantu, zaparkujeme na okraji pouště, a jak bylo domluveno, kluci se převlékají a vybavují a jdou se mnou. Jsme vysoko na okraji pánve, takže budeme scházet prudce dolů (Pro kluky to znamená i ostrý výstup zpět nahoru, kde se zapotí, protože slunce už pěkně pálí.).

Kamera a dron jsou nachystány na filmování, které jsme dosud mírně zanedbávali. Sestup je oproti očekávání relativně schůdný, doufal jsem, že bude technicky náročnější, aby chlapi získali představu, jak to vypadá uvnitř pouště, kam se nepodívají. Nicméně, i tak Patrik na půjčených teniskách surfuje dolů po kluzkých kamenech, takže je to nakonec dobře.

Asi po půl hodině proložené focením a pořizování videa se uprostřed kopce loučíme. Podle mapy sejdu dolů a budu se pouští vracet rovnoběžně s okrajem pánve, odkud jsem právě vyšel. Terén je nenáročný, běhatelný, a protože jsem plný sil, rozbíhám se. V dáli na kopci za mnou jsou vidět známky civilizace, ale přede mnou jen pustina. Poušť protínají malé prolákliny a stezka často vede po jejich dně. Skalní formace vypadají hodně zajímavě, navíc se v nich dá aspoň na chvíli schovat ve stínu.

Když se tak rozhlížím, uvědomím si, že je v dálce vidět strom. A není to jen nějaký keř, ale docela velký kousek. Je divné, že takhle uprostřed pustiny může vyrůst do takové výšky a síly. A protože nabízí lákavý stín, vybírám si ho jako první místo odpočinku (nebo spíše k pokochání). Z kmene vytéká nějaká tekutina, ale nevím, co to je a zda je bezpečné se toho dotýkat, tak si jen dělám fotku.

Běh je hodně kilometrů dost jednotvárný. Uvítám proto, když se objeví kopečky a skály. Trochu si zašplhám a užívám si odpoledního slunce. Spotřebu vody mám kupodivu nízkou, jídlo jsem si ani nebral, protože stejně moc nejím a na další místo setkání to není zase taková štreka. Na hodinkách vidím, že to už ke klukům mám jen pár kilometrů a stezka teď vede podél silnice – nahoru a dolů, není to příjemné, ale odolávám nutkání sejít na silnici a dokončit tuto sekci po asfaltu. Nicméně, poslední odbočku do kopce, která by mi přidala hodně výškových a délkových metrů si nechávám ujít, vidím totiž před sebou v dálce naše bílé auto.

Zaparkováno máme v malé oáze, nebo spíše plochém plácku, samozřejmě bez ničeho s výjimkou kamení. Slunce začíná pomalu klesat a je mnohem příjemněji a dá se tady vařit. Plynový vařič proto jede na plné obrátky a vyprodukované jídlo mi přijde vhod, přece jen jsem po celodenním půstu.

Tanec mezi tanky

Noční přechod slibuje zvlněnou krajinu bez hor, z velké části po komunikace nedaleko hlavní silnice. Tuto etapu beru jako příležitost nahnat nějaké kilometry. Bonusem bude procházka okolo velké tankové základny, i když si nejsem jistý, zda z toho budu v té tmě něco mít.

A skutečně, po pár kilometrech v terénu se dostávám na souběžnou kamenitou cestu. Padá tma a zapínám čelovku. Usilovně šlapu, na silnici jsou vidět stopy vozidel, takže opuštěné to tady není. Na skutečnost, že musím i přesto dávat pozor, mne upozorní až to, že málem šlápnu na štíra, který si to, jakoby nic, šmáruje uprostřed silnice. S radostí ho honím čelovkou, je to o dost větší kousek, než kterého jsem viděl na Gobi.

Terénní vlny jsou čím dál příkřejší a na vrcholu jedné se přede mnou objeví světla rozsáhlého komplexu. Září do tmy, je to příjemná změna oproti černočerné tmě. Krajina se vyrovnává, na pravé straně se sem tam objeví dvoumetrový nebo vyšší násep. V dálce začínám slyšet temné hučení. Vypadá to jako nějaká továrna a tak tomu nevěnuji pozornost. S přibývajícími kilometry se hluk zintenzivňuje – už to není jednolitý zvuk a najednou si uvědomuji, že rozeznávám něco jako pásy strojů. Nejdříve si myslím, že to jsou nějaké buldozery při noční práci, ale při pohledu na základnu zářící do noci mi dojde, že to jsou cvičící tanky.

Stezka vede na bezprostředním okraji cvičného prostoru a přímo k základně. Tanky nejsou vidět, ale o to více jsou strašidelné. Jsem u oblasti, kde probíhají noční manévry, osamělý běžec, kterého by si v noci mohl kdokoli zaměnit za něco jiného. Začíná pracovat obrazotvornost a jsem nervózní. Ke klidu nepřispěje ani fakt, když uvidím k nebi směřující světelné kužely, které poté začínají prohledávat okolí. Mám pocit, že musí hledat právě mne. Jak se blížím k základně, musejí být tanky jen pár stovek metrů ode mne. Ztlumím čelovku na minimum a snažím se nevycházet zpoza náspu. Když se mi zdá, že jsou tanky jen pár metrů ode mne, čelovku vypínám úplně. Představuji si, co by se stalo, kdyby jeden z těch tanků chtěl násep přejet. Brr…

A samozřejmě v nejnevhodnější chvíli na mne přijde potřeba. To je situace: mezi tanky s holým zadkem, jen nevím, jestli by to byl horor nebo komedie. Navíc už pěkně dlouhou dobu nevidím žádné značení stezky a doufám, že se nikde neodklonila. Zlatým hřebem jsou terénní vozidla, která se od základny vydávají do pouště, vypadá to, jakoby směřovala přímo ke mně.

Je toho na mne už moc. Sice mi uleví, když u základny konečně uvidím značení stezky, ale rozhoduji se, že poslední část této sekce půjdu po silnici. Během noci žádná auta nejezdí. Hlavní cestu několikrát kříží stopy pásů, jak tanky přejíždějí na druhou stranu, kde, jak hlásají velké tabule, je střelnice. Přechodů je minimálně pět a celý tento úsek má několik kilometrů. V dálce slyším hlasité povely ze základny a tuším, že za chvíli tanky pojedou i sem. Přidávám tedy do kroku.

Když světla zmizí v dáli, zdá se, že budu sám. Ale za chvíli mne překvapí, když na plácku vedle silnice vidím velký oheň a terénní auto. Někdo si tady dělá noční piknik. Pozdravíme se a mizím zase do noci. Sem tam se podívám na bezměsíčnou oblohu. Je krásně vidět Mléčná dráha a hvězdná obloha. Párkrát se zastavím a užívám si to. Pak už jen šlapu a běžím a uprostřed noci docházím na křižovatku, kde na mne čekají kluci. Po prožitém stresu se rozhoduji dát si pár hodin odpočinku, takže zalézám do auta a hned usínám.

4. 7. Oáza v poušti

Ráno se všichni budíme v autě dost brzy. Nebyla to moc pohodlná noc – vedro, malý prostor. Přesunujeme se na blízké parkoviště, kde proběhne příprava. Vybavení není žádné, proto pro ranní toaletu musí posloužit kufr auta a blízké křoví. Opět přichází operativní porada, kam se vlastně půjde, protože veškeré uzavírky, časové skluzy a podobné chuťovky zcela zbouraly původní plán. Rozhoduji se, že poběžím po stezce podél silnice, kam až to půjde, potom se nalodím a přesuneme se na večerní etapu blíže k cíli. Kluci už nechtějí spát další noc v autě a tak objednáváme bytování v klimatizovaném stanu v pouštní oáze.

Vyrážím bez snídaně a vedle cesty a po cestě se pomalu posunuji vpřed. Po pravé straně se na okraji pouště objevují velké vojenské stany, vidím plno vojáků a techniky. Slyším hlasitou střelbu, každý projektil je doprovázen zašumením, jak si projektil proráží cestu vzduchem; jsou to bezpochyby ostré. Tuším, že zde se asi trénují nováčci. Kolem jakoby zmateně projíždějí terénní vozy. Stezka vede opět těsně okolo tohoto výcvikového prostoru a cítím na sobě pohledy – musím zde být v tuto roční dobu poněkud podezřelý. Během další půl hodiny vidím ještě další dva podobné tábory.

Stezka je vedena fádně vedle silnice, a proto uvítám, když se náhle odkloní přímo do pouště směrem k blízkým pahorkům. Z mapy vím, že zde mají být písečné duny. Za celou dobu jsem si písku užil jen velmi málo, a tak se těším. Vystoupám kopec po kamenité stezce a skutečně, na náhorní plošině jsou decentní písečné přesypy. Žádná Sahara, ale lepší než nic. Nebojím se nabrat písek do bot a současně dělám pár záběrů na kameru a fotím.

Zpět dolů k silnici je to už úplně něco jiného. Terén plný plochých nestabilních kamenů, které jsou na zlomený kotník. Ale už jsem za těch pár dnů v izraelské poušti na toto zvyklý. Připojím se zpět na silnici, vlastně běžím pár metrů od dní a šlapání mi zpříjemní pár přistávajících letadel a hlavně několik stíhaček, které právě startují, jsem totiž na okraji letiště Ovda. Hlavní cesta vede přímo rovně na leteckou základnu, skoro si toho nevšimnu a na poslední chvíli odbočím správně na vedlejší cestu. Kluci v autě si toho nevšimnou a otočí se až za pár stovek metrů, když už jsou na území základny.

Z tabulí vedle silnice vím, že na konci této sekce má být nějaký luxusní hotel, a představuji si, jak si na recepci kupuji studený drink, protože v autě je jen teplá voda bez bublinek a té mám už plné zuby. Na cestě mě míjí pár luxusních aut a tak tuším, že hotel asi nebude pro normální lidi (a taky že není, noc za nejméně 50 tisíc, to není nic pro našince). Později se zklamáním zjišťuji, že z drinku nic nebude – hotel je za střeženou bránou. Kluci na mne čekají s tím, že dát to nepůjde. Do hor se nemá cenu vydávat, protože k dalšímu potenciálnímu kontaktnímu bodu by to bylo příliš daleko, přístupové silnice, které se podle mapy dají použít, ve skutečnosti přístupné pro naše auto nejsou. Převlékám se tedy a vydáváme se na nákup a později na místo, kde budeme nocovat. Což o to, krásné to je, klimatizovaný stan, jezírko uprostřed pouště… Ale určité zklamání tu je.

Abych ho trochu setřepal, opět se oblékám a vyrážím ne regenerační běh do rezervace. Beru to po národním trailu, vyšplhám pár pěkných stoupání, užiji si několik krásných výhledů. Potom to obrátím a po návratu hodím sprchu, večeři (jako vždy instantní), společně vypijeme pár piv a na několik hodin ulehám, abych se připravil na další etapu.

5. 7. Od hranic s Egyptem k hranici s Jordánskem

Ráno nijak nespěcháme. Předchozí noci jsme se dohodli, že tento den si dám úplně mimo národní trail. Naplánovali jsme trasu od hranic s Egyptem, většinou přes otevřené pláně, téměř pořád dolů s cílem nedaleko nového Eilatského letiště a hranic s Jordánskem. Cesta na start zabere asi třicet minut, protože přímo přes poušť samozřejmě cesta nevede. Hranici s Egyptem poznáváme hned. Několik metrů vysoký plot s ostnatým drátem, na egyptské straně pevnůstky připomínající zmenšené středověké hrady, palebná postavení.

A všudypřítomná upozornění, že vstup do této oblasti může mít fatální následky. I když je výchozí bod dnešní trasy nedaleko, vede od této zóny. Patrik vypouští dron a Petr dělá video a fotky. Za chvíli si už opět užívám samoty. Netrvá to dlouho a přede mnou se v dálce objeví krásná modrá barva Rudého moře.

Krajina se náhle mění a opět vidím hluboká údolí, šplhám nahoru a dolů, často v korytech vyschlých řek. Čas od času mne potěší zelená rostlina, někdy barevný květ nebo plody.

Dokonce si dávám dostaveníčko s vysokou zvěří – ibex to není, vypadá to jako naše laně. Zvířata mi dovolí projít těsně kolem nich, ale zdá se mi, že jeden ze samců se na mne nepěkně dívá, a tak raději mizím.

Na druhé straně před sebou, za údolím, se do výše tyčí vrcholky hor v Jordánsku. A vpravo Rudé moře. K tomu úporné slunce, dojmů je zkrátka pořád množství. Cílem etapy je osada Ber Ora, kde mají kluci ubytování a která bude základnou před poslední etapou.

V závěrečné části už cítím nohy. Přede mnou se objevuje oplocená osada, kluci mne tam mají čekat. Přijdu k bráně, ta je zavřená. Asi jsou někde uvnitř – i když se není kam skrýt před sluncem, usedám a čekám. Připadám si jako do křupava upečené selátko. Když už je mi to divné, vytáhnu mobil s mapou a zjišťuji, že jsem někde jinde a na správné místo to mám ještě kilometr nebo dva. Šinu si to tedy krok za krokem po cestě dolů a spolu s obrovskou bránou, kterou by snad neprorazil ani tank, uvidím i chlapy, jak právě mi právě vycházejí ven naproti. Trochu jim závidím, jsou po koupačce v Rudém moři, sprše, převlečeni, napojeni a najedeni. A já smradlavé prase… Po ubytování se uvádím zpět do civilizovaného stavu a vyrážíme na potřebný nákup zásob. Osady a malá městečka vedle dálnice jsou všechna ohrazena plotem, vedle cesty jsou protiletadlové baterie, působí to trochu tísnivě. Je to trochu procitnutí z pohádky pouště do drsné reality potenciální války. Do půl druhé ráno plánujeme poslední etapu a poté na pár hodin uleháme. Bude to poslední den dlouhé cesty.

6. 7. Přes hory a doly do vody Rudého moře

Na poslední etapu se vracím zpět na národní trail. Podle informací mého izraelského známého to bude spektakulární a náročná trasa včetně lezení po skalách, řetězů a dalších lahůdek. Vše v nádherném prostředí s výhledem na moře. Jsem natěšený a tak mi ranní vstávání o páté nedělá větší potíže. Patrika necháváme spát a s Petrem vyrážíme autem na začátek etapy, opět nějakých 30 minut.

Toto ráno je nejchladnější, co jsme v Izraeli zažili (pojem chladno má však v poušti trochu jinou dimenzi než u nás). Na dlouhé rukávy to stále není, ale přece jen to byl oproti předchozím dnům rozdíl. Asi i proto, že start je ve výšce skoro osm set metrů nad mořem. Dlouho se nezdržuji, loučím se s Petrem, který se vrací dospávat. Já si během prvních pár kilometrů užívám okamžiků těsně před východem slunce. Jsem nabalen vodou, už jsem se poučil z předchozích chyb. Úvodní rovná část se rychle mění v sérii prudkých stoupání a klesání, když se často úzká stezka vine na okraji hlubokých srázů. Opět vím, že stačí jeden chybný krok a budu z toho mít (poslední) letecký den. Běh prokládaný pochodem je vyčerpávající. Překonávám pár žebříků, klesám dolů po kovových nášlapech a držím se zábradlí. Často cítím srdce až v krku. Občas mám trasu naplánovanou mimo národní trail, schválně obtížnějším terénem, ale teď si nejsem jistý, zda to byl dobrý nápad. Stín k dispozici není, a když uvidím puklinu ve skále, neodvážím se dovnitř, protože vypadá příliš chatrně, jak na ní zapracovala eroze.

Na jednom plošším vrcholu s výhledem postavím věžičku z oblázků jako poděkování svým blízkým.

Snad tam pořád stojí. Současně si dole v údolích mezi vršky všímám betonového plotu a vím, že jsem opět blízko hranice s Egyptem.

Znovu vidím egyptské pevnůstky, z dálky vypadají srandovně. Na to, že to tady asi nebude taková legrace, mne upozorňují opuštěné zákopy a kulometná hnízda. Pamatuji, jak jsem na začátku, když jsem se pohyboval v blízkosti Jeruzaléma, viděl stopy historie – zde to jsou také stopy historie, ale úplně jiné. Představuji si izraelské vojáky, jak tady kdysi hlídkovali.

Jsem rád, že se za pár kilometrů nacházím zpět v horách, rezervaci Eilatského masivu. Výhledy na hory s mořem jsou odměnou za odpracované kilometry a litry potu.

Jak se přibližuji k moři a klesám, jsou stále zřetelněji vidět známky civilizace. Vidím pod sebou pláž, a když se mi nad hlavou z ničeho nic objeví dron vím, že jsem na konci cesty. Cíl osobní výzvy i dvousetmílového závodu jsou stejné – žádné jásající davy, jen pár věrných a radost z vlastního úspěchu.

Stejně je tomu i tady – u pláže mne vítá Petr a já oslavuji dokončení projektu skokem do moře, samozřejmě v oblečení. Koupel je božská a nevadí ani udivené pohledy ostatních lidí na pláži.

Pak odjíždíme do ubytování, dáváme se dohromady a vyrážíme na pár večerních oslavných kousků. Jsme ale tak znaveni, že jsme zanedlouho zpět a v posteli. Stejně nás ještě čeká cesta přes půl Izraele, kterou si ale ještě zpříjemníme vykoupáním v Mrtvém moři, které mi chybělo do mé osobní sbírky zážitků.

Opouštíme poušť, ale pro mne to ještě není letos poslední setkání s ní. Za pár týdnů se budu opět grilovat (a v noci mrznout) v utažské poušti v USA na 240mílovém závodě Moab, prvním po dva a půl roce.

Poděkování

Jako vždy platí, každý takový projekt není výsledkem práce jednoho člověka.

Chtěl bych velice poděkovat svému supportu, Petrovi a Patrikovi za obětavou pomoc, kdy obětovali své pohodlí a čas k tomu, aby pomáhali občas protivnému a sobeckému běžci.

Díky patří samozřejmě také i mým ostatním blízkým za pomoc a toleranci, bez které by to nešlo.

A v neposlední řadě Kilpi za finanční a materiální pomoc, bez které by se tato akce nemohla uskutečnit.

Děkuji i těm, co mne sledovali a podporovali online.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle