Negev aneb opět ve výhni pouště – Část 2

1. 7. – První kroky v poušti

Probudím se a jsem jako čerstvě vyoraná myš. Trvá mi několik sekund, než si uvědomím, kde jsem. Situaci dokresluje karavana velbloudů procházející před autem. Ani nemusím vylézat z auta, aby mi bylo jasné, že venku panuje peklo – slunce pálí o sto šest, z příjemně vyhlazeného auta se mi nechce. Na druhé straně, výhled do pouště je krásný a láká. Samozřejmě nakonec otevřu dveře a vzhůru do výhně.

Výhodou běhání v poušti je to, že není třeba dlouze přemýšlet o oblečení; čím méně, tím lépe. Obleču tedy volné trenky a červené tričko z předchozího dne (které nepáchne, protože v suchém prostředí se špatně množí bakterie). Parťáci udělají pár fotek a vypouští dron. Ještě si loknu, plácneme si a já se těsně před desátou vydávám na cestu.

Začátek je rovinatý, je po vyježděné pouštní cestě, kolem projede několik aut s výletníky, kteří se pár kiláků někde v poušti projdou a poté se vrátí pěkně zpět do klimatizace. Jedno auto mi zastaví a ptá se, jestli nechci vodu. Za zády mi bzučí dron jako upomínka na chlapce, kteří se budou muset autem vrátit částečně zpět, objet horský masiv, protože zde u oázy cesta končí, a přijet mi naproti směrem od Mrtvého moře. Jak se začíná krajina vlnit, projede kolem mne policejní auto, jehož osazenstvo si mne se zájmem (a možná i podezřením) prohlíží.

Odbočuji směrem do hor a vyjeté koleje se mění na stezku. Snažím se běžet, ale musím dávat pozor, protože stezka začíná být obtížně schůdná. Vlevo se mi otevírají neuvěřitelné pohledy na hluboké kaňony.

Párkrát šplhám po kamenitém srázu přímo do kopce. Po jednom takovém výšlapu se v dálce objevuje Mrtvé moře. Hraje sytě modrou barvou, je to obrázek jako z Photoshopu. Po pár kopečcích nahoru a dolů začínám příkře klesat. A klesání je to husté, z asi 350 metrů až na minus 420 metrů. Stezka se klikatí hustými serpentinami po balvanech, které nejsou vůbec stabilní. Sem tam se přistihnu, že při chůzi hledím na moře, což je nebezpečné, protože bych se měl čumět pod nohy. Na mobilu mi naskočí jordánská síť, Jordánsko mám přímo před nosem, na druhé straně údolí.

Další setkání se supportem mám u zbytků pevnosti Masada. Současně je vstupem do rezervace, kde běžci a turisté na Izraelském národním trailu nic neplatí, ostatní ano. Když před sebou uvidím turistické centrum a pevnost na kopci, uvědomím si, že jsem v podstatě nic od začátku nepil a že mám ukrutnou žízeň. V centru má být nějaké hladové okno, spoléhám na to, že zde pro mne bude alespoň jedno chlazené. V dálce vidím Petra a Patrikem, kteří už mezitím vystoupali k pevnosti, prohlédli si ji a vrátili se zpět. Je po dvanácté a společně usedáme pod přístřešek u občerstvení a kupujeme si po jednom kousku. Vyprávím o dosavadní cestě, a protože je žízeň velká, i přes nekřesťanskou cenu dáváme další…

Vodu doplňovat nemusím a asi za půl hodinky vyrážím dále, dolů k moři. Není to daleko, ale cesta kvůli terénu trvá. Začínám být unavený, hlavně ze slunce. Když konečně dorazím na pobřeží, vidím, že mne čekají asi 4 kilometry po hlavní cestě k městu Ein Bokek, kde máme další setkání. K mému překvapení na mne tady kluci čekají, ale posílám je pryč. Těch pár kilometrů je absolutně úmorných, výškové budovy hotelů v dálce se vůbec nepřibližují, vedro je příšerné a tak mi to aspoň trochu vynahrazuje pohled na modrou vodu a pláže ze solných krystalů.

Petr s Patrikem během čekání chtějí zkusit, jestli voda Mrtvého moře opravu nadnáší, ale voda je prý v brzkém odpoledni tak horká, že se do ní nedá vlézt (vynahradí si to až večer). Na parkoviště dorážím kolem šesté a jsem hodně unavený. Bohužel v autě máme jen teplé nápoje a tak poprosím kluky, ať mi na pumpu zajedou pro něco studeného; potřebuji to jako sůl. Jídla v tomto počasí moc nepotřebuji, vlastně jsem od začátku nic nesnědl. Jdeme se ještě podívat na pláž, kluci fotí a vypouštějí dron. Potom je už nechávám a jdu dál.

Na cestě městem vidím pár malých obchodů, neodolám a kupuji si ještě další studené pití. Jsem plný až po okraj, polovinu stejně nakonec vyliju; měl jsem velké oči… Pár kilometrů je to po asfaltu, malými osadami. Začíná se stmívat. Další setkání máme před vstupem do terénu. Špatně odbočím, jdu dál po cestě až na místo, že by měli být kluci. Stojím ale na mostě, stezka je hluboko dole a vím, že tudy to nepůjde. Zavolám tedy Petrovi, který mne odnaviguje. Už je tma a na místo mimo silnici mne Petr láká laserovým ukazovátkem. Během těch pár kilometrů jsem dostal hlad, takže mi kluci před vstupem do noční pouště uvaří instantní polévku.

Nasadím čelovku a vydávám se do vršků. Procházím rezervací, kde se v noci nesmí. Spoléhám na štěstí. Terén se mění mezi kameny a relativně schůdnou stezkou. V černočerné tmě procházím ve světle čelovky hlubokým a velmi úzkým kaňonem. Vypadá to hodně strašidelně. Občas jsou zde slepé odbočky, značení je v tom světle obtížně viditelné, takže navigace není snadná a párkrát se musím vracet. Dostávám se na rovinu, minu odbočku, ke které se po pár stovkách metrů vracím, a v kopcích před sebou vidím světýlko. Vím, že by tady měl být nějaký větší kemp, tak snad to bude ono. Stoupám nahoru, projdu kempem (v poušti je to většinou kameny ohrazené místo bez jakékoli vybavenosti) a vnímám stále hlasitější hluk. Vypadá to, že je v kopcích nějaké zařízení. Jdu po cestě, asi bývalé, protože teď by po ní nic neprojelo.

Za zatáčkou před sebou uvidím plot, oplocený areál s pár budovami, které jsou slabě osvětleny. Je tu dost velký hluk a hlavně zaparkované auto. Přemýšlím, jestli to nemůže být strážce parku, a jak mu případně vysvětlím, že jsem se v noci dostal na toto místo, když se v noci v parcích chodit nesmí. Čelovku dám na minimální intenzitu, snažím se dívat mimo objekt, abych nebyl tak viditelný, obejdu jej a mizím do tmy. Oddychnu si, že mne nikdo neviděl. Za pár stovek metrů se najednou rozsvítí auto, nastartuje a jede za mnou. No tak bude sranda…

Nemá smysl někam unikat, zastavím se u velké tabule s informacemi. Pochopím, že se chystám vstoupit do dalšího parku a z mála anglického textu vyplývá, že tento úsek je velmi nebezpečný, plný děr, skal a podobných chuťovek a že je určen pouze pro velmi zkušené turisty. Nechybí poznámka, „v noci vstup zakázán“. Auto se zastaví a vyleze skutečně ranger. Naštěstí neumí moc anglicky (a moje hebrejština je více než nulová), takže se ani neptá, jak jsem se tam objevil. Snažím se vysvětlit, že chci pokračovat dál, ale pán je neoblomný. Přikazuje mi, ať si ustelu pod širákem a při rozbřesku mohu pokračovat dál. Zpět do právě prošlého parku taky prý ne. Sice je teplo, ale ve světle čelovky se začíná rojit hmyz, dolů na zem se raději nedívám. Zhasnu, opřu se o sloupek informační desky a snažím se usnout. Šrotuje mi mozek, ale jít dál se přece jen neodvážím. Místo toho posílám kolem půlnoci z trackeru zprávu chlapcům, že sejdu dolů k Mrtvému moři a potom se uvidí.

Obrátím to tedy, projdu znovu kempem a šinu si to po pěkné, sem tam asfaltové, cestě. V dálce pod sebou vidím krásný soubor světel zářících do noci – je to nějaká továrna na břehu moře, která mi slouží jako záchytný bod. K autu to mám asi deset kilometrů, ale cesta mi ubývá hrozně pomalu. Když už spatřím bílé auto, projdu nějakým blátem, které se tady objevilo kdoví odkud, takže k autu kromě vyčerpání přicházím navíc jako prase. Kluci spí, co se v takovou hodinu není co divit. Otvírám kufr auta, hodím dovnitř batoh, vylézá Petr a svítí mi na výměnu bot – to je vše co zvládnu a tak, jak jsem, i bez té nejzákladnější hygieny, lezu do auta a usínám. Mám za sebou perně oddřených 65 kilometrů. Diskusi, co dál, ponechávám až na dobu, kdy se pár hodin prospím.

2. 7. Přes koryta a erozní krátery do Jeruchamu

Probudím se ráno, není divu, celý rozlámaný a spařený. V noci bylo brutální vedro, v autě se moc nedala otevírat okna, aby nás nesežral místní hmyz. Pořádáme bojovou poradu. Musíme, nikoli poprvé a ani ne naposledy, změnit plán a trasu. Nová verze tedy je popojet autem asi hoďku od Mrtvého moře k původnímu konci trasy z předchozí noci s tím, že odtud půjdu přes hory, koryta vyschlých řek a erozní krátery až do Jeruchamu. Tam mají chlapci první noc v penzionu, kde bychom se měli dát všichni trochu do pucu.

Přibližně o půl desáté jsme na začátku etapy. Tentokrát je příprava poněkud zevrubnější, čeká mne dlouhá cesta pouští bez možnosti podpory. Jsem napakovaný vodou, jídla jen minimum, protože dle předchozích zkušeností toho stejně moc nesním. Před odchodem jen polknu nějaký chleba a salám.

Patrik obligátně startuje dron, který mi letí za krkem i poté, co mne chlapci ztratí z dohledu. U vstupu do terénu si všimnu cedule a nějakou informací, mapou a přeškrtnutou trasou, ale protože se natáčí video, moc ji neberu na vědomí. Asi za půl kilometru, když už je dron pryč, mi to přece jen nedá, obrátím se a vracím se prostudovat, o co jde. I když je celá cedule v hebrejštině, z mapy pochopím, že moje trasa je uzavřená. Chvíli nevěřícně stojím – alternativu připravenou nemám, vracet a znovu plánovat se mi taky nechce, tak se rozhoduji, že to risknu. Pokud by se objevilo něco, co by se nedalo projít, vždycky se mohu vrátit a chlapi pro mne dojedou. Ti se mezitím vydávají přímo do ubytování v Jeruchamu, protože v poušti není k dispozici vhodná cesta, která by umožňovala setkání, kde si dávají sprchu a samozřejmě obligátní pivo a jídlo.

Už předchozího dne jsme si na nebi všimli vzducholodi. V noci barevně blikala a ve dne vypadá, že sleduje všechno kolem. Po včerejší zkušenosti, kdy jsem přes zákaz procházel v noci parky, mám neodbytný pocit, že sleduje právě mne. Vím, že je to blbost, ale toho pocitu se nedá zbavit. Uvítám proto, když se zvlněný terén promění na úzký kaňon, kde ve vlhkém období určitě hučí prudká řeka, který mne před vzducholodí skryje. Prvotní rychlý postup se mění na šplhání po skalách, balvanech, brodění ve štěrku koryta. Moje rychlost klesá na absolutní minimum. Potím krev a současně šetřím s pitím, protože to vypadá na velmi dlouhý (nejen) den.

Po pár hodinách se objevuje plošší část. Zaraduji se, ale rychle mi vyschne v hrdle, když uvidím, co mne čeká. Značení si mi ztratilo asi před půl kilometrem a přede mnou je asi dvacetimetrová skalní stěna, tuším, že to bude v období dešťů vodopád. Tak, a co teď. Zdá se mi, že vpravo vede příkře nahoru mezi balvany náznak stezky a s logickou úvahou, že to jinde být nemůže, začínám šplhat. Není to přímo na hranu vodopádu, musím výše na kopeček a potom asi zpět dolů do koryta. Po dvaceti výškových je mi jasné, že pokud to správná cesta není, bude sestup dolů hodně obtížný. Po dalších dvaceti a pár uvolněných balvanech, které spadly dolů do údolí, se dostávám na místo, kde je pokračování za dva metry dlouhou a na stopu širokou římsou bez jakýchkoli úchytů, a je mi jasné, že tohle stezka není. Poprvé se podívám pořádně dolů a i v tom vedru cítím závan chladu. Jeden chybný krok nebo uvolněný balvan a jsem dole, stoprocentně mrtvý. Klasika nahoru to jde lehce, dolů těžce.

Sestupuji krok za krokem, občas se musím vracet z neúspěšných pokusů o nalezení bezpečnější trasy. Hůlkami a nohama pořádně vyzkouším každý kámen, který se chytám použít. Jsem zadýchaný, jako při sprintu, ale ne únavou, nýbrž obavami. Když dojdu dolů, sednu, popíjím a snažím se uklidnit. Rozhoduji se, že to obrátím a vrátím se. Nedá se nic dělat. Asi po dvou stech metrech se mi zdá, že vidím označení stezky. To jsem dříve přehlédl. A když se podívám pořádně, vidím, že mne směruje nikoli rovně, jak jsem šel původně, ale vlevo nahoru – sice taky do skal, ale značka je značka. Po krátké lezecké vložce se dostávám na širší stezku, kde se ale musím prodírat ostrým křovím plným ostnů. Dole vidím, že jsem znovu nad okrajem vodopádu, ale tentokrát na druhé straně. Sestup dolů je obtížný, ale ne nemožný. Ještě poslední seskok, a mám to za sebou. Beru si ponaučení, které dodržuji po celý zbytek trailu – nejdu tam, kde není značka.

Pokračuji prudce nahoru, opět korytem, když se svahy trochu rozestoupí, pořád na mne hledí vzducholoď. Už jsem si na ni zvykl, ale nepříjemný pocit se obnoví, když se mi nad hlavou prožene vrtulové letadlo. Z mapy vím, že bych se měl po stoupání dostat na hranu erozního kráteru, který mám po jeho dně přejít.

Každý kopeček už vypadá jako poslední, ale je to falešný vrchol. Když už to vypadá, že je tomu utrpení konec, objeví se hluboký sráz, okolo kterého vede zábradlí a kovové nášlapy ve skále. A konečně zjišťuji, proč je stezka uzavřená. V nejužším místě došlo k sesuvu skály, který vzal kus stezky s sebou. Původní zábradlí je až do půlky pohřbené v suti na prudkém svahu. Přemítám, jestli mi ten risk stojí za to. Hůlkou se opřu do zábradlí a to se elegantně sesune dolů. Překonat toto místo znamená pět zcela nezajištěných metrů. Ale protože mi to trochu připomene Gobi, kde takových míst (i když ne tak nebezpečných) bylo několik, po centimetrech se sunu na druhou stranu. Srdce cítím až v krku. Jako zákusek potom ještě vyšplhám po pár žebřících.

Poté se mi konečně otevře impozantní výhled na obrovský kráter, jsem z vedra a úsilí úplně vyčerpaný. Navíc jsem už dlouhou dobu neměl kde spočinout, protože stín se tady prostě nevede.

Co je však horší, moje zásoby vody se dost tenčí. Zbývají mi asi 2 litry a to mám přejít jeden kráter, potom vystoupat brutálně nahoru, sestoupit dolů do druhého kráteru, opět jej přejít a nakonec se dalším výšlapem dostat před Jerucham. Kilometrově to není daleko, ale na rychlý sestup bych musel být veverka nebo kamzík, o výstupech ani nemluvě. V tak těžkém terénu se mi nechce trávit noc, a tak na okraji kráteru zbytečně neztrácím čas a zahajuji sestup. Odhadem dva kilometry mi trvají dvě hodiny. Zahajuji „přídělový systém“ na vodu, vždycky srknu a to zopakuji, až se mi začne jazyk lepit na patro. Bohužel je tomu tak čím dál častěji. Začíná se mi točit hlava. Naštěstí se mi podaří najít stín za balvanem, který stačí tak na hlavu a trup, usedám, odkládám výstroj a odpočívám. Nemohu však ztratit příliš času. Zvedám se, ale za pár chvil si to opět šněruji – naštěstí už jsem mimo nebezpečné pasáže – a zdá se mi, že slyším hlasy. Ohlédnu se a samozřejmě nikdo. Za chvíli další hlasy. Je mi jasné, že začínají halucinace fáze 1, tj. ty, které si člověk uvědomuje. Párkrát se přistihnu, že ve chvílích zoufalství uvažuji o stisknutí nouzového tlačítka na trackeru, který by přivolal pomoc. Nejsem od toho daleko, tak špatně na tom jsem. Už chápu pocity, jaké mají ztracenci na poušti.

Stezka mne mučí tím, že i na dně kráteru vede přes mírné kopečky místo po rovině. Zkrátit si to ale netroufám, že protože jak vím z poušti Gobi, kdykoli se může objevit hluboká rokle, kterou nebude možné překročit. Pomalu ztrácím pojem o čase. Zdá se mi, že před sebou v dálce vidím nějaké budovy, ale netuším, jestli tam opravdu jsou. Zásoby vody se mi smrskly asi na litr. Když narazím na stopy po autech a budovy tak stále stojí, vím, že jsou skutečné. Bez okolků se rozhoduji, že toto bude mé dočasné přístřeší, alespoň do doby, kdy aspoň trochu nepoleví žár slunce.

Vidím dlouhou stěnu se stínem, kde by se dalo schovat. Jdu však za roh a vidím, že je otevřená brána. Uvnitř velká potrubí, uzávěry a další technické vybavení. Budova má zavřené dveře, ale vše to vypadá opuštěně, tak zaberu za kliku a dostanu se dovnitř. Tam je úplná spoušť, dráty, nezapojená nebo rozbitá elektrická zařízení – ale bohužel žádná voda. Odložím batoh a rozhodnu se, že prozkoumám dva další, menší objekty, které jsou sto až dvě stě metrů daleko. Nejde o přístřeší, ale o vodu. Žádnou ale nenacházím, jen další trosky. Vracím se zpět a i tato procházka nalehko mi dá zabrat. Cítím se fakt blbě, srdce mi bije jako o závod, a proto se vysvleču jen do trenek a ulehám na špinavou zem. Jen pod hlavu si dávám plastovou elektroinstalační lištu. Nemám ani sílu vytáhnout tracker a napsat klukům.

Plán je takový, že se nejdříve ochladím na přijatelnou teplotu, něco sním, napiju se a až budu v ucházejícím stavu, napíšu supportu a hlavně se podívám na mapu, jak se alternativně dostat z této oblasti. Je mi totiž jasné, že výstup nahoru na okraj kráteru a hlavně překonání dalšího, není v mých silách a ani na to nejsem vybaven – se sedmi deci vody se to zvládnout nedá.

Asi po hodině jsem schopen otevřít batoh, vytáhnout tracker, sednout si ven, abych chytl satelitní signál, a napsat klukům, co se děje. Oni to stejně asi tuší, protože jsem už asi dvě hodiny na jednom místě, aniž bych se hnul. Komunikace s těmito trackery je velmi pomalá, a protože se nechci zbytečně smažit na slunci, které teď svítí přímo do dveří, nechávám tracker ve stínu za kamenem, aby neztratil signál, a jdu si pro mobil. Naštěstí jsem poslechl rady Petra, abych si stáhl offline mapy Izraele z mapy.cz. Moje mentální schopnosti jsou sice momentálně poněkud omezené, ale vidím, že asi kilometr za posledním objektem, za skalami, kam nejde dohlédnout, je průsmyk, kde vede cesta, která poté klesá do údolí k hlavní silnici.

Slunce už pomalu začíná klesat, takže je čas zahájit nouzový sestup. Zprávy od kluků nemám, zdá se, že tracker nefunguje, a tak doufám, že mne alespoň sledují a z mého pohybu uvidí, kam mířím, a vydají se mi naproti. Skutečně, jak jsme si později řekli, zpráva jim dorazila (jejich odpověď mně ne), takže jak jsem vyrazil já, vydali se na cestu i oni. Cesta je skutečně asfaltová, trochu se ochladilo, takže i občas běžím. Mám už nasazenou čelovku, smráká se. Dolů to mám asi deset kilometrů. Ty ubíhají hrozně pomalu. Pohybuji se okolo dalších objektů, jejichž účel je mi nejasný. V té pustině to působí jako ve sci-fi, není tu ani živáčka. Když se v dálce objeví světla auta, vím, že kluci mě to nenechali vyžrat až do konce a přijeli mi naproti. Na otázku, jestli to došlapu dolů sám nebo si sednu to auta, neultrácky odvětím, že se nechám odvézt. Anabáze tohoto dne si vybrala fyzicky, ale hlavně psychicky, svoji daň.

Protože se zdá být celý plán v troskách, rozhoduji se, že společně dojedeme do Jeruchamu, kde se dám dohromady, zkonsolidujeme se, přehodnotíme plány a vytyčíme nové cíle, abychom celý projekt dostali zpět do smysluplného stavu. U tohoto „rozjímání u piva“ se k nám na pokec přidá i majitel ubytka, který je sám velký hiker a oblast a stezku zná dokonale, a mezi řečí se zmíní, že do pouště takhle v létě nikdo nechodí, protože je to o hubu, nehledě na to, že národní trail je v této oblasti v dost dezolátním stavu, což se ale člověk nikde nedočte… Po sprše a pivu, a hlavně po narýsování nových plánů, jsem jako znovuzrozený a vím, že po pár hodinách spánku mne opět čeká grilování v poušti.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle