B7 – opět po roce
B7 – po roce a opět za zvláštních podmínek. Loni jsem to zkoušel po 450 km na Královské stezce ve Švédsku, letos za méně příjemných okolností – jako první (a asi poslední) letošní závod a bez kvalitního tréninku – nicméně s předsevzetím dokončit a nezklamat můj support.
Přesun na start je hektický. Ještě 4 hodiny před startem jsme utopení v zácpě u Brna a je jasné, že na pohodovou přestartovní přípravu můžu zapomenout. Svůj hlavní stan rozbíjíme v hotelu Eroplán v Rožnově. Původní plán byl zavést se vlastním autem do Frenštátu, nechat ho tam a využít laskavosti Kilpi (díky moc Lucko) k odvozu do Třince. Čas ale není, takže do hotelu přijíždíme v 7:10, na převlečení a přípravu mám 5 minut. Aspoň nemám čas myslet na blbosti. Samozřejmě v té rychlosti zapomenu občanku a pojišťovací kartu…
Chci vyběhnout před celým davem, abych se vyhnul zbytečné zácpě – musím to stihnout do 9 večerní. Registraci udělám o tři čtvrtě, pozdravím se s lidmi z Kilpi a za 10 minut startuji. Bez emocí, jako že se jdu proběhnout přes noc na hory. Samozřejmě, že jsem si zapomněl aplikovat vazelínu na citlivá místa, což napravuji asi po 3 kilometrech u jednoho domu za stromem (za udivených pohledů některých běžců, s holou zadnicí).
Sedmičku už běžím po čtvrté, takže vím, co mne čeká. Letos se před prvním kopcem obzvlášť „flákám“. Nahoru mi to však celkem jde, po předchozích zkušenostech jsem se méně oblékl, tudíž se méně potím, a vrcholu proto dosahuji v relativně dobré náladě. Následující seběh, hlavně po asfaltu, proletím. Dole si nabírám vodu, kterou jsem si pro samý spěch zapomněl nabrat před startem, haha.
Druhý kopec je už o něco těžší, ale svítí měsíc a hvězdy, je pěkně, užívám si krásných výhledů na noční údolí. Stále držím rozumné tempo, abych nezdechl v půlce jako loni. Hlavní pole startuje asi hodinu za mnou, takže čekám, že mne rychlíci co nevidět dohoní. To se ale stane až během traverzu Travného. Dostávám hlad a začínám cítit, že absence tréninku bude přece jen trochu problém. Kykulku už vycházím hodně unavený. Stále jsem si ani jednou nesedl, čas strávený na občerstvovačkách omezuji na absolutní minimum.
Výstup na Lysou je očistcem. Najednou mne opouštějí síly, jsem nucený zapnout autopilota. Těším se, že si na vrcholu koupím v automatu kolu. O to větší je moje zklamání, že automat sice funguje, ale odmítá přijmout moje kovové dvacetikoruny. Naštvaný zahajuji sestup, nejdříve během, ale když dvakrát zakopnu a málem se rozmáznu, shledám, že to nemá cenu a turisticky klesám s tím, že si to snad vynahradím v dalších sekcích.
Cestou stále předbíhám davy pomalejších turistů – na jednu stranu mám radost, že nejsem jen předbíhaný, na druhou stranu se tvoří velké zácpy, což je v techničtějších pasážích trochu problém, protože ochota uhýbat rychlejším běžcům je téměř nulová. Párkrát si musím pomoct lokty.
Než dojdu na Ostravici, můj stav se ještě zhoršuje. Je mi na zvracení a o běhu nemůže být řeč. Na polévku je fronta, stejně jako na další jídla – ale stejně bych do sebe nic nedostal. Ještě, že fronta alespoň není u kofoly a ovoce. Poprvé si dělám přestávku a na 5 minut se jdu ohřát na pilu. Konečně usedám a jako loni potkávám kamaráda Michala z volejbalu. Venku mne přivítá velká zima, takže nasazuji podle možností tempo a začínám stoupat na Smrk.
Na asfaltových pasážích mi to celkem jde, ale začínám cítit tříslo a ozývá se achilovka. Při sestupu dolů už je to celkem vážný problém. Síly se mi pomalu vracejí, ale nejsem schopen uběhnout 100 metrů, aniž bych se nemusel bolestí zastavit. Výstup na Černý mlýn a pokračování na Pustevny mám tradičně neoblíbené, takže na Pustevnách uvítám nudlovou polévku, navalím do sebe litr kofoly. Současně do sebe dávám jednu magickou pilulku, protože už mne bolest trápí permanentně. Za pár minut letím dolů jako drak… Po asfaltce na Ráztoku uháním jak znovuzrozený.
Můj další ne zcela oblíbený výstup na Radhošť vystoupám nad očekávání rychle. Za Radhoští se mám setkat s Anetou z Kilpi, na pokec až na Pindulu. Setkáváme se v polovině kopce dolů a díky rozhovoru nemám čas přemýšlet nad únavou. Vypadá to, že by se mi mohlo podařit pokořit 18 hodin. Na Pindule se loučíme a rychle se vydávám na poslední výstup na Velký Javorník. Počasí se začíná kazit, ale náladu mi to neničí, protože je skoro jasné, že se dostanu do cíle. Zapínám tryskový motor nahoru, ale i dolů. Pár kilometrů před cílem začíná pršet – volám svému supportu do cíle, že jsem na dosah.
Závěr je klasicky emotivní, jako vždy při jakémkoli závodu. Tentokrát je okořeněn tím, že jsem v cíli očekáván. Probíhám cílovou šachovnicí za 18:09 na 29. místě v předdůchodcovské kategorii a 184. celkem mezi jednotlivci.
Zhodnocení: Ve srovnání s minulým rokem je čas asi o tři čtvrtě hodiny rychlejší, ale v porovnání s loňskem jsem strávil minimální čas na občerstvovačkách, takže reálně jsem byl asi o hodinu pomalejší. V tomto ohledu je to zklamání, ale zázraky se nedaly očekávat. Co se nepodařilo na sportovním poli, co se podařilo na lidském – díky supporte za skvělý závěr a vše okolo.
Poděkování platí lidem z Kilpi a hlavně Lucce a Anetě za pomoc a podporu, bez které by to bylo vše ještě náročnější. Na cestě mi také pomáhal molekulární vodík od H2 Europe – díky za to!
Příští rok? Kdo ví, snad se podaří zrealizovat zásadnější akce, díky kterým bude B7 opět je jakýsi doplněk.
