Kungsleden aneb Královská stezka – část první

Kungsleden aneb Královská stezka, 450 kilometrů ve švédském Laponsku, z části za polárním kruhem, mimo civilizaci, bez cest a jen s občasným pokrytím mobilním signálem. Údajně poslední divočina v Evropě. A právě tato stezka se stala mojí osobní výzvou, dosud mojí nejnáročnější akcí.

Původní nápad přišel od kamaráda Zdeňka Votavy. Původně to měla být akce ve dvojici se supportem v klasickém složení, Petr a můj syn. Ale virus chtěl jinak a po několika odkladech, rušeních a opětovném oživení projektu to nakonec dopadlo tak, že jsem se na stezku vydal sám s novým supportem, Karlem a Ivou Ouhrabkovými, aka Čertovskej ultratrail. Samostatná akce v takové divočině sice z hlediska bezpečnosti nebyla tím ideálním řešením, ale projektu jsem se nechtěl vzdát, takže jsem potenciální rizika vypustil z hlavy.

Poskládat ucelený a přesný report z celých šesti dnů je téměř nemožné, takže zde bude to, na co si vzpomenu, někdy možná bez ladu a skladu. Tak se do toho dejme…

Středa, 13:00. Mám doma na hromadě naházenou veškerou výbavu. Je to fakt kupa. V tom zmatku ani nevím, zda jsem na něco nezapomněl. Moje lenost s přípravou dosáhla vrcholu – v minulosti jsem měl zabaleno alespoň den předem. Odjezd mám naplánován na pátou, ale teď bezradně sedím před hromadou a kufrem. No nic, dám bokem „povinnou“ výbavu. Dělit oblečení na sady pro jednotlivé dny se mi nechce. Jídlo taky moc promyšlené nemám, nakoupil jsem cosi a v jakémsi množství, ale jestli to bude dobré nebo to bude stačit, netuším. No tak hlavně peníze, pas a boty.

Po hodině bloumání to vzdávám a do levé části kufru cpu věci na běhání a do pravé ostatní výbavu. Ještě jsem ani nezaopatřil syna, který bude trávit 2 dny sám doma před odjezdem na pilotní kemp. Výlet je naplánován na cca 12 dnů, ale polovinu budu trávit v terénu a další čtvrtinu v autě, takže „normálních“ potřeb je málo. Konečně je nabaleno, kufr a 2 plastové bedny jsou připraveny k naložení.

Hodinu po plánovém čase odjezdu sedám do auta. Za Olomoucí si na MOLce dávám velké kapučíno, nanuk a už to valím do Liberce, kde je u Karla naplánován sraz. Kolem desáté večerní dorážím do Liberce a překládáme věci do Karlovy dodávky, která bude naším domovem dalších pár dnů. Po obligátní kávě se vydáváme na cestu směrem Abisko.

36 hodin v autě. Tato cifra mi připadá neuvěřitelná. Tři tisíce kilometrů. Tisíc do Švédska a v samotném Švédsku ještě dva tisíce do Laponska. Noční přejezd Německa je v pohodě – až na to, že máme potíže s autem, kterému se nechce jet více než 120. Vypadá to na nějaký problém. Začínám se bát, že by výlet mohl skončit dřív, než začal. Ráno dojíždíme do Dánska. Na hranicích absolvujeme krátkou kontrolu a směřujeme do autoservisu, který jsem mezitím vyhledal. Tam jsou velmi ochotní – a problém je díra v hadici od turba. Proběhne oprava a za hodinu jsme na cestě.

Přejíždíme velký řetězový most a poté už je na dohled Švédsko, do kterého se dostáváme přes Oresundský most. Hraniční kontrola se poté, co na otázku, co hodláme dělat ve Švédsku, odpovíme, že jedeme na hiking do Abiska, už dále na nic nevyptává. Důvod je to dostačující…

Polykáme kilometry. Většinou řídí Karel, pár hodin mu pomáhám i já. Na sever od Stockholmu, když se dálnice změní v hlavní silnici, si začínám uvědomovat, jak velká země Švédsko je. Doma jsem si to nikdy neuvědomil. Nějak podvědomě jsem si myslel, že to není tak velká země. Ale teď jsem ohromen obrovskou rozlohou krajiny, nekonečnými lesy táhnoucími se až za obzor, „prázdnotou“ rušenou pouze silnicí, všudypřítomnými jezery, u nichž se jen tam vyskytují osady či malá rekreační střediska. Městeček je pomálu.

Jsme už skoro tisíc kilometrů na sever od Stockholmu a obrázek se nemění. Lesy, jezera a zase lesy. Jak se blížíme k severnímu pobřeží Botnického zálivu, objevují se i větší města, Umea, Lulea. Vyvaluji se vzadu na nástavbě a snažím se něco naspat na následujících 5 až 6 dnů pochodu.

Jak se otočíme směrem do vnitrozemí, začíná se krajina měnit. Stromů ubývá, přece jen jsme už v blízkosti polárního kruhu. A abychom si zajistili důkaz, že jsme „polárníci“, u tabule severního polárního kruhu si děláme fotku.

Kilometry ubíhají, na obzoru se objevují zasněžené vrcholky hor a tuším, že se blíží start. Úměrně tomu roste i moje nervozita. Posledních pár kilometrů jsem jako na trní. Sem tam sprchne, ale na nějaký vytrvalejší déšť to zatím nevypadá.

Abisko jsem si představoval jako nějaké městečko. Ale to jsem se mýlil. Je tam pár domů, celkem velká ubytovna, nic k „nočnímu životu“. Vyrážím na malou obhlídku, i když to není nutné.

Snažím se tak zamaskovat svoji nervozitu. Najednou se mi nechce moc převlékat. Je kolem čtvrté, jsme tady před plánem. Vracím se k autu, zajdu si na záchod a dělám další kolečko v areálu. No nic, už se to nedá odkládat. Začínám se převlékat.

Pokud bude fakt nějaká část stezky dobrodružstvím, pak je to první etapa. Nulové pokrytí signálem, minimum lidí, (možná, to ještě nevím) obtížný terén. Bágl mám nabalený, snad připravený na všechny eventuality. Zapínám satelitní tracker a společně se supportem se vydáváme na start. Pořizujeme foto a ještě se pomalým krokem posuneme o pár stovek metrů dál na skutečný začátek terénu – trochu bloudíme mezi startem letní a zimní verze stezky.

Zhruba o půl sedmé spouštím hodinky a vydávám se vstříc dobrodružství. Žádné davy na startu, jak příznačné pro osobní výzvu.

1. etapa: Abisko – STF Vakkotavare (110 km, 3100+)

Začínám podle řeky. Natočím a odešlu startovní video, dokud je signál. Překročím řetězový most, který se povážlivě kýve. To mě trochu překvapí, ale tak to bude už na všech dalších mostech.

Moc to zatím nevypadá na nějakou divočinu. Pomalu stoupám nahoru, začínají přibývat skály a terén je trochu těžší. Běžím a užívám si to, protože vím, že dále už toho běhání moc nebude.

S vytrvalým stoupáním přicházím do impozantního údolí. Vpravo jezero a v dáli zasněžené vrcholy, vlevo strmý hřeben. Končí jeden hřeben, začíná další. Po pár hodinách je stále světlo, určitě je už po desáté. Jsem poučen, že nedávno skončil polární den, takže slunce zapadá jen na pár hodin a úplná tma nebude vůbec.

Terén je snesitelný, přerušovaně běžím. Zatahuje se však obloha, začíná foukat a kapat. Je mi trochu zima, natahuji na hlavu kapuci ninji a bundy. Není to o tom, že by byla dlouhá stoupání a dlouhá klesání. Je to chvíli nahoru, chvíli dolů. Je čím dál více skal a překračuji a pár kratších kamenných polí. Ještě než se zešeří, zapadnu za velký balvan do závětří a doplňuji energii. Zatím mě to baví.

Po jedenácté je už tak šero, že zapínám čelovku. Překonávám pár potůčků. Po půlnoci se objevuje pár větších řek. Tam už si smočím nohy. No, voda tady za polárním kruhem není právě ke koupání. Přicházím k většímu toku, vody sice po kolena, ale problém je v tom, že není na druhé straně vidět pokračování stezky. Nařídím si směr podle hodinek a vcházím do vody. Asi v polovině toku vidím na kamenu značku. Na druhém břehu bloudím, ale stezka se nakonec objeví. Podobných přechodů je ještě několik. V noci to nebude žádná sranda.

Hodiny ubíhají. Pomalu začínám cítit únavu, není se co divit.

Moji odolnost už delší dobu testuje počasí. Vítr se změnil ve vichr, z nebe padají provazy vody. Odhaduji, že je kolem nuly. Vidím před sebou sněhové pole a hřeben, který musím překonat. Necítím ruce, jak je mám zmrzlé. To je zase ten můj blbý zvyk, že se mi nechce sundávat batoh ze zad. V polovině kopce už to nejde. Potřebuji rukavice. Batoh jde ze zad, ale mám tak zmrzlé prsty, že ho nemohu otevřít. Snažím se. Rukavice jsou venku. Začínám se třepat, protože mi tím delším stáním uniklo veškeré teplo. Batoh je na zádech, ale ouha, problém, mám asi nateklé ruce, rukavice mi nejdou navléct. Pomáhám si zuby. Když je vše na svém místě a chystám se pokračovat ve výstupu, uvědomím si, že mě pekelně bolí nad zápěstími. A to tak, že každé zapíchnutí hůlky je jako zapíchnutí jehlou do mé paže. Ruce budu muset pošetřit, takže stoupám bez hůlek.

Blíží se ráno, obloha se pročistila. Jediné, co mě štve, je silný vítr. Mám obavu, jestli pojede člun, který mě má převést přes jezero na 93. kilometru. Žádná alternativa není. Raději nemyslím na to, co by se stalo, kdyby nejel. Terén je náročný, ale to už beru jako fakt. Po více než 18 hodinách docházím k jezeru Teusajaure, kde mě čeká první voda.

Docházím přímo na „pláž“ – kromě pramic nic, motorák nikde a nikdo tu ani není. No to je pěkné. Otáčím to a najednou se z lesa objeví tři lidi. Hurá. Oslovuji prvního, že prý jestli nezná převozníka. No, že prý zná, je to on sám. Je kolem jedenácté, pravidelné jízdy jsou ve čtyři a šest. Nesměle se ptám, jestli by to nešlo dřív. Odvětí mi, že příliš fouká a že to moc nevypadá. Před hodinou vezl jiného turistu a bylo to trochu strašidelné. Vysvětluji, že běžím celou stezku a nemám na výběr. Asi to na něj udělá dojem, obrátí se k druhému a cosi mu říká ve švédštině. Tak, že prý jo, pokud se nebojím. Budou muset jet se mnou dva kvůli vyvážení člunu. Zaplatím 250, tedy tři stovky, padesát nechávám jako poděkování.

Nafasuji záchrannou vestu a sedám do člunu. Doufám, že ji nebudu potřebovat. Fakt fouká. Kapitán si nadjíždí vítr, aby vlny nešly do boku. Plavba se tak o dost prodlužuje, ale líbí se mi to, a to i přes pár šplíchanců do obličeje.

Na druhé straně se loučím a zahajuji výstup na hřeben. To se stane na stezce běžnou rutinou. Nahoru do hor, dolů k vodě nebo cestě („meeting pointu“ se supportem) a zpět prudký výšlap nahoru. Za dvě hodiny jsem na náhorní plošině.

Odměnou za litry potu (mezitím se totiž vyčasilo a začíná pařit slunce, které je snesitelné jen díky vichru), je mi kilometry dlouhé pole z balvanů, potoků, bahna – no prostě terén pro kamzíka jedna báseň. Tempo klesá, vítr se mne snaží sfouknout z každé skály a bunda je jako plachta.

Potkávám pár lidí. Během předchozí noci jsem v horách viděl několik stanů. Postavili si je na nejneuvěřitelnějších místech, s krásnými výhledy (celkem by mě zajímalo, jaké to je v noci spát a slyšet okolo klapání hůlek a vidět světlo čelovky – i když sem asi moc masových vrahů na lov nechodí). Kontroluji hodinky a do cíle chybí pár kilometrů. Výhledy jsou krásné, ale mě se líbí více to jezero dole, kde je cíl první etapy. Dva kilometry před koncem etapy mi přichází naproti můj support. Společně prudce klesáme. Překračujeme divokou řeku a objevuje se chata a pod ní parkoviště. Po téměř 22 hodinách je první etapa u konce.

Jsem plný dojmů. Vzpomínám na dramatickou krajinu, útrapy po cestě a i na stáda sobů a několik losů, které jsem po cestě potkal. Začínám se těšit na další pokračování.

Oproti původnímu plánu nestavíme stan. Vítr je silný, vlezeme se všichni do auta. Do další etapy je množství času a tak usuzuji, že bych měl smýt špínu a prach cest. Koupel vykonávám právě v té divoké říčce – nic tak studeného jsem v životě nezažil. Nohy mám z vody zmrzlé, ale jsem zase jakžtakž člověkem. Zpět na parkovišti si vaším oběd a nezapomenu ani na obligátní pivo jako odměnu. Odvrácenou stranou je, že mě fakt hodně bolí ruce – a šlachy začínají vrzat – to není příměr, opravdu slyšitelně vržou.

Loď příští den odjíždí v 10:20 ráno, takže přípravu materiálu nechávám až na další den. Jen dobíjím baterie a přístroje a ještě v brzký podvečer uléhám. Okamžitě upadám do hlubokého a bezesného spánku, z něhož mě sem tam probudí kolébání auta pod náporem větru. Čtvrtinu stezky mám za sebou, co přinese zbytek?

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle