22 hodin v Hrubém Jeseníku – PTHJ1000
S myšlenkou založit podobnou akci, jako je PVLH24, jsem si začal hrát po dokončení kolečka v Lužických horách, které se mi velmi zamlouvalo. 13. června jsem se konečně odhodlal a po nepříliš důkladném, tak trochu punkovém, plánování jsem se vydal na 13 prominentních tisícovek Hrubého Jeseníku.
Je trochu ostuda, že jako rodák z Jeseníku jsem ze třinácti těchto vrcholů podle jména znal pouhé tři a jen na jediném (Praděd) jsem fyzicky byl. Jesenické hory mám obecně velmi málo prozkoumané, třeba s takovými Beskydy mám mnohem lepší skóre. Proto plánování probíhalo od počítače a s tím, že se bude skutečně jednat o průzkumný běh.
Původní plán byl začít z Hvězdy kolem půlnoci, ale nakonec se mi nechtělo zbytečně dlouho jít s čelovkou, takže jsem začátek odložil na druhou ranní. A s odjezdem z domova začíná vyprávění…
Je pátek, kolem desáté večer, ležím v posteli a měl bych na chvíli usnout, ale nejde mi to. Pivo na kuráž už proběhlo, více jich nebude, protože z domu na start je to hodina jízdy autem. Běžím bez podpory, takže se o sebe postarám sám. Nakonec se mi přece jen za hodinu podaří zabrat. Budím se po půlnoci, hodím na sebe běžecké věci a sedám do auta. Noční Olomouc je plná lidí, ale že by šel někdo běhat, to tedy moc nevypadá. V autě si pouštím hlasitě muziku a cesta mi rychle ubíhá. Za hodinu jsem už na Hvězdě. Parkoviště otevřené, nikde ani noha – není divu, je půl druhé ráno. Natáčím krátké selfie-video a trochu zdržuji, protože se mi zrovna moc nechce. Po tři čtvrtě chytnu hůlky, zamknu auto, načtu v hodinkách trasu a jdu z budce na začátku výjezdu.
žádnou strategii nemám. Ani netuším, jestli po asfaltu na Praděd poběžím. Každopádně, aby to mělo nějakou úroveň, říkám si, aspoň ten začátek rozběhnu. Kolem úplná tma, ale běží se mi velmi dobře. Parkoviště na Ovčárně přichází hodně rychle. Na obloze se objevuje Měsíc a na obzoru září Praděd. Nerozmýšlím se a pokračuji nahoru. Když přibíhám k rozcestí pod Pradědem, pozoruji v dálce čelovku, tak nejsem sám. Je celkem teplo a pomalu přicházejí náznaky rozbřesku. První vrchol si odškrtávám zhruba za hodinu dvacet. Po pár stovkách metrů dolů potkávám „čelovku“ – je to biker. Po silnici valím zpět na Ovčárnu, kde odbočuji do terénu směrem na Vysokou holi. Pěkným terénem stoupám nahoru, dělám nějaké fotky, ráno na horách je krásné.
Kameny se mění v měkčí podklad a podle mapy se blížím k dalšímu vrcholu. Naklikaná cesta mě vede po trávě k triangulačnímu bodu, ale jako vrchol Vysoké hole registruji až dřevěnou chatku s rozcestníkem. Dva vrcholy za dvě hodiny, dobrá nálada, těším se na pokračování.
Další sekce na Dlouhé Stráně jsou delší. Běžím půlhodiny po pěkné trase, ale potom se obracím doprava a je z toho pěkný trail na úzkých stezkách. Většinou jdu dolů. V dálce vidím kopec s něčím, co se ji jeví jako bílá čára – z té se nakonec stávají schody. Kolem hlavy mi začíná létat hmyz a trochu mi to leze na nervy. Vystoupám nahoru a k mému zklamání jsou Dlouhé Stráně vypuštěné. Trochu mě začíná zlobit stehno, ale úsporným stylem se to dává do pořádku. Za lehce přes tři hodiny na Dlouhých Stráních není špatný začátek.
Dolů běžím po naplánované trase – ta mě zavede na pastvinu s kravami a nakonec přímo hustým lesem. Probíjím se offroadem, přes větve, moc velkou radost mi to nedělá. Rozhodnu se z toho dostat, jdu přímo na louku a ve vysoké trávě přicházím do Kociánova. Mám šerednou chuť na pivo, ale je kolem šesté ranní a to mi ještě nikdo nenalije. Je ale fajn, že jsem na chvíli v civilizaci.
Stoupám nahoru po relativně příjemném terénu, vidím zaparkované auto lesníků a jen asi 500 metrů od vrcholu zatáčím doleva a prudce nahoru rozbitým prosekem dosahuji dalšího, čtvrtého vrcholu, kterým je Ucháč. Nahoře nic není (a to nebude na tomto výletě vůbec výjimkou), jen triangulační bod, který si fotím a rychle prchám, protože začínají nálety všelijaké havěti. Mám za sebou pět a čtvrt hodiny a stále jsem v dobré náladě.
Za pár kilometrů na mne čeká Černá stráň, na kterou nevede žádná stezka. Přes rozmočený prosek a s hejnem much v zádech se přibližuji pod vrchol a potom už jen podle GPS stoupám navrch. Triangulaci se mi v lese podaří najít a potom jen rovně klesám na silnici úplnou divočinou. Připadám si tady jak v Lužických horách.
Cestou na další kopec, Keprník, začíná být fakt horko. Nohy těžknou, střídavě se pohybuji na lesních cestách, prosecích. Uprostřed ničeho mi hodinky nahlásí odbočku doleva, jdu do měkkého terénu a směruji směrem k Vozkovi. Tento úsek se mi hodně líbí, je zelený a svádí k odpočinku. To už ale nastává výstup na Vozku, který mi už moc nevoní. Navíc mne těsně před vrcholem předbíhá běžec, který skutečně do toho krpálu běží. Omlouvám se sám sobě, že už mám 8 hodin v nohách. Skály na vrcholu jsou příjemným zpestřením a hážu zde odpočinek.
Dolů už mi to moc neběží, technicky si netroufám na blbosti. Od rozcestí pod Keprníkem už jen volně stoupám. V této partii je vysoká koncentrace turistů. Na Keprníku mám naplánovaný první pitstop. Po téměře devíti hodinách si ho zasloužím.
Dopuji se magnézkem, kofeinem, dám si chleba a oplatek a potom jen tak patnáct minut ležím na skále a uživím si výhledů. Je vidět Šerák, odtud je to kousek do Jeseníku. Myšlenku, že se na to vyprdnu a půjdu navštívit bráchu, rychle zavrhnu. Rozvážně opět klesám dolů do sedla, odkud mě čeká další vrchol, Červená hora. Výstup je celkem příkrý, a když už vidím nablízku skály před nedalekým vrcholem, najednou se ozve, „To je Michal…“. K mému údivu se setkávám s kompletní sestavou Kilpi, která tady fotí. Je to neuvěřitelná náhoda – neplánované setkání mi však přijde vhod, protože si z jejich zásob doplňuji tekutiny. Prohodím pár slov a pokračuji na vrchol, který je jen pár stovek metrů. Místo pohodlného výstupu se však prodírám hustou kosodřevinou a přemýšlím, jestliže se mi podaří najít triangulační značku. Na vrcholu je však planinka.
Devět a půl hodiny je za mnou a 60 kilometrů, právě polovinu trasy. Prodírám se zpět, opět prohodím pár slov s kamarády z Kilpi a potom už mně čeká asi osmikilometrové příkré klesání do Filipovic a Bělé. Terén je náročný, s mou technikou to na běh není. Stejně mě bolí nohy. Lituji turisty, kteří se tudy škrábou nahoru.
Ve Filipovicích v zatáčce konečně přichází dlouho očekávané pivo. No, vlastně si kupuji pivo, 2 kofoly a Birella, doplňuji si tím vak, pivo ale putuje do žaludku. Zdržím se asi patnáct minut a po hlavní procházím Bělou a po pát stovkách metrů bočím doleva do kopce. Zprvu je to příjemná asfaltka, která přechází do polňačky a poté do mimořádně prudké a rozbité lesní cesty. Je to přímo proti vrstevnicím, potoky tečou uprostřed, připadám si tak trochu jako horolezec. Konečně začínám nadávat. Však bylo načase, po více než jedenácti hodinách.
Stoupání jakoby nemělo skončit. Moje tempo klesá na úroveň důchodce. Když už se chytám fakt naštvat, objevuje se cesta a studánka, kde doplňuji tekutiny. Voda je studená a výborná. Relativně dobrým terénem vystoupám na Lysý vrch, kde opět udělám foto. Na obzoru se začínají honit mraky.
Cesta na Jelení loučky se mi trochu zajídá. Existuje sice turistická trasa, která má tam má vést, ale důvěřuji svému plánování a GPS a vydávám se jiným směrem. Výstup na samotný vrchol jdu podle plánu a netuším, že o pár metrů dál vede nahoru pěkná stezka. Prodírám se mezi stromy, ztrácím často směr a opět mi za hlavou hučí hejno hmyzu. Na vrcholu Spatřuji posed, aspoň to tak vypadá, všimnu si relativně dobře prošlapané stezky, pošlu sám sebe dopryč a klesám dolů zpět na cestu. Více než třináct hodin na cestě se na mne začíná hodně projevovat.
Chci šetřit vodu ve vaku a tak piji z potůčků. Když se nad jedním z nich sehnu hlavou dolů, přichází na mne slabost. Musím si sednout, protože mi vůbec není dobře. Zkolabovat tady uprostřed ničeho by byl problém. Dívám se na hodinky a vidím tep téměř 200. To nevypadá dobře. Dávám si dvacet a pomalu se uvádím do pohybu. V dálce začíná hřmít, nebe se zatahuje a brzy se začnou ženit všichni čerti. A v takovém počasí být takhle nahoře není moudré. Lituji toho, jak mi je, protože tento úsek je velmi dobře běhatelný. Místo toho se ploužím a pořád sleduji hodinky a tep. Divně mi kolísá.
Když začínám stoupat na Medvědí vrch, nedaleko uhodí blesk a hrom má takovou intenzitu, že je to moc i na mne. Celkem hustě začíná pršet, a proto v této fyzické situaci a počasí uvítám, když vedle silnice najdu přístřešek. Natáhnu se a dávám krátký spánek. Když procitnu, je po dešti, i když pořád hřmí. Zvyšuji tempo. Pořád mě štve tep. Potom dostanu nápad – sejmu hodinky, olíznu a vysuším senzor, dám je na ruku a ouha, žádných 200, ale 70. To ti tedy se mnou Garmin ošklivě pohrál. Blíží se další civilizace, Železná u Vrbna, tak v klidu docházím a hledám místo, kde bych se občerstvil. Původní plán byl dojít za světla, ale teď už to není reálné. Když si dám v kempu Dolina pivo je jasné, že na další kopec, Vysokou horu, dojdu ještě za světla, ale další už ne. Posílen vědomím, že se mě nechystá zabít infarkt, a pivem rychle stoupám nejdříve mezi loukami ve vysoké trávě a poté po cyklostezce, než se prosekem po pěkné cestičce dostanu až na vrchol. Šeří se, a proto zvyšuji tempo, abych byl co nejdříve dole. Ještě za světla jsem zpět v Ludvíkově a zbývají mi už je dva vrcholy.
Na rozcestí pod Žárový vrch to jde dobře. Od rozcestí nahoru je to po stezce, ale ta vede prosekem a i ve tmě je relativně velmi dobře viditelná. Sem tam se objeví skály, ale výstup nahoru netrvá dlouho. Po více než dvaceti hodinách se už těším na konec.
Od Žárového vrchu jdu stezkou v lese směrem na poslední vrchol, Lyru. Na mapě to vypadá jako pohoda, ale v noci to žádná sranda není. Sem tam se stezka ztrácí a hustý porost chvílemi ztěžuje navigaci, protože se ztrácí signál GPS. Najednou před sebou vidím skálu, cesta vede přímo nahoru. Šplhám, občas nevím, kde jsem, ale stezku ve skalách se mi daří následovat. Místo toho, abych navrchu pokračoval dále, rozhoduji se, že si udělám odbočku a vystoupám výš. No a to je chyba. Ztrácím úplně orientaci. Zahájím sestup, ale jsem u srázu. Změním směr, ale prodírám se nízkým porostem, takže to nebude správná cesta. A najednou se ozývá hluboké vrčení. Kdybych nevěděl, že v Jeseníkách nejsou medvědi.. Zaklepu hůlkami ve víře, že zvíře zmizí, ale reakcí je ještě výhružnější vrčení. Fakt nevím, co to může být, a proto zahajuji nouzový výstup, i když nevím, kam jdu. Mám v kalhotách. Naštěstí se objevuje stezka a i GPS se na chvíli silou vůle chytne, takže nabírám správný směr a upaluji pryč. Tento zážitek jsem fakt nepotřeboval.
Zbytek cesty do sedla nad Karlovou Studánkou je to už sranda. Nějak se neženu, limit 24 hodin v pohodě splním, pod 22 to nebude, tak proč se stresovat. Nacházím asfaltovou silnici a serpentinami klesám do Karlovy Studánky. Je po půlnoci, slyším nějakou diskotéku a bujaré veselí. Já jsem sice sám a bez hudby, ale radost mám také. Po 22 hodinách a 29 minutách dorážím na parkoviště na Hvězdě a je to doma. Na nočním parkovišti dělám striptýz, jsem od bahna a potu jako prase a takhle do auta nemůžu. Natočím finišerské video, dám kolu a sedám do auta. Když za půl hodiny s autem začnu nebezpečně šněrovat, dávám půlhodinku spánku a lehce nad ránem jsem doma.
Trochu statistiky: 121,33 km, 22:29:03, převýšení 4855 m.
Zakládací běh PTHJ1000 musím zhodnotit kladně. Byla to sranda, i když na zopakování budu potřebovat určitou dobu na „zapomenutí“. Trasa by se dala vyladit, a pokud si odmyslím focení, video, kochání a nějakou tu slabost, je u mne reálný čas kolem 18-19 hodin.
Byl bych rád, kdyby mne brzy někdo následoval, mohla by se z toho stát pěkná akce, podobná PHLH24. Kompletní informace jsou k dispozici na webu www.pthj1000.cz, včetně pravidel (a samozřejmě zákazů, protože v Jeseníkách to není tak volné jako v Lužických horách).
