Bigfoot 200 – za hranicí extrému

Tak nám zrušili Ultra Gobi. Tato zpráva, která přišla ve čtvrtek večer, na mne zapůsobila jako klasická hláška, „Tak nám zabili Ferdinanda“. Po měsících příprav to vypadalo, že s letošními závody je konec. Netušil jsem však, že se vše během pár dnů promění v jednoznačně největší dobrodružství, které má jméno Bigfoot 200 Endurance Run.

200 mil s převýšením asi 15 kilometrů v lávových polích hory St. Helens, nepřístupných Kaskádových horách, kde tvrzení, že „tady lišky dávají dobrou noc“, ztrácí význam, zcela bez pokrytí mobilním signálem, kde pojem bezpečnost zní jako slovo z jiného vesmíru, to je Bigfoot 200. Protože jsme s Jirkou Hálkem vše zpytlíkovali na poslední chvíli, šli jsme do toho s pocitem sladké nevědomosti. Dlužno dodat, jako silniční ultramaratonci bez jakéhokoli horského tréninku, techniky a přípravy. Stejně na tom byla i Szilvia Lubics, třetí do Kilpi Racing Teamu, kterou naše účast zlákala jako náhrada za Ultra Gobi.

Místo pondělního odletu do Číny jsme na letišti až v úterý, ale směřujeme do Portlandu. Letíme už brzy ráno, a proto jedu do Prahy posledním vlakem a přespím u Jirky. Na letišti jsme už po čtvrté ranní. Nálada je výborná, řekl bych bojová. Let do Amsterdamu uběhne rychle a zde se k nám připojuje Szilvia. Devět hodin do Portlandu sedíme každý jinde, Jirka potřebuje pro své velké tělo větší prostor. Já se nejdřív napájím pivem, ale nakonec otevřu laptop a konečně napíšu report o Badwater 135. Strávím s tím dobrých pět hodin. Není proto divu, že záhy potom se už blížíme k Portlandu. Už podruhé během měsíce procházíme imigrační kontrolou. Když odpovím na otázku, co chci v USA dělat, reakce je jako že „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Trochu více mi u zadku cvaká u celníků – mám v kufru plno jídla, které se přivážet nesmí, a na příslušný dotaz s pohotovostí zkušeného lháře odpovídám, že samozřejmě žádné jídlo nemám. Všichni tři ale procházíme bez potíží. Jdu vyzvednout půjčené auto (třídu, kterou jsem měl zamluvenou, už nemají, a proto dostáváme zdarma větší auto pro 7 lidí, což se nám vzhledem k velikosti bagáže moc sejde) a za chvíli už jsme na cestě do motelu 6 v městečku Centralia, které se nachází asi 75 minut od centra a cíle závodu.

Photo: Jiří Hálek

Ještě, než dorazíme do motelu, však musíme dokoupit zapomenuté věci a nakoupit základní jídlo a výbavu českého cestovatele, tj. horu piva. Toho je skutečně takové množství, že se Szilvia směje a vypadá to, že má pochyby o tom, zda víme, proč jsme tady, a také o našem duševním zdraví. Ubezpečujeme ji, že to nebude stačit a že závod skutečně poběžíme. Ubytujeme se v motelu. Szilvia je příliš unavená, takže na večeři do čínské restaurace jsme s Jirkou sami. Večer si na pokoji uspořádáme pivní dýchánek. Protože na pokoji není lednice, proměňujeme umývadlo v improvizovaný mrazák naplněním ledem, takže je zlatý mok řádně vychlazen. Zmožení cestou a pivem rychle usínáme, i když po půlnoci.

Plán na další den je jednoduchý. Prohlédnout si městečko, připravit dropbagy, zajít na večeři a pokračovat v doplňování tekutin. Probíráme se celkem pozdě, pojedeme kousek vozem a poté se celá trojka vydáváme do downtownu. V kavárně se zeptám, co se tady dá vidět, reakcí je udivený pohled. Aha, takže nic. Projdeme se kolem pár historických domů a dáme zmrzlinu (která se mimochodem prodává na váhu, co si člověk načepuje, to platí). Po návratu nás čeká příprava dropbagů. Na Gobi jsem měl vše připraveno z domu. Teď mám na posteli naházenou celou hromadu jídla a výbavy a nevím, co s ní. Plán z Gobi je na nic, manuál k Bigfootu jsem neměl čas přečíst (no upřímně řečeno, číst se mi moc nechtěl), takže netuším, co kam dát. Úlevou je, že checkpointy budou skvěle zásobené jídlem a pitím, takže kromě pár specialit ze svých zásob mi moc chybět nebude. Váhám zejména nad tím, kam dát náhradní boty a ponožky, ale nakonec hluboké přemýšlení vzdávám a rozházím to podle oka. Několikrát kontroluji, zda nám sbalenu povinnou výbavu. Na zítřejším check-inu prý vše poctivě kontrolují, tak abych neměl problém. Po několika hodinách balení a přebalování prokládaném hojným přísunem piva, máme vše zabaleno. Voláme Szilvii na večeři do místní country restaurace.  V menu mají libru krevet, kterou si s nadšením objednávám. Nevšimnu si však, že jsou smažené. Stejně jako já s touto brutální porcí bojuje i Jirka. Stejné obtíže se svým sendvičem a hranolkami má i Szilvia. Nakonec s prázdným talířem vyhrávám, Jirka a Szilvia dílo nedokončí. Dvě stě metrů zpět na pokoj je skutečným výkonem. Ale ani to nám nezabrání dát si jako zákusek pár piv.

Photo: Jiří Hálek

Ráno jsme jako rybičky. Odjezd na briefing máme naplánován po desáté. Hory jsme zatím žádné neviděli, ale dnes se dočkáme. Po pár kilometrech odbočujeme z dálnice a projíždíme americkým venkovem s rozptýlenými samotami nebo malými komunitami a všudypřítomnými rezavějícími vraky automobilů. Přijíždíme do města Randle a snadno nacházíme místní střední školu, zde je centrum závodu. Na místě je ještě málo lidí, jsme jedni z prvních. Obcházíme halu a zjišťujeme co a jak. Informativní schůzka je naplánována na jednu. Předtím se nám však podaří absolvovat kontrolu vybavení a nafasujeme tašku s číslem a dalšími věcmi. Fotíme se.

Předstartovní schůzka nic nového nepřinese, snad jen pocit, že to vše bude mnohem náročnější, než jsme si mysleli. V pět je další povinný meeting a volný čas před ním trávíme na kávě. Objednaný borůvkový koláč je opravdu monstrózní. Po druhé schůzce se nezdržujeme a valíme do motelu. Ještě s Jirkou zajdeme na pizzu, vypijeme pár piv a vzhůru do postele. Vstáváme totiž ve tři ráno. Kromě samotné cesty na start, která sama o sobě bude trvat skoro tři hodiny, nás čeká jízda do cíle, kde je základna závodu a odkud odjíždí autobus.

Budík zvoní přesně ve tři. Vyskakuji a moje první kroky vedou na záchod. Takže to bych měl za sebou. Následuje plnění vaku vodou. A zrada. Po zavření nám plný batoh vody. Vytahuji vak, ale zdá se být v pořádku. Asi jsem špatně zavřel víčko. Moc mu ale nevěřím. Přemýšlím, co si počnu, když nebude v pořádku. Jako poslední záchranu tedy beru litrovou petku a konečně se mohu začít oblékat. Už je čas. Zbývá 10 minut. Skoro se zapomenu namazat vazelínou. Ve tři už klepe na dveře Szilvia, nakládáme věci do auta a vyjíždíme. Cesta ubíhá za všeobecného mlčení. Není divu. Na střední škole jen vyměníme auto za autobus a 5:45 jsme na cestě na start.

Chvílemi spím, chvílemi sledují přírodu. Cesta kodrcá, je mi trochu zima. Na startu jsme asi 40 minut před začátkem závodu. Vyzvedneme si GPS trackery a každý se tak trochu sám připravujeme. Do břicha ještě padne několik muffinů. V devět zazní startovní výstřel.

Jsme s Jirkou domluveni, že spolu zkusíme běžet asi 40 mil a potom se podle sil uvidí. Na startu jsme od sebe pár metrů vzdáleni, a když se dají všichni do pohybu, moje instinkty zapracují a bez váhání se ženu dopředu. Za pár stovek metrů mi dojde, že je Jirka vzadu, navíc závodit na startu nemá cenu, takže zpomaluji a za kilometr nebo dva jsme spolu dohromady. Běžíme po pohodové lesní pěšině a říkáme si, že jestli to bude takto pokračovat, bude to paráda. Na první checkpoint je to 12 mil, necelý půlmaraton. Za chvíli se dostáváme z lesa, otevírají se nám krásné pohledy na horu St. Helens. Na obdivování přírody však není čas. Musíme přejít velké lávové pole s obrovskými balvany.

Photo: Darina Levandovski

Skáču jak kamzík, některé menší balvany se viklají, musím dávat pozor na zranění. Oproti ostatním, zkušenějším moc neztrácím, ale příliš radosti mi tato část nepřináší. Ke konci už začínají létat ostřejší slova. Po poli následují dlouhé sekce v celkem hlubokém sopečném prachu. Stezka se klikatí, někdy se ztrácí v kamenitých pasážích, kde musím navigovat podle fáborků. Když přicházím k druhému lávovému poli, zjišťuji, že Jirka mi zmizel z dohledu. Chvíli čekám, ale potom se rozhodnu, že poběžím dále. Na checkpointu jen doplním vodu a mizím.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Další checkpoint Windy Ridge je na 48 kilometru. Po fixním laně sešplhám do velkého kaňonu, přebrodím řeku (konečně mám mokré boty…) a na druhé straně zase po laně šplhám nahoru. Slunce pálí, nahoře sedí fotografka a zdá se, že se výborně baví. Moje spotřeba vody roste, až jsem nakonec bez vody. Když už se mi začíná lepit jazyk na patro, v dalším potoku plním petku stojíc kotníky ve vodě. V dálce se objevuje vysoká hora, tam někde bude další checkpoint, Windy Ridge. Už podle názvu tam asi bude větrno.

Photo: Darina Levandovski

Zatím jsem v dobrém stavu, i když nohy jsou už mírně unavené. Na začátku výstupu k checkpointu stojí auto, první známka civilizace po více než 40 kilometrech. Drápu se nahoru, je to sice polní cesta, ale hodně příkrá. V polovině kopce už v protisměru potkávám běžce z checkpointu, kteří touto sekcí vrací a poté odbočují k dalšímu pokračování. Na stanici mě přivítají potleskem, což mne potěší, stejně jako pivo, které mám schované v dropbagu, i když je dost teplé. Poprvé si nechám připravit normální jídlo. Polknu velký hamburger, zapiji ho litrem koly. Z dropbagu si beru jen pár drobností a bez dalšího otálení stanici opouštím. Vracím se zpět asi 4 kilometry stejnou cestou a přibližně v polovině se setkávám s Jirkou – ještě nevím, že je to naposled během celého závodu. Vyměníme pár slov. Do dalšího checkpointu, Johnston Obrservatory, který je na 65. kilometru, vede stezka, která je místy běhatelná, ale práci ztěžuje série střídavých výběhů a seběhů.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

V nadšení, že mohu běžet, několikrát škaredě došlápnu, oba kotníky ale vydrží, i když bolí. Nadávám si a nutím se k pozornosti. Výstup na Johnston Ridge je takovým bonbónkem. Příkrý a nepřerušovaný výstup, není vidět konec. Výrazně mi pomáhají hůlky, ale štve mě pár dalších běžců, kteří jsou asi 300 metrů přede mnou – nejsem je schopen dohonit, ale ani mi neunikají. Na konci výšlapu mne vítá krátký asfalt a parkoviště, kde je kontrolní bod. Zde už jsem trochu víc načatý. Jako první doplním do vaku vodu, obracím do sebe půl litru koly a vše zakončím dalším hamburgerem. Většina přítomných běžců mění ponožky, odpočívá, ale mne je líto každé minuty (samozřejmě zbytečně) a tak se vydávám dále.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Do dalšího checkpointu, Coldwater Lake, to není daleko, nějakých patnáct kilometrů. Většinou je to dolů, po pěkné stezce. Na druhé straně, stezka je 30 cm úzká a trochu mne děsí srázy. Jeden krok blbě a je po mně. Přidávám se k jedné běžkyni, společně máme dobré tempo, ale když doběhneme do údolí, vydávám se dopředu sám, protože kolegyni se udělalo špatně a potřebuje zvracecí přestávku. U toho být nemusím. Proplétám se krásnou krajinkou mezi malými jezírky, celou cestu běžím a je mi dobře. Na Coldwater Lake, což je, jak napovídá název, jezero, přibíhám na sklonku dne, když se již začíná pomalu stmívat.

Z čeho mám trochu obavy je fakt, že se na obloze vytvořily nepěkné shluky velmi černých mraků, takže to vypadá na déšť. Na ten jsme byli upozorněni, ale toto vypadá trochu nebezpečněji. Na stanici si doplňuji zásoby a jako vždy se na rozdíl od ostatních běžců chystám brzy vyrazit. Zrovna když vybíhám, začíná kapat. Rozsvěcuji čelovku, nasadím kapuci a šlapu. Čeká mne relativně dlouhá a rovná stezka kolem jezera, za kterou však bude následovat poctivých 1,6 km svislého převýšení. Postupně se začínají ženit všichni čerti. Jeden blesk stíhá druhý, některé nejsou daleko, hromy jsou ohlušující, déšť se mění v přívalový. Díky bundě Hurricane jsem až k pasu jako v pláštěnce, ale dole jsem zcela promočený. Promočené mám ale také tričko – je mi totiž velká zima a ve snaze zahřát se usilovně stoupám a potím se. A to dokonce takovou rychlostí, že docházím skupinu dalších čtyř borců. Jsem fakt rád – na jednom místě se všichni ztrácíme, ale společným úsilím se vracíme zpět na trasu. Sám bych měl asi mnohem větší potíže. Blesky nabývají na intenzitě i četnosti, déšť ještě zesiluje. Každou druhou sekundu máme denní světlo. Na otevřených planinách mám fakt strach, menší už v pasážích se stromy. Déšť přichází z několika stran, s obtížemi se držíme na stezce. Postupně však přece jen slábne a i intenzita blesků je mnohem menší, i když tentokrát jsou mnohem blíž. Máme vyšplhat na nejvyšší bod trasy, Mount Margaret, snad tam už bouřka nebude. Skutečně, přijde poslední blesk a hrom – ty stojí opravu za to. Příroda k nám byla milosrdná a z vrcholu až do Norway Pass už sestupujeme rychle. Na tomto checkpointu jsem hodně vyčerpaný, je mi zima, a tak chvíli sedím před ohřívačem a snažím se něco sníst a vypít.

Z Norway Pass běžíme do Elk Pass po lesních stezkách, bez zásadních problémů nebo stoupání či klesání. Začínám cítit, že situace v mých botách není nijak příznivá. Navíc mne začínají pálit a bolet citlivé partie, které dostaly ve vlhkosti zabrat během krušné noci.

Photo: WYSIWYG Photography

Elk Pass ještě projdu, ale situace se postupně zhoršuje až do bodu, kdy mohu sotva jít. Výhledy na Mt. Adams a Mt. Rainier už mne moc nezajímají. Chci je už je dostat na další stanici. Všechno mi to ještě znepříjemňují stálá stoupání a klesání. Dostávám se na prašnou silnici, snažím se běžet, ale moc dlouho mi to nevydrží. Šlapu pár kilometrů, pak trasa vede do lesa a moje bolest pokračuje. Vysvobozením je mi stanice Road 9327, kde mám za sebou 146 kilometrů. Okamžitě si vyžádám medika. Boty si sundávám sám, ale ponožky nechávám na doktorovi. Moje nohy jsou hodně zničené. Řada puchýřů dává tušit, že zbytek závodu nebude žádná selanka. Dvacet minut mi nechávají nohy sušit na ohřívači. Mezitím sním dvě velké tortilly, které zapíjím pivem, jež mi věnovala jedna dobrá duše. Pivo je studené a obnovuje moje síly.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Včetně ošetření nohou na tomto checkpointu trávím asi 50 minut.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Trasa na další stanici, Spencer Butte přináší nejdříve prudké klesání a poté výstup s převýšením asi 800 metrů. V tomto dobu budeme těsně za polovinou trati. Po celou dobu se na trase míjíme se stejnými lidmi, vzájemně se předbíháme a nakonec se všichni setkáváme u ohřívače v polovině trati. Mám velice falešný pocit, že když už mám za sebou více než 100 mil, je v podstatě závod hotový. Dalších 160 kilometrů však na mne pořád čeká, a jak se ukáže, to nejhorší z celého závodu si teprve budu moct užít.

Ze Spencer Butte do Lewis River je do nejdříve pár kilometrů po asfaltu. Tam se cítím jako doma a běžím. Poté však přicházím do lesa, kde je to technický trail s úzkými stezkami. Únava je už velká, a proto většinou jdu. Musím dávat pozor, abych nespadl do hlubiny, kterou mám po svojí straně. Ještě, že většinou klesám. Pomalu se mi však svět začíná slévat v jeden obraz. Dosud jsem spal jen asi 20 minut a tělo se začíná domáhat většího spánku. Puchýře na nohách tepou synchronizovaně se srdcem a opruzeniny mezi nohama pálí jak čert. Snažím se je poctivě mazat, ale škoda už asi překročila zachranitelnou mez, od teď se to bude asi jen zhoršovat. Co se děje na stanici Lewis River vnímám jen vzdáleně. Jako vždy automaticky sním normální jídlo, doplním vodu do vaku. Když nejdu, moje bolístky na chvíli utichají.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Moc se mi nechce vyrazit, čeká mne totiž další brutalita, kterou je výstup na Council Bluff, 1,7 kilometru pozitivního převýšení, vlastně ne, je to jako neustálá horská dráha, více nahoru, potom dolů, potom ještě více a prudčeji nahoru a dolů. Sklon je naprosto neuvěřitelný. Soupaží se hůlkami drápu nahoru, každý krok je utrpení, potím se a pot mi dále rozežírá už tak opruzená místa. Ani klesání nejsou úlevou, dolů bolí zase jiné svaly a začíná se ozývat koleno. V podstatě jdu dolů stejně rychle, nebo ještě pomaleji, než nahoru. Je černočerná tma, stezka je úzká a co je za jejím okrajem se ani nechci domýšlet. Sem tam zavrávorám a hůlkou sáhnu do prázdnoty. Nejím, jen si sem tam srknu vody. Do stanice přicházím už za světla, hodně rozbitý. Jsem ospalý a unavený, v křesle mi padá hlava. Další úsek má jen asi 16 kilometrů, ale i tak má asi 600 metrů pozitivního a negativního převýšení, než dojdu na stanici Chain of Lakes.

Protože ospalost nepolevuje, polknu velkou dávku kofeinu, doplním to magnéziem, a pomalu si to šinu po pěšinách. Krásy přírody mne míjejí, cítím, že začínám ztrácet kontakt s realitou. I když je světlo, sem tam se přistihnu, že zdravím pařezy nebo listy, které vypadají jako lidé. Zkouším ulehnout na velký kmen stromu, protože dole je příliš vlhko, ale je to tak nepohodlné, že po pěti minutách pokračuji dále. Do stanice Chain of Lakes se přisunuji „přískokem“, strasti předchozích dnů se začínají naplno projevovat.

Photo: Darina Levandovski

Podle předzávodních zkazek právě teď má přijít to pravé sado maso, a to výstup na Klickitat. 28 km s 1,2 km převýšení. Začátek je příjemný, dlouhé klesání. Dlouhá sekce bez fáborků, mám pocit, že jsem se ztratil, několikrát kontroluji GPS a jednou se dokonce vracím. Naštěstí se brzy setkám s dvojicí, takže dále pokračujeme spolu. V této sekci jsou avizovány čtyři přechody řek, které nelze překonat suchou nohou. Na konci dlouhého klesání přicházím k první z nich. To jako fakt? Prudká a hluboká říčka, je tam natažené lano. Na převozníka to tady nevypadá, a proto vcházím do ledové vody. Držím se lana a zdárně se dostávám na druhou stranu. Puchýře to nejdříve osvěží, ale jak se do tenisek dostane trochu jemného bahna, je bolest zase větší. Přicházíme k desce „Horse Trail“. Je to neuvěřitelně příkrý výstup, serpentinami šplhám nahoru, je to nekonečné. Když už se zdá, že se to bude zalamovat, následuje další kolo. Začínám mít déjà vu – tady už jsem byl, tento kámen nebo strom jsem už viděl. Tady nahoře musí být chata, majitelka má dolní a majitel horní část. Blbost, nic takového tam není. Mozek si se mnou znovu začíná hrát.

Nic netrvá věčně a dostáváme se na planinu. Přichází další řeka. Dostávám se přes ni. Za chvíli další, zdá se mi být větší a hlubší. Třetí je už slušný „veletok“, voda mi jde nad kolena. Začíná mi být celkem zima. Po krátkém odpočinku a sestupu následuje sedmikilometrové stoupání, které si příkrostí ničím nezadá s předchozím. Pohybuji se po skálách, srázy se střídají tu vlevo, tu vpravo. Mám krásný výhled na Mr. Helens, ale moc ho nevnímám. Je to příliš nebezpečné, je zde mokro, neopatrnost by skončila tragicky. Začínám trochu šněrovat, ale silou vůle si zachovávám dostatek vědomí, abych sledoval stezku. Po krátkém klesání jsem na stanici Klickitat.

Už klasickou rutinu následuje přemítání, co dále dělat. Za předchozí téměř tři dny jsem naspal asi hodinu a čeká mne další mimořádně náročný úsek na Twin Sisters, opět téměř třicet kilometrů s 1,5 kilometrem převýšení, jako na horské dráze nahoru a dolů. Později se ukáže, že to byla chyba, ale necítím se už tak ospalý, takže se vydávám na cestu. Stoupám stezkou, kterou lemuje vysoký porost borůvek. Tato sekce je mimořádně technicky náročná. Všudypřítomné srázy, skály, zpřeházené stromy. K tomu moje jako čert bolící nohy, rozbombardovaný rozkrok. Do očí se mi od bolesti začínají drát slzy a beru první prášek proti bolesti. V jednom místě se dokonce nachází tabulka s varováním před srázem – to je neobvyklé a znamená to, že je úsek ještě nebezpečnější, než obvykle. Trochu mne to probouzí. Docházím na stezku Bigfoot Game Trail, která je však plná obrovských kmenů padlých bez ladu a skladu, jejichž překonávání je velmi obtížné. Stejně tak těžký je terén plný kořenů a kamenů. Sem tam si nakopnu některý z palců, až se mi dělají hvězdičky před očima.

Photo: Darina Levandovski

Než se naději, šplhám zase příkře nahoru na místo, kde se trať rozvětvuje – vlevo je to na stanici Twin Sisters a vpravo pokračování dále. Při stoupání to náhle a bez varování přichází. Zatmí se mi před očima a po procitnutí před sebou vidím parkoviště. Řeknu si super, to je stanice. Udělám pár kroků a parkoviště se promění v pár chat. Rozhoduji se, že se tam zajdu zeptat. Čím dál víc se přibližuji, tím dále chaty jsou. A pak jsou pryč. Vidím lidi a auta, křičím česky, kde je ta stanice. Odpovědí je mi několik bolestivých bodanců od komárů, kterých jsou zde mraky. To mne trochu probouzí. Zapínám GPS a vidím, že na stanici je to asi 7 kilometrů a pěkně nahoru a dolů. GPS si nechávám v ruce a vydávám se správným směrem. Najednou zase blikanec. Na každém stromě vidím navigační fáborky, ze všech směrů. Jsem zoufalý. Potkávám řadu běžců, ale každý mne posílá jiným směrem. Ztrácím pojem o čase. Sedám si a nevím, co mám dělat. Kolem vidím běhat nejrůznější zvířata, ani netuším, co jsou zač. Někdo mi klepe na rameno. Běžec se mne ptá, co se děje. Říkám, že tady bloudím a nemohu najít na cestu. Když zkontroluji čas, zjišťuji, že tady na tomto vršku bloudím už pět hodin. Jsem nasměrován správným směrem a pomalu začínám sestupovat. Stezka je mimořádně úzká, vpravo je sráz, že z toho jde strach, a já nejistým krokem klesám. A mozek si se mnou začíná znovu hrát. Vlevo nahoře vidím chatu – někdo mi říká, že je to checkpoint. Nahoru nevede cesta, že prý tam musím vyšplhat. Dám se tedy do toho – šplhám přes padlé stoleté stromy, a když jsem úplně nahoře, chata mizí. Vylezl jsem na velkou hromadu dřeva. Zpět dolů na stezku to není jednoduché. Ujdu pár kroků a svět je opět pryč. Jak dlouho stojím, netuším, ale podle GPS jsem ušel asi 150 metrů. Tuším, že teď už jde do tuhého. Když mi po několikáté zmizí svět a checkpoint se mění v hromadu stromů nebo větve či kameny, začínám mít pochyby, zda se mi do stanice vůbec podaří dorazit.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Za dalších pár minut se ke mně zespodu začínají přibližovat dvě postavy. Už ani netuším, zda jsou reálné či nikoli. Volají na mně „Michael?“. Já na to, že ano. A že prý jdou z checkpointu pro mne, asi mne viděli na počítači podle trackeru, že bloudím. Jedna z nich, která se nakonec ukazuje být medikem, mi nabízí, že mě chytí za hůlku, ale to odmítám. Jsem psychicky posílen touto pomocí a společně začínáme obtížnou cestu na checkpoint. Několikrát jdeme nahoru a dolů, holky mne hojně povzbuzují. V pozdním odpoledni se znenadání objevuje stanice Twin Sisters. Vzhledem k mému stavu téměř permanentních halucinací se medici rozhodují, a to velmi správně, že se musím prospat. Ještě dříve však spořádám dvě tortilly a jeden hamburger, vypiji litr koly a valím do spacího stanu. Než usnu, namažu si opruzené mužské partie poskytnutým krémem. Mám naplánovány dvě hodiny spánku a usínám téměř okamžitě. Po dvou hodinách si přidávám ještě dvacet. Poté vyjdu ze stanu, sedám k ohřívači, sundávám ponožky a podruhé se nechávám spravit nohy. Při prvním ošetření mi puchýře nepropíchli, což se ukázalo jako chyba. To už při druhém ošetření není problém, protože při snímání pásky, při kterém mi bolestí tryskají z očí slzy, mi všechny praskly. Během ošetřování zase jím a piji a užívám si momentů, kdy nemusím jít. Protože jsem už dále nemohl snášet bolest, kterou mi působily elasťáky pod kraťasy, elasťáky sundávám a dále poběžím naostro. Krém zapůsobil zázračně a opruzeniny neštípou. Medici usuzují, že jsem připraven na posledních 62 kilometrů. Před ulehnutím do stanu jsem na checkpointu viděl Szilvii. Je tedy jasné, že alespoň jeden další člen týmu je stále na cestě. O Jirkovi žádné zprávy nemám.

Photo: Jiří Hálek

Krátce po osmé večerní, když se začíná smrákat, se hlasitě rozloučím s osazenstvem stanice a poděkuji za to, že mi zachránili závod. Rozhoduji se nasadit sluchátka a nechat si pomoci říznými tóny mé oblíbené muziky. Je to správné rozhodnutí. Usilovně začínám stoupat směrem na vršek, kde jsem se pět hodin motal v halucinacích. Jsem plný energie, takže pár stoupání a klesání zvládám s bravurou. Z vršku začínám klesat. Zkouším běžet. Terén je konečně přijatelný, ne snadný, ale běhatelný. A běžím! Vše ještě podpořím (doktoři, toto nečtěte) práškem proti bolesti a koňskou dávkou kofeinu. Mám v čelovce baterie z předchozí noci, ale v batohu mám náhradní čelovku. Zastavuji, beru náhradní čelovku a snažím se jí zapnout. A ouha. Nefunguje. Tak možná, že je vybitá nabíjecí baterie. Vyměním ji za jinou, ale nic. Pamatuji si, že z předchozích dvou nocí mám v batohu dvě sady skoro vybitých baterek. Pokud funkční čelovku budu používat na minimální nastavení, velkou část noci bych mohl vydržet. K dispozici mám ale jen slabý kužel světla. Ještě, že je stezka jakžtakž viditelná i za tohoto osvětlení. Hodinu běžím na jednu sadu ojetých baterek, ale poté je musím vyměnit. Musím potlačovat paniku, beze světla to nepůjde. Chci uběhnout co nejvíce, pokud to ještě jde, a proto nasazuji rychlé tempo. Přede mnou se v porostu objevují dva kužely světla. Naštěstí jsem tak rychlý, že doháním dvojku kolegů. Požádám je o pomoc a s úlevou shledám, že jeden z nich má v železné zásobě sadu baterií. Nervozitou se mi tak třepou ruce, že výměnu musím svěřit kolegovi. Potom se s pocitem neskonalé vděčnosti rozloučím a pokračuji v rychlém běhu.

Jako kamzík přeskakuji i ty největší kmeny, kameny a kořeny mi nejsou překážkou. Najednou jsem plný sebedůvěry i v navigaci. Na trase předbíhám jednoho soupeře za druhým. Jsem v euforii. Terén se mění. Je tma, ale usuzuji, že je konec hor. Místo toho se objevuje dlouhý rovný prosek okolo potoka s velmi příjemným povrchem. Jsem tak nadšený, že hlasitě zdravím každý další fáborek. Nevnímám, zda běžím nahoru nebo dolů, zachovávám stále stejné, rychlé a uvolněné tempo. Celou dobu mne doprovází pocit déjà vu – tedy ten kořen znám, o tamten kámen zakopnu (a skutečně za něj zakopnu), tady zabřednu do bahna, atd. Jako bych tady už běžel. Napravo se mihotají světla, jsou to náklaďáky na silnici. Poslední checkpoint, Ovens’s Creek už není daleko. Ještě, než tam doběhnu, se jednou natáhnu na kamenech, mírně zabloudím a prošlápnu si potok. A potom už mne vítá osvětlená závěrečná stanice.

Čeká mne poslední zhruba půlmaraton. Částečně po polňačce, ale potom z větší části na plnotučném asfaltu. Na stanici sedí jeden nebo dva další běžci. Jsem vyzván, abych si sedl a odpočinul, ale jsem v takovém laufu, že jen doplním vak vodou a mažu pryč. Mám teď před sebou cíl dostat se pod 90 hodin. To znamená zaběhnout poslední půlku nejdéle za 2,5 hodiny. U cesty vidím dvojici běžců, kteří spí vedle silnice zabalení v nouzové fólii. Za chvíli předbíhám dvojici běžců a poté hned další. Asi po 6 kilometrech se dostávám na hlavní asfaltku a zde začíná skutečný grandiózní závěr. Jako bych neměl v nohách více než 300 kilometrů v extrémním terénu. Běžím lehce, hlasitě si prozpěvuji, a když mám ve sluchátkách sérii 5 songů od Rammsteinu, jsem v sedmém nebi. Předbíhám další tři dvojice a pár jednotlivců – ptají se mne, co hulím, že běžím tak rychle. Zbývá mi deset kilometrů do cíle. Cesta střídavě vede nahoru a dolů, ale nevnímám to. S nevídanou lehkostí se ženu vpřed. Kilometry rychle ubíhají, když přeběhnu hlavní cestu, dám se doprava a do cíle mi zbývají dva kilometry. To se už hlasitě směji jako blázen. Vyřvávám texty ze sluchátek a přidávám peprné hlášky na závěr. Je půl třetí v noci, ale pro mne v ten moment svítí slunce. Zabočuji do areálu střední školy, odběhnu jedno kolečko na dráze a se zvednutýma rukama probíhám cílem v čase 89:41:55. I když mne vítá jen pár dalších, dříve doběhnuvších běžců a několik pořadatelů, nevadí mi to a závěr je velmi emocionální.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Shodím batoh a usedám k ostatním pár finišerům do křesla před ohřívačem, který jede na plný výkon. Jsou tři ráno, a i když je hvězdná noc, je zima. Jsem přikrytý dvěma hrubými dekami – což je dobře, nejen kvůli zimě, ale hlavně ten skoro čtyřdenní zápach je zcela mimozemský. Pohotově přibíhá obsluha bohatě vybaveného stánku a jídlem a pitím, nechávám si načepovat vítězné pivo, potom další a pokračuji ještě dalšími dvěma kousky. Potom doslova zhltnu pizzu. Všichni kolem ohřívače sem tam prohodíme slovo, ale většinou se naše sezení nese v zamyšleném duchu.

Photo: HilaryAnn, Scott Rokis, Howie Stern 

Přikrývám si hlavu a upadám do bezvědomí. Probouzím se kolem sedmé ráno a východ slunce a jeho teplé paprsky na sebe nenechají dlouho čekat.

Zbouchnu další dva kousky a začínám přemítat, co budu dělat. Chtěl bych se převléct, ale nevím, z jakého důvodu mám vštípeno, že Jirka už dále nepokračuje. Tady není. Taky o Szilvii nemám od Twin Sisters žádné zprávy. Před startem jsme nechali tašku s klíči od auta a peněženkami u jedné z pořadatelek, kterou teď vidím. Zeptám se, zda si věci někdo vyzvedl. Že prý ne. To znamená je jednu věc – Jirka i Szilvia jsou stále na cestě. To mě fakt potěší. Podle počítače je Szilvia asi 4 míle od cíle, ale Jirka to má mnohem delší, je stále mezi Twin Sisters a posledním checkpointem. Bude to mít časově jen tak tak, aby stihl konečný limit. Belhám se šnečím krokem do auta, abych si vyzvedl věci na převlečení a vlhké ubrousky na utření. Sprchy tady v cíli nemáme. Na záchodě absolvuji velmi bolestnou proceduru čištění, která mi zejména v určitých partiích, těžce opruzených a místy do krve, vhání slzy do očí. Za 20 minut je vše hotovo, a i když do dokonalosti to má velmi daleko, přece jen jsem již o něco více člověkem. Usedám zpět do křesla a s pivem v ruce sleduji další běžce v cíli. U každého z nich je doběh velmi emocionální. Szilvia se blíží skutečně mimořádně pomalým tempem. Zbývajících pár mil jí trvá už hodiny. Konečně se objevuje na dráze. S maďarskou vlajkou, krokem, je viditelně zcela na pokraji vyčerpání. Protíná cílovou pásku a je odnesena na lehátko neschopna dalšího pohybu. Nohy má oteklé na dvojnásobek normální velikosti.

Moje pozornost se obrací na posledního člena týmu, Jirku. Podle počítače už prošel posledním checkpointem a do cíle mu zbývá závěrečný půlmaraton. Bude to o minuty. Najednou mi jedna z pořadatelek navrhne, abych vzal auto a jel ho podpořit. Že mě to nenapadlo dříve a samotného! Za nadávání na svoji hloupost nasedám do vozu, s nejméně osmi, i když už částečně strávenými pivy v krvi jedu Jirkovi naproti. Několikrát se ztratím, protože cesta v opačném směru vypadá trochu jinak, ale nakonec se potkáváme. Jirku před sebou už kilometry a možná desítky kilometrů ženou zametači, tj. pořadatelé, kteří ukončují závod. Autobus smrti jako na Spartathlonu tady není. Pustím z okénka hlasitě Rammsteiny, vylezu z auta a za hlasitého potlesku křičím slova povzbuzení. Na Jirku to zjevně působí. Běží! Stejně jako já, po 300 km. Pojedu vždy půl kilometru, vyberu jinou motivační píseň, a společně se zametači se blížíme k cíli. Atmosféra je elektrizující. Samozřejmě povzbuzuji i další běžce, kteří jsou v Jirkově okolí. Tempo je dobré a je jasné, že Jirka limit splní, asi o čtvrt hodinky. Dva kilometry před cílem odjíždím přichystat jeho slavný příchod – musím načepovat dvě studená piva, jak jsem mu slíbil. Je jisté, že bude závěrečným regulérním finišerem, a proto při jeho příběhu na cílovou rovinu všichni finišeři, kteří se mezitím shromáždili, vytvářejí tunel z rukou. Za jásotu a potlesku Jirka probíhá cílem, obejmeme se a plním svůj pivní slib. Není překvapení, že pivo padne na ex. Poté vsedě ještě velmi dlouho rozmlouváme a vyměňujeme si zážitky. Vše plynule přechází v závěrečnou party. Po osmé večerní si ještě naposledy necháme ošetřit nohy a poté všichni tři usedáme do auta, čeká nás 75 minut jízdy do hotelu. Jízda je to dobrodružná, jsem tak unavený, že při řízení sotva vidím na cestu, jednou musím na dvacet minut zaspat, ale vše dopadne dobře a před půlnocí jsme zpět v motelu. Po sprše ještě chvíli nejdeme spát a místo toho si dáváme pivo. Moc dlouhý spánek nás ale nečeká, protože Szilvia jeden hned ráno na letiště. Ráno se budíme včas a překvapivě bez potíží a ještě než se vydáme na letiště v Portlandu, Szilvia nás pozve na snídani.

Tento a další dva dny máme volno, které hodláme strávit léčením ran, nákupy, prohlídkou města a hlavně spánkem a pivem. Všeho se nám dostane dosyta a čas uplyne velmi rychle. Spřádáme s Jirkou plány na příští rok, který snad bude alespoň tak zajímavý, jako ten letošní.

No a na závěr klasická, ale potřebná děkovačka od srdce. Děkuji Jirkovi Hálkovi za jeho akčnost, s kterou našel a zařídil účast celého tříčlenného týmu na této akci, zajistil letenky a hotely. Vše nám spolu sedlo a byl to ze všech stran úspěšný a užitečný výlet. Velký dík patří firmě Kilpi, která nás všechny podporovala svými produkty – vše se mi osvědčilo a i v těch nejtěžších chvílích jsem se mohl spolehnout na tuto výbavu: kompresní podkolenky, outdoorové kalhoty s odpínacími nohavicemi Hosio, tričko Ninja, funkční tričko Merin, kterým jsem úspěšně v druhé části závodu nahradil Ninju, mikina Wilke a na závěr moje eso, bunda Hurricane, nepostradatelný to nástroj moderního muže. Pod kalhotami Hosio jsem měl kompresní kraťasy CEP a nemohla chybět moje oblíbená čepice Outdoor Research. Obrovskou pomoc mi poskytly karbonové hůlky Leki. Celý závod jsem odběhl v trailových botách Inov8 Trail Talon 290, které mne nenechaly ve štychu. Kdybych ještě navíc nebyl tak blbý, a pořádně si je utáhl (mám ze silnice rád téměř úplně volné tkaničky), tak bych býval skončil bez puchýřů. Stejně tak mne nezklamal již z Gobi ověřený batoh WWA edice Marathon des Sables, tentokrát bez přední kapsičky. Bez předchozího testování jsem v něm použil vak z batohu CamelBak, a fungovalo to náramně. I přes potíže se zachováním bdělosti během závodu jsem pravidelně bral molekulární vodík od společnosti H2 Europe, který mi určitě pomohl udržet se v pohybu. Finančně mě podporovalo město Olomouc a Olomoucký kraj. V neposlední řadě děkuji rodince za toleranci, díky níž jsem mohl podruhé během měsíce odletět za moře.

Letos je tedy se závody šlus. Cítím se trochu smutně, na druhou stránku jsem si závodění užil dosyta. Sportovně nejhodnotnější a nejnáročnější byl právě Bigfoot 200. Noční můra zrušeného Ultra Gobi se proměnila v určitě nejintenzivnější zážitek mého života. Co příští rok? V hlavě se začíná rýsovat plán. Záleží na zdraví a přetrvávající štědrosti sponzorů, ale pokud vše půjde dobře, v dubnu bych chtěl běžet The Munga Trail, 400km dobrodružný trail v Jihoafrické republice, a v říjnu MOAB 240, tj. 240 mil v poušti a horách Utahu, trail neméně náročný jako Bigfoot (patří do stejné série tří závodů). Od organizátorů Ultra Gobi máme na příští rok odpuštěno startovné a zaplaceny hotely, takže je možné, že jim s Jirkou dáme další šanci a v létě se objevíme i v Tibetu. Plány to jsou smělé, uvidíme, jak to vše dopadne. Začínám si připadat jako trailový běžec, ačkoli se sám považuji za silničáře. Ale asi je to přirozený vývoj, s mladšími a rychlejšími borci na tratích Spartathlonu, Ultrabalatonu a spol. už moc soupeřit nemohu, tak si musím ukrojit náročnější krajíc mimo silnici.

Pokud mne budete chtít jakkoli v příští sezóně podpořit, i když by to mělo být jen teplé slovo, budu vám velmi vděčný.

Photo: Jiří Hálek

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle