Badwater 135 – nekonečná sluneční lázeň

Badwater 135. The World’s Toughest Foot Race, aneb nejtěžší běžecký závod na planetě. Jestli je tento slogan platný či ne, není jisté, nicméně místo konání, Údolí smrti v Kalifornii s rekordní naměřenou teplotou na Zemi, bylo zárukou skutečně nevšedního zážitku.

Proč Badwater? Bylo to tak nějak v pořadníku. Postupně přibývaly zářezy na pažbě opravdu velkých akcí: Ultrabalaton, Spartathlon, Ultra Milano Sanremo, Ultra Gobi, a Badwater mi přišel na mysl tak nějak automaticky. Pouze chtít ale nestačilo – pouhých 100 běžců na startu a výběr podle zásluh, už samotná možnost postavit se na start je odměnou. O samotném závodu jsem kromě jména a místa nevěděl moc – četl jsem report Dana Orálka z jeho účasti a první, co mi přišlo na mysl, bylo, že logisticky, finančně a organizačně to bude fakt hodně náročná akce. Určitě nejtěžší ze všech, kterých jsem se kdy zúčastnil.

Samotná registrace je však k ničemu, pokud člověk nemá po ruce pár obětavých lidí, kteří se nerozpakují obětovat svůj čas a prostředky na to, abych mohl dosáhnout svých cílů. Těmito lidmi byli a jsou (v pořadí, které nevyjadřuje nic o míře důležitosti) Petr Faldyna, Jana Tvardková a Jirka Hálek. Bez nich bych se v žádném případě nemohl postavit na start.

Jak jsem psal v předchozích příspěvcích, po nevydařeném Ultra Milano Sanremo jsem se rozhodl radikálně změnit trénink a dát tak tělu a mysli impulz k lepším zítřkům. Na druhé straně, s pouhými necelými dvěma měsíci mezi UMS a BW135 to byl tak trochu skok do neznáma.
Takže nyní, jako klasicky, report v první osobě.

Na cestě do USA

Jsou 3 ráno. Taxík mi posílá zprávu, že čeká dole. Loučím se a usedám. Večer jsme doma strávili alkoholovým dýchánkem, spánku bylo pomálu, jsem celkem jetý. Tou dobou jsou už Jana s Petrem na cestě z Ostravy. Setkáváme se ve vlaku v Olomouci. Ještě, že sedíme v Relaxu, protože noční vlak z Košic není na low-cost místech příliš přátelským místem. Upadnu na sedačku, snažím se konverzovat, ale za chvíli jsem tuhý. Dvě hodiny spánku mi celkem pomohou, v šest ráno jsem v Praze čilý. Odvážíme se Airport Expresem na letiště, kde za chvíli odevzdáváme zavazadla a upalujeme do salonku Master Card. Aspoň na něco mi ta kreditka je. V salonku se uvelebíme u okna a začínáme jíst a pít. Pivo se vleze, pak další, prokládáme whiskou a vodkou, za chvíli pomalu nevím, k čemu tu vlastně jsme. Čas plyne jako voda a za chvíli už sedíme v letadle.

Dlouhé lety mám rád. Sledování videa a hojné popíjení a jídlo, s tím vydržím i ty nejdelší lety. Přepínám se do soukromého režimu a s přerušovaným spánkem trávím dalších devět hodin. Jirka je na cestě samostatně, máme naplánováno setkání až v Las Vegas. Let do Newarku uběhne fakt rychle. Obávanou imigrační kontrolou proplouváme bez potíží. Další let do Vegas už bude kratší.

Venku lije jako z konve. Radar ukazuje bouřky kolem letiště. Sedíme už hodinu v letadle, ale nic se neděje. Ozve se kapitán s tím, že počasí nedovoluje start a že máme vypadnout ven. Důvod se mění mezi „počasím“ a „technickou závadou“. Vlastně je to jedno, než skutečně odstartujeme, máme několikahodinové zpoždění. Jirka už je ve Vegas, běhá po kasinech. Škoda, na první večer jsme měli naplánovánu menší procházku nočním ruchem. Konečně jsme na místě, zavazadla se neztratila a za krátkou dobu máme celým tým pohromadě. Venku je příšerné horko. Je noc, ale teplo přímo kopne do obličeje. Jirka objednává Uber a po projížďce okolo nasvícených hotelů se dostáváme do Casino Royale.

Jsme sice rozlámaní a nevyspalí, ale po sprše si přece jen neodpustíme noční procházku. Samozřejmostí je uvítací pivo. Ve Vegas jsem byl před asi 25 lety, ale mám pocit, že se v podstatně nic nezměnilo. Jirka je naším průvodcem, což je velmi pohodlné. Máme naplánováno krátké setkání s Karlou Kent, zkušenou harcovnicí z Badwater, která pracuje v kasinu Bellagio. Zkoušíme štěstí v jednom automatu, ale samozřejmě nic z toho. Setkání s Karlou je příjemné, rádi využijeme jejích zkušeností při nákupech a dalším zařizování. Je tak trochu „miničlenem“ našeho týmu. Když uleháme k zaslouženému spánku, máme za sebou asi 32 hodin cesty.

Na pátek máme naplánovánu návštěvu přehradu Hoover Dam a odpoledne poslední trénink spolu s Karlou. Před přehradou je bezpečnostní kontrola – na výzvu k zastavení Petr reaguje o chvíli později, což se ostraze vůbec nelíbí – chybí ji smysl pro humor. Je opravdu brutální teplo. Od parkoviště přecházíme přehradu do návštěvního centra a nakonec se rozhodneme pro prohlídku. Výtahem se dostáváme k samotné patě stěny, vidíme i nějakou technologii, je to zajímavé. Po vyfárání se ještě vydáme k nedalekému mostu, ze kterého je krásná vyhlídka na přehradu.

Pak už ale musíme uhánět zpět do Vegas, abychom stihli naplánovaný trénink. Red Rock je krásný. Má být vedro, ale místo toho se zatahuje, začíná foukat a pršet. Momenty se dokonce chvěji zimou. Myslel jsem, že to bude trénink do 18 kilometrů, ale nakonec je to mnohem delší. Petr s Janou mají v autě svůj vlastní program. Náhodou se s nimi setkáváme napůl cesty v údolí. Trénink je náročnější, než jsem očekával, takže se celkem potěším, když se ukáže cíl.

A teď rychle do hotelu, sprchy a večer jdeme na jídlo do asijského bufetu „sněz co můžeš“. Opravdu ideální řešení pro předzávodní dietu. S bufety mám nedobrou zkušenost už z Japonska – bufet pro mne znamená nacpat se k absolutnímu prasknutí, nemohu se tomu ubránit. Ještě, že asi za hodinu je tomu konec. Vydáváme se na ještě jednu noční procházku ve Vegas, napájíme se pivem a pomalu se začínáme uvádět do závodního režimu, protože v sobotu ráno nás čekají nákupy na závod a odpoledne přesun do naší základny, která se nachází v Lone Pine, asi 20 kilometrů od cíle.

V sobotu ráno jsme vyspaní dorůžova. Jsme s Karlou domluveni, že nám s její dcerou pomohou s nákupy. Vyjíždíme tedy spolu a postupně navštěvujeme tři velké obchody, kde pořizujeme veškerou výbavu. Je toho hora, desítky litrů vody, jídlo, chladicí boxy. Ještě, že mám půjčené velké auto, i tak je solidně zaplněné. Trvá nám to všechno trochu déle, než jsem čekal, takže už všechny poháním, ať se vydáme na cestu.

Projíždíme pouští a pomalu se blížíme do Údolí smrti.

Děláme si zastávku za Zabriskie Point. Výhled je jak z jiné planety.

Teplota také: je 52,2 °C. Nenadávám, je mi to k smíchu. Vjíždíme do údolí a další míle a míle sledujeme trasu, po které poběžím. Nebude to žádná sranda, dlouhé kopce, ukrutně rovné úseky, horko a horko. Pomalu si začínám uvědomovat, na co jsem se dal. Další zastávka je na písečných dunách.

Když už mě ta dlouhá cesta začíná pomalu nudit, objevuje se Lone Pine. Ubytujeme se v motelu Dow Villa. Máme dva pěkné a prostorné pokoje. Moc se nezdržujeme a vydáváme se prozkoumat místní restaurace a pivní doupata. Je to po náročném dnu velmi příjemné.

Předzávodní shon

Lone Pine je více než 200 km od startu a od Furnace Creek, kde bude probíhat check-in. Pojedeme celou trasu tedy dvakrát, jednou v neděli na check-in a poté v pondělí na samotný start. Máme to tak schválně, chceme být po konci závodu ubytováni blízko u cíle bez nutnosti přesunováni. Na check-in musíme přinést povinnou výbavu, mezi kterou patří i Biffy Bagy – přenosné „toalety“, které stejně většina nepoužívá. Na cestě do Furnace Creek se na chvíli zastavujeme u kaňonu, kde trénují stíhačky, ale tentokrát na ně nemáme štěstí. Asi proto, že je neděle. Check-in proběhne velmi rychle. Následuje focení a obligátní třesení rukou.

Za chvíli jsme už na cestě na start závodu, kterým je Badwater Basin, nejníže položené místo Severní Ameriky (- 86 m.n.m.).

Asi za dvě hodiny je naplánována ve Furnace Creek rozprava pro běžce a pacery. Zbývající čas do rozpravy trávíme v autě s pivem, které jsme pohotově zakoupili v jediném místním obchodě. Rozprava je dlouhá a v podstatě nic nového se nedozvídáme. Normálka. Petr a Janou čekají v autě. Zpět musíme 170 km do Lone Pine. Odměnou za celodenní úsilí je nám večeře, těstoviny, steak a samozřejmě pivo. Večer ještě dorážím jeden další kousek v posteli, když už Jirka spí. V pondělí už je závodní den!

Běžíme a jedeme

Je 9:00 a vstáváme. Dnes je den D. Odjezd na start máme naplánován na 16:30, ale před tím je třeba udělat plno věcí. Ráno dokupujeme zásoby jako náhradu za ty, které jsme spotřebovali od nákupu v Las Vegas. Dotankujeme auto a na oběd jdeme do místní pizzerie. Pizza mi připadá jako dobrá volba pro předzávodní jídlo. Samozřejmě nemůže chybět pivo. Následuje odpolední siesta – spíme asi do tří. Moc se mi nedaří usnout, ale po další plechovce piva nakonec zaberu. Ve tři se vzbudíme, chystáme zásoby, plníme auto, které je samozřejmě nutné ozdobit. Nesmí chybět české vlajky a nálepky s mým číslem. Já mám trochu jiný program, musím si připravit běžecké věci a ujistit se, že jsme na nic nezapomněli. Přesně o půl páté se vydáváme na cestu na start. Chvilkami klimbám, občas bezduše koukám z okna, vedro je opět brutální, ale teď už to neokecám. Na startu musíme být nejpozději v 19:30. Přijíždíme asi patnáct minut předem. Převlečený už jsem z dřívějšího parkoviště, protože striptýz se mi parkovišti dělat nechce. Aplikace vazelíny na citlivá místa taky není činnost, se kterou bych se chtěl chlubit na veřejnosti. Na startu si tak jen převleču tričko, nasadím reflexní vestu, blikačky, čelovku. Musím se nechat zvážit. Společně se fotíme. Na startu se také potkávám s Karlou, která je rovněž v první vlně.

Blíží se osmá hodina. Na startu je něco kolem 35 běžců a kupa supportu. Můj tým je už také nastrojen do reflexních vest (které musí mít po celou dobu závodu), čelovek a blikaček.

Je skoro osm. Cítím se dobře, ani mi nepřipadá, že je takové vedro. Asi pracuje předstartovní adrenalin. Později se dozvím, že bylo 47,7 °C. S odbíjející osmou se naše skupina uvádí do pohybu. Prvním pár kroků udělám s maskotem Kilpíkem, kterého hned odevzdávám Petrovi.

Moje strategie je taková, že chci během tmy uběhnout co nejvíce a potom střídavě běžet a jít. Nasazuji celkem konzervativní tempo, ale zdá se, že mne nikdo nenásleduje. Nechce se mi zpomalovat jen proto, že jsem aktuálně první, takže to hodím za hlavu a běžím si svoje. Prvních 28 km vede do Furnace Creek, kde byl check-in. Cesta jde nahoru a dolů, nijak prudce, ale obecně stoupáme. Hodinky, které mám spojené s teplotním čidlem Tempe, mi ukazují kolem 38 °C. Je už úplná tma. Celkem se potím, ale ne až tak, jak jsem si představoval. Moje posádka mi pravidelně zastavuje a napájí mne. Jíst zatím nechci. Probíhám okolo Zlatého kaňonu, který jsme navštívili včera, a učurknu si. V dálce se pomalu začínají objevovat světla Furnace Creek. Celkově mám pocit, že tento úsek trval déle, než jsem si myslel. Odbočuji vlevo a za chvíli se dostávám do prvního checkpointu. Je 23:09, mám za sebou tedy už 3 hodiny. První otázka na checkpointu je – Still smiling? Ještě se usmíváš? Jojo, pořád je to fajn. Teplota se podle posádky pohybuje kolem 42 °C. Moc se nezdržuji. Za Furnace Creek běžím kratší úsek po cyklostezce a po stoupání mi tým začíná kromě pití i dávat jídlo. Chuť mám, takže vždy něco zobnu.

Za pár kilometrů mne dobíhá a předbíhá kolega, který běží v sandálech. Mám ho stále na dohled. Musím si klasicky připomínat, že v této fázi se nezávodí, jeho barevná blikačka je ale svůdným cílem. Rozhodnu se změnit svůj dosavadní drink OS-1 za BCAA Energy, abych si změnil chuť. Brzy se ukazuje, že to byla velká chyba. Chuť se mi vrací zpět do krku a nejde ničím přerazit. Je mi z toho trochu blbě. Přesto se dále po malých kouscích krmím. Chutná mi ovoce. Jana s Jirkou vždy čekají na mojí straně a snaží se mi ve všem vyhovět. Petr musí po velkou část závodu zůstat v autě – nesmí otevírat dveře tak, aby zasahovaly do vozovky, takže je vězněm ve svém voze.

Další check-point, Stovepipe Wells je na 68. kilometru. Předběhl jsem kolegu v sandálech, který se usadil do skládací židle vedle auta a nevypadá moc dobře. Jsem opět v čele, ale to nic neznamená – v 21:30 a 23:00 startují další dvě vlny běžců, kteří jsou rychlejší, takže to určitě nebude trvat dlouho a vše se srovná.

Pořád se mi běží dobře, i když původní tempo už opadlo, baví mne to. Do Stovepipe Wells se dostávám ve 4:08 ráno, je 16. 7., den mých narozenin. Teplota klesla na přijatelných 34 °C. Současně se ke mně může od tohoto bodu jako pacer přidat Jirka. Jsem rád, že bude se mnou, i když vzhledem k tomu, že jsem starý nemluva, si se mnou mnoho zábavy neužije.

Ale ještě před tím si odskočím na místí toaletu, protože imodium zjevně přestalo fungovat. Udělám dobře, že tuto návštěvu neodkládám. Viditelně lehčí se vracím k autu, kde je už nastrojený Jirka. Čeká nás asi 26kilometrové stoupání až do výšky 1500 m.n.m. Tento vrchol je na 94. kilometru a teplota je příjemná, 28 °C. Usilovně stoupáme, na běh to není. Padá na mne tak trochu únava. Jirka mi nese vodu a snaží se mne zabavit, je to velká pomoc. Stoupání se zdá být nekonečné, začínám být trochu protivný. Za každou zatáčkou, kde se zdá být konec, následuje jen další stoupání. Předbíhá mne množství lidí. Utěšuje mne, že jsou to většinou borci, jako pozdější japonský vítěz. Nakonec se kopec zalamuje. Jirka chvíli naskakuje do auta, protože mi posádka nestačila připravit občerstvení. Já z kopce chytám druhý dech. Čeká mne dlouhý seběh dolů a potom ukrutně dlouhá rovinka přes údolí Panamint směrem k 3. checkpointu, kterým je Panamint Springs.

Po více než stech kilometrech vyvíjím „neuvěřitelné“ tempo okolo 4:30, jsem nadšený, že mi to tak běží. Říkám si, že to udržím alespoň na začátek desetikilometrové rovinky. Musím si znovu učurknout. A sakra, moje moč se mění v tmavě hnědou hustou tekutinu. A to znamená problém. Ledviny dostaly zabrat více, než bylo záhodno. Vím, že musím zpomalit a dolít se. Současně tím klesá moje nálada pod bod mrazu. Před rovinou se ke mně znovu přidává Jirka, ale předchozí předsevzetí, že budu běžet, vezme za své. Přepadá mne únava a sotva jdu.

Moje posádka dostává varování od pořadatelů, když zastaví s koly přes bílou čáru. Další varování přichází, když při parkování nezapne výstražná světla. Toto varování neodpovídá pravidlům, ale proč se hádat – po zbytek závodu mají při každém zastavení zapnuté blikačky a čekání na mne jim „zpříjemňuje“ charakteristický zvuk. Oproti původním občerstvovacímu intervalu 1,5 míle to nyní zkracujeme na jednu míli. Blízko nad hlavami nám proletí stíhačka. Zaregistruji ji, ale nějak mi chybí nadšení. Je mi jasné, že nadšený je z toho Petr. Je to jeho splněné přání. Do checkpointu zbývají asi 4 kilometry a Petr s Janou odjíždějí, aby doplnili led a dokoupili místní power drinky, které mi zachutnaly. Další možnost nákupů bude až za 80 kilometrů. Musí taky překopat všechny chladicí boxy, aby se do nich vlezl veškerý led.

Do třetího checkpointu, Panamint Springs, na 116. km se dostávám v 11:55. Je 37 °C a necítím se dobře. Posledních pár kilometrů jsme už šli bez vody, což pro mé těžce zkoušené ledviny není dobré. Navštívím toaletu, stejně jako Jirka, a jsme na tom podobně. Máme průjem. Cítím, že si potřebuji odpočinout, proto ulehám do auta, nechám si zapnout klimatizaci a půl hodiny se prospím. Celkem na checkpointu strávím 55 minut. Příliš mnoho, ale před následujícím obtížným stoupáním je to nutné. Je to dalších více než 20 kilometrů do kopce – navíc je zde povoleno zastavit pouze na 8 místech, což nám ztěžuje možnosti občerstvování. Určená parkoviště jsou malá, takže není jisté, zda je bude možné použít. Proto Jirka nabírá na hřbet extra zásobu vody, je mi ho líto, pěkně se mu ta hmotnost pronáší. Náladu máme po odpočinku lepší, jsme vyprázdněni, takže se opět snažím do kopce nabrat tempo. Výhledy jsou krásné, slyšíme v dálce létat stíhačky. Postupně je výstup stále náročnější, ale na rozdíl od prvního kopce, tentokrát nepropadám zoufalství. Tentokrát si s Jirkou občas povídáme. Na vrcholu, vyhlídce, kde jsme minule marně čekali na stíhačky, opět navštěvuji toaletu. Mám dojem, že mi nesedlo nějaké jídlo z předchozích dnů – a to i proto, že stejné potíže má Jirka. Když sedím, prolétají další stroje. Parkoviště na vrcholu je kamenité. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdybychom měli defekt, protože naše auto nemá rezervu.

Další, čtvrtý checkpoint je na 144. km. Docházíme tam s Jirkou v 18:18. Jsem hodně zbitý. Okamžitě ulehám na půl hodiny do auta. Před námi je klesání do Lone Pine. Z checkpointu odcházím sám. Jirka si potřebuje odpočinout, na chvíli usne, takže jdu sám. Je mi lépe a místy se uvádím do běhu. Postupně se mi opět lepší nálada. Přichází další noc a já z kopce běžím. V dálce vidím světla vzdálených městeček, vše se zdá být blízko. Po půlnoci však přichází nekonečně rovná cesta do Lone Pine. Opět zpomaluji. Je to nekonečné. Další čtyři hodiny si to šněruji po kraji silnice. Moje posádka pochopí, že se závod láme, Jirka se znovu připraví a od čtvrté ranní a na 183. kilometru je opět na nohou se mnou. Snaží se mne zabavit, ale moc ho nevnímám. Jsem hrozně unavený a moje tempo postupně klesá na minimum. V dálce už vidíme světla Lone Pine, ale jako by se vzdalovala. Čím více šlapeme, tím dále se zdají. Najednou vedle silnice vidím dřevěné konstrukce – něco jako chaty. Ptám se Jirky, k čemu tady asi jsou. Odpovědí je nechápavý pohled. Žádné chaty tady nejsou. Říkám mu, tady, hned vedle silnice. On na to, fakt tady nic není. Je to jasné, mám znovu halucinace. A ty neodcházejí ani při rozhovoru. Tým se začíná obávat o osud závodu. Asi vypadám blbě. Světla se postupně trochu blíží, ale začíná mi být hrozná zima. Zvedá se vítr a je prý 17 °C. Usedám na 15 minut do auta, ale tentokrát si poručím topení. Oblékám vše, co mám, ale zahřát se mi podaří až za určitou dobu.

Konec utrpení na nekonečné rovince přichází ve 4:16 ráno, kdy se na 196. km dostávám do místa naší základny, Lone Pine. Ještě před tím procházím slalomem mezi kužely označující opravu silnice. Jirka mě hlídá, abych nespadl pod přijíždějící auta. Mám v plánu odpočinout si v hotelu a těsně před ním, na checkpointu, cítím, že se mi najednou zrychluje tep, a to fakt hodně. Motá se mi hlava.

Proto jsem moc rád, že můžu spadnout do své postele. Jak ulehnu, tep se rychle dostává do normálu. To jsem potřeboval. Jana během mého odpočinku připravuje sendviče, které Jirka s Petrem pojídají. Osvěžen vycházím spolu s Jirkou do posledního, ale o to výživnějšího stoupání. Čeká nás 26 kilometrů do cíle. Otřepu se a postupně s Jirkou nasazujeme překvapivě rychlé tempo. Před odchodem z checkpointu byl cíl dostat se do finiše pod 40 hodin, ale teď to vypadá o dost lépe. Kolem nás je několik soupeřů a začínám závodit, i když netuším, z jaké startovní vlny jsou. Petr nás chce vyfotit u tabule s varováním před medvědy, ale nepochopím, co po mě chce. Mozek funguje v úporném režimu. Už nejím a skoro ani nepiji, vše dávám do soustředění.

V 7:38 docházíme na poslední checkpoint. Mám 212 km a před sebou posledních deset do pořádného svahu. Cítím se sice vyčerpaný, ale tentokrát se kousnu. Ještě s Jirkou zvyšujeme tempo a předbíhám pár soupeřů, kteří toho mají zjevně dost. Najednou mě to znovu hodně baví. Odměnou za úsilí jsou nám krásné výhledy do údolí.

Kilometr a půl před cílem Petr a Janou naposledy zastaví. Všichni už máme úsměvy na tváři, je jasné, že to už doklepu do cíle. Nic nepotřebujeme, a proto auto odjíždí do cíle k zaparkování a přípravě společného protnutí cílové pásky. Dorážíme k chatám na Mt. Whitney Portal, ale místo cíle ještě jeden stoupák a pár serpentin.

Sice nadávám, ale to už je takový kolorit. Sto metrů před cílem se s Jirkou převlékáme do týmových triček, Petr s Janou jsou už vymóděni. Rozvíjíme českou vlajku a s širokými úsměvy v 8:48 v čase 36:48:08 probíháme cílem. Oproti původnímu předpokladu jsme s Jirkou závěrečný výstup zvládli o celé tři hodiny rychleji. Následná, skoro soukromá, ceremonie focení a předávání ceny, přezky na opasek Badwater 135, je pro mne dojemná. Uvědomuji si, že jsem to dokázal, ale současně vím, že bez mé posádky bych to určitě nedal. Snažím se jim poděkovat, ale nevím, jaká vhodná slova zvolit. Doufám, že moje pocity chápou i bez slov.

Scházíme zpět k autu a je vidět, že se těšíme zpět do hotelu. Na cestě dolů zdravíme běžce, kteří jsou ještě uprostřed závěrečného stoupání. Potkáváme i Karlu, která si jde pro osmý zářez na pažbě Badwater. Je to obdivuhodné. V hotelu všichni absolvujeme rychlou sprchu a padáme vysílením do lůžek. Po vzbuzení mne čeká překvapení – ještě v polonahém stavu mi všichni přejí k narozeninám. I dort je s hořícími svíčkami. Jen to břicho jsem měl zatáhnout dříve, než mě Jana začala natáčet na kameru, haha. Upravíme se poté do civilizovaného stavu a vydáváme na pizza party. Je to divoké, školní hala, plno lidí, fronta. Vystojíme si ji, ale usedáme k soukromé party venku a pomalu jíme. Usoudíme, že party tohoto stylu není nic pro nás, a proto předčasně odcházíme do místního saloonu, kde dáváme pivo a později si uspořádáme vlastní sezení u hotelového bazénu – já jediný do vody nejdu, místo toho raději dávám pivo. Troufnu si říct, že po ulehnutí všichni usínají hodně rychle.

Zbytek našeho výletu je turistický. Ve čtvrtek po cestě do Los Angeles se stavíme do města duchů Calico a po problémech s nalezením ubytování si večer zajdeme do indické restaurace. V pátek si uděláme exkurzi ve studiích Warner Bros, vydáváme se vyfotit nápis Hollywood, scházíme stezkou do centra, kde se projdeme po chodníku slávy. Nakonec jedeme do Santa Monicy, kde si dáváme večeři z mořských příšer v Bubba Gump. V soboru se vydáváme do San Diega, prohlédnout si letadlovou loď USS Midway, ze které je nadšený hlavně Petr.

Následuje námořní muzeum a procházka, během které se setkáváme s davy exotů v maskách komiksových hrdinu, v San Diegu právě probíhá festival Comicon. Zpět do LA se dostáváme až před půlnoci. Zabalíme věci, a dopíjíme zbytky piva. Sledujeme u toho Mr. Beana. Ráno po páté už čekáme na odvoz na letiště. Pohodu nám zkazí 4hodinové zpoždění v Newarku, tentokrát kvůli technickým potížím letadla. To znamená, 2 přestupy, dvakrát zpoždění delší než 4 hodiny. Let do Evropy probíhá klasicky, za chuti piva a sledování filmů. Na cestě zpět jsme strávili celkem 28 hodin.

Hodnocení

Účast na Badwater 135 musím hodnotit kladně už jen z toho důvodu, že hlavní úkol, tj. doběhnout do cíle, se podařilo splnit. Čas 36:48 je přijatelný, sice jsem doufal v trochu lepší, ale v rámci možností jsem spokojen. Také celkové 37. místo v dané konkurenci není špatné.

Na většinu závodů, které jsem absolvoval, jsem se alespoň jednou vrátil. Badwater je však pro mne závod „jednou a dost“. Logistická a finanční náročnost tohoto podniku je tak velká, že to prostě není pro Evropana závod, na který by se pravidelně vracel. Byla to zábava, budu na to vzpomínat, ale soutěžit už zde znovu nebudu.

No a nyní klasická děkovačka. Bez frází, děkuji Jirkovi Hálkovi za veškerou pomoc a podporu na trati i mimo ni. Stejný dík patří i Petru Faldynovi a Janě Tvardkové za obětavou práci, kterou pro mne a tým vynaložili. Jejich precizní příprava k závodu mne vždy uvádí v úžas. Rodince děkuji za toleranci, díky níž jsem se mohl vydat tak daleko. Bez vás všech, a samozřejmě i dalších, mezi něž patří podpora Kilpi, H2 Europe, města Olomouc a Olomouckého kraje, by to fakt nešlo.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle