Nahoru a dolů na Lysé aneb LH24 ve štafetě

Minulý víkend přinesl po delší době něco nového – štafetový závod na zasněžených horách, do kopce a z kopce na dvou metrech sněhu. To bylo 24 hodin na Lysé hoře, LH24. Byla to vítaná vložka do zimního tréninkového programu, protože první ostrý start mám až v dubnu na Ultra Milano Sanremo.

LH24 bylo zcela novou položkou v mém seznamu závodů. Ačkoli jsem o existenci závodu samozřejmě věděl, jako známý zimomřivec a silniční ultramaratonec, který si libuje v rovinách a asfaltu, jsem ani o účasti neuvažoval. Okolnosti tomu však chtěly jinak, a tak jsem se spolu s parťákem Jirkou Hálkem postavil na start. Právě s Jirkou se v září objevím na startu týmového závodu Ultra Gobi a LH24 se mělo stát testem, zda si vzájemně vyhovíme i v extrémních podmínkách. A test to byl určitě výživný. Jaká tedy byla story?

Je pátek po poledni. Práci mám víceméně dodělanou, Jirka je už na cestě ze Strakonic. Má to přes celou republiku, což mu rozhodně nezávidím. Máme v plánu jet na místo společně, a skutečně, o půl třetí se potkáváme nedaleko mého bydliště, naložím do jeho vozu svoji obsáhlou bagáž (připadám si, jako bych jel na tři týdny a ne na dvě noci) a vyrážíme. Cesta do Ostravice trvá slabou hodinku a půl, kterou strávíme hovorem. Parkujeme před Pilou a relativně rychle, i přes čekání ve frontě, absolvujeme prezenci. Do hotelu Sepetná se už autem nedostaneme, a proto se necháme naložit do nákladního prostoru dodávky, která nás vyveze 2 kilometry nahoru.

Oba budeme závodit v barvách Kilpi Racing Teamu a to s sebou nese nezanedbatelné výhody. Kromě výbavy budeme bydlet v apartmánu vyhrazenému pro Kilpi se vším komfortem a nebudeme tedy muset čas trávit na zemi ve společných prostorách. Přicházíme na pokoj, vybalíme věci a následuje další bod programu, kterým je samozřejmě předstartovní besídka u piva. Probíráme aktuální závod, Gobi a další věci a později se k nám připojuje vysoká delegace Kilpi, Aneta a Jakub Novákovi. Předstartovní nálada je výborná a počet vypitých kousků dosahuje čtyř. Ještě malé nakonec, loučíme se a vydáváme spát. Spánek je hluboký, tedy alespoň můj. Jirkovi pracují biologické hodiny, takže se brzy ráno probudí. Mě budí až hodinky.

Bude tak kolem osmé, čas nasnídat se. Hodím do sebe půlku závinu, zapiji jonťákem. Odjezd na Pilu, odkud se vybíhá, máme naplánován na devátou, a tak se již za chvíli začne Jirkou soukat do závodního. Já jedu s ním a běžecké věci ještě nechávám na pokoji. Na pilu scházíme pěškobusem, a protože je celkem chladno a začíná sněžit, schováme se dovnitř, kde trávíme čas s davem. Zbývá deset minut do startu, čas vydat se na startovní čáru. Před vchodem se potkávám s Patrikem Chýlkem, mým parťákem z B7, který nás dovedl k velice pěkným výsledkům. Popřejeme si s Jirkou hodně štěstí a jdu se postavit do první zatáčky.

O desáté se po odpočítání dává celý obrovský dav do pohybu. Dravci samozřejmě jako první, Jirka následuje asi ve druhé nebo třetí desítce.

Po pár desítkách metrů se běžci vydávají do kopce. Znovu se připojuji k Patrikovi a společně během rozhovoru stoupáme do hotelu, kde se musím rychle připravit. Jirka bude mít první kolo odhadem za hodinu a tři čtvrtě, což mi dává asi hodinu na přípravu. Rozloučím se s Patrikem, který si dá jedno kolečko. Na pokoji se pomalu začínám soukat to své výbavy, když přichází zpráva, že mě dole čeká Petr Faldyna se synem a Janou Tvardkovou. Můj support na Ultra Milano Sanremo a, pokud vše půjde dobře, také na Badwater, je velmi vítaný. Scházím dolů a pár minut prokecáme. Potom už ale musím nahoru.

Ačkoli mi to hodně lidí vymlouvalo, hodlám se navléct – zpocený jsem schopný podat výkon, ale když je mi zima, tak je to konec. Navlečen a vybaven hůlkami se stavím do prostoru předávky, kde trávím čas spolu s Petrem a Janou. Netrpělivě čekám na Jirku, který dobíhá po hodině a čtyřiceti šesti minutách. Vidím na něm, že to dnes nebude žádná procházka.

Celý natěšený scházím krytým schodištěm a začínám ukrajovat první metry.

Je to poprvé, co mám na nohách nesmeky. Měl jsem z nich obavy, ale běží se mi v nich překvapivě dobře. Na sněhu drží jako přibité. Do mírného kopečka běžím, odčipuji si u transformátoru, a protože kopec začíná být příkřejší, nasazuji rychlou chůzi. První kolečko mám naplánováno jít nadoraz, abych zjistil, co od kopce mohu očekávat. I když jdu chůzí, rychle jsem pěkně zadýchaný. Než se naději, dostávám se k nástupu na Kitzbühel, jak místní označují brutální výstup, který je ukončen traverzem k závěrečnému výstupu na vrchol. Všude jsou hory sněhu, dá se pohybovat jen ve vyšlapaných stopách, což bere hodně sil a asi i času. Dýchám jako lokomotiva, tepovka dosahuje nebeských hodnot. Výšlap se zdá být nekonečný. Těším se, že si odpočinu na traverzu, ale chyba lávky. Traverz je plný hlubokého sněhu a běh na něm je hodně vysilující. Nevzdávám to a rychle projdu i krátký úsek lesem. Dávám během mírný kopeček před sjezdovkou a potom už se drápu k vrcholu. Vysílač není vidět, je mlha a fučí. Na kontrolu na Lysé docházím za hodinu a čtyři minuty, což není špatné. Čipnu a pouštím do dolů. To, čeho jsem se bál, se díky nesmekům stává zábavou. Cítím se na nich velmi jistě. Moje radost se však později mění opět v zápas s hlubokým sněhem. Brodíme se a skoro se nedá běžet. Po očku sleduji hodinky, kdy už se bude blížit závěr, a skutečně, po absolvování prudké louky se dostávám na silnici, kde mohu plně uplatnit své silniční běžecké schopnosti. Předávám za 1:35, co je uspokojivé.

Na trať se do druhého kola vydává Jirka a já se odcházím na relax do pokoje. Jsem úplně promočený. To jsem čekal, takže mne to nevzrušuje. Mám tři kompletní sady věcí, takže je mohu postupně sušit. Rozvěsím věci na topení, připravím suché na další kolo a vysvleču se jen do elastických kraťasů. Pustím si televizi, vlezu pod peřinu a začínám se krmit a napájet. Kdybych za hodinku a půl neměl před sebou další kolo, byla by to idylka. Sleduji na mobilu, kdy si Jirka čipne na Lysé hoře a vím, že od té chvíle budu mít asi 45 minut na přípravu. Když k tomu dojde, nastavím si budík a dávám 20 minut spánku.

V prostoru předávky rozdělali oheň. Ten mi přijde velmi vhod, když se podruhé stavím do vyčkávací pozice. Jirka se při předávce svěří, že trať začíná být rozbitá. Nasvědčuje tomu i jeho čas. Opět sestupuji krytým schodištěm a vydávám se na trasu, tentokrát poněkud opatrněji, protože očekávám náročnější podmínky. Skutečně, Kitzbühel je těžší, traverz rozbitější a mě při výstupu po sjezdovce na vrchol dokonce začínají chytat křeče do stehen. To mě vyděsí, teprve druhé kolo a hned křeče? Při sestupu to rozběhám, ale celkově jsem v tomto kole o 9 minut pomalejší. Při sestupu začíná padat tma, a protože se mi nechce ztrácet čas vytahováním čelovky, v závěrečných částech okruhu už je skoro tma a někdy jdu po paměti.

Opět výměna a z mé strany stejný postup. Vysvléct, pověsit mokré oblečení, připravit oblečení, jídlo a pití a zalézt pod peřinu. Vzhledem k nebezpečí křečí si dávám magnezium a pořádně se najím. Možná, že mi chyběla energie. Taky pořádný doušek koly se šikne. Jirka je na Lysé v podstatě za stejnou dobu, jako v předchozích kolech, takže za hodinu vstávám a pomalu se začínám připravovat na třetí kolečko. Tentokrát si ještě přidám kofein, abych byl řádně nažhavený.

Moje třetí kolo je časově v podstatě stejné jako předchozí, i když subjektivně se cítím mnohem lépe. Trať je hodně rozbitá, ale jinak jsem dobře zahřátý, není mi zima, a to je to hlavní. I já mám strojové tempo, nahoře a i dole jsem v podstatě za stejný čas. Zdá se, že mi to potmě více vyhovuje. Čelovka krásně osvětluje náročný terén. Náš tým se pohybuje kolem třicátého místa, nedaří se nám dostat nahoru, všichni mají zatím dost sil.

Jirkovo i moje čtvrté kolo jsou v podstatně totožné jako předchozí. Snad jen Jirka při seběhu trochu ztrácí, rozbitá trať si s jeho dvoumetrovou postavou obtížně tyká. Já sám jsem nahoru o minutu pomalejší, dolů o pár sekund rychlejší. Během přestávky před pátým okruhem si všímám, že se k nám nebezpečně přibližují holky z Kilpi Racing týmu. V pořadí jsme mírně stoupli, ale pořád máme co dělat. Na konci čtvrtého těla cítím určitou slabost, tlak na hrudi. Proto během přestávky vynechávám některé rutinní činnosti a snažím se co nejvíce odpočinout, pojíst a pít. Dávám další magnezium a navrch kofein. Vypiji litr jonťáku se sršním nektarem a půl litru koly. Snědené jídlo mne tlačí v žaludku a já doufám, že jsem toho do sebe nenacpal moc, abych to během výstupu nevyhodil. Když se oblékám do pátého kola, cítím se nic moc. Za chvíli už ale čekám venku u ohně na Jirku. Překvapivě se před ním objevuje kolegyně z týmu. Nakonec dorazí i on a ukazuje se, že se nedobrovolně projel po zadku pár desítek metrů ze svahu. Mezi řečí mu sdělím, že holky jsou před námi. Na druhou stranu, podařilo se mu dostat o pár míst nahoru.

Do pátého kola vyrážím s rozhodnutím, že každopádně musím předehnat Anetu z druhé dvojice týmu. Usilovně šlapu, co to dá, ale je to hodně náročné. Bojuji hlavně s vlastní hlavou. Při nástupu na sjezdovku pořád nic. Až v polovině sjezdovky potkávám Anetu ve dvojici s Jakubem, zdravím je a ukážu jim záda. Na vrcholu Lysé jsem hodně rozklepaný, ale odhodlán předat štafetu Jirkovi s co největším náskokem to pouštím dolů. Pozitivní je, že díky stoupající teplotě se ušlapal sníh v sekcích, které byly skoro neběhatelné, takže teď se dá frčet až dolů. Na cestě dolů předbíhám pár lidí, ale nevím, jestli to jsou jednotlivci nebo soupeři. Páté kolo mám nejslabší, o osm minut. Předávám Jirkovi a vzhledem k času, který nám zbývá do konce, vím, že jdu na poslední přestávku.

Kromě televize (nahý pod peřinou) sleduji mobil a vidím, že Jirka má nahoru strojově stejné tempo. Odhaduji, že dolů mu to půjde vzhledem ke zlepšujícímu se terénu rychleji, takže se oblékám a vyrážím do prostoru předávky o pět minut dřív než obvykle. A skutečně, Jirka nezklamal. Částečně díky trati a částečně taky obavě, aby nás nepředběhly holky, mi předává v čase, který je o devět minut rychlejší než jeho předchozí kolo. A navíc jsme se posunuli na 23. místo.

Poslední kolo jsem rozhodnut jít na krev. Pokud se chceme dostat ještě o trochu výš, nic jiného nezbývá. Štafety přede mnou mají pár minut náskoku a každý teď bude finišovat. Je to o to těžší v tom, že nevím, kdo je soupeřem a kdo ne. Na Kitzbühel se dostávám už dost zadýchaný a výstup příkrým svahem doplňuji hlasitým projevem. Na traverzu běžím a snažím se dát lidi, kteří by mě mohli brzdit v úzké sekci před nástupem na sjezdovku. Předbíhám tři štafety, ale zezadu mě doběhne jiná. Chlapec je hodně rychlý, a proto předpokládám, že to bude jedna ze štafet, které mají kolo nebo víc náskoku. Na druhé straně je to dobrá příležitost někoho se chytnout. Na sjezdovce se za ním držím zuby nehty, čipujeme skoro stejně a spolu se vydáváme dolů. Já jsem rychlejší v méně technických pasážích, v těch náročnějších mi trochu poodbíhá. V polovině seběhu má asi 100 metrů náskoku, ale po dalších pár minutách vidím, že mu pomalu začínají docházet síly. Znovu se k němu připojuji a na silnici před cílem jdu dopředu. Teď zase cítím, že se drží on mne. Je to pro mne konec závodu, takže proč si trochu nezazávodit? Na nesmecích dosahuji závratného tempa a na rovince před depem mám pár metrů náskoku. Sešplhám po laně a ihned čipuji. Za pár sekund slyším i pípnutí kolegy. Jaké je moje překvapení, když zjistím, že jsme nevědomky závodili o celkové 20. místo – byli jsme ve stejném kole, a tudíž přímí soupeři. Jsme dvacátí o pouhé čtyři sekundy.

V cíli mě čeká Jirka a pro jistotu mne posílá ještě pípnout k transformátoru, aby nějakou další štafetu nenapadlo čipnout tam a tak nás předběhnout. U transformátoru na tabuli zbývá hodina a deset minut času do limitu. A to je přesně průměrný čas, který mi trval výstup na Lysou. Půl kola by nás mohlo dostat o pár míst nahoru. Několik momentů přemýšlím, zda se o to nemám pokusit. Nakonec to ale vzdávám, nemám žádnou vodu, jsem unavený, pravděpodobně bych na vrchol dorazil pár minut po limitu. Otáčím to tedy zpět, za chvíli se potkám s parťákem Jirkou, pogratulujeme si a jdeme na pokoj. Strašně se těším na sprchu. Sbaleno už v podstatě mám, takže po sprše se mohu chvíli válet v posteli. Po jedenácté se vydáváme s bagáží směrem na vyhlášení na Pile.

Závěrem

Závod splnil svůj účel i očekávání. Celkově jsme skončili na 20. místě a 7. ve své kategorii. Vzhledem k tomu, že jsme oba specializací silniční ultramaratonci, kteří si kopečků moc neužijí, a že jsme se na tento závod nijak zásadně speciálně nepřipravovali, musí s výsledkem panovat spokojenost. V rámci daných okolností jsme měli potenciál na jedno další kolo, ale nedostatek zkušeností s takovými závody si vybral svoji menší daň.

Chtěl bych poděkovat parťákovi Jirkovi Hálkovi, že byl velmi platným členem týmu a udržoval jej v dobré náladě. Za podporu na místě patří poděkování Petru a Janě a za návštěvu Patrikovi a dalším kolegům z Kilpi Racing Teamu. A v neposlední řadě, díky Kilpi za zajištění skvělého zázemí, bez kterého by byl náš výkon určitě horší, a samozřejmě vybavení.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle