Kirishima Ebino Kougen Extreme Trail č. 4

22. července jsem se znovu postavil na start tohoto závodu, který se vzhledem k čtvrté účastí stává jakousi mojí letní klasikou a testem před každoročním podzimním hlavním závodem sezóny, kterým byl loni Spartathlon a letos Ultra Gobi.

Tento závod je vždy logisticky relativně náročný, hlavně proto, že registrace probíhá v sobotu podvečer a vzhledem k tomu, že zde nemám k dispozici auto, musím spát v hotelu, který je navíc asi 30 minut na opačné straně hor. Na druhé straně, tento předstartovní ruch je vždy tak trochu dobrodružstvím, protože si musím vystačit sám se svojí japonštinou.

Registrace letos probíhá uprostřed tajfunu a dešťového běsnění, takže obvyklé projevy se nekonají, pouze si vyzvedáváme čísla a čipy a rychle spořádáme obsah stolů naditých místními pochoutkami. To je super, protože kromě piva a něčeho sladkého na večer a ráno už nemusím přemýšlet nad jídlem. Loni se mi podařilo za dobrou cenu získat pokoj v japonském stylu, ale letos vzhledem k významnému růstu cen jsem se musel spokojit s klasickým pokojem. Autobus stejně odjíždí ve 3 ráno, takže je to v podstatě jedno – onsen, japonské lázně, jsou v ceně, a to je pro mne hlavní hotelová atrakce.

Večer přijíždím do hotelu kolem 19:15, tajfun přešel do průtrže mračen, ale od autobusu ke vchodu to mám cca 200 metrů, takže s deštníkem se mi podaří odolat kompletnímu promočení. Po přihlášení hned kupuji dvě piva v automatu, rychle odhodím věci v pokoji a vydávám se do onsenu. Vzhledem k velikosti hotelu je i onsen hodně rozlehlý, ale jsem zde úplně sám. I venkovní je úplně prázdný, takže si užívám pohody a samoty mezi dešťovými kapkami. Kolem 9 večerní se vracím na pokoj, nachystám si závodní věci, uklidím vše ostatní tak, abych ráno musel jen vklouznout do oblečení a vyrazit. Sním sladký chleba a pomalu do sebe naliji dva ledově studené kousky. Mírně po desáté ulehám v dobré náladě ke krátkému spánku, autobus odjíždí ve tři a budík mám nastaven na 2:10.

Ranní alarm pro mne není překvapivě problém. Hned vstávám a následuje obvyklý ranní hygienický kolotoč. Ani se nenaději, odevzdávám klíč a 5 minut před třetí sedím v autobusu. Řidič si myslí, že nám je zima, má celou cestu vypnutou klimatizaci, takže když po půlhodině přijíždíme na místo, mám vypocené těžce nabyté tekutiny a venku je mi zima, protože prostor startu a cíle je ve výšce 1200 m.n.m. a je půl čtvrté a jsem mokrý. Zachraňuji to tričkem s dlouhým rukávem, které mi poslouží další hodinu, než nás o půl páté začnou pouštět na start. Počasí se spravilo, hvězdy sice vidět nejsou, ale neprší a ani pršet nemá. Čas si krátím popíjením a zevlováním. Když si těsně před půl pátou chci zajít odlehčit močovému měchýři, překvapí mne dlouhá fronta u pánského záchodu. Všichni trpělivě čekají, ale já odkojen předstartovní atmosférou Ultrabalatonu, Spartathlonu apod. zajdu do křoví a je to hned. Pousměji se, když vidím, že se fronta moc nehnula.

Již klasicky jsem v 5:30 u brány a mezi prvními se stavím na startovní čáru. Letošní účel má být trochu jiný – závod má být testem na Ultra Gobi a dalším významným úkolem je vyhnout se zranění. Celková taktika je stejná jako vždy – napálit začátek tak, abych byl mezi prvními v úvodních partiích terénu, které jsou technicky náročné a navíc ve tmě, kdy se nedá předbíhat, udržet tempo v běhatelných kopcovitých partiích a v chodicích partiích doplňovat energii. Druhé kolečko v podstatě stejné s tím, že výběhy se pravděpodobně změní v power walking. Chci zlepšit loňský čas (7:59) a pokud možno i umístění (9. celkově).

Přesně v pět se více než čtyřsethlavý dav uvádí do pohybu. Neváhám a po úvodní trávě se na asfaltu řadím na špici. Po úvodním kilometru se zdá, že se nikomu nechce udávat tempo, a proto zařazuji vyšší rychlostní stupeň a v tempu cca 3:50 vedu celé pole.

Díky tomu se vidím na videu, které pořadatelé pořizují při vstupu do terénu. Na rozdíl od předchozích let nás do trailu vstupuje šest a za námi je velká díra. Snažím se dát přednost spoluběžcům, protože těžký terén téměř ve tmě (díky hustému porostu) není mojí nejsilnější stránkou, ale ostatní jsou asi trochu líní hledat špatně viditelné fáborky mezi kameny a kořeny, takže mě nechávají, abych se trápil i za cenu pomalejšího tempa.

Zhruba 4 kilometry příkrého technického seběhu zvládám bez potíží. Napojujeme se znovu na asfalt a vedu naši skupinku směrem k osmikilometrovému výběhu po horských šotolinových cestách. Technicky je to v pohodě, ale je to hodně do kopce, takže se začínám krotit, abych měl energii i v dalším kole. Adept na vítězství mizí rychle v dáli, další tři běžci utvoří skupinku a já spolu s posledním běžcem se snažíme moc neztratit. V příkřejších partiích jsem pomalejší, ale jakmile přijde partie dolů, rychle ztrátu doháním.

Za hodinu a půl dorážím na 5. místě na checkpoint a trojčlennou skupinku mám překvapivě na dohled. Dávám si ovoce a chleba a za chvíli jsem na vrcholu kopce. Trojka mi bohužel znovu unikla a nedaří se mi ji dostihnout ani během následujícího dlouhého seběhu. Pozitivní je, že jsem setřepal svého spoluběžce, takže si od této chvíle v podstatě běžím svůj vlastní závod. Po obtížném výstupu na horu Kurinodake a pár kilometrech nahoru a dolů se dostávám do cíle prvního kola.

Čas mám 3:28, v podstatě stejný jako loni, což je trochu nepříjemné překvapení, protože se mi běželo nesrovnatelně lépe a jsem v mnohem lepším stavu. Doplňuji vak, najím se a rychle opouštím checkpoint, protože si potřebuji odpustit odpadní kapalinu. Druhé kolečko začínám v dobrém tempu i rozpoložení a až do začátku stoupání se v terénu pohybuji bez potíží.

Podle plánu nasazuji do kopce rychlou chůzi s cílem ušetřit síly na závěr. Stále okolo mne nikdo není. Při dlouhém seběhu začínám cítit záda a stehna. Snažím se jet na volnoběh bez brzdění. Udělalo se hrozné vedro, které mi postupně bere velké množství sil. Na checkpoint pod Kurinodake přibíhám už dost načatý a navíc mne dorazil zezadu jeden z konkurentů. Společně se po občerstvení vydáváme po schodech z železničních pražců, mimochodem nejdelších svého druhu v Japonsku. Zdá se, že do kopce mám více sil, takže spoluběžce setřepu. Výstup ale hodně bolí a následující technické partie v potocích jsou zkouškou fyzické a psychické odolnosti.

Druhé kolečko se liší v tom, že je přidán asi pětikilometrový úsek na jednu z vyhaslých sopek. Už nějaký čas předbíhám lidi z krátkého závodu, kteří běží jen jedno kolečko. Je to povzbuzující. Trasa je zde hodně špatně značena, takže se ztrácím a promrhám asi 5 minut. Při závěrečném seběhu za sebou cítím běžce. Otočím se a je to ten, kterému jsem dřív unikl. Běží jako lasička, se svojí technikou mu nemohu konkurovat, škoda ztracených minut. Konečně přibíhám na závěrečnou louku a po 8 hodinách a 5 minutách probíhám cílem.

Zjišťuji, že jsem skončil na celkovém 6. místě, 50 sekund za pátým a pouhé 3 minuty za čtvrtým.

Na třetí místo mi scházelo asi 15 minut. Vědět tak, kolik mi schází na soupeře, možná bych v sobě našel ještě nějaké síly, ale i takto s celkovým umístěním jsem spokojen. Stejně jako v případě Ultra Milano Sanremo, s časem je to už horší, ale co se dá dělat.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle