Chlad přichází z Beskyd aneb opět na B7

Beskydská sedmička, 95 km, 5500 m pozitivního převýšení. Notoricky známý a oblíbený podnik. Po loňském kvalitním zážitku se mi podařilo přesvědčit Patrika Chýlka, aby do toho se mnou šel znovu. A opět to stálo za to.

B7 se nám spolu s Patrikem loni celkem vydařila. I přes to, že Patrik měl na začátku roku určité zdravotní potíže, aniž bych se ho zeptal, automaticky jsem nás přihlásil s tím, že jsem doufal, že se dá dohromady a půjde do toho se mnou znovu. Celý proces jsme nechali „vyhnít“ s tím, že se na začátku prázdnin uvidí. Naštěstí se po jeho úspěšném absolvování Hostýnské osmy ukázalo, že účast na B7 je reálná. Spadl mi tak kámen ze srdce, protože naše společné snažení z minulého roku a cenná podpora jeho rodiny mohly mít své pokračování i letos.

Moje letošní příprava na B7 byla v podstatně minimální. Po pár týdnech kopcovité přípravy a dobrém výsledku na trailu Kirishima Ebino Kogen Extreme Trail jsem v trailové přípravě dále nepokračoval, protože jen 4 týdny po B7 mě čeká Spartathlon, který je přece jen trochu odlišný. Týden před startem byl vyplněn přípravami na návrat z Japonska zpět do Česka, a proto jsem tréninku moc nedal. Do B7 jsem proto skočil rovnýma nohama. Jak to tedy probíhalo?

Mezi návratem z Japonska a startem B7 jsou jen 3 dny. S aklimatizací však nikdy nemám problém, takže stačí jeden kvalitní spánek a jsem ready. Předpověď počasí na pátek a sobotu je zoufalá. Bude chcát. Loni jsem celou B7 absolvoval pouze v trisuitu, letos mám stejný úmysl. Domů k Patrikovi přijíždím kolem 4 odpolední. Jedeme se zaregistrovat. Jakmile se vrátíme, začínají padat trakaře, teplota klesá a můj plán na lehké oblečení bere za své. V klidu diskutujeme závod, střídavě do sebe tlačíme jídlo a pití. Nakonec dospějeme k tomu, že to prostě rychle rozběhneme a poté se uvidí. Do Třince jedeme spolu s dalšími lidmi a vyjíždíme kolem 9 večerní. U kolegů panuje dobrá nálada, napájejí se kořalkou, já však nabídce odolávám. Přece jen, mám v plánu vylepšit loňský čas a výsledek (no, ale pivu bych asi neodolal v rámci pitného režimu). Nasedáme do auta a já většinu cesty prospím.

Kolem desáté přijíždíme na start. Počasí se trochu umoudřilo, jen mrholí. Jdeme si uvolnit močové měchýře. Obyvatelům okolních domů tento den nezávidím, celé sídliště se totiž stává jedním veřejným záchodem. Poté se na chvíli rozdělíme. Patrik se jde rozběhat, což u mne nehrozí. Zastávám názor, že před ultra se rozcvičovat nemusí. Místo toho proniknu jako loni zepředu na začátek pole. Nikdo z přítomných organizátorů nic nenamítá, což je dobře, protože prodírat se davem běžců zezadu by nebylo nic moc. Pár minut před startem se naše dvojice opět dává dohromady. Stojíme vepředu mezi favority a já si říkám, jestli bych přece jen neměl být o pár řad vzadu. Déšť začíná zesilovat a já se nemůžu dočkat na povel ke startu, protože začínám dost mrznout. Jak dobře jsem udělal, že jsem si vzal bundu.

Přichází startovní povel a tisíce běžců se uvádějí do pohybu. Já prchám v čelní skupině za Tatrou z Dakaru, Patrik je někde těsně za mnou. Na začátku je úkolem v davu nespadnout, takže dávám pozor. Nasazujeme tempo kolem 4:50, a i když nám absolutní čelo o pár desítek metrů uniká, držíme se. Probíháme Třincem, za chvíli naběhneme na novou silnici a už se vydáváme směrem do kopců.

Prvních pět kilometrů uběhne rychle. Jsem trochu zadýchaný a k mému překvapení mě trochu tahají třísla, ale nevěnuji tomu pozornost. Za pár minut stejně budeme šplhat na Javorový. Déšť postupně zesiluje a já začínám mít pocit, že to letos nebude zadarmo.

Nastupujeme do terénu na Javorový. Jako loni přenechávám určení tempa Patrikovi a snažím se za ním udržet. Terén je těžký a mokrý. Je mi ale jasné, že jakmile tady projde tisíc lidí, budou to mít ti vzadu ještě složitější. Snažíme se tedy být vepředu, abychom se těmto problémům vyhnuli. První kopec je na zahřátí, ale po 40 minutách stoupání jsem zahřátý až dost. Následuje rychlý sestup do Řeky. Máme za sebou asi 13 kilometrů.

Bez jakéhokoli váhání zahajujeme výstup na Ropici. Za 30 minut jsme nahoře, pod vrcholem se i trochu proběhneme. Z Ropice se v protisměru vracejí rychlejší dvojice. Je jich nějak moc! Mám dojem, že jsme trochu vzadu, i když v porovnání s minulým rokem jsme rychlejší. Uklidňuji se tím, že je to teprve začátek a že někteří začnou později „umírat“. Seběh na Morávku je velmi dlouhý. Kromě mírných potíží s třísly jsem ready. Po 2,5 hodinách a 22 kilometrech jsme dole. Zde se oba občerstvujeme. Camel doplňovat nemusím, protože je chladno a moc nepiji. Hážu do sebe banány a další ovoce a už hledám Patrika, že bychom pokračovali. Čeká na nás třetí kopec, Travný.

Tento výstup je na více než hodinu a vyžádá si mnoho sil. Jako trailista na baterky nechávám diktovat tempo do kopce Patrika a v technických pasážích z kopce se spoléhám na jeho výběr stopy. Je šílená mlha, prší a je zima. Pokud bych to šel sám, za prvním stromem bych se ztratil. Patrik je však zkušený B7-čkář, který má trasu v hlavě. Díky tomu určitě šetříme čas. Postupně se posunujeme pořadím nahoru a já začínám věřit, že by to nemuselo být špatné.

Na vrcholu Travného čipujeme a při pohledu na mrznoucí osazenstvo checkpointu jsem rád, že jsem běžec. Následuje seběh do Krásné, opět štreka. Terénní vložky jsou v dešti a tmě velmi výživné, několikrát téměř upadnu. Předbíháme se vzájemně v terénu s několika dvojicemi, ale jakmile přijde asfalt, unikáme. Čeká nás Lysá hora.

Loni mne v tomto stoupání potkala první krize. Letos jsem rozhodnutý tomuto problému předejít. V Krásné do sebe obracím magnezko a kofeinový shot. Asi po deseti minutách začínám kofein cítit a pádím do kopce jako splašený. Chci využít čas, dokud budu nadopovaný. Patrik, kterému se letos zatím vyhýbají křeče, se drží těsně za mnou a předbíháme několik dvojic. Nastupujeme do serpentin pod vrcholem a společně se dostáváme na další kontrolu. Nahoře se žení všichni čerti. Teplota klesá na 5-6 stupňů, prší, fouká – jediné, co zbývá k plnému zážitku, je sníh. Aniž bychom si museli něco říct, zkracujeme pobyt na vrcholu na pár sekund a rychle zahajujeme sestup, který je mimořádně dlouhý a nepříjemný. Utěšuji s tím, že nás v Ostravici bude čekat Patrikova rodinka se zásobami. Po 6 hodinách a 15 minutách a 47 kilometrech jsme dole. Patrik mění výstroj a já se omezuji na to, že pozřu rohlík máslem, sýrem a šunkou. Je to neuvěřitelná delikatesa, které mne spolu s pár loky koly dostává znovu do plného provozního režimu. Je před námi Smrk, další nepříjemný kopec.

Po pár stovkách metrů asfaltu nastupujeme opět do terénu a já zapínám režim prázdná hlava. Usilovně stoupáme, i když mám trochu potíže držet tempo. Alespoň už začíná být světlo, takže pohyb v terénu je jednodušší. V porovnání s loňskem jsem na tom technicky nesrovnatelně lépe, takže už tolik při sebězích nezdržuji.

Podle informací se držíme na rozhraní první desítky, což je potěšitelné. V naší blízkosti je však pár dalších dvojic, takže nic není jistého. Technickým terénem, který mi působí určité potíže, klesáme na Čeladnou, kde nás zase čeká naše podpora, a dobíháme tam po 8 hodinách a 40 minutách. Opět si dopřeji výborný rohlík a kolu. Pořád prší, ale to je v podstatě jedno. Jestli jsem promočený potem nebo deštěm… Z Čeladné nás čeká Čertův mlýn. To je náročná zkouška. Přece jen, síly pomalu ubývají a výstup je mimořádně prudký. Je vidět, že zpomalujeme. Tlačí na nás další dvojice a nedaleko Pusteven nás dvě předbíhají. Naštve mne to a snažím se jich společně s Patrikem držet.

Na Pustevnách je pěkně hnusně. Na občerstvovačce dám jeden chleba se škvarkovou pomazánkou a kofolu. Dvojice, která nás před chvílí předběhla, si vyžádá karton na sezení, polévku a jako by se nic nedělo, sedá si a v pohodě jí. Mám dojem, že to dali rychleji, než měli. Já tlačím na Patrika, abychom vyrazili. To také za chvíli činíme. Seběh na Ráztoku je rychlý a pohodlný. Víme, že na Radhošť to není zas až tak brutální a pomalu už začínáme tušit cílovou pásku. Časově jsme na tom lépe než loni, ale pokoření 14 hodin není jisté. Na závěrečné plošší sekci na Radhošť šetříme nohy s tím, že to zkusíme zrychlit při seběhu na Pindulu a v závěrečné části trasy. Na Radhošti se dozvídáme, že nedaleko před námi jsou konkurenti. To nám nalévá sílu do žil a uháníme rychle z kopce.

Při příběhu na Pindulu to už vypadá, že 14 hodin padne. Opět nás čeká Patrikova rodinka rozšířená o rodiče, ale zastávku zkracujeme na nezbytné minimum a valíme na Javorový. Jde nám to nad očekávání dobře. Terén střídají rovné vložky na asfaltu a po krátkém příkrém výstupu se dostáváme na cestu k samotnému vrcholu. Navzdory hnusnému počasí (aspoň už přestalo pršet) je zde hodně turistů, kteří nás „oblažují“ oblaky cigaretového kouře. Nahoře se opět dozvídáme, že na dvojici před námi ztrácíme jen pár minut. Vydáváme se tedy na závěrečné klesání do Frenštátu nevídaným tempem. Terén, neterén, je to úprk. A skutečně, 2 kilometry před cílem před sebou vidíme soupeře, kteří jsou viditelně unaveni. Přejedeme je jako vítr, ale po pár stovkách metrů je jasné, že už výše nevystoupáme, takže si závěrečný kilometr užíváme v poklidném tempu.

Konečně se objevuje cílová páska. Pleskáme si rukama s diváky a v čase 13 hodin a 14 minut jsme tam. Je z toho celkové 9. místo – je to v první desítce a to se počítá.

Patrik absolvuje krátký rozhovor s moderátorem a už stoupáme na cílovou rampu.

Uděláme finisherské foto a po odevzdání čísel a čipů se můžeme pozdravit s Patrikovou rodinou.

Ačkoli se třepu zimou, cílovému pivu nemohu odolat.

Když už se třesu jako osika, je čas odjet.

Jako loni, i letos si užívám nebývalého pohostinství, které je navíc rozšířeno o saunu. Po sprše a v sauně s pivem jsem jako znovuzrozený. Po jídle je mi jasné, že únava mi neumožní ihned řídit, takže uleháme k hodinovému spánku, který se ještě o 30 minut prodlouží.

Letošní B7 musím hodnotit veskrze kladně. Pozice v první desítce, významně rychlejší čas a celkový pocit, to vše je pozitivní. Navíc, toto byl první trail, kdy jsem si neoddělal nohy – kupodivu jsem neměl žádné křeče ani náběh k nim a ani stehna mne při době nebolela. Snad to bylo tím, že se mi podařilo kvalitně jíst, takže jsem byl po celou dobu plný energie. Toto je velká výzva pro Spartathlon, protože tam se mi dosud nikdy nepodařilo dodržovat pitný a stravovací režim.

Poděkování za letošní zážitek patří mému spoluběžci Patrikovi a samozřejmě jeho rodině za neocenitelnou podporu. Opět to stálo za to. I když se Patrik vyjádřil v tom smyslu, že příští rok to vzhledem k povinnostem na další účast nevypadá, já v koutku duše doufám, že bychom si to mohli společně dát i do třetice.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle