Srdcem hor Kirishima – Takachiho, Onamino, Karakunidake
Na 19. 8. jsem si naplánoval jeden z posledních delších běhů před minisérií dvou závodů (B7 a Spartathlon). Vlastně to nebyl klasický silniční běh, ale jakýsi polotrail, s dvěma hlavními cíli, a to horami Takachihonomine a Karakuni Dake.
Na obou horách jsem už samozřejmě byl, protože se jedná o dva nejvýznamnější vrcholy pohoří Kirishima. Karakuni Dake jsem pokořil mnohokrát, ale na Takachihonomine jsem byl jen jednou. Při předchozích příležitostech byla větší část trasy po silnici a jen samotné výstupy byly v terénu. Tentokrát jsem se rozhodl prozkoumat japonskou divočinu a vydal se poctivě po stezkách.
Naplánovánu jsem měl tuto trasu: z domu přes „centrum“ Kobayashi po vedlejší cestě do Takaharu (nový segment), odtud nahoru po silnici na jezero Miike a svatyni Kirishima Higashi (mnohokrát odběhaný segment). Od svatyně 2 hodiny v náročném terénu brutálním výstupem směrem na Takachiho, odtud dolů na parkoviště, dále po silnici směrem na Ebino Kogen (známá trasa), ale asi 6 km před tím odbočka nahoru a opět terénem k jezeru Onamino a dálena Karakuni Dake. Konečně dolů na Ebino Kogen a poté již cca 35 km přes Ebino domů.
V pět hodin ráno mi zvoní budík. Po dnešním běhu jsme večer pozváni na větší akci, takže mám čas jen do 17:30. Vstávání je náročné, vůbec se mi nechce, ale nakonec přece jen v 5:30 vybíhám. Vydávám se přes Kobayashi, liduprázdnými ulicemi probíhám bez potíží a trasa rychle ubíhá až do Takaharu, kde mám za sebou cca 17 km. Začínám stoupat k jezeru Miike a na 20 km si v automatu kupuji kolu a dám do žaludku příděl kalorií. Ke svatyni to mám jen 3 km, takže po přibližně 2 hodinách jsem na začátku trailové sekce na Takachiho.
Trochu odbočka. Turistické trasy, a hlavně jejich značení, se v Japonsku zcela liší od těch českých. Nejsou to vyšlapané stezky a jasným značením. Většinou vedou divokou přírodou, nejsou vyšlapané, špatně se sledují. A značení je velmi nejasné, většinou červené fáborky, které je nutné v lese hledat. Všechny značky samozřejmě pouze japonsky – je třeba naučit se alespoň znaky pro cíl. Ztratit se není žádný problém.
Nastupuji do terénu. Nevím, co od toho mám čekat. První stovky metrů jsou celkem dobré, hustý les. Náhle se stezka obrací přímo do kopce a přicházejí první kameny, kořeny, jen občasný červený fáborek mne zachraňuje od toho, abych se ztratil. Na vrchol je to asi 2 hodiny, kolem 4 kilometrů. Stezka ve velmi příkrá, často je třeba opravdu šplhat. Přece jen je to 1100 výškových metrů stoupání na 4 kilometrech. Camel mám naplněný po okraj. Protože je to trénink a nikoli vycházka, snažím se do kopce uhánět, co to dá. Párkrát les prořídne, ale nakonec pokračuje. Asi po 1,5 hodině usilovného stoupání opouštím les a přede mnou se otevírá pohled na první postupný cíl. Za celou dobu výstupu jsem nikoho nepotkal a až na vrcholový hřeben to tak zůstane. Svítí slunce, ale sem tam se přes okraj srázu převalují mraky.
Po 4 hodinách dosahuji vrcholu Takachihonomine. K mému překvapení je zde dost lidí, ti ale dorazili z druhé strany, která je mnohem kratší až turistiky přívětivější. Všichni jsou překvapeni, když uvidí zpoceného bělocha, který se objevil odkudsi z neznáma.
Doplním kalorie, vodu mám už dopitou. Udělám pár fotek a vyměním si s pár přítomnými několik vět. Nemám tolik času, a proto brzy vyrážím druhou stranou dolů na parkoviště Takachihogawara. Zde je trasa plná lidí, terén je dosti náročný na sestup a já mám tenisky, takže je to trochu jako lyžování.
Na parkovišti si na známém místě sezuji boty a ponožky a peru je. Nohy mám na pár místech rozedrané od bodláků. Doplňuji tekutiny do Camelu a rychle valím dál.
Po pár kilometrech střídavého stoupání a klesání po cestě se dostávám k odbočce na jezero Onamino. To jsem z dálky viděl mnohokrát, ale nikdy jsem tam nebyl, takže se hodně těším. Výstup je příkrý, ale je upravený, takže se dá místy běžet. Po 2 kilometrech jsem na místě. Sopečné jezero je skutečně nádherné. Protože je modrá obloha, je modrá i voda. Přímo láká k vykoupání, ale na to není čas.
Po 2 kilometrovém trailu okolo půlky jezera, při kterém mám jeden nebezpečný pád, jehož následkem je bolestivě naražená holeň, se dostávám na začátek 2 kilometrového výstupu na horu. Trasa vede přímo do kopce. Vzhledem k terénu a sklonu by bylo stoupání původním terénem nemožné, takže jsou zde téměř po celé délce dřevěné schody. Nejsou to však malé schody, ale vysoké, s průměrnou výškou 40 cm. Vodu už mám zase dopitou, takže začínám stoupat s vědomím, že budu mít delší dobu žízeň.
Stoupám a stoupám, předbíhám množství lidí a sestupující se mi vyhýbají. Nedostatek tekutin se začíná projevovat. Když zavřu oči, objeví se mi na černém poli žlutý kruh. S tím mám předchozí zkušenost; vím, že pokud budu takhle ještě chvíli tlačit na pilu, ztratím vědomí. Proto si dám pár minut přestávky a potom stoupám volnějším tempem. Bohudík, žluté kruhy mizí. Dostávám se do závěrečné skalní partie a potom na vrchol. Je zde plno lidí, všichni teple oblečeni (je to ve výšce 1700 m). Já naopak jen ve svém trisuitu s tričkem, působím tam trochu nepatřičně.
Udělám foto, spolknu poslední tyčinku a vydávám se směrem na náhorní plošinu Ebino Kogen známou trasou.
Po 200 metrech mne však čeká nemilé překvapení. Stezka je uzavřena kvůli sopečné činnosti (plynu). Co teď? Je to velká čára přes rozpočet, hlavně z časových důvodů. Nezbývá, než se vydat zpět k jezeru Onami a doufat, že odtud bude nějaká zkratka. Dolů po dřevěných schodech to jde i přes únavu mnohem rychleji a naštěstí se u jezera objevuje směrovka na trail mým směrem s tím, že mi na plošinu zbývají 2,5 km. Ty se ale strašně táhnou, protože trasa vede náročným terénem, který je neběhatelný. Začínám pomalu sledovat čas.
Konečně se objevuje známá cesta a za chvíli i Ebino Kogen.
Mám obrovskou žízeň, kupuji 2 koly a 1 jonťák do Camelu a dvě plechovky piva do žaludku. Jídlo už neřeším. Mezi přítomnými působím jako zjevení (a jsem určitě i cítit). Pivo do mne přímo vletí. Do cíle mám 3,5 hodiny a časově je to nahnuté. Čeká mne 10 kilometrů seběhu a poté dalších 20 zvlněnou krajinou domů.
Rychlým tempem klesám a po cestě mne z aut zdraví pár lidí, kteří mne dříve potkali buď na Takachiho nebo Karakuni. Je to příjemné. Objevuje se Ebino a vím, že před sebou mám nepříjemný závěr, kdy do mne bude prát slunce. Postupně dopíjím Camel, a protože mi došly peníze, je z toho 15 kilometrů úplně bez vody. Sem tam si dám pár minut zdravotní chůze a po 11 hodinách a 50 minutách se dostávám domů.
Tato trasa byla pěkná, co se týče přírody, ale jako trénink pro ultra na silnici se příliš neosvědčila. Je to spíše taková delší vycházka. Zážitek ale super, i když si nejsem jistý, zda si ho budu v této podobě ještě chtít zopakovat.
