Opět po svatyních – Kasumi a Kirishimahigashi

Na svých delších bězích tady v Kobayashi jsem už navštívil řadu zajímavých míst a v běhatelné vzdálenosti už jich mnoho nezbývá. V prefektuře Miyazaki se nachází 650 šintoistických svatyň, a proto není překvapením, že se právě ony stávají často mým cílem. Tentokrát to byla Kasumi.

Svatyně Kasumi se nachází v hornatém terénu mezi dvěma hlavními silničními trasami z Kobayashi na východ, a to mezi cestou do měst Miyazaki a Miyakonojo. Podle mých informačních zdrojů se v minulosti jednalo o významné místo s řadou návštěvníků, ale v poslední době prý lidí ubylo a spolu s tím šla dolů i kvalita svatyně. Nenechal jsem se však zviklat, a proto jsem na sobotu 1.7. vypracoval tento plán: trasa cca 62 km, z Kobayashi přes Nojiri do Kasumi. Odtud opět ve zvlněném terénu směrem k horám Kirishima, jezero Miike, svatyně Kirishimahigashi a zpět přes Takaharu domů. Délkou tato trasa není výjimečná, ale převýšením 900 pozitivních metrů je to přece jen celkem výživná trasa, i kvůli počasí (nakonec průměrná teplota dle Fenixe 34 °C a pocitově prádelna – skutečný průměr musel být ještě o něco výš).

Naplánovaný výběh na 5:00 se trochu posunul, na 5:30. V Česku jsem stabilně vstával každý den v 4:45, ale tady v Japonsku jsem trochu zvlčil. Ubylo mi povinností, takže mě tolik věcí nehoní. Nicméně, i tentokrát jsem vyběhl bez Camelu, jen s ledvinou. Jídlo na takovou vzdálenost není třeba a pití mi obstarají automaty, kterých je na možných i nemožných místech dostatek.

Prvních 11 kilometrů je celkem fádních, vede po mé tréninkové trase do Nojiri. Ráno je zamračené (přesto horké), je po dešti, takže se v horách válejí nízko mraky. I když se mi moc nechce zastavovat, udělám si fotku.

Jakmile dosáhnu Nojiri, po pár stovkách metrů přejdu silnici a vydávám se do terénu, kde jsem zatím nebyl. Přebíhám most a nad řekou se válí mlha. Tentokrát se mi fotka udělat chce. Je to pěkný pohled.

O kousek dál si vyfotím i obligátní rýžové pole – jedno z mnoha, kterých jsou rozesety po okolí stovky.

Cesta vede střídavě nahoru a dolů, a protože panuje prádelna, jsem už zcela promočený. Do svatyně je to asi 10 km. Sem tam potkám auto, ale je sobota, takže je provoz řídký. Po slabých 2 hodinkách se objevuje dobře známá brána, která v Japonsku označuje vstup do chrámů a svatyní.

Není ovšem pravidlem, že samotná svatyně začíná ihned za bránou. Tak je tomu i v tomto případě, kdy musím vyběhnout asi kilometr do celkem příkrého kopce, než se dostanu na samotné místo. Kasumi se nachází na kopečku, je zasazena do lesa.

Poslední část výstupu je po schodech, ale to už mám zastaveného Fenixe, takže nespěchám. Dávám si také první drink po 20 kilometrech, který hodně bodne, protože jsem za 2 hodiny vypotil hodně tekutiny. Chodník je lemován starými kamennými lampami.

Samotná svatyně je překvapivě malá. U vchodu doutná oheň, prý má jeho dým léčit. Kdybych mohl, tak si preventivně nechám ofouknout nohy, ale je to vysoko, takže aspoň léčím hlavu a trup. Poté vytahuji pár drobných mincí a podle naučeného postupu obětuji místnímu božstvu. Tak koupím za 200 jenů dva kousky o-mikuji, papírek, kde je nastíněna nejbližší budoucnost držitele (kupuji jako dárek, protože (1) text nepřečtu a (2) jak říká klasik, jsem ateista, díky Bohu. Ačkoli je ještě ráno, už se tu trousí i další návštěvníci, kteří jsou samozřejmě překvapeni, když vidí cizince a navíc v běžeckém oblečení a pěkně zpoceného. Poctivě v japonštině zdravím a s několika prohodím i pár vět.

Poté už se vydávám směrem dolů a do mírně zvlněného terénu, který mne za 20 kilometrů přivede až k horám Kirishima, kde je dalším cílem mi už dobře známá svatyně Kirishimahigashi.

Mlha se už stačila rozpustit, mraky zmizely a je pekelné horko. Za prvních 30 kilometrů jsem vypil jen půl litru, ale to se rychle mění. Potřebuji teď každou půlhodinku půllitru, a protože pití tahám z automatů, musím si pěkně sáhnout do kapsy. Je to daň za to, že běžím nalehko. Probíhám městem Takaharu, které už dobře znám, stejně jako cestu vzhůru k jezeru Miike. Od Takaharu je to nahoru a po asi 40 kilometrech a vedru jako prase je to už poznat v nohách. Následuje odbočka do příkrého kopce a já vím, že ke svatyni jsou to už jen asi 3 kilometry. Závěrečný padák, asi 300 metrový úsek je v mém stavu neběhatelný. Kašlu na to a dám si to chůzí. Na parkovišti mne opět vítají udivené pohledy ostatních návštěvníků, co že tady dělám, pěškobusem na tak odlehlém místě. Za ta léta jsem a to už ale zvyklý.

Samozřejmě musím udělat pár fotek.

První je jezero Miike, tentokrát z druhé strany.

Na parkovišti samotném je i první část komplexu.

I zde jsou schody lemovány lampami.

Toto je místo modliteb, i když mi není jasné proč.

Samotná svatyně je „klasická“. Opět nezapomenu obětovat pár mincí a poklonit se místnímu božstvu.

I zde koupím o-mikuji, tentokrát pro sebe, když už jsem si to vyběhl, tak snad za odměnu bude alespoň moje předpověď příznivá.

Moc se zde nezdržuji a vydávám se na posledních cca 20 kilometrů. Abych neběžel od jezera Miike do Takaharu stejnou cestou, odbočuji a opět se vydávám do zvlněného terénu. Je takové horko, že začínám mít mírné zdravotní potíže. Asi to bude nedostatkem tekutin. Zarputile však zůstávám v pohybu a po cestě potkávám i trochu Evropy – toto mlýnské kolo.

A vedle název místa, kterému samozřejmě prd rozumím.

S postupujícím časem výheň ještě zesiluje, takže když probíhám centrem Kobayashi, asi 5 kilometrů před cílem, mám toho tak akorát dost a už se těším na sprchu a studené pivo. Samozřejmě, v centru se snažím, abych na sobě nedal znát, jak jsem rozbitý, ale jak centrum opustím, nasazuji zkřivený výraz v obličeji. Základnu spatřuji po 5 hodinách a 42 minutách a skutečnost, že se jednalo o velmi pěkný výlet, ocením až po studené sprše s pivem u pysku.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle