Svatyně Kuruson: konečně po 6 letech

Po šesti letech plánování a odkládání se mi konečně podařilo navštívit svatyni Kuruson. I když samotné místo není daleko, asi 20 kilometrů od mého dočasného sídla, z různých důvodů se mi tento plán podařilo provést až teď.

O svatyni Kuruson toho na internetu moc nenajdete. Také počet fotografií je velmi omezený. To je velmi neobvyklé, protože v současné době na světě není mnoho míst, pro které by bylo na net možné dohledat jen pár nekvalitních fotografií. Navíc, i když se svatyně nachází v lesech v horách, zase tak daleko od civilizace není. Na druhou stranu, není to zase tak významný bod, takže na místo vyráží pouze hardcore turisté.

Den přes samotným výletem jsem se rozhodl dát si přibližně 15 km tímto směrem, aby si ověřil, zda už bude pořádat nálety bodavý hmyz. Právě hmyz několikrát zhatil moje plány, protože ač odolný, přece jen s oblakem krvelačného hmyzu za hlavou se běží a později stoupá velmi obtížně. Vydal jsem se mým oblíbeným směrem do údolí Kuruson, pod mostem, který jsem už ukázal v několika předchozích příspěvcích. Bylo krásné ráno, modrá obloha, a co bylo nejdůležitější, ani na obrátce, tj. hluboko v údolí, jsem žádné útoky hmyzu nezaznamenal. Vše tedy bylo připraveno ke splnění výzvy.

Vyrážím v šest ráno. I když jsem předchozího dne neměl potíže s hmyzem, neponechávám nic náhodě a místo svého trisuitu raději volím dlouhé elasťáky, kompresní tričko s dlouhým rukávem nahoru další tričko. Samozřejmě nechybí kšiltovka. Vodu ani další zátěž neberu, protože trip bude mít cca 40 km a to se bez proviantu dá vydržet. Navíc si beru na rozšlapání nové trailovky Salomon Speedcross 4 GTX.

Cesta do údolí ubíhá klidně. K mostu je to 9 kilometrů po silnici. Ráno není žádný provoz, asi proto, že je neděle. Probíhám pod mostem a dostávám se do samotného údolí mezi prudkými svahy.

Začátek je štěrkový, jezdí sem na práci dřevorubci. Cesta se klikatí podél řeky, je lemována vodopády, několika (jak bychom řekli my) „božími muky“, ale v šintoistickém podání, a pěknými scenériemi.

Na šestnáctém kilometru se dostávám k jakémusi výletnímu místu, které asi bylo původně určeno pro pikniky. Je zde pár chatek, lavičky a pěkné místo ke koupání (voda, i když je průzračně čistá, je studená jako led).

Udělám pár fotek a pokračuji dál. Strmost okolních kopců se zvětšuje.

K začátku výšlapu ke svatyni jsou to tři kilometry. Cesta se již před delší dobou změnila ze štěrkové na typickou lesní, ale přesto velmi běhatelnou. Na devatenáctém kilometru dobíhám k místu, kde několikrát v minulosti skončily moje pokusy. Zastavuji hodinky. O frekvenci návštěv svědčí stav informační tabule.

Z lesní stezky scházím k řece, kterou je nutné překročit po improvizovaných žebřících.

Do samotného lesa mne zavádějí schody, jejichž stav také svědčí o tom, že se zde moc turistů nepohybuje.

Japonci staví sloupy a kameny s nápisy i na těch nejméně očekávaných místech, a proto mne nepřekvapí, že jeden najdu i tady.

Cesta nahoru je vyznačena červenými fáborky. Bez nich by to bylo bloudění.

Stezka se klikatí prudkým svahem, musím dávat pozor, protože uklouznutí a pád by určitě znamenal velkou potíž (kromě toho, že je místo opuštěné, tu není ani signál pro mobil). Procházím pěknou skalní průrvou, kterou si také zvěčním.

První známkou nadcházející svatyně je starý žebřík a něco jako „předsvatyně“ v jeskyni.

Po pár dalších desítkách metrů stoupání se konečně dostávám ke svému cíli. K mému překvapení, navzdory své opuštěnosti, působí stavba velmi zachovale a udržovaně. Asi budu muset přehodnotit svůj dojem, že zde nikdo nechodí.

Vzdálím se směrem ke srázu, odkud pořizuji pár snímků.

Svatyně samotná je zavřená (to je trochu neobvyklé, protože v Japonsku jsou normálně vždy otevřeny). Vnitřek je jednoduchý a vypadá čistě a upraveně.

Je zde pár tabulí s informacemi, takže pro ty z vás, kteří si chtějí počíst, připojuji snímek jedné z nich. Já jsem bohužel z vysvětlení moc nepochopil.

Přesunuji se k hlavnímu vchodu, přes mříž házím do truhly pár mincí a naučeným postupem, jehož součástí je uklánění a tleskání, přináším oběť místnímu božstvu a v duchu vyslovuji přání. Nakonec udělám ještě jednu fotku a je čas se vrátit.

Cesta dolů je mnohem náročnější než samotný výšlap. Dost to klouže a cesta se hledá obtížně. Asi za 20 minut začínám slyšet šumění řeky a přes žebříky se vracím na stezku, která se po pár kilometrech mění na štěrkovou cestu a silnici, která mne po necelých 5 hodinách vrací domů.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle