Kirishima – hory pokaždé trochu jinak

Jako každý rok i letos jsem se vydal na svoji klasickou trasu okolo hor Kirishima. Vzhledem k sopečné činnosti a uzavírkám jsem to však vzal letos opačným směrem a přidal i dva nové úseky. Výsledkem byl pěkný 89km běh, který jsem tentokrát i lépe obrazově zdokumentoval.

Kirishima je činné sopečné pohoří, zde označované jako geopark. Skutečně, je to jako sopečná laboratoř. Před pár lety jsem byl sám svědkem velkého výbuchu Shinmoedake. Po období útlumu aktivity letos opět aktivita zesílila, a to tak, že moje nejoblíbenější část trasy, výběh na Ebino Kogen, se nyní v horním úseku nachází v uzavřeném pásmu ohrožení výbuchem a otravou sopečnými plyny. Proto jsem se rozhodl obrátit směr, tento úsek oběhnou přes Ebino a poté od náhorní plošiny Ebino Kogen navázat na stabilní trasu s výjimkou závěrečné části.

Vzhledem k povinnostem vybíhám až v 9:45. To je relativně pozdě, protože celý trip na cca 90 km mám naplánován asi na 9 hodin s nějakými zastávkami na fotografie a doplňování proviantu. Na rozdíl od předchozích let se vydávám od domu směrem vzhůru a poté střídavě nahoru a dolů v horách kolem Kobayashi a Ebina. První foto pořizuji už po 10 km – z vysokého mostu mám pod sebou začátek údolí Kuruson (tím směrem se často vydávám do hor).

Na druhou stranu z mostu vidím v dáli celé hory Kirishima, které budu zčásti obíhat a zčásti probíhat.

Po dalších pár kilometrech, stále před Ebinem, se mi otevírá pohled na americkou radiolokační stanici na Kjúšú.

Další kilometry plynou rychle. Proběhnu městem Ebino, mezi rýžovými poli a pomalu začínám stoupat do hor. V nohách mám cca 20 km, ale není takové vedro, takže po vypití koly a automatu jsem připraven na výběh vzhůru. Mám před sebou cca 14 km s převýšením asi 1000 metrů. Uvidím, co to se mnou udělá. Probíhám okolo posledních domů a začíná prudké nepřerušované stoupání. První místo, které stojí za stavení, je svatyně Shiratori, asi po 7 kilometrech stoupání. K samotné svatyni vedou prudké schody, ale byl jsem tam už mnohokrát a navíc tudy vede trasa závodu Kirishima-Ebino Kogen Extreme Trail, takže fotím jen na začátku a poté pokračuji dále.

Po dalších 2 kilometrech přibíhám k termálním lázním Shiratori Onsen. Udělám fotku a vzpomínám, jaké to bylo, když jsem se tam venku rochnil v horké vodě s výhledem na okolní hory. Jsem totiž už úplně promočený potem a začínám cítit nohy.

Na druhou stranu je krásný výhled do údolí, takže neodolám pokušení udělat si další minutovou přestávku na fotografování.

Poslední kilometr do postupného cíle, Ebino Kogen, je trochu plytčí, takže si trochu odpočinu. Je to ale 1200 metrů nad mořem a je chladněji a pod mrakem, a to je v úplně promočeném stavu cítit. Po 35 kilometrech se dostávám na náhorní plošinu a v obchodě se suvenýry si kupuji 2 půllitrové PETky s ionťákem a 2 třetinky piva v plechovce. Ionťák jde do Camel bagu a pivo spolu se sušenkami do mého břicha. Samozřejmě udělám foto s Karakuni Dake (horou, 1700 m). Současně si všímám silných úniků sopečného plynu tam, kde loni nic nebylo. Skutečně, hory pracují, takže varování a zákazy mají pravděpodobně smysl. Všude je to „provoněno“ zkaženými vejci – sopečným plynem.

I když jsem tak vysoko, není nouze i o rozkvetlé stromy a keře. I když je mi zima a potřebuji se znovu zahřát během, udělám dvě fotky.

Dalších asi 20 kilometrů je to víceméně z kopce. Sbíhám totiž do oblasti Kirishima Onsen, tj. resortu sopečných termálních lázní. Všude okolo uniká sopečný plyn a opět je mnohem silnější, než loni. Vedle cesty jsou do země zaraženy trubky, ze kterých plyn uniká, nebo prostě uniká tam, kde se mu zachce.

Kolem cesty se objevuje řada pozůstatků bývalé slávy této oblasti (v posledních 20 letech s důvodu nedostatku sopečné aktivity řada hotelů zanikla, takže jsou v lesích jejich ruiny). Například tato nádrž na termální vodu.

Příroda si bere pomalu zpět to, co jí člověk vzal. Bývalé hotely se rozpadají.

Těsně před Kirishima Onsen se objevuje něco jako „sopečné pole“. Opět je vše provoněno.

Po proběhnutí hotelovým rezortem, tentokrát bez zastávky na občerstvení, jako každý rok udělám snímek u vodopádu Maruo.

Do dalšího postupného bodu, Kirishima Jingle (chrám Kirishima) to mám asi 15 km, většinou z kopce. Nohy jsou už po těch kilometrech cítit a navíc mi nějak nesedí jinak ověřená kombinace spodního prádla a stehenních návleků, takže cítím útok seriózního vlka.

Krátce obdivuji pěkný výhled až k moři, kterému vévodí sopka Sakurajima (u města Kagoshima).

Na druhé straně je vidět vrchol Takachiho, který jsem jednou zdolal.

U chrámu Kirishima si po delší době sedám, sním další sušenky a udělám fotku. Do cíle zbývá asi 30 kilometrů.

Na trase k jezeru Miike míjím záchytný „pond“ na lávu.

Konečně se dostávám k jezeru Miike, a i když jsem zastávku neplánoval, jsem dost unavený, takže se na minutku zastavím a dělám 2 fotky. Cítím, že bych měl doplnit tekutiny, ale další automat je až za pár kilometrů, takže zatnu zuby a pokračuji.

Přibíhám do Takaharu a vydávám se novým směrem zpět domů. Obracím se sebe ledově studenou kolu z automatu a odměnou je mi prudká bolest v boku, které se nemohu dlouho zbavit. Dokonce se musím několikrát zastavit a dost často tlačím pěstí do boku, abych mohl běžet. Asi jsem dal ledvinám teplotní šok. Tento stav není prvním případem, ale dříve jsem na spojitost mezi studeným pitím a bolestí v boku nezjistil. Takže pro příště musím pamatovat, že v přehřátém a unaveném stavu není náhlé vypití půl litru ledově studené tekutiny moc dobrým nápadem.

Závěrečných pár kilometrů není moc příjemných, ale daří se mi držet relativně dobré tempo, takže domů přibíhám kolem sedmé večer. Celkem 89 kilometrů jsem zvládl za 8 hodin a 18 minut při tempu 5:36 a pozitivním převýšením 1600 metrů. Trip splnil vše, co jsem očekával, byl to i velmi dobrý trénink na závod, který zde za měsíc poběžím (pokud mezitím nevybuchne některá z místních sopek). Jen ten vlk se nemusel zahryznout tak hluboko…

P.S. Originální fotky z mobilu byly bohužel “vyblité” (asi zamlžením objektivu při běhu), takže jsou obrázky silně zpracovány a nejsou nic moc…

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle