Den a noc v Jeseníkách – Rock Point Horská výzva 24h

Rock Point Horská výzva. 24 hodin na 8km okruhu s převýšením 600 m v Jeseníkách. Tak právě toto byl můj poslední závod převážně ultratrailové sezóny, na které se mi zároveň podařilo obsadit i osobně nejlepší (šesté) místo v celkovém pořadí.

Na závěr sezóny jsem se rozhodl pro 24hodinový ultratrail v Jesenických horách. Při svých dvou předchozích vystoupeních v terénu, v Japonsku a na Beskydské sedmičce, se mi bez zvláštního tréninku celkem dařilo, takže jsem byl plný očekávání, co se mnou udělá bezpochyby dosud nenáročnější závod v terénu, který jsem absolvoval.

Startovní listina byla relativně útlá, celkem asi 120 lidí. Ovšem délka závodu a profil trati slibovaly sadomasochistický zážitek. Vše se splnilo do posledního puntíku – tak se tedy vydejme na trať…

Tento závod je pro mne logisticky zatím nejjednodušší. Den předem dorazím do Jeseníku k mámě, přenocuji a v pohodě mohu vyjet asi 2 hodiny před závodem. Tedy, veze mne brácha a doprovází ho syn Patrik. Pod Ramzovou se vyskytuje problém – auto v příkopu. Pokud by se cesta neotevřela, bylo by po závodě, protože do Koutů se z Jeseníku jinak rozumně v časovém limitu dojet nedá. Naštěstí hasiči pracují rychle a tak po otevření jednoho pruhu a po projetí uzavřeným úsekem horské silnice (zákazem vjezdu) se asi hodinu a půl před začátkem dostáváme do Koutů. Prezentace je rychlá, připnu na gumu startovní číslo a spolu se svým doprovodem vysedávám. Půl hodiny před startem si přenáším bednu s materiálem do stanu v prostoru startu a cíle a můj doprovod se vydává domů – zbytečně by čekali. Na startu se setkávám s dvěma kolegy z 24hodinového psycho dobrodružství na pásech – Davidem Koribským a Dušanem Kopečným. Bohužel na nic delšího než pár minut rozhovoru čas není, je třeba připravit veškerou výbavu a taky psychiku.

Je 11:59 a začíná odpočítávání. Je to takové „civilní“, celý dav se vydává do pohybu tak nějak nezúčastněně. Nemám žádnou strategii, jen pamatuji na to, že nesmím přepálit začátek, abych v noci nezemřel. Startuji z půli pole, ale v počátečním rovinatém a mírně stoupajícím terénu se dostávám dopředu. Pořád ještě nevím, co od toho čekat. První vlaštovka přichází s prvním stoupáním – je to prudké a rychlé. Hole se hodí a nasazuji tempo. Celkem rychle se zadýchávám, ale první stoupák by měl být cca 2 km, takže to ignoruji. Počasí je dobré, neprší, nesněží, nefouká (toho všeho si později všichni užijí až dost). Po prvním stoupání a asi 400 metrech přesunu po vrstevnici se dostávám pod černou sjezdovku. Výstup je brutální, nic takového jsem ještě neviděl. Funím jako parní stroj a začínám přemýšlet o tom, kolikrát se do takového kopce přinutím lézt. Po krátkém asfaltu a výběhu probíhám okolo větrníků a poté dolů pěkným terénem k občerstvovačce. Pověsti nelhaly, jsou tam dobré koláčky – dávám si jeden, zapiju to, do ruky vezmu rohlík a vydávám se na seběh.

Trasa dolů je opět výstavní. Po první relativně normální sekci následuje několik padáků, které jistě později důsledně ověří moje stehenní svaly. Pamatuji na techniku seběhu, kterou jsem pracně natrénoval na Kopečku, abych si předčasně neodrovnal nohy. Do cíle prvního kola dobíhám v relativně dobrém stavu za 57 minut, pouhých pár minut za prvními. Na občerstvovačce opět doplňuji tekutiny, koláček, salám a rohlík do ruky a vzhůru do druhého kola.

Druhé a třetí kolo probíhá dobře. Nahoru to jde, dolů díky pečlivému hlídání techniky nohy zatím nebolí. Druhé kolo za 1:02 a třetí za 1:09 jsou slibné. Během čtvrtého kola však přichází potíže – zdá se, že jsem to trochu přepálil. Najednou mi to do kopce nejde, tepovka letí na 170 a jsem slitý jako prase. Se zatnutými zuby vylezu černou sjezdovku, naliju do sebe kofeinový šot a gel a během pomalé chůze čekám, než začnou působit. Kolem větrníků cítím příchod energie, dávám se do běhu a na občerstvovačce se řádně naperu salámem, rohlíkem a čajem. Seběh už je v pořádku a čtvrté kolo je nakonec za 1:20.

Cítím, že na kola kolem 1:05 nemám natrénováno a tak si ordinuji tempo na cca 1:30. To se mi celkem daří dodržovat. Na konci pátého kola mám první kratší přestávku (cca 5 minut) na údržbu těla. Zatím si nesedám, to přijde na řadu až během noci. Sem tam ve výbězích začínám cítit náběh ke křečím, takže dávám magnezko. Počasí se mírně kazí, začíná foukat. Zatím jsem se vysokém tempu, potím se, takže zima není.

Pomalu se začíná stmívat. Nasazuji čelovku a těším se na to, co přinese noc. Přece jen, takhle v horách v noci jsem ještě neběhal. Sedmé (1:33), osmé (1:28) a deváté (1:35) kolo jsou tvrdou prací. Na rozdíl od předchozích závodů mi potíže dělají zejména výstupy, kde to je na krev. Během desátého a jedenáctého kola se v noci střídá hvězdná obloha s občasným deštěm. Sem tam spadne i sněhová vločka. Terén začíná být dost obtížný a navíc těžknou nohy. Na občerstvovačkách se hojně napájím horkým čajem a kupodivu i jídlo mi jede. Koláčky ale postupně střídám za salám.

Stále jedu kolo pod dvě hodiny, i když během 12. je to jen o minutu. Začíná pěkně chumelit a je mi zima. 12. kolo nahoru je práce. Dolů kupodivu stále běžím, i když s určitými potížemi. Je už světlo, ale pomáhá to málo. Spánek mě zatím nepřemáhá, ale bohužel mne to začíná nutit na záchod. Na konci 12. kola proto strávím dobrou čtvrthodinku na vyhřátém záchodě a upřímně řečeno, nahoru se mi už moc nechce. Venku padají trakaře, je zima. Silou vůle se donutím a vydávám se do 13. kola. V úvodním stoupání jdu „rozvážně“, rychleji to nejde. Černá sjezdovka nahoru je nyní tak těžká, že začínám hlasitě nadávat. Tam, kde jsem běžel, už jen jdu. Na horní občerstvovačce už dávám jen čaj a odevzdaně začínám krokem klesat. Je příšerná zima a i přesto mi to dolů trvá skoro hodinu. 13. kolo dávám za 2:51 a znovu se musím vydat na záchod.

Mám ještě tři hodiny, ale při pohledu na výkon z předchozího kola váhám, zda se mám pokoušet o další. Bohužel nemám žádné zprávy o svém pořadí. Poslední byly po 4. kole, kde jsem byl na 4. místě, ale mám podezření, že jsem hodně klesl, protože mě předběhlo plno lidí. Nakonec se v teple toalety rozhoduji, že mrznout už nebudu, převlékám se a vydávám se do odpočívárny.

Závod tedy pro mne končí po 21. hodinách dřiny. Ještě vůbec nevím, jak na tom jsem. Za hodinu doráží rodinka, nasedám do auta a za další necelou hodinu jsem už ve sprše a posteli.

Nakonec je z toho 6. místo celkově, což je letošní nejlepší umístění, i když tento výsledek bych zařadil až za Ultrabalaton a B7. Bohužel se později ukazuje, že jediné další kolo by znamenalo postup na 4. příčku – říkám si, dát si tak další kofein, trochu odpočinout a mohlo se to povést. Ale na kdyby se nehraje a s 6. místem je spokojenost. 13 kol s převýšením více než 8000 m není k zahození.

Celkově považuji tuto akci za úspěch. Mohlo to být trochu lepší, ale kdy nemůže? Je to asi na další dobu poslední trail, protože příští rok mne čeká Ultrabalaton a Spartathlon (snad se povede registrace). Taky pravděpodobně vynechám japonský trail, protože přemýšlím, že bych si dal po letech pobytů v Japonsku v létě od Dálného Východu přestávku. Na příští rok mi tak z trailů zůstane snad jen B7.

Po krátkém odpočinku jsem opět v plném tréninku, i když v tak nepříznivém počasí a při vědomí, že další podnik je až za půl roku, se motivace ke kvalitnímu tréninku nehledá snadno.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle