Beskydská sedmička: očistec s dobrým koncem
Beskydská sedmička. Ultratrail dvojic, 95 km z Třince do Frenštátu přes celé Beskydy. Pozitivní převýšení 5500 m. Tato závodní sezóna je pro mne netypická. Jeden ultramaraton na silnici (Ultrabalaton) a tři ultratraily. Druhým z nich byla právě B7 a i tentokrát mi tato účast přinesla dobrý výsledek.
Letos odpískaný Spartathlon jsem vyměnil za Beskydskou sedmičku a RockPoint horskou výzvu 24 h. Můj nejdelší ultratrailový závodní zážitek měřil 63 km a převýšením 3000 m. B7 a její náročnost pro mne byla velkou neznámou. Navíc, pár dní před závodem se zranil spoluběžec David Koribský, takže přibyly starosti s hledáním náhrady. Naštěstí zafungoval Internet a podařilo se mi sehnat partnera do týmu takových kvalit, že s klidným vědomím mohu prohlásit, že (pofidérní) náhradou jsem byl já – mým kolegou se stal Patrik Chýlek, který na loňské B7 obsadil 7. místo celkově a 3. místo v kategorii. Samozřejmě získat takového partnera je krásné, ale rovněž velmi zavazující, když je jasné, že se stanete slabším článkem týmu.
Rovněž návrat z Japonska byl hektický. Po řadě hodin strávených čekáním na náhradu za pokažený Airbus A380 v Dubaji jsme se vrátili až ve čtvrtek noci, takže na samotnou přípravu byl k dispozici jeden den. Ale zpět k závodu…
Je pátek, 2. září. B7 začíná v 10 večer a já ráno vstávám poněkud později, abych trochu nahradil spánkový deficit z předchozích dní a cestování. Navíc se musím po 3 měsících v Japonsku podívat do své kanceláře. Vše zvládám a ve dvě odpoledne do sebe začínám ládovat těstoviny, které jsem si „objednal“ u ženy. Pak už jen nákup a po čtvrté jsem připraven k odjezdu. Ještě jednou zkontroluji úplnost připravené výbavy a poté se vydávám směr Tichá. Můj spoluběžec, Patrik, bydlí jen pár kilometrů od cílové pásky, a proto je schopen zajistit nadstandardní servis. Dosud jsme komunikovali jen přes Internet a nikdy jsme se neviděli. Jsem v očekávání – přece jen nás čeká náročný závod, který je náročný fyzicky, ale stejně tak, nebo možná ještě více, mentálně.
Na místo dojíždím něco před šestou. Takže konečně se potkáváme. Patrik rozhodně nezklamal – je o půl hlavy vyšší a postavou poněkud mohutnější než já. Nedávám to na sobě znát, ale začínám mít mírné obavy, jak budu tak zkušenému trailistovi stačit. Nicméně, na seznámení a předzávodní domluvu není zase tolik času, takže své pochyby hážu za hlavu. Navíc, Patrik a jeho rodina jsou velmi příjemní, takže si za chvíli připadám, jako bychom se znali už dlouho.
Jako rozhodně méně zkušený trailista se na stanovení taktiky plně spoléhám na svého kolegu. Trochu naivně se ptám, jestli se kopce běží nebo jdou – jsem ubezpečen, že rozhodně jdou. Co se týče ambicí, jsem zcela mimo, protože jsem bez zkušeností. Patrik chce po předchozích účastech pokořit metu 13 hodin. Neříkám ani ano, ani ne. Uvidíme. Před odjezdem na start do Třince se ještě musíme zaregistrovat ve Frenštátu, což je rychlovka. Čas běží velmi rychle a po půl osmé večer se začínáme oba soukat do závodní výbavy. Tedy soukám se já, protože moje výbava je přece jen trochu obsáhlejší. Protože se jedná o týmový závod, nehodlám připustit svým střevům, aby činila problémy, a proto vše jistím pilulkou Imodia. Po nezbytném promazání a oblečení všech kompresních prvků jsem po osmé večer připraven k odjezdu. Nervozita stoupá, ale snažím se zachovat klid. Po rozloučení nasedáme do auta, které řídí známý Patrika, a za hodinku přijíždíme do Třince.
Všude jsou davy. Sice vím, že se má start dostavit asi 3000 lidí, ale přece jen, taková masa mne překvapila. Ještě chvilku postojíme a vydáváme se na start. Patrik navrhuje procpat se na začátek startovního pole zezadu, ale já volím jiný způsob – zepředu a hned do první nebo druhé řady. Pořadatelé asi moc nadšení nejsou, ale nikdo nic nenamítá. Do startu zbývá asi 10 minut, začínám stepovat. Jsme mezi adepty na vítězství a přední místa, připadám si tak trochu navíc. Pak už nastává odpočítávání.
Konečně se vydáváme na trať. Na začátek je taktika jasná. Pod první kopec je to asi 5 km a je třeba nasadit dostatečné tempo, abychom se neztratili v davu, který by nás potom brzdil, protože v kopci se moc předbíhat nedá. Rozbíháme to tempem 5 min/km a skutečně se držíme v popředí. První rovinatá část uběhne velmi rychle. Před kopcem roztáhnu hůlky a vydáváme se strmě nahoru na první vrchol, Javorový. Po pár metrech si uvědomuji, jak hloupý byl můj dotaz, jestli se do kopce běží. Do tohoto kopce se běžet nedá. Je to padák jako prase. Postupně si zvykám na hůlky a držím krok s Patrikem. Jak jsem se na rovinatém asfaltu na začátku nezadýchal, tak tady je to trochu jiné. Začínám funět, ale nuceně dech zklidním. Převýšení 600 m na 3,5 kilometrech zvládáme za 1:06. Cítím se dobře, ale začínám tušit, co mne čeká. Následují asi 4 km seběhu do Řeky. Zde se už začíná projevovat největší rozdíl mezi námi – a to je technika. S čelovkou mám z terénu velký respekt. Jsem nejistý a zaostávám. Dalo se to čekat, ale štve mě to.
Dalším výstupem je Ropice – jediné místo, kde se běží nahoru a zase stejnou cestou dolů. Je to celkem krátká sekce, terén je ucházející, takže to celkem zvládám. Patrik mne nechává běžet vepředu, ať si určím vlastní tempo. Určitě se za mnou trápí, ale rychleji mi to nejde. Seběh do Morávky je velmi dlouhý a začíná prověřovat moje stehna. Dostáváme se tam za 2,5 hodiny na 14. místě.
Z Morávky nás čeká Travný a dalších 750 výškových metrů. Je to zase krpál, ale už jsem se zapracoval a začínám mít pocit, že na tomto závodu se mi to bude líbit spíše do kopce než z kopce (to se mi později dokonale potvrdí). Makáme nahoru, střídáme se. Nikdo nás nepředbíhá, ale ani my si nepolepšujeme. Po 1:10 tvrdé práce jsme na vrcholu Travného. Stále 14. místo, celkem jsme na trati 3:43. Snažím se dodržovat pitný režim a postupně začínám i jíst. Zahajujeme sestup, který je v terénu, bolí, a opět zaostávám kvůli technice, ale za 30 minut jsme už dole na občerstvovačce v Krásné. Bolí mne stehna, ale očekávám, že se to spraví při dalším výstupu, kterým je Lysá hora. Zatím jsem neměl větší krizi, ale to se velmi rychle změní.
Dosud jsme na každé občerstvovačce, které jsou vždy dole pod kopcem, nestrávili mnoho času. Doléval jsem CamelBag a snažil se jíst, co to dalo. Na Lysou je to asi 7 km s převýšením 830 m. Po pomalém nástupu následuje výstup prosekem rovně za nosem. Není to zase až tak prudké, ale znenadále přichází krize. Máme za sebou asi 36 km, pouhé 3 kopce a mě to přestává šlapat. Patrik je daleko přede mnou, ale to stejně nehraje roli. I když je to týmový závod, s krizí si musím poradit sám. Když to skutečně nejde, použiji nouzový plán. Zastavím a nadopuji se řádnou dávkou kofeinu. Vím, že působit začne až za chvíli, takže se opět vydávám do pomalé chůze a zarputile šplhám. Navíc si všímám, že mi začíná tmavnout moč. To je neklamné znamení, že málo piji a jím a že si tělo začíná brát energii ze svalů. To je nebezpečné pro ledviny, jak už znám ze Spartathlonu. Proto do sebe urychleně nalévám co nejvíce tekutin a tlačím jídlo. Je hluboká noc, jsem úplně propocený a v trisuitu bez trička a jen s návleky na pažích je mi zima. Je tady závěr proseku a objevuje se vrchol Lysé. Zároveň začíná působit kofein. S oddechnutím nasazuji vyšší rychlostní stupeň a na vrchol už docházím společně s Patrikem. Opět se cítím dobře. Už se těším, až seběhneme do Ostravice, kde nás bude čekat support v osobě Patrikovy manželky. A opravdu, je tam – v kufru má láhev Pepsi, která mi ohromně bodne. Doplňuji také jídlo v CamelBagu a na občerstvovačce se nacpu melounem.
Před výstupem na pětku, Smrk jsem plný sil. A skutečně, výstup na Smrk, asi 6 km s převýšením 850 m úplně vylétnu. Patrik poznamená něco v tom smyslu, že mi bouchly saze. I následný seběh na Čeladnou je v pořádku, i když s odpovídajícím stylem by to bývalo bylo mnohem lepší. Na Čeladné se opět řádně občerstvujeme. Máme za sebou 8:40 závodu a posunuli jsme se na 12. místo.
Čeká nás výstup na Čertův mlýn po žluté. Podle informací je to prudká chuťovka. Skutečně, něco takového jsem ještě při závodě nezažil, a to ani při japonském trailu. Nekonečný, neskutečně prudký výšlap. V nohách více než 65 km. Je to na krev. Navíc mne začíná zlobit levé stehno. Vypadá to na křeče. Rychle polknu magnezium a snažím se levou nohu šetřit, co to jde. Daří se mi bolest držet pod kontrolou a tak se na vrchol dostáváme ve stejném pořadí. Při seběhu na Pustevny ale cítím, že toho začínám mít dost. Přece jen, 70 km v takovém terénu je něco jiného než na silnici. Na Pustevny se dostávám v celkem zbědovaném stavu. Patrik je držák, celou dobu je v pohodě a únavu na sobě nedává znát. Na Pustevnách uvítám čepovanou kofolu, ovoce a hlavně chleba se škvarkovou pomazánkou. I když hlad nemám, tlačím chleba, co to jde. Potom se vydávám před Patrikem sám na sestup. Dolů jsem vždy pomalejší, takže si Patrik může užít pár extra chvil odpočinku. Následující sestup v terénu na Ráztoku je pro mne očistcem. Stehna bolí, dolů mi to vůbec nejde. Nicméně, jakmile narazíme na asfalt, vše se radikálně mění. Potvrzuji si, že mým hlavním „povoláním“ je ultramaraton na silnici. Pookřeji a dalších pár kilometrů na asfaltu je úlevou. Je to jasné, na asfaltu jsem o trochu lepší já, zatímco v terénu je pro mne nedostižný Patrik (i když ve výstupech nezaostávám). Škoda, že asfaltu není více, mohli bychom být trochu více vepředu. Na Ráztoku docházíme v čase 11:02, stále na 12. místě.
Dalším a předposledním vrcholem je Radhošť. Po asfaltovém začátku se opět vydáváme do terénu, z něhož se vyklube dlouhý obtížný výstup, kterým překonám převýšení 550 m. Usilovně šlapeme, já se snažím být vepředu a celkem se mi to daří. Kousek před Radhoští se připojujeme na „magistrálu“ mezi Pustevnami a Radhoští a tam se uvádíme do běhu. Bolest ve stehnech a náběh na křeče se postupem času změnily v tupou bolest a to je dobře. Čeká nás sestup na Pindulu a poté poslední horská zkouška, Velký Javorník. Jako při téměř každém seběhu se trápím, ale mám už prázdnou hlavu, takže to není tak hrozné. Patrik si v klidu kluše jako první, já cupitám, a snažím se držet. Na Pindule nás bude opět čekat support a celkem se těším. Na Pindulu se dostáváme v čase 12:36 na již tradičním 12. místě. Mám už plné zuby jonťáku, a proto ho na občerstvovačce vylévám a místo něj do CamelBagu čepuji studenou kofolu. Navíc do sebe naliju další litr kofoly. Patrikova manželka mi kromě toho pomůže změnit chuť Birelem, takže jsme oba připraveni na závěr závodu.
Na Velký Javorník to není zas takový výšlap. Je tam i pár asfaltových a rovinatých sekcí, kde si to užívám. Je paradoxní, že s blížícím se koncem závodu jako by mi přibývaly síly. Samozřejmě, nohy bolí, ale jinak je to dobré. Patrik mne před závodem varoval, že trpí na křeče, ale zatím se v tomto smyslu nic zásadního neobjevilo. Poslední kopec je však trochu jiný. Začínají ho brát vnitřky stehen, takže se musí šetřit. Okolo nás však soupeři nejsou, takže je to v pohodě. Jsme tým, jednou jsem dole já, jednou Patrik. K sestupu z Velkého Javorníku do cíle volím pomalé tempo, hlavně proto, že z kopce je to fakt hrůza. Pár kilometrů před cílem se kolem nás přeženou jedni soupeři, ale nemá to smysl řešit. Máme v nohách více než 90 kilometrů a sprintovat ani jeden z nás nemůže. Blížíme se do města a začínáme se usmívat. Oproti plánovanému pokoření 13hodinové mety máme více než hodinu zpoždění, ale vzhledem k okolnostem se tím (alespoň tedy já) netrápím. Myslíme si, že jsme na celkovém 13. místě, ale později zjistíme, že před námi čipoval tým, kde jeden člen vzdal, a proto byl později diskvalifikován.
Konečně se před námi objevuje náměstí. Oproti původnímu plánu v klidu dojít posledních pár desítek metrů nakonec dorazíme do cíle během (a to bylo dobře, protože shodou okolností náš doběh snímala v přímém přenosu Česká televize ve zprávách o 12.). No a samozřejmě následuje podání rukou, objetí a poslední výstup na cílovou plošinu. V cíli jsme se ocitli za 14 hodin, 17 minut a 26 sekund usilovné práce. K mému překvapení mne v cíli čeká Petr Faldyna (můj support na Ultrabalatonu) a Tomáš Ražný, se kterým (a i dalšími) jsme před lety putovali Beskydy, i když na horském kole.
Nálada po doběhu je veselá. S celkovým 12. místem a 8. místem v kategorii v kategorii jsem spokojen. Možná, že to mohlo být lepší, ale zůstávám při zemi. Koneckonců, na trati je ještě více než 2500 lidí.
Sedám na chvíli s kámoši, vysvlékám kompresi a boty s ponožkami. Naliju do sebe 2 piva a cítím se skvěle. Poté se přidávám k Patrikovi a jeho rodině – přece jen, byl to on, kdo mne dotáhl k tak dobrému výsledku. Chvíli ještě posedíme a poté se vratkým krokem vydáváme k autu směrem k Patrikovu domovu.
Není třeba zdůrazňovat, jak slastná je po takové práci sprcha. Během pár minut se proměním se smradlavého monstra v nového člověka. Mezitím Patrikova manželka připravuje oběd, na který mám po všech sladkých věcech zkonzumovaných během závodu velkou chuť. Vše s chutí spořádám a všichni společně chvíli spočineme. Nechci moc zdržovat, takže brzy se rozloučím, poděkuji za vynikající závod a servis a vydávám se autem domů. Po cestě ještě na benzince hodím půlhodinový spánek, který poté doma doplním o slastný celonoční, ničím nerušený spánek.
Závěrem: Tento závod pro mne byl zcela novou zkušeností. Díky sportovnímu výkonu Patrika a pomoci jeho ženy to byla zkušenost velmi pozitivní, navíc korunovaná (pro mne) velmi lichotivým umístěním. Za vše jim patří velký dík. Doufám, že to nebyla moje poslední účast na tomto závodu, a pokud bych si mohl vybrat, zkusil bych se stejným spoluběžcem pokořit tu nedosaženou metu 13 hodin.
Galerie
