Okolo pohoří Kirishima
Jako každý rok si i letos nemohu nechat ujít výstup na nejvyšší horu sopečného pohoří Kirishima, Karakuni Dake (1700 m). Vzhledem k tomu, že na náhorní plošinu Ebino Kougen, která je nástupním bodem pro výstup, jsem už letos několikrát běžel (včetně závodu), rozhodl jsem se pro delší trasu, při které oběhnu větší část celého pohoří. Výstup nahoru jsem měl naplánován jako třešničku v případě dobrého počasí.
Stejně jako u výletu do Aye vybíhám i tentokrát později, než bych chtěl. Trasa by měla mít asi 95 km a vzhledem k pomalému výstupu na vrchol Karakuni bych ji chtěl zvládnout do 11 hodin.
Vydávám se známou cestou přes Takaharu a poté nahoru k sopečnému jezeru Miike, kde si dávám přestávku na občerstvení a pořízení pár fotek.
Dalším bodem v itineráři je svatyně Kirishima Jingu – dovnitř se nechystám, přece jen můj trisuit Atex není tím pravým oblečením pro vstup. Návštěvu proto omezím na občerstvení, kratší rozhovor s cyklisty (kterých je tu celkem dost) a pořízení pár fotografií u vchodu do areálu.
Dalším postupným cílem je rezort vulkanických lázní Kirishima Onsen, do kterého to je 15 km vytrvalého stoupání. Cesta vede horami, sem tam se otevře pěkný výhled.
Podle předpovědi počasí má být dnes horko s teplotami kolem 38 stupňů. A předpověď se plní do puntíku. Je obrovské horko, a to i ve stínu. Od jezera Kirishima Jingu si musím vystačit se svým CamelBakem, protože v tomto úseku nejsou k dispozici nápojové automaty. Když se blížím k lázním, CamelBak už mám prázdný, ale i tak si nenechám ujít pohled na vodopády Maruo Taki.
Po pár stovkách metrů si u vchodu do lázní koupím pití, vytáhnu jídlo a poprvé (po 50 km) usednu. Jsem celkem unavený a to mi zbývá ještě více než 40 km včetně výstupu. Přestávka nepřekročí 10 minut, nahazuji na záda batoh a zahajuji výstup na náhorní plošinu Ebino Kougen. Cesta je velmi příkrá a občas přecházím do kroku, protože rozdíl mezi během a chůzí není při tomto sklonu moc znát. Kolem cesty pozoruji vyvěrající oxid siřičitý, který mi připomíná, že se pohybuji v činném sopečném pohoří.
Po úmorných 15 kilometrech dobíhám pod Karakuni Dake. Počasí je stále dobré (to znamená, že vrchol není zahalen do mraků), takže dávám zelenou výstupu.
Napojím se, na záchodě si důkladně ochladím hlavu a krk a rychlým krokem zahajuji výstup. Při výstupu mohu zapomenout na to, že bych běžel. Kromě toho, že je to pěkný stoupák, je to šplhání mezi kameny, kořeny a stromy, protože turistické stezky dle našeho chápání v Japonsku většinou nejsou.
Výstup mi zabere 45 minut. Na vrchol docházím zrovna, když se přihánějí mraky. Rychle udělám pár fotek a zahajuji sestup.
Po náročném sestupu doplním zásoby.
Zbývá mi asi 30 km do cíle, z toho asi 10 km celkem příkrého seběhu. Nebe se zatáhlo a v dálce hřmí. Tak doufám, že se nestrhne bouřka, protože cesta zpět vede v otevřené krajině. Pomalu se na mě začíná projevovat obrovské horko. Mám pořád větší nutkání k pití, ačkoli vím, že to nepotřebuji, a navíc začínám být nafouklý – přece jen jsem odhadem do sebe za dnešek nalil asi 7 litrů vody. Zvlněnou krajinou se blížím ke Kobayashi. Netrpělivě vyhlížím známá místa, ze kterých je to jen pár kilometrů domů.
Po celkem 11 hodinách se kolem šesté večerní vracím domů. V nohách mám 95 km a čistě jsem během strávil 10:06 h. To dává průměrné tempo 6:23 / km, ale je v tom započítán i velmi pomalý výstup a sestup z Karakuni, takže reálné tempo se pohybovalo kolem 6:00 / km. To vzhledem k podmínkám není špatný výkon.
Nejsem si jistý, zda ve zbývajících 2 týdnech pohybu v Kobayashi budu mít čas na další dlouhou trasu. Pokud ne, byl tento výlet dobrým vyvrcholením letního tréninkového kempu.
Galerie
