Nepřízeň osudu zlomena – finisherem na Ultrabalatonu 2016

Ultrabalaton. Jedno kolečko kolem Balatonu. 221 km, limit 32 hodin. Po loňských neúspěších na hlavních akcích sezóny, tj. na Spartathlonu a Ultrabalatonu, jsem cítil, že přichází zásadní okamžik rozhodnutí, zda na skutečné ultra moje tělo má či nikoli.

Prolog

Bez dílčích úspěchů minulý rok nebyl (český rekord v 24hodinovce na páse, 20. místo na ultratrailu v Japonsku), ale tyto výsledky mne nemohly uspokojit. Není překvapením, že po těchto zkušenostech jsem byl na pochybách. Nicméně, odmítaje se vzdát, vrhl jsem se hned týden po návratu z Řecka do usilovného tréninku, tentokrát nikoli hurá stylem, ale po předchozích úvahách. Rozhodl jsem se zcela vypustit všechny disciplíny nesouvisející s během, tj. úplně jsem rezignoval na plavání i kolo. To byla zásadní změna, která mi ve výsledku umožnila navýšit tréninkové objemy běhu téměř na dvojnásobek. Vyzbrojen tímto poctivým a usilovným půlročním tréninkem jsem se posledního květnového víkendu vydal zkusit štěstí na maďarský Ultrabalaton.

Tentokrát ne sám

Po třech letech opuštěného boje během ultramaratonů jsem se tentokrát rozhodl vzít s sebou svého kamaráda Petra Faldynu, který mi přinesl štěstí už v roce 2012 na norském triatlonovém dobrodružství Norseman Xtreme Triathlon. Jsa si vědom Petrových kvalit, tj. kladnému přístupu ke sportu, vytrvalosti a odpovědnosti, s níž přistupuje k věcem, jsem doufal, že to bude právě on, kdo mne „dokope“ až do cíle, když už jsem to v předchozích letech nezvládl sám. Jak se později ukázalo, nejen, že mé očekávání splnil, ale značně překonal.

Opouštíme domov

S Petrem jsme domluveni na relativně brzký ranní odjezd z Olomouce. Z Ostravy mu to trvá asi hodinku a těsně po sedmé ranní už sedí u nás doma u stolu se snídaní. Všímám si, že je z nás přece jen cítit určité napětí z toho, co nás společně čeká o víkendu. Těsně před půl osmou opouštíme domov a v klidu se suneme směrem Brno, Bratislava a Maďarsko. Za Bratislavou si smlsneme venku u benzinky na koláči, který upekla moje žena a při tom vyprázdníme celou šlehačku. Dobrý začátek, pomyslím si, příjem cukrů by tady byl… Nicméně, kaloriemi se nestresuji, protože před ultra pravidelně a cíleně přibírám 3-4 kilogramy, které potom během závodu pálím. Mám tak naučené tělo.

Cesta v Maďarsku po odbočení z dálnice probíhá klidně za tónů kapely Morčata na útěku, která je mimochodem pěkně sprostá. Ale přijde mi, že k nadcházející události se to tak nějak hodí. Máme trochu náskok oproti plánu, takže se rozhodujeme, že nejdříve uděláme registraci k závodu, poté check-in v hotelu a nakonec pojedeme do Siofoku, kde se Petr nají (protože já mám z domu od manželky kotel těstovin).

Při příjezdu na místo činu tj. do kempu Aliga, se nám podaří urvat perfektní flek k zaparkování hned u vjezdu. Jdeme dolů, vyzvedáváme čip, startovní číslo (místo české vlajky ze mne udělali Maďara – ještě, že měl Petr s sebou pár českých vlajek, kterými jsme maďarskou překryli) a další věci – samozřejmě se mi v autě podařilo zapomenout své dropbagy, které chci doručit na hlavní kontrolní body, takže nás čeká ještě jednou výstup, sestup a znovu výstup na parkoviště. Při vybalování dropbagů mne najednou někdo osloví – je to Slavo Ružek a jeho žena Katka. Jsem velmi potěšen, mimo jiné také proto, že díky Katce jsem na Spartathlonu neskončil díky její pomoci už na 140., ale na 190. kilometru. Pokecáme, sejdeme dolů a necháme u pořadatelů dropbagy k rozvozu. Tak, a je to – zítra skutečně poběžím.

Check-in v hotelu proběhne rychle – pokoj je nádherný, levný a mimořádně velký. Až mi je líto, že tak budeme jen jednu noc. Částečně vybalíme, já sním svůj kotel těstovin a už se společně vydáváme do Siofoku na oběd do restaurace, kde jsem se najedl dobře minulý rok se svojí rodinkou. S překvapením však zjišťuji, že místo restaurace je jen staveniště dvou hotelů, a po další dvou neúspěšných pokusech v jiných restauracích se vydáváme do Tesca na nákup snídaně a poté Petr dává přednost McDonaldovi. Jakmile je dojedeno, rychle spěcháme do hotelu, abychom stihli přípravu a hlavně vypít těch 8 piv, které se už chladí v ledničce (nakonec jich dáme jen 6).

V osm večer mám již v sobě dva kousky, veškerá „aparatura“ na příští den je připravena na zemi, takže již nezbývá, než otevřít poslední kus. Po deváté se ukládáme ke spánku, ale usínáme asi po 30 minutách hraní s mobily. Budík mám nastaven na 3:30, takže je to tak akorát, abych se prospal.

Jde se na to

Zvoní budík, je 3:30 ráno. Petr má ještě čas, vstává v 4:30. Jako vždy pádím na toaletu, což je jeden z nejdůležitějších úkolů dne. Následuje sprcha, rychlé pozření dvou šátečků a zapití jonťákem. Dalším krokem je zatejpování achilovek. Letošní gear zahrnuje kompresní návleky na lýtka a stehna, triatlonovou kombinézu, na kterou jsem zvyklý (i když tato je úplně nová, navržená ve spolupráci s Atexem), ledvinka a kšiltovka s ochranou krku. Do všeho se postupně nasoukám a jsem ready. Mezitím vyleze Petr, zabalí si svůj bágl a v 4:45 se vydáváme směrem ke startu. Cesta a zaparkování probíhá v klidu, takže po 5 ranní už jsme na startu.

Nervozita je zřejmá, pár minut před startem se vydávám na startovní čáru, kde se dávám do řeči se Slavem.

Ani se nenadějeme, a v 5:30 (no, asi o dvě minutky později) se celé pole ultraběžců dává do pohybu.

Petra nechávám na startu, aby se nasnídal a připravil kolo, které bude jeho věrným nástrojem dalších cca 30 hodin. V plánu je, že mne dožene pokud možno před značkou maratonu.

Prvním úkolem je zdolat kopec z kempu, a to vše samozřejmě všem daří. Po pár stovkách metrů už odbočujeme na cyklostezku a kroutíme si to uličkami mezi chatami a zahrádkami. Jsem rozhodnutý běžet na pocit, takže tempo neřeším a snažím se nedívat na hodinky. Kolem mne se valí masa běžců, ale za pár minut se dávám dohromady se Slavem a ve družném rozhovoru pokračujeme v běhu asi 10 km, dokud si neodskočí. Pak už pokračuji sám.

Počasí je zatím milosrdné. Během dne má být peklo, ale ráno se po obloze honí mraky, takže asi až do deváté do jde. Petr mne dohání na kole přibližně po 25 km. Trochu mu to trvalo, protože cyklostezky, po kterých vede větší část závodu, jsou velmi úzké a špatně se předjíždí masa běžců a doprovodu na kolech. Jsem čerstvý, nic nebolí a jsem příznivě naladěn do dalšího průběhu. Kilometry plynou a sem tam už začíná prosvítat sluníčko. Na metu 43 km se dostávám za 3:53, trochu pomaleji, než při zkušebním běhu do Jeseníku, ale vzhledem k tomu, že celková vzdálenost je dvojnásobná, tak je to dobrý začátek.

Po další porci kilometrů pomalu začíná přituhovat. Vylezlo slunce, začíná pražit a nikde není ani náznak stínu. Po cestě míjíme několik mrtvých, celkem velkých hadů – asi jim taky vadilo to vedro. Postupně se začínáme odklánět od pobřeží a vydáváme se do okolních vrchů. Pro Petra končí období nudy, protože nastávající brutální vedro bude vyžadovat intenzivní podporu. Sem tam se kolem nebo proti nám prožene policie na motorkách – jednou něco Petrovi říkají, ale po odpovědi „I do not understand“ toho nechají.

Mám v nohách asi 65 km a 6 hodin, nic mne sice nebolí, ale vedro si začíná vybírat svoji daň. Po pár kilometrech do stálého kopce přichází obrovská krize. Najednou jsem úplně bez energie. Před sebou mám 150 km a mám sto chutí se na to vyprdnout. I když se tvrdohlavě posunuji vpřed, vím, že takto to nepůjde dále moc dlouho.

Nasazuji tedy osvědčený japonský jonťák OS-1, dávám kofeinovou bombu a po pár svlaženích studenou vodou z místních studní cítím, že je to mnohem lepší. Rozebíhám rychlejší tempo rozhodnutý pokračovat zvýšeným úsilím, dokud to půjde. Na 78. kilometru po 7 hodinách a 40 minutách mám první jídlo a jedna dobrá duše mi věnuje ledově studenou kolu, která mě staví na nohy.

Vedro je obrovské. Na silnici se začíná roztékat asfalt. To není příměr, skutečně, nekvalitní asfalt se topí tak, že při průjezdu automobilů se rozstřikuje jako tající sníh. Zdá se však, že si moje tělo už zvyklo.

Na občerstvovačkách pijeme ovocné pivo a většinou kolu. Kolem 90. kilometru předbíhám Petra Válka – má problém s puchýři a zdá se, že mu to aktuálně moc nejde. Nicméně jede zarputile dál. Konečně přichází mez 100 km. Čas je stále výborný, něco málo přes 10 hodin, to je v tomto vedru lepší, než jsem mohl doufat.

Zanedlouho poté se objevuje vinařství Varga, kde se budu moci najíst a trochu se na pár minut zchladit ve vinných sklepech, kterými se probíhá. Skutečně, 7 stupňů působí blahodárně a naplněn energií ze snědených těstovin bez většího váhání chvátám dále.

Další očekávanou metou je velký checkpoint na 128 km.

Mezitím probíhám menším checkpointem, kde si řada běžců nechává dávat masáž, ale jsa poučen zkušenostmi ze Spartathlonu si tuto příležitost nechávám ujít. Nechci zbytečně ztrácet čas něčím, co mi stejně nepomáhá.

Konečně přichází 128. km (13 hodin 30 minut běhu) a toužebně očekávané jídlo. Dávám chutné těstoviny – jím pomalu a opatrně, abych je hned navrátil zpět. Na trávu si raději nesedám, protože bych asi měl potíže vstát, a proto raději usedám na lavičku vedle dvou dam – smrdím asi jako kanec, tak že předem omlouvám. Petr i nechal na tento checkpoint poslat pivo – s chutí usrkávám z plechovky, i když je obsah úplně teplý. Zanedlouho vstávám a vydávám se vstříc dalšímu hlavnímu checkpoint, který je na 143. km.

Pomalu začíná padat tma a oba se připravujeme na noční část závodu. Vzhledem k rostoucí únavě je jasné, že to bude rozhodující část závodu. Stejné to bylo i minulý rok, kdy jsem zhasl právě během noci na 170. km.

Teplota klesá na přijatelných 20 stupňů. Téměř celý den běžím s rozepnutou kombinézou a pokračuji v tom i během noci. Na 143. km (15 hodin 30 minut běhu) si s Petrem dáváme společně polévku a trochu odpočíváme na venkovní zahrádce restaurace. Sezení mi však připadá kontraproduktivní, takže nechávám Petra, ať se v klidu nají a sám pokračuji s čelovkou dál.

Už delší dobu se střídavě naháním s dalšími několik a běžci. V průběhu dne dostávám zprávy, že se pohybuji neobvykle vysoko v celkovém pořadí. Je to pro mne celkem šok – cílem bylo původně doběhnout, ale když se střídavě pohybuji mezi 8. a 15. místem celkově, začínají se na mysl vkrádat myšlenky ohledně konečného pořadí. Na jednu stranu se tyto myšlenky snažím zapudit, protože do cíle je ještě mnoho kilometrů, ale na druhé straně mi tento fakt vlévá do žil novou energii. Oba jsme ještě posíleni lahví studeného plzeňského, které se Petrovi podařilo koupit v jednom hladovém okně.

Pomalu se začíná rozednívat. Na 170. km (19 hodin 14 minut běhu), kde byla moje loňská konečná, dobíhám téměř o 4 hodiny dříve, a co je důležitější, stále běžím (i když někdy zařazuji chůzi). Jsme už na jižním pobřeží Balatonu a z mapy vím, že mne teď čeká nejúmornější část závodu – mnohakilometrové rovné úseky, opět pražící slunce. Tempo klesá úměrně s únavou, ale mnoho lidí mne nepředbíhá, tedy s výjimkou štafet, u kterých se to předpokládá. Únava nabývá takové intenzity, že na metě 200 km, po 24 hodinách běhu, už mám problém usmát se na fotografii.

Za dalších úmorných 10 km se dostáváme do Siofoku. Petrovi se podařilo zjistit, že pokud jede vedle mne, běžím pomaleji, ale pokud mi trochu ujede, podvědomě zrychlím. Proto mi pravidelně ujíždí, aby mi zvýšil rychlost na poslední dvacítce. Jsem po více než 24 hodinách běhu tak nalitý, že už skoro nepiji. O jídle není ani řeč, to už je pasé. Kilometry ubíhají zoufale pomalu. Místo běhu je z toho indiánský běh. Za každým rohem vyhlížím závoru a vjezd do kempu, kde je cílová páska.

Mám toho opravu dost – asi proto mne předbíhají 3 běžci; na to, abych s nimi závodil, už nemám energii. Dávám dohromady poslední psychické síly a nakonec se objevuje i toužebně očekávaný vjezd do kempu.

Na obličeji se mi objevuje úsměv. Takže tentokrát to vyšlo. A navíc na vynikajícím pořadí, o kterém se mi před začátkem asi nesnilo. Sbíhám dolů a na posledních metrech si užívám povzbuzování davu lidí. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo, nestresuji se a užívám si to. Před poslední zatáčkou do cíle mi přečtou čip a už se za potlesku dostávám do cíle. Na pásce zvedám ruce ve vítězném gestu a vydávám vítězný výkřik, ve kterém se spojilo úsilí z předchozích 27 hodin a 32 minut.

Přichází obrovské uvolnění. V cíli se také setkávám s Petrem, který mi po celou dobu poskytoval neocenitelnou podporu, a vítá mne také Katka se Slavem, který nakonec před předchozí prodělané nemoci vzdal na 110 km.

Po pár minutách si s pitím s Petrem lehám v prostoru cíle. Adrenalin postupně odeznívá a začíná bolet celé tělo. Před návratem do auta se bez Petrovy pomoci nezvednu. Vypadám při chůzi jako důchodce. Je to ale doma!

Je teprve kolem půl desáté ráno, ale tentokrát budu rozhodně čekat na závěrečný ceremoniál. Petr si dá koupel v Balatonu a ulehá do auta, já odpočívám na trávě venku. Nějak nemohu usnout a tak se dobelhám k cíli a hodinu sleduji přibíhající jednotlivce i štafety. Z domova mám zprávy, že z toho je celkově 16. místo a mezi muži 11. Cítím se jako mistr světa, haha. Poté si i já dávám koupel ve studeném Balatonu a konečně se převlékám.

Závěrečné vyhlášení vítězů je naplánováno na 4 odpolední, ale přichází až o půl páté. Jako jeden ze 72 dokončivších jednotlivců (z 250) se vyšplhám na pódium a užívám si potlesku přítomného davu. Úmrtnost byla letos kvůli horku mimořádně velká.

Po další hodince spánku a marném čekání na vrácení dropbagů se po sedmé večerní vydáváme zpět domů. Petr usilovně řídí, zatímco já střídavě upadám do spánku. I Petr prokázal mimořádnou odolnost – po 230 km na kole rychlostí šneka, beze spánku, byl schopen bezpečně odřídit cestu zpět – s tím bych měl určitě problém. Před půlnocí dorážíme do Olomouce a po krátkém rozloučení odcházím domů a Petr odjíždí do Ostravy.

Závěrem

Letošní Ultrabalaton byl pro mne jedinečný. Nejen v tom, že jsem proběhl cílovou páskou, ale i v tom, že jsem si ověřil, že mé tělo je přece jen schopno zvládnout i ultra delší než 200 km. To je příslib a výzva do dalšího tréninku a závodů.

Mé mimořádné díky patří Petrovi za jeho neocenitelnou pomoc; jeho podíl na celkovém úspěchu akce je velký.

Takže za rok opět u Balatonu!

Odkazy:

• Oficiální statistika
• Záznam na Garmin Connect
• Oficiální výsledková listina

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle