Uprostřed období dešťů v Japonsku
Opět po roce jsem se ocitl opět na stejném místě – na své letní pracovní a tréninkové základně v japonském Kobayashi (prefektura Miyazaki). A není už pro mne žádnou novinkou, že nejméně 3 týdny nevyjdu z tréninku se suchou nitkou, nikoli jen kvůli potu, ale hlavně kvůli dešti.
Až po týdnu od příjezdu na místo jsem si našel čas a hlavně chuť na kratší článek. Cesta do Kobayashi proběhla standardním způsobem. Snad jen tentokrát bylo čekání v Dubaji poněkud kratší vzhledem ke zpoždění letu z Prahy. Spokojenost s Emiráty byla tentokrát poněkud nižší – neměli jsme štěstí na dobrá místa a drinky a hlavně jídlo k nám během obou letů docházelo později, než bychom si přáli. Také nabídka zábavy byla tentokrát velmi chudá, takže většinu letu jsme prospali. V Osace proběhlo vše jako tradičně. Přílet, přejezd bezplatným autobusem z letiště Kansai na letiště Itami, noc v hotelu. Příští ráno šup do letadla směrem Miyazaki a v poledne příjezd do Kobayashi. Celkem dva a půl dne cestování.
Hned po příletu se nám připomnělo počasí – probíhá tady období dešťů. Provazy z nebe – nikdy neustávající déšť. Po týdnu je to stejné. S výjimkou jediného dne, kdy se objevilo slunce, tady prší tak, že by byla během pár dnů pod vodou nejen celá Morava, ale určitě i zbytek Česka.
Trénink jsem zahájil hned příští den pro příjezdu. Vykoupal jsem oba páry bot a došlo to do takové míry, že jsem své běžecké oblečení vyměnil za plavky, takže se po místních kopcích proháním v plaveckých bermudách, starém tričku a totálně promočených botách, které se už ani nesnažím sušit. Nemohu tvrdit, že je to příjemné trénování, ale na druhou stranu, je to velmi dobrý trénink psychické odolnosti – jen přinutit se vyjít ven do slejváku dá celkem vekou práci.
O delším běžeckém výletu si mohu nechat asi 2 týdny zdát. Místní hory a sopky (některé z nich činné) se topí v dešti a mlze, často dochází se sesunům půdy, takže i kdybych zkousl ten déšť, tak samotný pohyb v tomto terénu není moc bezpečný.
Pozitivní zprávou je potvrzení mé účasti na závodu Kirishima-Ebino Kougen Extreme Trail, který se uskuteční 19. 7. Délka: 60 km, pozitivní převýšení: cca 4000 m. Trasa vede po místních sopkách, buď prudce nahoru nebo prudce dolů. Žádný odpočinek. Po odeznění (částečném) zklamání z Ultrabalatonu se už začínám těšit. Do přípravy na tento podnik jsem zařadil i schody – v městském sportovním areálu (který je 8 km od domu), jež je často mým cílem, jsou k dispozici 200m schody, pěkně příkré. Ideální pro přípravu.
Jinak si užívám japonského jídla a klidu od otravných povinností, které mám v Česku. Za chvíli nám tady začnou “společenské” povinnosti – účast na různých akcích místní komunity, kde jako cizinec (a proto pěst na oko) nesmím chybět. Čekají mne 3 volejbalové turnaje (po nichž je vždy drinking party, většinou celkem “živá”) a pár společných výletů. Tyto jsou vždy zpříjemněním pobytu.
Fotek zatím není mnoho, protože prostě pořád prší – přidávám jen pár, které se mi podařilo udělat.
Příště už snad budu mít report z nějakého delšího běžeckého výletu. Do té doby – sayonara!
Galerie:
Fotografie © 2015, Michal Činčiala
Všechna práva vyhrazena.
