Den a noc na páse

Když mi v prosinci minulého roku zavolal kolega vytrvalec David Koribský s nabídkou účasti na 24hodinovém závodu na běžeckém pásu, moc jsem se nerozmýšlel. Zde je report z této nevšední akce.

Místo: Omega centrum Olomouc

Datum a čas: 7. 3. 12:00 – 8. 3. 12:00

Úkol: Uběhnout 24 hodin na páse

Účastníci: Jednotlivci (celých 24 hodin, spánek a přestávky dle vlastního uvážení, vlastní pás na celou dobu závodu), šestičlenné štafety (každý běžec nejméně 4 úseky, střídání po 30 minutách nebo hodině bez zastavení pásu, poslední 4 hodiny se musejí prostřídat alespoň 4 běžci)

Prolog:

Načasování akce na začátek března přesně zapadlo do mého plánu přípravy na letošní sezónu a hlavně se jednalo o něco úplně nového. Také místo konání, olomoucké centrum Omega sport, které je pár kroků od mého bydliště, bylo velkým plusem. S běžeckým pásem jsem neměl žádné předchozí zkušenosti, protože vždy trénuji venku za každého počasí a teploty. Abych do závodu neskočil přímo po hlavě, vložil jsem do přípravy dva zkušební třicetiminutové běhy. Ty mi sice moc nedaly, ale alespoň jsem si po nich dokázal představit, co od této akce mohu očekávat. V případě pásu je kromě fyzické připravenosti, která je u 24hodinového výkonu samozřejmým předpokladem, hlavním faktorem psychika. Je to zřejmé, člověk je pořád na stejném místě, neosvěžuje jej vánek, nemění se krajina – pás je stereotyp.

Jak tedy ubíhaly nekonečné hodiny na pásech?

9:00

Probouzí mne zvonění budíku. Oproti původnímu plánu užít si alespoň týden normálního spánku, mi to bohužel vzhledem k pracovnímu vytížení vyšlo jen na 2 noci. Není to pravé ořechové, ale na rozdíl od ostatních běžců mám jednu nespornou výhodu – jsem zvyklý na málo spánku, takže přežít 24 hodin mi snad nebude dělat větší potíže.

10:00

Ranní přípravy jsou dokončeny. Mojí podporou, která se mnou bude na místě trávit den i noc, je syn Patrik. Vše odnášíme do vozu a za tři minuty jsme na místě. Registrace a rozprava proběhne rychle, takže se vydávám seznámit s pásy a prostředím. Akce probíhá ve fitness centru – běžci mají pěkný výhled z plně prosklené stěny. Kromě pásů je fitness otevřeno pro běžný provoz, takže nás kromě noci budou sledovat zvídavé pohledy lidí od posilovacích strojů. Pro spánek je vyhrazena velká místnost, ve které jinak probíhají skupinová cvičení. K dispozici je také místnost maséra a veškeré zázemí, které však my singlisté nevyužijeme (na čvachtání v bazénu nebude čas…). Pro zpestření hrozícího stereotypu je nad pásy k dispozici 5 velkých televizorů, na kterých běží sportovní kanály. Běžcům jen stačí trochu zvednout pohled – zdá se, že je vše připraveno tak, jak je třeba. Na mysl mi přichází snad jen jedna věc – na toalety je to asi 50 metrů a po schodech – začínám si představovat, jak se mi po nich asi bude chodit po takových 15 hodinách běhu…

11:30

Když zbývá 30 minut do startu, jdu se konečně převléknout. Procházím svým rituálem zavazování prstů, nanášení vazelíny, kompresní výbavy a konečně svého oblíbeného tri-dresu. Kupodivu, nervozita stále nepřichází.

11:57

Nastupuji na pás. Začíná odpočítávání startu.

12:00

Mačkám tlačítko „Quick start“, nastavuji 11,5 km/h a začínám polykat první kroky. Až do poslední chvíle nejsem rozhodnutý, jak naložit s taktikou. Nechci totiž začátek přepálit. Budu se snažit tuto rychlost udržet aspoň 2 maratony.

13:00

První hodina je za mnou. Vpřed nás žene hlasitá muzika, syn dělá, co mi na očích vidí, přece jen, čeká mne dlouhá práce a správná výživa a hydratace jsou velmi důležité. Výhoda běhu pod střechou spočívá v tom, že vše potřebné mohu mít po ruce. Manželka mě proto vybavila rýžovou pastou, pastou ze sladkých brambor, ovocným želé a podobnými pochoutkami, které dodají energii a nechají v klidu žaludek. To se v pozdějších fázích závodu ukáže být velmi důležité.

14:00

Mám za sebou první dvě hodiny včetně krátké pauzy na toaletě. Každý singlista dostal svůj vlastní pás na celých 24 hodin, u nás se tedy tváře nemění – na ostatních pásech se mezitím vystřídala řada dalších běžců. Zatím jsem psychicky v pohodě, sleduji sport na televizi před sebou nebo vyhlížím z okna.

16:00

První maraton je za mnou za 3:50. To není špatný začátek, hlavně proto, že zatím necítím větší únavu. Členové štafet na sousedních pásech potí krev při vyšších tempech, zatímco my singlisté si běžíme vytrvale své ustálené tempo. Moderátor čas od času hlásí pořadí jednotlivců i štafet a tak vím, že jsem mezi singlisty v čele, i když to ještě vůbec nic neznamená.

18:30

Začíná se smrákat a pomalu se začínám blížit k metě druhého maratonu. Fyzicky to jde, jen televize už mne nudí, výhled z okna se za chvíli kvůli tmě změní na zrcadlo a tak začínám přemýšlet, čím se budu dalších sedmnáct a půl hodiny „bavit“.

20:00

Mám za sebou druhý maraton (oba společně za 7:50) a návštěvu toaletního zařízení. V místnosti začíná být pomalu cítit, že přichází noční režim. Běžím si své tempo, a aniž bych si to uvědomil, konečně přecházím do režimu prázdné hlavy. Přestávám vnímat televizi, hudbu i okolí.

24:00

Tak, a jsme v polovině. Mám odhadem 110 km. Uplynulé čtyři hodiny jsem byl tak trochu duchem nepřítomen. Žaludek je v pohodě, ale pobolívá levá achilovka. Ačkoli jsem pečlivě připravoval prsty na nohou, cítím, že tam není vše v pořádku. Udělám si pauzu a svléknu ponožky – a je to horší, než jsem čekal. Prsty jsou v dost bídném stavu. Přelepím je tedy další vrstvou a narvu zpět do svých prstových ponožek. Současně měním boty a doufám, že úpornou bolest zažene běžecké úsilí na pásu. Podvědomě už začínám „vyhlížet“ konec.

01:00

Místnost je prázdná, až na běžce a pár čumilů se všichni odebrali spát. Kolegové singlisté zvolili odlišnou taktiku – po úseku běhu delší dobu odpočívají spolu s ostatními běžci v zázemí. Já se připravuji na Ultrabalaton (a pokud to vyjde tak na Spartathlon), a proto si spánek nemohu dovolit. Proto snižuji tempo a během spánku soupeřů stálým úsilím kompenzuji nižší rychlost. Moderátor už pěkných pár hodin neohlásil průběžné pořadí, takže nevím, jak na tom jsem. Možná je to dobře, protože při nepříznivé informaci bych třeba mohl mít snahu zbytečně zvyšovat tempo.

02:00

Je hluboká noc a moje levá achilovka se začíná ozývat čím dal tím víc. Proto se po čtrnácti a půl hodinách rozhodnu dopřát si masáž. Dvacet minut na lehátku bodne. Dalších pět strávím vsedě na okraji pásu, kde se usilovně krmím. Znovu tisku tlačítko a zbývá mi nějakých devět a půl hodiny. Musím však snížit rychlost pásu, levá noha bolí.

06:00

Než jsem si to stačil uvědomit, začíná rozbřesk. Poslední 3 hodiny byly bojem s bolestí. Rychlost šla o další kilometr za hodinu dolů. Usilovně se snažím jíst a pít, abych se udržel v akceschopném stavu. V místnosti se pomalu začínají objevovat ospalé tváře štafetových běžců – my singlisté prý vypadáme stále čerstvě.

08:00

Čas se vleče. Nechávám si udělat další masáž, měním opět boty (na prsty se neodvážím podívat) a dostanu obstřik bolavé achilovky. Vzdát není pro mne volbou, a proto pomalým zvyšováním rychlosti znovu přecházím do běhu. V televizi běží nějaký sport, ale nevnímám, co to je. Můj pohled je upřen do jednoho bodu přede mnou. Do „práce“ se vrací moderátor a snad hlásí i průběžné výsledky, ale já to nevnímám – a snad ani vnímat nechci.

10:45

Noha mi už nedovolí dále běžet, a proto přecházím do frekvenční chůze. Rychlost není až tak nižší, a přece jen, čekají mne i další závody a nehodlám riskovat zranění. Při další, a snad i závěrečné, návštěvě toalety, která je kvůli schodům utrpením, se konečně odhodlám podívat na průběžné výsledky, které rozhodčí průběžně zapisují na tabuli. Jsem v čele a mám k dobru nějakých 15 kilometrů náskoku.

11:30

Dávám poslední přestávku na jídlo. Po pěti minutách se zvedám a chystám se finišovat. Místnost se začíná plnit lidmi v očekávání cíle. Na všech je vidět, že už toho mají celkem dost. Já nejsem výjimkou.

12:00

Po závěrečném sborovém odečítání se všichni dostáváme do cíle. Cítím obrovskou úlevu. Chvíli vše vydýchávám v předklonu zády k „davu“ a až po chvíli se rozhodnu narovnat a obrátit. Euforický pocit mi dává na chvíli zapomenout na únavu a bolest. Za pár chvil se dozvídám výsledek: je z toho první místo náběhem 183,638 km (méně než můj cíl 200 km), což by měl být neoficiálně a bez ověření základní český rekord v 24hodinovém běhu na páse. Všichni vzájemně rozdáváme a přijímáme gratulace a uvědomujeme si, že jsme to dokázali. Sladkou odměnou za úsilí je pak pro mne závěrečné vyhlášení vítězů…

Závěrem:

Jak se dalo čekat, je ultramaraton na páse, kromě odpovídající fyzické kondice, hlavně záležitostí psychické odolnosti. Další zkušeností je, že delším během na páse jsou zatěžovány poněkud odlišné partie těla, a proto bolí jinak, než běh venku. Je naděje, že se tento závod stane tradicí, a pokud ano, uvidíme, co přinese příští ročník…

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle