Myšlenky ultramaratonce
Před svým prvním ultramaratonem jsem přemítal, na co budu během těch dlouhých kilometrů myslet. Existuje celá řada přístupů, jak se mentálně vyrovnat s dlouhou chvílí na cestě. U mě to vyhrává přístup „prázdná hlava“, tj. snažím se v rámci možností nemyslet na nic, nebo se alespoň kochat krajinou a zapomenout tak na bolístky a vyčerpání.
Během tréninku to mám jednoduché – buď si pouštím audioknihy, které odvádí moji pozornost od fyzického úsilí, nebo si pouštím oblíbenou muziku. Rozdíl mezi audioknihou a hudbou je v tom, že při poslechu audioknihy je můj trénink většinou pomalejší, protože k dobrému tempu mě vybičuje oblíbená muzika. Nicméně protože času na čtení je málo, audiokniha během tréninku je něco jako dva v jednom. Proto si to rozděluji tak, že pokud chci trénovat vysokou intenzitu, pouštím si muziku, a pokud se zaměřuji na vytrvalost, dávám si audioknihy.
Jakmile však přijde k maratonské nebo ultramaratonské distanci, jde audiopřehrávač bokem. On by se během závodu hodil, ale bohužel je v drtivé většině případů zakázáno mít sluchátka, takže na delší trasy je třeba zvyknout si na situaci bez této podpory. Maraton, který mi běžně zabere mezi 3,5 a 4 hodinami, není tak časové náročný, ale například Spartathlon, které jde výkon přes 24 hodin je už o něčem jiném. Před ultra jsem většinou plný očekávání, jak mi to půjde. Nervozita přichází normálně až těsně před startem a se startovním „výstřelem“ okamžitě mizí.
Prvních pár kilometrů to mám většinou tak, že nechápu, jakým způsobem takovou distanci zvládnu. Jakmile se však zahřeji, tyto myšlenky rychle mizí. Pozoruji krajinu a hlava pomalu zapomíná na přibývající kilometry a zvyšující se únavu. Do režimu prázdné hlavy se dostávám někdy kolem maratonské vzdálenosti. Z transu se probouzím jen na občerstvovacích stanicích. Celkem často mi na mysl přijde nějaká chytlavá melodie, kterou vlastně vůbec nemám rád, ale kterou si z nepochopitelného důvodu pořád dokola v duchu opakuji.
Tento můj stav se ještě prohlubuje s rostoucí únavou. Velmi často se pocity euforie (vždyť už jsem uběhl takové množství kilometrů) střídají s pocity beznaděje (vždyť mám před sebou ještě tolik kilometrů). V tomto stavu většinou nevnímám bolest. Prostě tam někde je, ale pokud stojím na nohách a běžím, je tak nějak vedlejší. Moc těžké je donutit se pít a jíst. Po 150 kilometrech nemá člověk žádnou chuť na jídlo i pití – nicméně ví, že bez toho zbytek nevydrží, takže se snaží dostat do sebe, co to jde. S možností zvracení se počítá, i když ani to někdy nejde, jak jsem zjistil na loňském Spartathlonu.
Během vytrvalostního výkonu se snažím co nejméně sledovat své hodinky. Sem tam kouknu, zda mám plus minus správné tempo, ale zbytek nechávám na pocitu. Nemá smysl sledovat, kolik mi zbývá do dalšího checkpointu nebo do cíle. To člověka jenom rozptyluje a stejně nic nebude snadnější. Při letošním Spartathlonu jsem se na hodiny díval jen dvakrát – poprvé na maratonské vzdálenosti a podruhé na 120 km. Stejně mi na 155 km došla baterie.
Trénink mentální odolnosti je pro ultraběžce stejně důležitý, jako samotná fyzická připravenost. Během závodu nebo výkonu má člověk několikrát pocit, že by to zabalil. Já to dělám takto – pokud při tréninku mám pocit, že už nemůžu, zrychlím. Pokud se mi vůbec na trénink nechce, přinutím se a trochu si ho prodloužím. Když na mě přijdou myšlenky, proč to všechno dělám, řeknu si „protože“. Nikdy se nenechám otrávit deštěm, mrazem, problémy doma nebo v práci. Doběhnu, doplavu, dojedu nebo docvičím, dám si sprchu, kafe nebo něco ostřejšího a nechám si tělem protékat příjemný pocit z dobře vykonané práce. Na bolest se rychle zapomene – když se ráno probudím, už jsem v příjemném očekávání, co že přinese další pracovní a tréninkový den.
