Jak jsem zapomněl běhat rychle
Při hodnocení letošní sezóny a hlavně své účasti na Spartathlonu jsem zjistil, až ačkoli letošní taktika fungovala lépe než loňská, stále to nebyla ta pravá, která by mne dovedla úspěšně do cíle. Proč? Protože jsem jednoduše při přípravě zapomněl běhat rychle.
Při své první účasti na Spartathlonu v roce 2013 jsem měl na první maraton určeno tempo 5:40 min/km tak, abych jej měl za 4 hodiny. Nakonec z toho bylo 3 h 49 min, a když se do toho započítá čas strávený na checkpointech, tak „čistý“ čas mohl být cca 3 h 40 min, tj. tempo cca 5:15 min/km. Toto tempo se při velmi horkém počasí ukázalo pro mne být později vražedným.
Po této zkušenosti jsem se na letošní pokus rozhodl zvolnit a nastavil si tempo 5:50 min/km tak, abych měl první maraton i se zastávkami za cca 4:15. Tento cíl se mi podařilo splnit, ale bohužel ani tento přístup z hlediska celkové strategie a jejího výsledku nevedl k úspěchu.
Co se týče tréninku, na první Spartathlon jsem trénoval stejné vzdálenosti, jako na druhou účast, ale rozdíl byl v tempu. Zatímco na účast v roce 2013 jsem měl průměr 5:15 min/km, na letošní závod jsem měl průměrné tempo 5:50 min/km se záměrem „zvyknout“ si na pomalejší tempo.
Pokud porovnám oba závody, na 120 km jsem měl stejný čas, ale letos jsem díky pomalejšímu (ale rovnoměrnějšímu) tempu po 120 km v nesrovnatelně lepším stavu. Díky tomu jsem na rozdíl od minulého roku byl na 160 km o 1 hod 20 min dříve a byl jsem schopen pokračovat i v přechodu přes horu.
To však nestačí. Příliš pomalé tempo vede k tomu, že rezerva oproti časovým limitům není dostatečně velká na to, aby v případě potíží bylo k dispozici dostatek času k jejich řešení. Šnečí tempo prostě nefunguje, alespoň tedy nejméně do mety 160 km. Podle mých zkušeností je třeba vytvořit si dostatečný náskok oproti limitům.
Vzhledem k tomu jsem se do své přípravy rozhodl zařadit intervalový trénink a celkově se zaměřit na podstatné zvýšení rychlosti. Plno věcí jsem konzultoval po Spartathlonu s ostatními atlety (i některými top) a mým cílem je nyní nechat své tělo zvyknout na vyšší tempa tak, abych při dalších ultramaratonech dosáhl vyššího výkonu, aniž bych měl opět potíže s ledvinami. V současné době mám při běžném tréninku nastaveno tempo cca 4:30 min/km na distanci 15 km a nedělní intervalový trénink běhám 10 x 1 km při tempu 3:45 s 2minutovými přestávkami.
Po třech týdnech cítím velmi značné zlepšení, kdy se mi běžně daří dodržovat stanovená tempa, aniž bych vyvíjel příliš vysoké úsilí. Tento tréninkový „režim“ mám v plánu zachovávat přes celou zimu a na začátku jara, až se umoudří počasí, svůj pokrok ověřit maratonem a později se pokusit zaběhnout 2 maratony do 7,5 hodiny. Na konci května mám v plánu zúčastnit se maďarského Ultrabalatonu, kde by se mělo ukázat, jaký progres jsem udělal v přípravě na třetí pokus o zdolání Spartahlonu, který bych chtěl podniknout příští rok, pokud se zadaří a budu k závodu přijat.
Kromě toho nezanedbávám i tu část své přípravy, která je zaměřena na triatlon. Ta spočívá v 3 plaveckých trénincích týdně (po 2 km), přes zimu 3 x 1,5 hod týdně na cyklistickém trenažeru a 2 trénincích v posilovně. Celkově to dává cca 15 hodin přípravy týdně. Pokud po Ultrabalatonu budu schopen, chtěl bych i příští rok zopakovat svoji účast na ironman triatlonu Moraviaman v Otrokovicích.
Co je z obou účastí na Spartathlonu pozitivní je skutečnost, že nemám potíže s psychickou stránkou závodu, tj. nemusím bojovat sám se sebou. Velmi snadno se uvádím do stavu „prázdná hlava“ a v tomto režimu vydržím bezproblémově velmi dlouhou dobu.
Pomalu, ale jistě přichází chladné počasí a brzy i skutečná zima. Tak uvidím, jak to půjde…
