Spartathlon: Trochu dále, ale mnohem lépe…

Spartahlon byl i letos velkou výzvou. Na tak logisticky a fyzicky náročný závod je nutné připravovat se celý rok a i přesto výsledek nezáleží jen na pouhé fyzické připravenosti, ale také na štěstí. Žaludek nebo nohy mohou zklamat i ty nejlepší. I když jsem se letos nohy krále Leonidase opět nedotkl, hodnotím svoji účast jako 75% úspěch. Chyběla jen tak třešnička na dortu…

Před startem

Je středa brzy ráno, budím se kolem páté a konečně začínám mít pocit, že se něco blíží. Vše je zabaleno a připraveno. Nesnídám, jen si naleju mléka a spolu s manželkou, která balí výslužku na cesty a na první večer v hotelu, očekáváme na zazvonění telefonu, kterým Laďa oznámí, že je připraven hodit mne do Brna.

Letos je tak trochu změna plánu – místo cestování s podporou jsem se tentokrát rozhodl pomoci si sám. Po třech letech a třech velkých podnicích (Norseman plus loňský Spartathlon) to bude něco nového, být úplně sám. Nechám se jen hodin do Brna, odkud sednu na autobus na vídeňské letiště. Cesta zpět je naplánována stejně.

Přesně podle plánu Laďa přijíždí, takže se doma rychle rozloučím a za chvíli už nakládám kufry do auta. Cesta do Brna proběhne rychle v družném rozhovoru. Autobus odjíždí v 6:20 a teprve v 6:15 jsme na nádraží. To není úplně můj styl, protože raději bývám všude s rezervou, ale jak se ukáže, nebylo to naposledy, kdy jsem něco během této akce stíhal na poslední chvíli.

Autobus má pro každého displej, na kterém se dají sledovat filmy. Dávám si tam „Copak je to za vojáka“ a cesta rychle ubíhá. Jak se blížíme k Vídni, doprava na dálnici houstne, až nakonec zastavíme úplně. Nejsem tím nějak znepokojený, protože u Vídně to bývá většinou zpoždění na pár minut. Když je ale z pár minut už více než hodina popojíždění, začínám být trochu nervózní. Když z toho jsou skoro dvě hodiny, žlutý autobus odmítne zaměnit pořadí zastávek (první centrum poté letiště, selský rozum říká, že by měli pořadí změnit, protože lidi do centra nemusejí stíhat letadlo), začínám se potit a hledat na mobilu booking na další let. Z první zastávky to máme na letiště ještě 20 minut a do konce check-in je 25 minut. Po příjezdu na letiště mám už jen několik minut. Vyházím kufry sám z autobusu a stylem Carl Lewis nasazuji k rekordnímu výkonu na 400 m běhu s dvěma kufry. Nakonec vše dopadne dobře a já sedím v letadle, i když celkem zpocený a celkem roztřesený.

Zbytek cesty proběhne v pořádku a po pár hodinách už vystupuji z autobusu u známého hotelu London, který bude i letos mým domovem v Aténách. Zaregistrovat se mám v plánu ještě ve středu, což se po asi hodinovém čekání na registrace v hotelu Fénix daří. Zde poprvé „kontroluji“ soupeře a opět se cítím mezi těmi superborci poněkud ztraceně.

Večer ještě vyjíždím za nákupy do centra Atén. Návštěvu památek nechávám na čtvrtek, takže po návratu kolem 9 si dávám pozdní večeři a ulehám ke spánku. Mimochodem, letos je to v hotelu mnohem lepší, protože místo čtyř na napráskaném dvoulůžkovém pokoji tentokrát spíme po dvou.

Čtvrtek proběhne stejně jako loni. V 10 odnesu do hotelu Fénix své balíčky, které mi rozvezou na potřebné checkpointy. Letos kromě jídla přidávám také oblečení, protože si musím s podporou vystačit sám. Doufám, že se mi s nimi podaří ještě setkat. Hned poté odjíždím do centra, absolvuji „povinnou“ obchůzku památek (je krásné počasí, takže procházka je příjemná).

V pět odpoledne se vracím opět do Fénixu, kde probíhá rozprava. V porovnání s loňskem je krátká a stručná – nejsou žádné uzavírky silnic a s výjimkou jedné změny směru (starý Korint) není třeba nic vysvětlovat. Za chvíli nám tedy popřejí mnoho štěstí a je konec.

Dojdu pěšky do hotelu, zavolám domů, dám večeři, a protože se mi ještě nechce spát a mám chuť na pivo, sedám do hotelového baru, kde po kávě dávám dva kousky, které pomalu popíjím při brouzdání na netu. Kolem 9 se vracím na pokoj a dávám si dohromady věci na zítřejší závod.

 

Ve výbavě mám jedinou změnu – z pásu, na kterém jsem měl minulý rok kapsu na láhev, jsem tuto kapsu odpáral, protože jsem zjistil, že na Spartathlon není nutné s sebou tahat vodu po celou dobu. Občerstvovací stanice jsou rozmístěny tak hustě, že žízní se netrpí, a to ani při přechodu hory. Na rozdíl od minulého roku přibaluji mobil, kterým hodlám pořídit pár obrázků a také získat pár slov povzbuzení, až toho budu mít dost. Usínám něco po desáté a během noci se dvakrát vydám na toaletu. To je dobré znamení, protože se nebudu muset trápit ráno.

Je to tady

No a konečně zvoní budík – je pátá ranní. Rychle se umyji, ještě jednou usednu na trůn a vydávám se na lehkou snídani (minulý rok jsem ji vynechal). Dávám si sladký koláč a kafe a beru banán. Mléko raději vynechávám. Trochu ředím předstartovní nervozitu s Martinou Němečkovou, která letos reprezentuje se mnou a dvěma slovenskými kolegy (společně tvoříme čtyřku, která se vždy během celého pohybu setkává na snídani a večeři). V 5:20 se odebírám nahoru, zavážu prsty na nohách do pásky a pomalu se soukám do svého úboru. Letos volím prstové ponožky, což je později ukáže jako velmi dobrá volba. Nakonec obligátní čepka, zavírám kufry a vše odnáším dolů do recepce. Je 5:45, do odjezdu mám 15 minut. Jeden kufr nechávám v hotelu a ten menší si nechám odvést do Sparty. V lobby hotelu se potkávám s kolegy a společně neváháme a usedáme do autobusu. Přesně v 6:00 se autobus rozjíždí a mě pomalu dochází, že je po roce opět tady úžasná dřina.

Po cestě na Akropolis začíná pršet a s postupem času déšť houstne až do pořádného lijáku. Že by se mi chtělo už ráno být úplně promočený, tak to tedy ne, ale protože s sebou neberu pláštěnku, asi mi nic jiného nezbude. Asi po 25 minutách přijíždíme na parkoviště, odkud je to ještě asi 5 minut pěšky do kopce. Nasazuji trochu rychlejší tempo a u Herodova divadla se po vyprázdnění močového měchýře schovám po strom.

Do startu je ještě půl hodiny. Hlavu mám celkem prázdnou, žádné kloudné myšlenky nepřicházejí. Déšť pomalu slábne a těsně před šestou, kdy se vydám čekat na start do davu běžců, už neprší.

Posledních pár minut uběhne rychle. Ani nenaději a už se odpočítává poslední minuta. Můj Garmin je připraven a snad i já. V 7:00 se všichni za společného jásotu vydávají vpřed. Než se „rozjede kolona“, asi půl minuty šlapu, ale po přechodu koberce pro snímání čipů se konečně rozbíhám i já.

Na letošní Spartathlon mám trochu jinou strategii než minulý rok. První maraton s tempem 6:00/km, druhý 6:30/km, třetí 7:00/km a zbytek co to půjde. Nechci tempo přepálit jak minulý rok, kdy jsem měl první maraton za 3:45.

Už je skoro úplné denní světlo, neprší a je zamračeno – ale není ani zima. Ideální začátek. Sbíháme dolů z Akropolis směrem k dálnici. Probíháme centrem, kde na nás troubí auta a tleskají náhodní lidé. Zdá se mi, že je atmosféra o něco chladnější než minulý rok, ale možná je to tím, že jsem tady podruhé a to plně první nadšení u mne již opadlo. Nicméně, prvních pár kilometrů, kdy se běží městem a dopravu řídí policisté, je příjemných. Držím tempo a snažím se nehledět na to, jak mi větší polovina pole ubíhá. Dobře vím, co mě později a hlavně na Peloponésu čeká, takže hledím na to, abych měl dostatečný náskok na limit, a nestresuji se pořadím nebo závoděním.

Cestu si velmi dobře pamatuji, jen ten úsek po dálnici se mi zdá delší než minulý rok. Kolem stovky aut, smrad – už se těším, až z dálnice vypadneme a dáme se krásnou cestou okolo pobřeží směrem ke Korintu.

Stále je zataženo, ale zatím neprší. Konečně se v dáli objevuje moře, opouštíme dálnici a nastává nejhezčí část prvního dne. Před metou prvního maratonu se najednou přiženou černé husté mraky a spouští se nejdříve déšť, který přejde do pořádného lijáku. Za chvíli jsem úplně promočený včetně bot. Na druhou stranu, pořád lepší než minulý rok, kdy jsme se už všichni pomalu opékali. Pár kilometrů před koncem prvního maratonu předbíhám Martinu Němečkovou, která mi utekla hned na začátku. Jen se krátce zeptám, jak to jde, a spěchám dopředu.  Nakonec první díl příběhu dávám za 4:15, přesně podle svého plánu.

Po zkušenostech z minulého roku po celou dobu vydatně hydratuji a snažím se do sebe nacpat co nejvíce pevné stravy, dokud to půjde. Je mi jasné, že dříve nebo později s tím bude problém. Vyhýbám se džusům a kole, kterou dávám jen hodně zřídka, když potřebuji trochu jiné chutě po iontovém nápoji a sladkých tyčinkách. Nohy zatím nebolí (ani stehenní svaly, s nimiž jsem měl loni problém), ale krotím nadšení – toto je jen začátek.

Druhý maraton se běží neustále podél pobřeží. Pršet už přestalo, po nebi se stále honí mraky a čas od času dokonce vysvitne slunce. Potím se mnohem méně než loni a na tričku mi také chybí bílé mapy ze soli, což je dobře. Hlava mi už dávno přešla do dálkového režimu „na nic nemyslet“, takže se mi běží celkem dobře. Bohužel z nějakého důvodu se mi nedaří dodržet určené tempo 6:30. Jsem trochu pozadu, ale stále mám náskok na limit. Vím však, že před přechodem na Peloponés si budu muset udělat větší náskok, protože v tamních horách to nepůjde tak snadno a hlavně rychle. Putuji známou krajinou a poznávám plno míst z minulého roku. Jak se dalo čekat, startovní pole se již hodně rozdrobilo, takže před a za mnou je jen několik málo soupeřů. V tomto stavu jakéhosi vnitřního vyrovnání v čase 8:40 dobíhám na 80. kilometr, kde je první „hlavní stanice“. Tři kilometry před ní ještě „překonávám“ Korintský průplav. Nejdříve opakuji minulý rok, lehám na podušku a nechávám si udělat masáž stehen. Trochu bolí levé stehno, ale dá se to. Potom se z nabídky jídla rozhoduji vzít trochu bílého pečiva, bílý jogurt a samozřejmě vodu. Moc neváhám a vydávám se směrem ke starému Korintu. Během pochodu se cpu jogurtem, který do mne jde překvapivě lehce a bez potíží. Odpadky se sebezapřením odhazuji vedle silnice – na Spartathlonu to bohužel jinak nejde. Sejdu dolů, projdu podchodem, vyjdu malý kopeček a dám se po dlouhých rovinatých pasážích pozvolna dolů.

Po 93 kilometrech a deseti a půl hodinách se dostávám do starého Korintu, kde poprvé usedám. Popíjím vodu a snažím se do sebe něco dostat. Je už po páté odpolední a vím, že už nezbývá mnoho denního světla. Trochu mě bolí levé koleno a snažím se na to nemyslet. Pro jistotu prvních dvě nebo tři stovky metrů z kopce scházím. Dávám se vlevo pryč z hlavní silnice a rozbíhám se. Kupodivu to jde celkem dobře. Mám před sebou asi 30 kilometrů do další hlavní stanice, která je v městě Némea. To už bude tma, plánuji se pořádně najíst a nechat si „spravit“ nohy.

Úseky po rovině poctivě běžím, do kopce je to trochu horší, ale stále se držím časově dobře. Když padne tma, na stejném checkpointu jako minulý rok si vypůjčím baterku, protože moji mám uloženu na jednom z dalších. Co se týče jídla, se sladkými tyčinkami jsem už skončil. Místo nich se cpu ovocem a hlavně hruškami a jablky, které mi nedráždí žaludek. Kromě toho co sebe začínám dostávat instantní polévky, které jsou na „nočních“ checkpointech k dispozici. Je to celkem překvapení, že je žaludek dobře snáší. V kopcovitých pasážích jsem zcela sám. Jen sem tam se objeví jiná baterka přede mnou nebo za mnou. Moc lidí nepředbíhám, ale nikdo nejde přede mne. Po několika pasážích nahoru se nakonec v dálce objevují světla Némey a za chvíli se už dostávám na tento hlavní bod v čase 14:50. Je skoro deset večer.

Časově jsem na tom po třech maratonech podobně jako loni. Okamžitě ulehám na podušku a nechávám si udělat důkladnou masáž. Trvá asi 5 minut a během této doby si „zdřímnu“. Poprvé si také kontroluji boty. Minulý rok už byly zakrvácené, ale letos nic. Vypadá to, že jsem si dobře připravil prsty na nohou. Vím, že mne teď čeká velmi náročná pasáž směrem na 160 km a přes horu, a tak obětuji dostatek času, sním celé rizoto, pečivo a dám dva čaje. Ještě si beru vodu a asi po 20 minutách se vydávám vstříc části, kde jsem minulý rok „umřel“.

Na počátku tohoto segmentu krátce pokecám s jedním polským běžcem, ale brzy se vydávám rychle vpřed. Asi na 130. kilometru začíná první „horská prémie“. Kopec překonám po silnici relativně dobře a při sestupu se mi daří dokonce běžet. Loni mi tady už stávkovaly nohy. Přibližně po 5 kilometrech klesání se cesta obrací opět směrem vzhůru. Na 150. km už to přichází. Pořád ale běžím! Minulý rok jsem se už jen coural. Jednotlivé checkpointy využívám k doplnění vody a sem tam si dám i polévku. Mám náskok něco přes hodinu, takže se snažím nezdržovat se.

A je to tady. Úzká a velmi příkrá cesta směrem k bráně do terénu pro přechod hory. Zde běžci mé kategorie samozřejmě neběží, takže nasazuji velmi rychlý pěškobus. Loni jsem posledních pár kilometrů stoupal více než 2 hodiny. Teď jsem v úplně jiném stavu. Usilovně šlapu a dokonce si i občas dovolím nasadit klus. Na předposledním checkpointu před horou zjišťuji, že mám k dispozici hodinu, a protože pod horu jsou to už pouze asi 2,5 km, vím, že tentokrát se do terénu vydám.

Pod horu přicházím v 4:10 ráno. Uzavírá se to tady v 5:10. Cítím se dobře silově, jen mne dost bolí levé koleno. Nechávám si udělat další masáž a svěřuji se masérovi s problémem s kolenem. Z maséra se vyklube chiropraktik, a že mi to prý „srovná“.  Koleno mi opravdu trochu nešetrným způsobem srovná tak, že už nebolí. Výstupek na koleni mi také zmizí. Prý to mám z toho, že v pánvi neběžím úplně rovně, takže mi to jde do kolena. U chiropraktika jsem zatím nikdy nebyl, takže když mne požádá, abych si na lehátko lehl na pravý bok a překřížil nohy, nic zásadnějšího nečekám. Pak mi ale náhle prudce zatlačí na levou nohu a mě pěkně rupne v zádech. Teď je to prý v pořádku – vstávám a skutečně, spodní část těla je jako znovuzrozená. Tak už na sebe jen hážu teplé oblečení, protože nahoře fouká studený vítr, nasazuji čelovku a jde se na to. Na přechod hory je dostatek času, takže není nutné nikam zásadně se hnát.

Stoupák je to velmi vydatný. Sice jen 2 km, ale v celkem náročném terénu. Navíc už mám v nohách 160 kilometrů, takže se musím náležitě soustředit. Po prvních pár stovkách metrů cítím lehkou nevolnost a raději zvolňuji, abych tady nenechal obsah žaludku. Nohy šlapou, ale je to trochu slabší. Napadá mne, že jsem v euforii výstupu do posledního checkpointu před horou trochu zanedbal pití. Protože s sebou žádnou vodu teď nemám, velmi uvítám stanici na vrcholu. Je to prosté, jeden stan a pár lidí. Za mnou a přede mnou není nikdo vidět. Napiju se, ale nabízené jídlo odmítám. Určitě bych se pozvracel. Místo toho beru housku se salámem, kterou plánuji sníst při sestupu.

Sestup se pro mne stává velkou výzvou. Strašně to klouže a začínají se mi plést nohy. Pomalu žvýkám housku, ale není to nic moc. Pak se ozve močový měchýř. Mimochodem, od počátku jsem velmi dobře hydratoval a každou hodinu jsem musel jednou až dvakrát. Pečlivě jsem si dosud kontrolovat barvu moči v obavě, aby se znovu neobjevila tmavá moč. Ve světle čelovky ze sebe vypouštím obsah a s obavami pozoruji, že moč je velmi tmavá. Vypadá to špatně.

Pomalu pokračuji směrem dolů. Konečně se z vyloženého offroadu stává poněkud schůdnější cesta. Na prvním checkpointu za horou mám stále hodinu náskoku, ale taky problém. Usedám, dávám si 10 minut a obrátím do sebe půl litru vody. Vydávám se na další stanici asi na 170. km. Na půli cesty však při opětovném močení zjišťuji, že je to ještě horší. Tentokrát je produkt mého těla úplně hnědý. A to je bohužel konec. Vzpomínám si na minulý rok a na 14 dní strávených v nemocnici se selháním ledvin. Na dalším checkpointu mne vítají obvyklým bravo a jsou velmi překvapeni, když poděkuji, ale současně sdělím, že končím – prý vypadám svěže. To taky jsem, nohy nebolí, jíst i pít mohu…

Nicméně, skutečně odevzdávám číslo a usedám na židli. Přikrytý dekou čekám na sběrný bus a napájím se vodou. Asi za 45 minut skutečně bus dorazí. Velmi smutný nasedám.

Asi půl hodiny po tom, co jsem nasedl do autobusu, zjišťuji, že se mi moč dostala opět do normálu, barva je v pořádku a i množství. Nejsem si jistý, ale vypadá to, že kdybych byl o hodinu rychlejší a řádně si odpočinul, mohl jsem pokračovat dále. Na kdyby se ale nehraje – nevyšlo mi to asi o půlhodinu.

Zbytek dne je velmi dlouhý – autobus čeká na uzavření jednotlivých checkpointů, odkud sbírá další odpadlíky. Čas od času se prospím, že většinou hledím z okna a tiše závidím tam, kdo ještě pokračují. Do Sparty přijíždíme až kolem 5 odpolední, ale tady se dozvídám, že budeme pokračovat asi 50 km na jih do jiného hotelu, protože Sparta je už plná. Mám už toho celkem dost a tak s radostí za další hodinu uvítám hotel a horkou sprchu. Na večeři se setkávám s dvěma slovenskými kolegy, z nichž bohužel ani jeden nedokončil. Byl to pro československý tým smutný den, protože podle informací co mám, skončila i Martina, která nestihla limit (ta ale spí v hotelu ve Spartě). Slováci si mě dobírají, že vypadám nějak čerstvoučký, ale po vysvětlení konstatují, že je to škoda. No, ale nedá se nic dělat. Po večeři si hned lehám do postele a rychle usínám.

Další den je vyplněn obědem ve Spartě a velmi dlouhým a únavným přesunem zpět do Atén, kam se dostáváme až po 9 večer. Naštěstí jsem na hotelu sám na dvojlůžkovém pokoji, takže si mohu užívat komfortu nesrovnatelného s minulým rokem. V pondělí večer se koná párty a vyhlášením. Tento čas trávím z větší části „vyzvídáním“ a sběrem informací a rad, které by mohly být užitečné při dalším pokusu – Ano, snad se to příští rok do třetice všeho dobrého podaří!!!

Zde je pár dalších fotek:

(1) Vlevo: Snad to napotřetí vyjde a budu se moci dotknout nohy krále Leonidase.

(2) Vpravo: Tady se schází z obávané hory.

(3) Vlevo: Tuto medaili nemám – zatím!

(4) Vpravo: Party po závodě

P.S. Včera jsem absolvoval konzultaci se svým nefrologem. Není to stoprocentně jisté, ale ze všech okolností během a po závodě to vypadá, že jsem vzdal předčasně a zbytečně. Pravděpodobně se jednalo jen o velmi zahuštěnou moč a nikoli rhabdomyolýzu, jejíž perspektiva mne vyděsila za horou. Je to trochu hořký pocit, ale na druhou stranu je to posílení do dalšího tréninku a pokusu s vědomím, že dokončení tohoto závodu je v mých silách.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle