Do pohoří Kirishima – ale ne až na vrchol
Tak jsem se přesně po týdnu konečně dostal k napsání pár řádků o předem neplánovaném ultra do pohoří Kirishima. Na vrchol Karakuni-dake se mi sice z časových důvodů vystoupat nepodařilo, ale jinak měl tento výlet parametry velmi dobrého tréninku.
Pondělí 7. 7. začalo nevinně ranní prací, a to i přesto, že japonská základní škola, do které teď chodí syn, byla toho dne zavřená. Na poslední chvíli se moje rodinka spolu s tchyní rozhodla odjet na výstavu do Miyazaki, a tak jsem měl najednou k dispozici cca 7 hodin. Vydal jsem se tedy směrem do pohoří Kirishima s cílem vyběhnout na náhorní plošinu Ebino Kougen, která je mi již notoricky známa z nesčetných návštěv. Pokud by to dovolil čas, chtěl jsem vystoupat na sopku Karakuni.
Z Kobayashi je to pár kilometrů střídavě nahoru a dolů, ale asi od 8 kilometru začíná nonstop relativně prudké stoupání, které trvá dalších 17 kilometrů, kdy se vystoupá na náhorní plošinu ve výšce cca 1200 m.n.m. Cesta vede nádherou přírodou s velmi pěknými výhledy jak na níže položenou krajinu, tak na okolní sopky.
Začátek a prostřední část trasy se mi celkem vydařila, jen Camel bag mě trochu dřel na ramenou. Menší krizovka přišla mezi 20-25 km, ale to již bylo cítit, že se blížím k cíli. Ten byl jako vždy signalizován křišťálově průzračnou vodou sopečného jezera vedle cesty.
Přibíhám k cílovému bodu, kterým je vstup na stezku na vrchol Karakuni, v čase zlehka nad 3 hodiny. Bohužel je již tři čtvrtě na čtyři a tak na výstup nahoru již nezbývá čas, abych se zpět dostal ještě za světla. Je to škoda, ale snad se zadaří příště.
V Camel bagu mi zbývá odhadem ještě asi litr nápoje, což my vystačí na dalších 10 km sběhu dolů, dokud se nedostanu k automatu, kde si hodlám koupit něco k pití. Posedím na místě pár minut, pochroupám 3 kousky třtinového cukru a vydávám se stejnou cestou zpět.
Dolů to jde rychleji, ale neřekl bych, že je to snadné. To mě však nepřekvapuje, protože sběhy byly na loňském Spartathlonu snad ještě náročnější, než výběhy. Po 7 km dolů míjím vodopády Nanaore, kde jsem minulý rok doplňoval vodu. Letos to není třeba. Konečně končí les a otevírá se pohled do otevřené krajiny. Zároveň si kupuji pití a minutu nebo dvě popíjím během chůze.
(Tyto mašiny jsou požehnání pro vytrvalostní běžce, jako jsem já. V Japonsku se nacházejí i na těch nejnemožnějších místech, kde byste třeba čekali tak jedno auto za den. Ještě lepší je, že většinou kromě běžných nápojů nabízejí i iontové nápoje, takže není nutné s sebou tak příliš mnoho vlastní vody.)
Posledních asi 13 km probíhá klidně a bez problémů. Závěrečná pasáž se zcela kryje s mojí tréninkovou trasou, takže mám pocit, jako bych se vracel z tréninku s tím rozdílem, že mám v nohou tentokrát více než 50 km.
Po pěti hodinách a 45 minutách dobíhám do svého dočasného útočiště v domu manželčiných rodičů a nakládám se do horké lázně. Jelikož jsem celkem vyprahlý, po studené vodě si ještě dopřeji ledově chladné pivo.
Přesto (nebo právě proto), že byl tento ultra neplánovaný, hodně jsem si ho užil. Jako vždy jsem se bavil udivenými pohledy japonských řidičů na úzkých horských cestách, když viděli cizince na místech, kde běžce nepotkáte celý rok.
