Pozdrav z Japonska
Takže po roce opět na místě činu… Po výchozí “aklimatizaci” po příjezdu minulý čtvrtek se pomalu začínám dostávat do standardní rutiny. Syn se “baví” školou, tedy do školy chodí rád, ale s domácími úkoly je to již jiná záležitost, manželka znovu nasává japonský vzduch a já jsem po týdnu odpočinku a cestování po Moraviamanovi zahájil finální fázi své ultramaratonské přípravy.
Zdá se, že začátek nebude tak jednoduchý, protože z Moraviamana jsem si odnesl kromě dobrého času také bolest v levém kotníku, takže tempo mých tréninků se skutečně podobá tempu Spartathlonu (6:00-6:15/km). Tak trochu se snažím o pain management, kotník totiž bolí, ale v rámci přípravy se rovněž snažím zvyknout také na bolest, která je nedílnou součástí řeckého dobrodružství. Jen doufám, že se mi to brzy podaří přerazit.
Na rozdíl od minulého roku, kdy je 2 týdny běhal za nepřetržitého deště, je to letos lepší. Zcela mokrý jsem byl jen jednou, a od té doby jsem promočený už jen svým potem – je tady totiž vedro a hlavně vlhko. V mém tréninkovém parku (který tady všichni označují jako “undókóen”) se nic nezměnilo, což je pozitivní.
Pokud vše půjdu podle plánu, i letos mám naplánován ultramaraton Takachi-ho Dake, Karakuni Dake a zpět (cca 100 km) a pár samostatných cca 50-70 km běhů v okolním sopečném pohoří. Letos to na výbuch sopky nevypadá, takže snad budou všechny stezky v horách otevřené a průchodné.
Samozřejmě si užívám i japonské stravy, která je na rozdíl od naší plná zeleniny – často takové, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Jídlo je vždy jedním z nejpříjemnějších časů dne.
Letos plánuji co nejčastěji dávat na tento web fotografie (momentky), které se mi podaří zachytit mobilem. Asi to nebude každý den, ale snad co nejčastěji.
