Ultrabalaton 2020 – když i DNF k něčemu je

Jak některým neuniklo, po delším čase jsem se přesunul z trailu na silnici a na začátku října se vydal do Maďarska a kolečko okolo Balatonu. Toto není klasický report, ale krátké shrnutí, proč z tohoto závodu bylo po letech DNF.

O úspěších se píše dobře, o neúspěších hůře. Nicméně, pokud člověk dal do dosažení svého cíle vše, nemusí se za takový neúspěch stydět.

Na Ultrabalaton jsem jel se záměrem ověřit si, zda má cenu se vracet z trailu na silnici. Od roku 2018 jsem většinu velkých akcí absolvoval v terénu a vlastně pomalu zapomněl, jaké to je, polykat kilometry na nekonečném asfaltu.

Po švédském 450km dobrodružství na Kungsledenu a dodělávce v podobě B7, která následovala necelých 14 dnů poté, na trénink na asfaltu nezbyl čas, ani síly. Přesto jsem na startu stál plný optimismu a samozřejmě očekávání.

Plán byl nenechat se vybláznit davem a co nejdéle držet tempo kolem 6:00. To byla celkem výzva, protože zatím jsem většinu závodů absolvoval stylem „naprat začátek a dobelhat konec“. Toto předsevzetí se mi dařilo dobře dodržovat sto kilometrů a dalších padesát už to bylo o chlup horší, ale stále velmi kvalitní.

Takže, co se stalo? Jednoduše se mnou postupně přestal spolupracovat žaludek. Je jasné, že oběhnutí 220 km vyžaduje určitý přísun kalorií, což se u mne od 130. kilometru přestalo dařit. Postupně se k tomu přidaly střevní potíže, takže stále více času jsem trávil mimo trať. Ještě na 170. kilometru to vypadalo, že to silou vůle dokážu, ale během dalších deseti kilometrů se ze mne stala chodící mrtvola, podobně jako na prvním Spartathlonu v roce 2013. Na 180. kilometru jsem to po 21 a půl hodině zapíchl z obavy o možné zdravotní následky dalšího snažení.

Chyby:

1. Nevzal jsem si vlastní jídlo do dropbagů. Tentokrát jsem se bez supportu hodlal spolehnout na místní zdroje. Zjevně mi tento přístup nesedl – „odměnou“ bylo pálení žáhy a bolest břicha. Navíc vybírání plechovkových broskví, které jsem jako jediné dokázal pozřít, z nálevu, kde si dříve vymáchalo prsty hodně dalších lidí, asi nebylo pro můj žaludek a střeva to pravé. Aspoň, že jsem z toho neonemocněl.
2. Hlavní chyba, která mne možná obrala o cílovou pásku: na 180. kilometru jsem měl velký náskok na limit. Místo toho, abych si na hodinu nebo dvě lehl a pokusil se zregenerovat, jsem to ukončil. Úplně jsem zapomněl, jak mi v trailu takový spánek už několikrát zachránil závod.

Člověk se i po letech pořád učí a bohužel často opakuje stejné chyby.

Na tomto závodu lze najít i pozitivní věci. Na asfaltu jsem běhat nezapomněl, ještě stále dokážu běžet dlouhé trasy spojitě bez zastavení a mentální nastavení tam stále zůstává. Bezprostředně po konci jsem si říkal, že silnice je pro mne už pasé, ale po pár dnech jsem změnil názor. Kombinace trailu a asfaltu není koneckonců tak špatná, takže u ní zatím zůstávám.

Díky všem za podporu!

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle