Kungsleden aneb Královská stezka – část druhá
Saltotuokta – Kvikkjokk. 69 kilometrů, nejkratší etapa, třikrát lodička, nejmenší převýšení, když už nějaká etapa měla být v uvozovkách odpočinková, tak určitě tato. Zdání někdy (nebo možná často) klame.
Druhá etapa začíná netradičně. Kungsleden z našeho spacího místa pokračuje až za 30 kilometrů po cestě a za převozem lodí. Asfalt se do stezky nepočítá a zase borec, jako že bych si dal ještě extra třicet na ranní rozehřátí, zase nejsem. Převoz je v 10:20, musíme vyjet asi o 40 minut dříve. Budím se kolem půl osmé. I když první etapa byla hodně náročná, mám v sobě euforický pocit a těším se na pokračování. Je s podivem, že mě vůbec nebolí nohy, asi jsem pořádně nemakal (?).
Jsem na trailu v divočině, a proto ranní očistu omezuji na vyčištění zubů. Na to, abych si zašel do potoka umýt obličej, jsem líný – stejně ho za 2 hodiny budu mít omytý potem. Česat se nemusím, protože vlasy za chvíli schovám pod kšiltovkou. Na make-up je to tady moc velká divočina, takže ho vynechávám. Balím proviant do batohu, z jídla nic zásadního a vody je po cestě habaděj. Baterie mám dobité, hlavně si nezapomenout peníze na převozy – peníze vládnou všude, i uprostřed (skoro) ničeho. Snídám kus nějaké bábovky či čeho, zapíjím kolou – brutální ranní kombinace, beru ji jako energetický nakopávač, ráno se napájet kolou bych za běžných okolností považoval za zhovadilost. Mám chuť na jedno, ale odolávám.
Po deváté usoudím, že bych se měl začít oblékat. Parkoviště je sice téměř prázdné, ale i tak se raději vydám převléct do kadibudky, abych po ránu někoho nepohoršil. Jedna věc mě trochu děsí – a tou je fakt hodně silný vítr. Auto se celou noc pěkně kolébalo pod nárazy větru. Jde o to, že na začátek stezky za vodou se jinak než lodí dostat nedá, nelze to objet. Takže pokud loď kvůli větru nepojede, jsem v pasti. O půl desáté vyjíždíme. Za půl hodiny jsme na zastávce Kebnats, na molu.
Je mi najednou zima, možná z větru, ale taky trochu z nervozity, která zákonitě přišla. Loď je vidět na druhé straně, ale když udeří 10:20, je stále tam a nic se neděje. Švédi si mezi sebou něco říkají, ale protože moje švédština je minus sto, ptám se dvou turistek anglicky, jestli to pojede. No, že prý ano, po jedenácté. Jedenáct, a loď stále stojí. To už začínám být hodně nervózní. Místo, aby vítr zeslábl, zdá se, že ještě zesílil. 11:10 – hurá, loď začíná křižovat proti větru. Jedna třetina starosti odpadla – proč třetina? Protože mě čekají dva další převozy, ale tentokrát malými čluny, a tam je vítr ještě větší problém.
Plavba trvá asi 20 minut. Uvnitř kabiny jsem se zahřál. Zapínám satelitní tracker, nastavuji na hodinkách trasu. Mám hodinu ztrátu na harmonogram, čeká mě asi čtyři sta výškových metrů na rozehřátí. Dvacet kilometrů na druhou lodičku, kterou mám objednanou na 16:00. Třetí lodička má v jízdním řádu 17:00, což nestíhám, jiná nejede, takže mám v plánu veslovat. Začínám šlapat, nejdříve lesem, ale s výškou ubývá stromů, až nezbudou žádné.
Otevírají se mi nádherné výhledy zpět na jezero a vzdálené zasněžené vrcholky, kde jsem byl včera. Nechám se unést, fotím a kochám se. Na náhorní plošině je velmi běhatelný terén.
Říkám si, že jsem na Královskou přijel taky za výkonem, a nasazuji půlmaratonské tempo. Sem tam zakopnu, svalím se, nakopnu si palec, ale prosluněná krajina mi rychle vrací dobrou náladu. Kolem půl třetí jsem na dvacátém kilometru u mola. Rozmýšlím se, jestli mám hodinu počkat, nebo jet hned za pade extra.
Na břehu je krásný a moderně vybavený domeček – jakoby se vůbec nepatřil. Z dveří vyjde chlap v mém věku. Dáme se do řeči. Říkám mu svůj plán, že další loďku si odvesluji. A ouha, slyším, že kvůli větru je zákaz veslování. Na dalším jezeře jedou v pět a pak už ne. Takže mám asi 2 hodiny, abych se tam dostal a nemusel spát někde pod širákem.
Je to deset kiláků na dvě hodiny, což je za normálních okolností brnkačka, ale tady se musí od jezera vyšplhat 400 výškových, překonat fakt jeden hnusně příkrý a skalnatý hřeben a zase 400 výškových klesnout. Žádná sranda. Nechávám se tedy převést hned a po přistání na druhé straně zahajuji stíhací jízdu.
Nahoru vylezu tak rychle, že nemohu popadnout dech. Po plošině, která jde stále mírně do kopce, běžím, co mi síly stačí, potím litry. Před hřebenem mám 7 kilometrů za sebou a hodinu času. Za normálních okolností bych fotil, hora je to pěkná, ale teď se spokojím s krátkým videem. Nahoře ale přece jen neodolám a minutku či dvě se kochám.
Pak už jen tři kilometry příkrého a hodně technického sestupu. K lodičce, přesněji k chatě Švédské turistické asociace, docházím 30 minut před odjezdem.
Pád kamene z mého srdce musel být slyšet až na druhé straně vody. Koupím si lístek, i když uvnitř chaty, které to mají precizně uklizené a navoněné, si připadám jako prase. Mám ještě čas a tak se nesměle ptám, jestli by nebylo pivo – no jasně, venku se chladí v kýblu s vodou. Platím pade (asi nejdražší třetinka v životě, víc než v Japonsku), je to life-saver. K loďce je to dolů asi kilometr, prodavač z chaty je taky „kapitán“, takže spolu s pár dalšími se pomalu suneme k vodě. Převoz je sranda. Vítr fouká jak sviňa, sem tam mi do obličeje stříkne voda.
Když si zpět promítnu, jakou dálku jsem chtěl veslovat, polije mě studený pot a děkuji přízni osudu, že mě tohoto dodatečného výkonu ušetřil.
Čeká mě 40 kilometrů. Mám zrádný pocit spokojenosti, že všechny tři loďky vyšly, takže mám v podstatě splněno. Pěkná blbost. Pomalu stoupám, ale les ne a ne ustoupit náhorní plošině. Terén je buď bahno nebo kameny. Sem tam nějaký ten dřevěný chodník. Pocit spokojenosti mě začíná opouštět. Bude to ještě dlouhý zbytek dne. Překračuji pár potoků a říček. Stromy ustupují a na pravé straně se objevuje impozantní horský hřbet.
Už se děsím, že stezka půjde nahoru, ale ne, pěkně okolo, po spadaných balvanech. Moje tempo klesá na absolutní minimum. Mám menší potíže s navigací. Jedno kamenné pole střídá další. Nebere to konce.
Opět klesám dolů – vracejí se stromy. Téměř po 10 hodinách, už za šera, protože je kolem desáté, přicházím k jezeru. Čekám, že stezka se bude držet trochu dále od něj. Chyba lávky. Přímo k vodě! Už mám skoro pocit, že mě gpska nažene na koupačku, což by možná bylo lepší, protože další kilometr je zatím to nejhorší, co jsem na stezce potkal. Pod porostem je skoro tma, šplhám vyloženě přes skály, velké balvany, brodím se bahnem. To mě psychicky vyčerpává, párkrát si sednu, ale na delší odpočinek to není, protože na nehybnou teplou krev neomylně začínají útočit komáři. Stejná situace se opakuje i u několika dalších vod.
Když už opustím skály a jezero, nastávají mokřady a bahno. Přes ty hlubší jsou dřevěné cestičky, ale příležitostí na bahenní koupel je přesto mnoho.
Klopýtám, mám režim robota a stíhám už jen sledovat značky na stromech. Po dvanácti hodinách se objevuje zpevněná cesta a za deset minut jsem na parkovišti v Kvikkjokku. Je po půlnoci. Na parkovišti svítí jen pár bludiček, hledám auto. Najdu ho ustrčené bokem. Můj support spí. Jsem utahaný jak kotě a moje mentální kapacita je, hlavně díky úseku okolo jezera, na nule. Otevírám dveře a všechny budím. Loďku na třetí etapu mám objednanou na šestou ranní. S přípravou to znamená vstávat tak o půl páté. A to se mám teď večer ještě najíst a připravit výbavu. Je mi jasné, že to nedám.
Jako první tedy hned zprávou z mobilu přesunuji loďku na třetí odpolední a je zřejmé, že další etapy budou už začínat všechny v noci. Umýt se není kde, na přípravu jídla nemám ani pomyšlení. Vytáhnu si štangli lovečáku a spolu s tousťákem ho polovinu nacpu do sebe. Zapíjím kolou. Pivo je v takovém stavu škoda pít. Tak smradlavý, jak jsem, se převleču a zasunuji se do spacáku doufaje, že spacák můj odér odfiltruje. I přes to vše stačím zveřejnit kratší report a fotky.
Budík mám na devátou ranní s tím, že zvonění určitě několikrát odložím, takže to je dobrý prospekt na kvalitní odpočinek a přípravu na třetí etapu. Tak nějak tuším, že toho v příštích dnech moc nenaspím. Mám víc než půldenní zpoždění, ale kromě plavby na start trojky mě už čeká jen jedna další lodička ve stejné etapě, takže v závěrečných dvou fázích odpadne plno stresu. Opět jsem po dlouhém dnu plný dojmů a na další pokračování se těším. Noc spláchne to blbé a dobré vzpomínky znásobí.
Druhý díl opět senzace. ?
Díky Nicol.