Deliriózní Delirious W.E.S.T. 200 miler

V únoru jsem se vydal k protinožcům s cílem pokořit další dvousetmílovku. Jelikož jsem v Austrálii zatím nebyl a trasa závodu papírově nevypadala nijak náročně, měl to být takový polovýlet. To, co měla být pohoda, se změnilo v absolutně deliriózní zážitek a dosud můj nejtěžší závod.

Co je Delirious West Endurance Scenic Trail? 350 km v australské buši a na australských plážích s limitem na dokončení 104 hodin. To vše se koná v západní Austrálii, vybíhá se z městečka Northcliffe a cíl je v Albany, asi 30tisícovém městě. Trasa sleduje stezku Bibbulmun Track, tedy její část (celá má 1000 km a začíná v Perthu) a opravdu s výjimkami vede úplnou divočinou.

Poznámka pod čarou: Tento report bude asi trochu jiný, ne tak přesný a popisný. Ne, že by to bylo záměrem, ale více než 80 hodin na trailu se mi z poloviny v hlavě slévá do jednoho obrazu.

Přípravu na závod jsem pojal dost punkově, což se mi později mělo vymstít. Velmi jsem se na něj těšil a tento pocit ještě umocnili lidé, kteří se okolo něj pohybují. Organizátor závodu nám s Jirkou nabídl ubytování zdarma a ve všem nám, jako běžcům z dalekých krajin, vyšel vstříc. Ačkoli mám létání velmi rád, přece jen do Austrálie je to trochu z ruky, 2 přestupy. Ještě, že čekání na letištích nebylo moc dlouhé. Akci jsem zahájil v salonku na pražském letišti, jak jinak než pivem. V tomto nastoupeném kurzu jsem pokračoval během letu do Istanbulu a poté hlavně do Kuala Lumpuru.

Dokonce se mi nepodařilo během 11 hodin letu do Malajsie odsledovat více než 1 film. Svůj výkon jsem poté zkrotil na nízkonákladovém letu do Perthu, kde se prostě nečepovalo… Začněme tedy s vyprávěním dosednutím v Perthu.

Je po jedné ráno. Letadlo nízkonákladovky, které je překvapivě novější a čistší než předchozí, dosedlo a já hned začínám trnout, aby mi došel kufr. Nezbytnou výbavu pro vyběhnutí mám sice v příručním zavazadle, ale přece jen, 12 dní v jedněch kraťasech a tričku by nebylo to pravé ořechové. Oddechnu si, když uvidím své zavazadlo jako jedno z prvních na páse. Přes celníky projdu v pohodě – ostatní, většinou Malajsijce, pěkně vypakují, ale mě s úsměvem pouští dál. Venku je teplo, jaká změna. Nahodím v mobilu data a zavolám si Uber. Jirka je už 2 dny v hotelu a máme domluveno, že u něj pár hodin přespím, než společně v devět ráno nasedneme do autobusu na šestihodinovou jízdu do Northcliffu. Řidička je starší paní, a když se s ní podělím o účel své cesty, zaklepe si na čelo a zasměje se. Kolem druhé noční dorážím do hotelu, kde mne již čeká Jirka. Má pro nás připraven studený uvítací drink, ale ze společné lednice mu těch pár piv někdo ukradl. Ještě, že jsem do kufru nabalil 4 plechovky Plzně, které jsou z letadla stále pěkně studené. Nápoj obratem mizí v našich útrobách a po třetí uleháme.

Vzbuzení je překvapivě snadné. Necháme se odvést na zastávku, na lavičce v kraťasech a tričku popíjíme kávu a cpeme se pečivem. V devět sedáme do busu. Pojedeme asi 2 hodiny a poté přesedneme na jiný bus na další 4 hodiny. Když autobus zastaví na dvacetiminutovou přestávku, neváháme a upalujeme do blízkého obchodu s alkoholem (v Austrálii se alkohol v normálních obchodech neprodává) a každý teď máme po dvou studených kouscích. Jeden padne u obchodu a druhý až v autobusu. Začíná se to pěkně rozjíždět.

Druhá část, čtyřhodinová, cesty ubíhá rychle, probíráme závod, ale cítím, že u mne začíná nastupovat předstartovní nervozita. Krajina je relativně monotónní. Buď pastviny nebo lesy. Z ničeho nic se objeví pár domů, jedna křižovatka, autobus odbočí směrem k čerpací stanici a my stojíme venku. Připadám si jako v amerických filmech – stojíme na zastávce u pumpy, vidíme jen pár domů a jinak nic.

Zde si všímám druhé nepříjemné záležitosti (tou první bylo, že v Malajsii mi zabavili švýcarský nožík, který jsem i zapomněl v batohu v kabinovém zavazadle), a to, že mi nefunguje mobil. V Perthu normálně chytal signál i data, ale tady nevyhledá žádnou síť. Tak buď mám já starý mobil, nebo je starý místní vysílač, no, je to jedno. Prostě nefakčí. To je problém, protože funkční mobil se sítí Telstra je v povinné výbavě. Zatím to ale hodím za hlavu.

V navigaci pomohou offline mapy.cz a už se ubíráme směrem k ubytování. Na cestě narazíme na (jediný) místní obchod. Samozřejmě kromě menších zásob nakupujeme hlavně pivo, a to hned 12 kousků. V Northcliffu jsou všehovšudy asi 2 ulice, 1 pumpa, 1 obchod, 1 „hotel“ s hospodou, a to je tak vše. Je pondělí, dneska v podstatě není nic na práci. Odložíme tedy věci do ubytování, vypijeme na místě dva lahváče a vydáváme se prozkoumat místní okolí, rozuměj hospodu. Nejsme zklamáni – při vstupu hned zaslechneme, že přišli Češi. Ono se to vlastně ani nedá splést, protože mám na sobě tričko Czech Ultramarathon Team. Sedáme k baru a objednáme si. Potom ještě jednou, pokecáme s místními, pak objednáme ještě jednou, pokecáme s ředitelem závodu, pak ještě jednou… No piva je neúrekom, počítám, že kolem deváté večerní lidi v hospodě nechápou, proč jsme tam přijeli. Korunu tomu dáme, když se už v hodně veselé (tedy alespoň já) náladě rozloučíme s tím, že musíme na pokoji ještě dopít lahváče. Není divu, že jsme se po závodě dozvěděli, že místo, kde jsme se „bavili“, doslalo oficiálně a navždy název „Český koutek“.

Příštího rána mi tedy moc dobře není. Ale protože vše jednou končí, tak i na pivní orgie už není čas. Musím zabalit dropbagy, připravit věci, ve čtyři máme prezenci a od pěti předstartovní rozpravu. S mobilem to mám ošéfované tak, že check-in udělá nejdříve Jirka a až po chvíli já s jeho mobilem. Mezitím, co on absolvujte kontrolu, tak si kupuji jednoho čepovaného vyprošťováka, a pěkně si pokecám s místními. Pak už jdu na check-in já. Naštěstí probíhá vše dobře, mám nafasováno startovní číslo. Rozprava je dlouhá, nebo spíš čekání na ni. Už začínám na židli usínat, když nakonec proběhne předání informací, nic, co bych už nevěděl. Po sedmé jsme zpět na pokoji. Stále se rozhoduji, zda si vzít batoh WWA ověřený z Gobi, nebo menší a skladnější. Napustím vak a rozhodnu se pro menší. Je hodně nacpaný, ale na zádech dobře sedí. A toto byla, jak zazní později, další jobovka. Po klasickém dlouhém usínání, kdy se snažím unavit čuměním do mobilu, zabírám, ale během noci jdu několikrát na záchod; to má výhodu v tom, že jsem již teď řádně vyprázdněn a odpadá tak ranní stres.

Vybíhá se v sedm ráno. O půl šesté jsem sice vzhůru, ale nic mě nežene. Na start je to pár minut pěškobusem, atmosféra okolo je velmi uvolněná. Teprve dvacet minut před odchodem si řádně promažu vše potřebné, aby to během následujících dnů nedřelo, a nasoukám se do trisuitu – ano, po letech jsem se na závod rozhodl vzít triatlonovou kombinézu, ze které jsem však odpáral vložku mezi nohama. Mám tak na sobě s výjimkou prádla jediný kus hadry, což bude v tom vedru ku prospěchu věci. Rozloučíme se s paní bytnou a za pár minut už nahrávám tradiční předstartovní selfie video. Nafasuji GPS tracker. Do startu zbývá pár minut. Chci si složit hůlky, když tu další katastrofa. Ztratil jsem utahovák na jedné z nich, takže jsou nepoužitelné. No super, bez hůlek je to tak dvacet procent výkonu v prdeli, to je ta punková příprava. Nadávám si. Na rozdíl od ostatních závodů se start neodpočítává. Tři hlavní organizátoři si každý sezují jednu botu, nalijí si do ní plechovku piva, a jakmile mají všichni vypito, vybíhá se.

Tak, a měsíce příprav jsou za mnou. Běžím. První 2 kilometry jsou jakýmsi zaběhnutím ze správné trasy. Loni se tudy vydal celý dav špatnou cestou a jako připomínku této události my tento úsek absolvujeme také. Pěkně si to valím, když mi najednou povolí napětí na pravém popruhu batohu. Co je? Dívám se, a praskl popruh. No ty vole. Tak jsem ten batoh fakt přetížil. Mám v kufru náhradní, ale ten se už veze bůh ví kde. Toto je zásadní problém. Nouzově zbývající popruhy zavážu, ale stejně musím pravou kapsu pořád držet, aby se dalo běžet. Současně zjišťuji, že jsem ztratil své sluneční brýle. Rozdávám sice úsměvy, ale v duchu mám strach. Po 25 kilometrech potkávám na cestě Shauna (organizátor a ředitel závodu) – mám u něj kufr. Bohužel, kufr je mezitím v jiném autě, takže mám smůlu. Poprosím ho, aby se ho pokusil stáhnout, jinak jsem hotový. Běžím dále, ale nevyvážení na mě má psychický i fyzický dopad, začíná mě bolet levá strana zad. Ale i tak jsem vepředu, což má ale význam veškerý nulový, když mám před sebou ještě více než 300 kilometrů.

Je fakt hodně horko, na jednu z úvodních občerstvovacích stanic, asi po 40 kilometrech, přibíhám úplně vyschlý, protože mi před hodinou došla voda, ale uvítá mne Shaun s tím, že má můj kufr. Srdce mi poskočí radostí. Sice ztrácím asi 20 minut přebalováním batohu, ale poté jsem opět zcela v akci. Dalších třicet kilometrů střídavě běžím nahoru a dolů, mezi stromy, na planinách, sluníčko pálí – a mě se přestává dařit. Na to, že mám asi 70 kilometrů, jsem hodně unavený. Sem tam někoho potkám, ale kvůli mému introvertnímu charakteru je mi uspokojením, že běžím většinou sám.

Cosi mám zase v botě. To je na trailu normální, i když mám gaitery, ale toto je nějak moc často. Při podrobnějším pohledu i všimnu, že moje inovejty to vzdaly. V levé botě není díra, ale lochna tak 5 centimetrů. Tak co mne ještě potká? Přibíhám na občerstvovačku s chodníkem ve stromech a sonduji, zda by někdo neměl náhradní boty. Ty svoje mám asi až na 200. kilometru. A opět je to Shaun, který mne zahraňuje. Dává mi svoje Altry, které jsou sice o půl čísla větší, ale je to úleva.

Sluníčko pomalu zapadá a já jsem po celém dnu rozpálený. Těším se, až nasadím čelovku, a plánuji, že na to v noci hupnu. Soumrak a tma přicházejí dost rychle. Nasazuji čelovku a zvyšuji tempo. Bohužel se ale horší stav stezky – popadané větve, keře, díry, a k tomu je ještě třeba opravdu neustále dávat pozor na hady – v této části Austrálie žije asi 10 smrtelně jedovatých druhů hadů a setkání s nimi je spíš pravidlem než výjimkou. Zatím jsem měl štěstí, a viděl jsem jednoho menšího, a ten větší, asi black tiger, mi uhnul z cesty. Běžet se nedá. Navíc neustálé střídavé sledování překážek a potenciálních hadů je velmi vyčerpávající. Celou noc usilovně šlapu, už jsem se připlížil k oceánu a část trasy jdu v hlubokém písku po pláži, udělá se celkem chladno. Na první spací stanici si oproti předpokladům dávám dvouhodinový spánek, který mi mimořádně prospěje. Tak zničený po prvním dnu jsem na žádném závodě ještě nebyl. První den měl být nejteplejší a další lepší, ale moc to nevypadá. Obloha je vymetená. Vydávám se opět do akce.

Po 35 hodinách, druhého dne odpoledne, se mi otevírá krásný výhled na oceán. Stezka je velmi úzká a nevede ani chvíli rovně. Na Bigfootu to bylo 20 kiláků nahoru, 20 dolů; člověk se mohl připravit a soustředit na to, co ho čeká. Ne ovšem tady. Je to padesát metrů nahoru, padesát dolů, doprava, doleva, nahoru, dolů, pořád hluboko v písku, nohy rozedírají ostré keře. Monotónnost je ubíjející. Postupně upadám do letargie, na běh to není, ale podvědomě šlapu dál. Občerstvovačky jdou jedna za druhou, všude piji potoky koly a nechávám si dělat sendvič s vajíčkem, který mi jako jediný stabilně chutná. Na jasné ze stanic, u jezera, v rekreační oblasti, kde je plno lidí, se nejistě zeptám, zda by nebylo pivo. A bylo! Ledové. Obrátím ho do sebe a cítím obnovení sil. Bohužel začínám cítit, že přestává fungovat vazelína. Odeberu se na toaletu a výsledkem je odebrání spoďárů. Od této chvíle jsem naostro. Částečně to pomáhá, ale pálení je mi poté obtížným soupoutníkem po zbytek trasy. Blíží se druhá noc, lesnatá krajina se změnila na pobřežní. Sem tam běžím, pokud se dá.

Druhé noci má pro nás závod nachystánu jednu chuťovku – a to přepádlování inletu (zářez moře do pevniny) na kánoi. Jen dostat se na místo vyplutí mne stálo obrovské množství sil, protože stezka příkře stoupá nebo klesá. Když se dostávám na břeh, najednou se za mnou objeví další běžec – super, nebudu muset pádlovat sám. Za prvé, nikdy jsem to nedělal, a za druhé, je absolutní tma a navigace na druhou stranu, podle mne takových 200 metrů, je značně náročná. Nasoukáme se s kolegou do vest a do lodi, ale moc nám to nejde – jsme oba unavení a mentální kapacity ubývá. Asi po 10 minutách se objevuje malé světýlko, vylézáme a po schodech se vydáváme nahoru. Kolega ještě prohodí, že by rád věděl, kolik lidí dále běželo v té záchranné vestě.

Člun a neustálá hrozba z převržení mne psychicky vyčerpaly. Co je ale horší, při stoupání po nekonečných schodech cítím náhlou slabost. Nemohu pořádně udělat krok. Nutím se nahoru. Následuje zvlněná krajina, ale jako vždy, je to jen písek a žádná rovinka. Sleduji terén – v dálce přede mnou žádné světlo, ani a mnou. Jsem úplně sám uprostřed divočiny.

Do další spací stanice je to pár kilometrů, ale já do kopce nemohu udělat ani krok. Sedám na zem, nedbaje nebezpečí, že bych se mohl potkat s hadem nebo pavoukem. Dělají se mi mžitky před očima. Chci zkontrolovat čas, ale při pohledu na hodinky se vyděsím. Tepovka 29, 30. To asi blbne snímač. Nedá mi to ale, a chci si tep změřit ručně na zápěstí. A ouha, vůbec ho nemohu nahmatat. Přepadá mě panika. Teď jde to tuhého – sleduji krajinu, ale kromě hvězd žádné světlo. Kdyby teď někdo šel okolo, nechal bych si zavolat první pomoc. Ale nikdo nejde. Násilím do sebe nacpu oplatek, vypínám čelovku a dávám spánek, hadi nehadi. Jak dlouho spím, nevím. Co vím jistě, nikdo okolo mne nešel, jinak by mě vzbudil, protože ležím napříč stezky. Hodinky naznačují tep 50, což je okay, a i když jsem slabý, zvedám se a začínám stoupat. Dostávám se do spací stanice, stále za hluboké tmy.

Dříve, než ulehnu, si připravím své saky paky, bych mohl po probuzení hned odejít. Doplňuji vak, proviant, převlékám ponožky a za chvíli už spokojeně oddechuji pod peřinou v posteli ve stanu. Mám naplánovány dvě hodiny. Na opruzená místa přišel Squirrel Nut Butter, který mi zachránil rozkrok na Bigfootu, a věřím, že mi pomůže novu. Vzbudím se asi za hodinu a půl, dříve, měl jsem v plánu dvě hoďky. Pálení je pryč, prozatím. Podle bolesti prstů na nohou vím, že přišel čas na ošetření puchýřů. Ve světle čelovky zjišťuji, že to není tak hrozné, jen jeden puchýř, ale zato výstavní. Mám nastříhány pásky z tejpu, s nějakou hygienou si starosti nedělám, nehty puchýř propíchnu. Tekutina vystříkne a je jí fakt hodně. Zafačuji prst a nasazuji prstové ponožky. Sice mám v prstu pulzující pocit, ale už nebolí. Slyším Jirku, jak právě odchází. Spal ve vedlejším stanu. Vylézám, dávám si svůj obligátní tousťák s vajíčkem. Nastává třetí den.

Sunu se po stezce podél pobřeží. Sem tam dojdu na pláž a potom zase příkře nahoru na trail.

Pravidelně se potkávám s Jirkou, nemáme naplánovánu společnou strategii, ale tak nějak to tak vychází. Je vidět diametrální rozdíl – Jirka má formu, šlape mu to. Já za ním vlaji, sotva mu stačím a trpím – mezi stanicemi mi vždy uteče a držím se ho jen proto, že zkracuji čas strávený na checkpointech. Nevím, jestli jsem pozitivní či negativní, mám prázdnou hlavu. Jirka na mne ve společných chvílích mluví, ale já mu nejsem schopen odpovídat. Tak to jde až do večera. Začíná se stmívat, když společně docházíme na třetí spací stanici. Zde je nutné překonat další inlet – tentokrát je velký, takže buď na motorovém člunu nebo po setmění asi 30 minut autem na druhou stranu. Mám dvě možnosti, doplním si rychle materiál posledním člunem, který za chvíli odjíždí, přejedu na druhý břeh, kde si dám v divočině spánek, nebo bude spánek ve stanici a nechám se převést autem. Volím druhou možnost. Udělám si servis opruzenin, měním ponožky, připravuji se k rychlému opuštění stanice. Po dokončení všech příprav zbývá asi hodina na spánek. Ulehám do stanu, ale dříve, než zaberu, což je skoro hned, slyším, jak Jirka z vedlejšího stahu hlasitě nadává na uřvané děti a puštěnou hlasitou míchačku, což mu znemožňuje spánek a nabourává plán. Po vzbuzení se najím a už přijíždí auto, které nás odváží na druhou stranu.

Třicet minut v autě spím. Když přijíždíme na druhou stranu, na bráně nás vítá upozornění na jedovaté hady. Necítím se špatně, a tak se s Jirkou společně vydáváme po břehu zálivu do černočerné noci. Cest nám zpříjemňují velcí černobílí pavouci, kteří mají své sítě každých pár metrů přes trail. Já jsem v pohodě, většinou jsou nad mojí hlavou, ale Jirka se svými dvěma metry to má jiné. Při pochodu před sebou šermuje s hůlkou a každého odehnaného pavouka s nadšením komentuje.

U pobřeží hrozně fouká. Čeká nás občerstvovačka v otevřeném prostoru. Trochu se třepu zimou a usedám do kempingového křesla, zabambelám se do deky a další hadry, včetně hlavy. Poručím si horký čaj, a když ho dostanu, dám si po pod deku na hrudník. Ven jsou vidět jen moje oči. Jsem jako mumie. Přestože fučí, jako kdyby mě to chtělo odfouknout do oceánu, na hodinu usínám. Jirka získal místo ke spaní v autě, takže to má mnohem komfortnější.

Začíná pomalu svítat. Během nočního pochodu se můj stav opět dost zhoršil. Jsem schopen pokračovat jen tak, že před sebou sleduji Jirkovy míhající se boty. Navíc opět začínám mít deja-vu a později mírné halucinace. Když se rozední, vidím, že jsme vysoko nad skalnatým pobřežím – začínám šněrovat, a tak, když uprostřed ničeho zničehonic uvidím lavičku, propouštím Jirku, protože nemá cenu, aby se mnou dále ztrácel čas, a tak, jak jsem, ulehám. Ani si nenařizuji budík.

Budím se prudkým škubnutím. Zvedám se a jsem jak nový člověk. Na další stanici je to asi 2 kiláky z kopce – prudce dolů na pláž a potom zpět nahoru. Někdo nás chce trýznit. Na občerstvovačce překvapivě potkávám Jirku, který si dělá servis. Nemám pojem o čase, ale vypadá to, že jsem na té lavičce nestrávil zase tak dlouhou dobu. Opět si ošetřuji opruzeniny a Jirka mezitím odchází. Za chvíli ho do prudkého kopce následuji. Je čtvrtý den, na poslední spací stanici trávím jen 15 minut. Spát se mi moc nechce. Čeká mne deset kilometrů přímo po pláži. Naštěstí se písek tolik neboří, jdu v místech omývaných vlnami, která jsou přece jen tvrdší. Vidět před sebou kilometry prázdné pláže by možná bylo jindy romantické, ale mě to teď nepřipadá.

Písek je sem tam přerušen skálou, kterou je třeba přešplhat.

Po čase opět jdeme spolu s Jirkou. Tentokrát 8 kilometrů po pláži. Je tady pár aut, lidi se opalují a koukají, co je to za blázny. Offroady se projíždějí po písku, v dálce je vidět předposlední stanice. Od té je to odhadem 20 kilometrů do cíle. Na stanici se Jirkou moc nezdržujeme. Něco pojíme, zase úžasně pálí slunce. Zamáváme osazenstvu a přes duny se vydáváme vstříc hornatému pobřeží, které nás podél větrné farmy dovede k cíli.

Trail se opět vlní, nahoru, dolů, písek střídají nepříjemně prohnuté gumové rohože. Jirka se mi střídavě vzdaluje a já ho doháním. Opět začínám halucinovat. Mám dojem, že mluvím s Jirkou a že mi nabídl k sezení křeslo, ale to jsem jen na chvíli usnul vestoje. Podél větrníků je to nekonečné, a ještě horší je to díky vědomí, že tam někde nahoře mezi nimi vede normální cesta.

Zažívám sinusoidu. Chvíli je mi dobře, chvíli hůře. V té horší chvíli dorážíme na poslední checkpoint. Jirka se rozhoduje hned jít, já si sedám a jím. Když se otočím, vidím tabuli, na které je napsáno „Nezapomeňte si vzít bush choke“. Ptám se, co je to bush choke? No a k mému nadšení se jedná o ledově vychlazené pivo. Okamžitě ho do sebe obracím a naplněn momentálním pocitem štěstí vyrážím na závěrečné kilometry.

Okolo mne nikdo není, začíná mne navíc bolet holeň, jako na Milanu Sanremu, tak si hlasitě zpívám a prokládám to velice sprostými hláškami. Nedaleko je už vidět Albany. Stezka ještě trýznivě vede okolo silnice a nikoli přímo k cíli, ale to už po více než třech dnech moje nohy okusí asfalt a čeká na mne poslední dvojka. Zde už není značení, hodinky mi před kilometrem zdechly, takže si nejsem jistý, že běžím správně. Ano, běžím, přece závěr neodchodím. Přepadl mne navíc strach, že by mne mohl zezadu na poslední chvíli někdo docvaknout. Potvrzení, že jsem na správné cestě, přichází od chodců, kteří se mne ptají, zda patřím taky k té bandě bláznů, a po mém souhlasu mi řeknou, že cíl je pár stovek metrů.

Vidím Jirku, jak na mne už po doběhu do cíle čeká, a současně v dálce cílový prostor. Zatáčím na cílovou rovinku užívám si euforického závěru. Objetí se Shaunem je zvlášť vřelé.

Ačkoli jsem půlku závodu nadával, co že je to za akci, pravda je, že jsem si ho nesmírně užil, se vším všudy. Lidé v cíli snad už ani nemohou být překvapeni, když jim s Jirkou předvedeme cílový rituál, tj. pivo na ex.

Sedím v cíli a nasávám atmosféru. Už teď vím, že se do Austrálie vrátím. Nejen kvůli závodům, ale taky nesmírně pohodovým lidem, kteří mi sedli mnohem více než například Američané.

Trocha statistiky:

• Uběhnuto a uchozeno 352 km
• Na cestě stráveno 83 h : 29 m : 47 s
• 14. místo celkem, 11. mezi muži
• 1 zabavený nůž na letišti
• 1 rozbité hůlky
• 1 ztracené brýle
• 1 rozbitý batoh
• 1 roztrhané boty
• 1 šťastný člověk…

Nakonec samozřejmě nekonečné díky za podporu: Kilpi (díky za vše!), H2 Europe, město Olomouc, Olomoucký kraj, Rideto, rodinka a zejména syn Patrik za to, že se o sebe postaral, kamarádi a známí. Bez vás by to nešlo.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle