Co bylo letos a co příští rok

Jak se blíží rok ke svému závěru, tradičně přichází na řadu zhodnocení. I letos platí, že řada věcí se vydařila, zatímco některé méně. Mám však radost z toho, že mne běhání stále baví a přináší mi radost a potěšení.

V tomto roce jsem absolvoval 3 velké akce a jednu doplňkovou. Pokračoval jsem v intencích minulých pár let, kdy se mi podařilo sezónu dokončit bez DNF. V lednu jsem se poprvé vydal na Lysou horu, kde jsem s kolegou Jirkou Hálkem běžel týmovou 24hodinovku na sněhu. Bez zásadního tréninku v kopcích jsme mezi “specialisty” obsadili 20. místo, což osobně považuji za úspěch, i když to mohlo být i lepší.

Po 4 měsících čekání jsem se vydal podruhé do Itálie na Ultra Milano Sanremo, tentokrát celkem s ambicemi. Bohužel z vlastní hlouposti jsem závěrečných 100 km slibně rozběhnutého závodu muset dojít vzhledem ke zdravotním potížím. Dokončit jsem dokončil, ale ke spokojenosti jsem měl daleko. Alespoň jsem úplně nezklamal svůj věrný support, Petra a Janu a syna Patrika.

V květnu jsem si pro změnu vyzkoušel, jaké je to dělat support na 200+ km ultramaratonu, když jsem doprovázel více než 30 hodin na kole kamaráda Petra Chytila na jeho úspěšné pouti Ultrabalatonem. Byl to nevšední zážitek, opět něco nového do pokladnice zkušeností.

Po dalším měsíci a půl jsem se vydal na první z vrcholů sezóny, legendární Badwater 135 v Údolí smrti. Tentokrát bez větších očekávání z hlediska výsledku, protože v tak náročném prostředí jsem se dosud nepohyboval. Opět, asi do půlky šlo vše dobře, ale druhá už byla trochu trápením. Nebýt usilovné podpory týmu, který byl tentokrát rozšířený o Jirku, by to s dosažením cíle nebylo tak jisté. Výsledný čas a pozice nebyly úplným zklamáním, ale upřímně řečeno, čekal jsem od sebe více.

Za 14 dní poté měla následovat hlavní akce sezóny, Ultra Gobi, kterou však čínští soudruzi dva dny před odletem zrušili pro zahraniční účastníky. Díky aktivitě Jirky jsme se vydali na náhradní akci, která se nakonec ukázala být tím nejtěžším, co jsem kdy běžel. Bigfoot byla prověrka po všech směrech. Na to, že na 16kilometrové pozitivní převýšení jsem vůbec netrénoval, musím být s výsledkem a časem spokojen. Trochu hlodá červík, protože věřím, že kdybych měl více zkušeností se strategií na závodech takového charakteru, mohlo to být lepší. Ale právě zkušenosti získané na tomto závodě mi určitě dobře poslouží v následujících podnicích.

I když stále není v tomto roce všem tréninkovým dnům konec, na svém vysvědčení budu mít cca 7400 km. To je sice asi o 1000 km méně než loni, ale to jde na vrub skutečnosti, že jsem letos opravdu poctivě po závodech regeneroval, což představuje asi 5 týdnů mimo provoz. Zdravotně to byl řekl bych standardní rok, sem tam se objevila bolístka (jako např. na Sanremu), ale nic skutečně zásadního, co by mi znemožňovalo běhat.

Letos se mi díky podpoře mých partnerů dařilo i v oblasti mediální. Dvakrát jsem se objevil v článcích v časopisech, dvakrát jsem vystupoval jako host na Festivalu outdoorových filmů, jednou jsem byl v televizi a jednou poskytl rozhovor Českému rozhlasu. Také jsem udělal 2hodinový rozhovor, z kterého by měl vzniknout obsáhlejší článek v jednom prestižním časopise, ale zda z toho nakonec něco bude, je ve hvězdách.

Příští rok už mám celkem jasně nalajnovaný z hlediska závodů. V polovině února se vydávám na Delirious W.E.S.T., 200mílový závod v jihozápadní Austrálii. Neměl by být sice tak náročný jako Bigfoot, ale výzva to bude pořádná z jiných hledisek. Poté mne čekají zhruba 3 měsíce další přípravy, po kterých se tentokrát místo Itálie vydám na “britský Spartathlon”, The Grand Union Canal Race, tj. 145 mil z Birminghamu do Londýna. Bude to klasická silnice téměř bez převýšení a skutečně jakýsi návrat na Spartathlon. Po dalších 5 měsících se v říjnu vydám na druhý vrchol, Moab 240 mil do amerického Utahu, který bude brutální zkouškou, jak mentální, tak fyzickou. Téměř 400 km v divočině ve vedru i mrazu určitě překoná Ultra Gobi.

Tento rok byl z hlediska sportu velice náročný jak časově, tak finančně. Chci poděkovat svým sponzorům a partnerům, kteří mne celý rok podporovali: Kilpi, které se mnou a mými neustálými požadavky mělo celý rok trpělivost, H2 Europe za možnost testovat její produkty, městu Olomouc, Olomouckému kraji a Rideto Jirky Hálka za finanční podporu.

V neposlední řadě patří obrovské díky mému obětavému supportu, který to se mnou měl letos velmi těžké: Petr Faldyna, Jana Tvardková a Jirka Hálek, to jsou ti, díky nimž jsem mohl proběhnout cílovými páskami vrcholů sezóny. Díky samozřejmě též rodině za pomoc a hlavně toleranci.

Přeji všem to nejlepší do nového roku a věřím, že se spolu budeme setkávat i nadále.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle