Ultra Milano Sanremo: Festival bolesti

Uběhl přesně rok a stejně jako loni byl mojí první velkou akcí této sezóny závod Ultra Milano Sanremo. Vzhledem k nabitému programu to měla být jakási testovací akce, i když samozřejmě braná zcela vážně s cílem vylepšit loňský čas a pokud možno i umístění. Jak se mi dařilo popisuje tento článek.

UMS mám naplánováno v podstatně stejně jako loni. Support je stejný, přátelé Petr s Janou a syn Patrik. Jedinou změnou je vozidlo, kdy se místo cpaní v autě povezeme velkou dodávkou, kterou mám zapůjčenu od Kilpi (díky za to!). Část mojí posádky doráží z Ostravy do Olomouce kolem jedenácté večerní. Jsme už s Patrikem nachystáni, z kanceláře nakládáme věci do dodávky a vydáváme se na cestu.

Jízda probíhá standardně, v Mikulově si dáme z domu přinesenou večeři (nebo snídani?) a po pár hodinách na rakouské dálnici se ráno dostáváme do Itálie. Ubytovat se můžeme až kolem druhé, takže času dost. Do Milána dojíždíme před poledním, zaparkujeme poblíž centra a pěškobusem se vydáváme na prohlídku města. Zatímco já se synem děláme nákupy, Petr s Janou si užívají výstup na místní katedrálu. Ubytování je trochu punkové, Italka neumí ani slovo anglicky, ale za chvíli se přece jen dostaví majitelka. Do brífinku nezbývá moc času, a proto necháváme dodávku u nákupního centra a vydáváme se metrem do centra.

Moje posádka se rozhodne absolvovat celou proceduru brífinku a předávání čísel jako loni a opět je to únavné.

Na cestě zpátky si dáváme pizzu, tu si všichni užijeme.

Na pokoj se dostáváme relativně pozdě. Nachystám věci na ráno, sbalím kufr, abych ráno nemusel dělat nic navíc, a po dvou pivech ulehám. Zaberu velmi rychle.

Ráno proběhne bez potíží a slabou hodinku před startem, který je v 10:00, už přešlapujeme u brány Porta Ticinese. Je slunečno, asi 17 stupňů. Ideální běžecké počasí. Následuje „povinné“ fotografování, namluvení předstartovního videa a zabíjení času.

V deset je už celá banda běžců připravena a vyráží na trať.

Letos jsem si řekl, že nebudu bláznit, a mám naplánováno úvodní tempo 6 až 6:30, které chci udržovat co nejdéle. Navigovat budu podle hodinek – mám tedy na nich „mapu“ a nesleduji aktuální parametry. To je dobře, můžu tak běžet na pocit. Prvních dvacet kilometrů se skutečně držím tak v polovině pole. Můj support se ke mně letos připojil brzy, a proto nemám starost s pitím ani jídlem. Rovinky kolem kanálu za Milánem jsou nekonečné.

Po půlmaratonu se mi podvědomě zdá, že zrychluji, ale protože se mi běží dobře, neřeším to. Probíhám známými místy, i když v některých městech je trasa vedena jinak – a jednou ji dokonce organizátoři značí, ještě když probíháme.

Stejně jako loni mám kolem maratonu určitou minikrizi, ale tentokrát ji přeběhám velmi rychle. Do prvního checkpointu Casteggio na 54. km přibíhám v 15:18 relativně dobrém stavu. Dám si těstoviny a hodím na ex celé pivo. Protože na posádku po tomto mém výkonu nezbylo, otevírá si o trochu později vlastní kousek – výhoda je, že v Itálii se trocha alkoholu toleruje.

Vydávám se na druhou část trasy, která mne zavede pod sedlo Turchino na checkpoint 123 km. S přibývajícími kilometry trochu těžknou nohy, ale nijak mimo normál. Pomalu opouštím rovné sekce a začínám stoupat.

Se svojí posádkou se chystáme oslavit stý kilometr, ale zrovna na tomto místě je trasa vedena jinudy, takže já se ženu dále k checkpointu, zatímco můj support čeká. Až po určitém čase si uvědomí, že něco není v pořádku a podle online mapy zjišťuje, že jsem na cestě dále. Současně se začíná smrákat a běh bez čelovky za soumraku je na italských cestách nebezpečný. Proto moc uvítám, když se posléze setkáme. Současně však procházím první významnější krizí. Posledních 10 kilometrů do checkpointu Ovada je zvlněným terénem, který mi působí relativně velké potíže. Probojoval jsem se sice do popředí pole, ale velmi se těším na jídlo a odpočinek. Zároveň nastupuje určitá nevolnost. Na checkpoint docházím v 23:46 už v nepříliš dobrém stavu. Dokonce si musím vyžádat od své posádky trochu soukromí, které si vytvářím přehozením deky přes hlavu. Po vývaru se cítím lépe a po celkem 25 minutách přestávky startuji směrem do hor na sedlo Turchino. V ruce si nesu banán, který o chvíli později a ústupu nevolnosti sním – z toho má moje posádka radost. O dalších pár kilometrů mne přepadá hlad, a požádám proto o přípravu lyofilizovaných těstovin. Petr vtipkuje, ať prý tolik nehltám, že mne bude bolet břicho. Nebolí…

Již přibližně 20 kilometrů se „naháním“ se stejným Italem. V kopcích pěkně spolupracujeme. Jeho a můj support zastavují přibližně na stejných místech. Je to celkem velká pomoc. Kopec není tak prudký, takže běžíme, i když ne tak rychle. Sem tam mu uteču, pak se to obrací. Předeženeme pár běžců. K vrcholovému tunelu se ale dostávám před ním. Teď mne čeká těžký úkol, seběhnout prudký padák doků k moři. Loni jsem tady šel, letos běžím. Nic moc rychle, ale běžím. Postupně mi hodně těžkou nohy a už pomalu začínám vyhlížet další checkpoint Voltri přibližně na 160. km. Tam docházím v 5:29.

Jsem hodně rozbitý, takže moje posádka se ani nediví, když přes sebe znovu přehodím deku a udělám si tak na chvíli soukromí.

Snažím se trochu najíst, ale nic mi nejede. Chytají mne křeče do levé nohy. Nechci se zbytečně zdržovat, takže se vydávám směrem podél pobřeží do Sanrema. Pomalu klušu, už je skoro denní světlo.

Na 167. kilometru se rozhodnu zavolat domů. Tento okamžik se stane rozhodujícím. Uprostřed hovoru zapomenu odbočit a místo pohodlné cyklostezky podél moře se vydávám po hlavní silnici do kopečků. Zjistím to asi po kilometru. A zde dělám další zásadní chybu. Místo, abych se obrátil zpět, řeknu si, že další město na pobřeží nemůže být daleko, takže pokračuji dále. V obavě z přílišné ztráty času napínám všechny síly a v prudkých výbězích a sebězích nasazuji maximální úsilí a tempo. Kopce se zdají být nekonečnými. Zkouším hledat nějakou stezku dolů k moři, ale cyklostezka je hluboko pode mnou. Konečně se objevují domy a zdá se, že i cesta dolů. I když to není jisté, maximálním tempem spěchám dolů. A skutečně, za chvíli jsem zpět na správné trase.

Hloupé úsilí si však vybralo svoji daň. Objevuje se ostrá bolet levé holeni. Až dosud jsem byl zvyklý, že bolístky přicházejí a odcházejí, takže tomu nevěnuji větší pozornost. Běžím, ale bolest se během několika kilometrů stupňuje. Musím přejít do chůze, ale nepomáhá to. Jsem na 186. kilometru, je 10:17 neděle, před sebou ještě stovku a přemýšlím, co dělat. Otevírám svůj zdravotní balíček, vytahuji analgetickou nálepku a kromě toho se nacpu molekulárním vodíkem (díky za podporu H2 Europe). Uvádím se opět do chůze a zdá se, že bolest trochu polevuje. Zkouším běžet a nějak to jde.

Opět se mi vrací pozitivní nálada. Jsem v pohybu, pořád na dobrém místě a konec už není tak v nedohlednu. Postupně se však bolest vrací a je ještě intenzivnější. Každý krok se podobá bodnutí nože. Mám za sebou 193 km a začínám přemýšlet, že se na to vykašlu. Je mi ale strašně líto svého supportu, takže myšlenky na vzdání zaháním. Místo oslavy absolvované dvoustovky o jeden kilometr dále ulehám na lavičku do parku a 20 minut spím. O pár kilometrů pojímám podezření na únavovou zlomeninu. Jana volá známému, ale na tuto diagnózu to nevypadá. I přes negativní zkušenosti z minulosti si dám prášek proti bolesti a podpořím to vodíkem. Současně měním boty. Bolest je stále intenzivní, ale dá se aspoň jít. Smiřuji se s tím, že zbytek trasy dojdu a že z dobrého umístění nic nebude. Navíc z toho bude další noc pomalé chůze.

Čtvrtý checkpoint na 222. km posunuli na 224. km, takže po městě Loano bloudí závodníci i jejich doprovody a hledají, kam že to letos Italové posunuli občerstvení. Já už to znám z minulého roku, takže s sebou vezmu pár Maďarů a společně docházíme v 18:10 na checkpoint Borghetto Santo Spirito. Z checkpointu odcházím v 18:33. Moje posádka odjíždí vyzvednout klíče od ubytování a domluvit se, kde zaparkují. Domluva s Italem je prý dobrodružná, do nízké garáže se naše 2 metry vysoké auto opravdu nevejde. Ital začne pobíhat po ulicích a naviguje Petra k zaparkování. Můj support je pryč asi 2,5 hodiny.

Pomalu se začíná stmívat. Procházím skoro prázdnými městečky a kolonádami a při každém kroku hekám. V jednu ráno si chci dát 10 minut spánku – sám se probouzím po osmi a pokračuji dále. V 2:15 si na 259. km dávám dalších 10 minut.

Ve tři ráno jsem na 264. km z té bolesti tak zničený, že se ke mně přidává Jana, aby mne společnou chůzí povzbudila. Velmi to uvítám, ale bolest je příliš velká. Rozpočítáno to mám tak, že dojdu do limitu. Pomalu mne začínají dohánět a předhánět soupeři. Nemohu s tím nic nadělat. Při rozbřesku už v dálce už vidím obrysy Sanrema. Sice mám pořád o hodinu lepší čas než loni, ale minulý rok jsem závěrečnou část rychle běžel, což letos nepřipadá v úvahu.

Na závěrečných třech kilometrech přece jen trochu zvedám tempo, ale ne kvůli pořadí, spíše k lepšímu závěrečnému pocitu. Objevuje se vstup na pláž, u které parkuje dodávka a čeká na mne moje posádka. Trvám na tom, že cílem proběhneme společně. Bez obětavého supportu bych se do cíle nikdy nedostal. Samotné protnutí cílové pásky je velmi emotivním okamžikem. Po dotyku moře jsem v cíli a následuje zavěšení medaile, objímání s přítomnými a poté usedám na lehátko.

Užívám si okamžiky se všemi blízkými. Noha na chvíli přestává vlivem okamžiku bolet, ale to netrvá dlouho. Následuje přesun do ubytování, sprcha a zasloužený spánek až po pozdního odpoledne, kdy probíhá vyhlášení a večer společná večeře.

Tu si všichni užíváme u stolu spolu s Radkem Brunnerem a jeho ženou a hlavně Petrem Válkem, který doběhl na mimořádném druhém místě.

Unaveni po večeři uléháme a spíme až do pozdního rána.

Na úterý mám naplánován výlet do Monaka. Oproti původnímu plánu jet autem se tam vydáváme vlakem, což je také velmi zajímavá zkušenost. Během půl hodiny projíždíme třemi státy.

Ve středu následuje návrat, který si zpříjemníme obchůzkou jezer Laghi di Fusine, které jsou skutečně nádherné.

Závěrečné hodnocení: Podle GPS jsem nakonec absolvoval 296 kilometrů. Čas 46 h 18 min a 28. místo určitě nejsou podle mých představ a nelze je považovat za úspěch. I přesto však tento závod považuji za jeden z nejcennějších – prokázal jsem totiž, že jsem na tom psychicky velmi dobře a jen tak mne něco nezlomí. Nezbývá, že se poučit ze zbytečných chyb a zkušenosti uplatnit hlavně na Badwater 135, protože Ultra Gobi je typově zcela jiný závod.

Velký dík patří především mé posádce, Petru Faldynovi, Janě Tvardkové a synu Patrikovi. Bez vás bych to nedal. Také děkuji všem, kteří mne sledovali a podporovali online. V neposlední řadě díky za podporu Kilpi, H2 Europe, MySasy a dalším.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle