Vodík na Lysé hoře 24: Zkušenosti Jirky Hálka
Toto je další příspěvek ze série věnované testování molekulárního vodíku a jeho vlivu na výkon ultramaratonců. Tentokrát z pera Jiřího Hálka, který byl mým spolubojovníkem na LH24, kdy také vodík testoval. Mimochodem, je to poprvé, co se na můj blog dostává článek od někoho jiného. Snad ne naposledy…
Autor textu: Jiří Hálek
Poslední závod, který jsem měl naplánovaný absolvovat společně s kamarádem Michalem Činčialou byl daleko mimo moji komfortní zónu. Moje teritorium jsou silnice a okruhy, proto možnost vydat se na zimní závod LH24 v Beskydech byla opravdovou výzvou.
Při běžeckých závodech a trénincích se většinou vyhýbám všem doplňkům, snad jen s výjimkou magnesia a trochy kofeinu pro povzbuzení, když už jde do tuhého. Ale díky Michalovi se mi naskytla možnost otestovat při výkonu molekulární vodík. Hodně už jsem o něm slyšel, celkem hodně přečetl, včetně seriózních vědeckých studií na PubMedu, které zněly celkem optimisticky, tak byl čas na praxi.
Výrobků slibujících zlepšení výkonu a urychlení regenerace jsou mraky, většinou jsou to jen reklamní řeči, proto jsem nic podstatného neočekával, ale řekl jsem si, že když to Michala nezničilo na Ultra Gobi, tak mě to taky uškodit nemůže.
Na asfaltovém okruhu bych řekl, že kolečko dlouhé 11 kilometrů nestojí ani za řeč a kroužit na něm ve štafetě 24 hodin by mohl být fajn způsob jak strávit den. Ale když k tomu připočteme zhruba 800 metrů převýšení v terénu v jednom kole, tak bylo jasné, že síly budou docházet rychleji, než by mi bylo milé.
Stejně jako Michal jsem si před každým kolečkem vzal molekulární vodík a čekal, co se bude dít. V prvních hodinách šlo asi vše tak, jak jsem si doma představoval a jak by u člověka zvyklého na zpevněné cesty a který se dostal do kopců pokrytých sněhem mělo – v duchu jsem proklínal den, kdy jsem vymyslel, že bych mohl přežít takový závod. S postupujícím časem a přibývajícími vertikálními kilometry jsem ale zjišťoval, že je rezerva sil asi o trochu větší než bych v danou dobu u sebe čekal a během chvíle, kdy byl na trati Michal, se síly subjektivně vracely o trochu rychleji. Těžko říct nakolik svou roli sehrál adrenalin a radost ze závodu a nakolik přispěl molekulární vodík. Ale na základě zkušeností z jiných závodů mám pocit, že únava na mě nesedla s takovou intenzitou a úbytek sil byl o fous pozvolnější. Rozhodně nelze čekat, že pár tabletek s molekulárním vodíkem z člověka udělá o třídu lepšího běžce, ale můj čistě subjektivní pocit je, že by skutečně molekulární vodík mohl v regeneraci organismu hrát nějakou roli a tím v těžkých chvílích alespoň trochu pomoct pokračovat dál.
Pokud bude možnost, určitě molekulární vodík ještě někdy otestuji na nějakých těžších závodech, abych zjistil víc.
