Spartathlon 2017: U sochy krále Leonidase

Spartathlon, Svatý grál ultramaratonců, epický závod od Aténské Akropole k soše krále Leonidase ve Spartě. Nekonečných 246 kilometrů radosti, námahy a bolesti. A já, konečně po pěti letech, v cíli své cesty.

Po předchozích neúspěšných pokusech o pokoření Spartathlonu jsem si v roce 2015 řekl, že další pokus nebude dříve, než zdolám Ultrabalaton. To se mi podařilo hned v příštím roce 2016 (a navíc i letos v mnohem lepším čase), takže přišel čas na další pokus v Řecku. Po pěkných výsledcích na Ultrabalatonu, Kirishima Ebino Kogen Extreme Trail a Beskydské sedmičce jsem své šance vyhodnotil lépe než na obligátních 50:50. Jaká tedy byla cesta až k dotyku nohy krále Leonidase?

Je středa 27. září. Letadlo do Řecka mi odlétá až po deváté večerní, ale domov musím opustit už ve dvanáct. Spojení z Olomouce do Vídně přece jen není moc pohodlné a já v žádném případě nechci propásnout letadlo. První část cesty, autobusem do Brna je rychlovka. Čas do odjezdu do Vídně trávím v čekárně, autobus má samozřejmě zpoždění, které se s postupem doby prodlužuje na 30 minut. Alespoň, že kafe tam mají zadarmo. Na letišti jsem před osmou večerní a mám dost času, abych snědl hromadu těstovin, které mám z domu. V letadle si dávám dvě piva, a protože je téměř prázdné, ulehám na 1,5 hodiny ke spánku přes celou řadu.

V Aténách sedám na bus X96 a za dalších 40 minut už vystupuji u hotelu. Je třetí ranní. Zjišťuji, že budu sdílet pokoj s Radkem Brunnerem, jedním z letošních favoritů. Mám z toho radost. Dělám na pokoji trochu rachotu a konečně ulehám. Budík je nastaven na 8:30 ráno, abych posnídal, v 10 se zaregistroval a poté už musím uhánět na nákupy. Na 17 odpolední je naplánována rozprava, takže předstartovní den je hektický.

Na snídani se setkávám s kompletním Czech Spartathlon teamem.

Naložím si pořádnou porci a posléze přidávám ještě jedno kolečko. V deset se registrujeme a poté fotíme pro sponzora, pivovar Svijany. V 11 odevzdávám balíčky na checkpointy a kolem 12 odjíždím do centra. Po nákupech absolvuji klasické kolečko po památkách včetně Akropole.

Na cestě zpět si koupím dvě piva, abych mohl dodržet svůj klasický předstartovní rituál. Rozprava proběhne rychle a nic nového se nedozvídáme. Potom následuje večeře. Všichni kromě mne a Zbyňka Vondráka brzy mizí spát, jen my dva popíjíme z 2l plechovky piva. Jsem mírně nervózní. Jakmile je plechovka prázdná, vydáváme se nahoru i my. Chystám si svoje vybavení.

Velký kufr i příruční zavazadlo do Sparty už mám zabalené. Zapnu si tablet, vypiju 2 kousky a snažím se usnout. Zaberu po nějakých 30 minutách. Hodlám vstát v 4:15.

Zvoní budík. Ihned vyskakuji z postele a spěchám na záchod. Chci to mít rychle za sebou a nechci zdržovat Radka. Celkem se zadařilo. Lehám znovu do postele a začínám se krmit buchtou z domu. Snídani v hotelu vynechávám. Hraji si s mobilem, zabíjím čas a nervozitu. Je čtvrt na šest a nastává čas začít se soukat do oblečení. Promažu vazelínou prsty na nohou a zvláštní pozornost věnuji intimním místům. Mám připraven triatlonový dres, čelenku, návleky na stehna a lýtka a prstové ponožky. Standardní výbava.

Při zapínání trisuitu však nastává problém. Jak naschvál se mi rozjíždí zip. Tak to začíná dobře… Ihned otevírám velký kufr a prohrabuji se pracně uspořádaným obsahem, abych našel náhradní trisuit. Celou dobu v duchu sprostě nadávám. Do odchodu z pokoje zbývá pár minut a já jsem konečně kompletní. Jsem černý ďábel, jen boty a čelenka jsou zářivě žluté. Scházím dolů a tam se připojuji k naší skupině. Na všech je vidět nervozita, kterou maskujeme bodrým rozhovorem. Kolem šesté nastupujeme do autobusu a vydáváme se k Akropoli. Někteří poprvé, jiní podruhé, já počtvrté.

Počasí je ideální. Pod mrakem, ani zima, ani teplo. Stejné počasí máme objednáno na celý závod. K Dionýsovu divadlu se dostáváme asi v 6:20. Celý tým se schází před startem, děláme si společné foto.

Samozřejmě větší část týmu navštíví i přilehlá křoví, kde probíhá poslední uvolnění střev a močových měchýřů před startem. Činím tak i já.

Zbývá už jen 15 minut. Protože se hodlám uzavřít sám do sebe, postupně popřeji štěstí všem spoluběžcům a sám se vydávám do davu běžců. V minulých letech byl slyšet proslov před startem, ale letos mne překvapí startovní výstřel beze slov. Jsem v zadní části pole, takže stisknu start na svých hodinách a krokem překračuji startovní čáru. Potom se konečně uvádím do běhu. Na jak dlouho?

Žádnou strategii naplánovánu nemám. Chci se rozhodnout až po několika prvních kilometrech, podle aktuálního pocitu. Probíháme centrem Atén, křížíme cesty a všude jsme zdraveni – i když někteří řidiči vypadají netrpělivě. Po pár kilometrech se dostáváme mimo nejrušnější centrum. Běžíme do kopečka, táhlého, což je dobré pro zahřátí.

Už vím, že jakmile se dostaneme nahoru, proběhneme velkou křižovatkou a napojíme se na dálnici.

Na dálnici vidíme v protisměru velkou kolonu. Je mi jasné, že jsou řidiči naštvaní. Chci pár desítek kilometrů kopírovat tempo z Ultrabalatonu (UB), tj. cca 5:10, ale po prvních několika kilometrech je jasné, že je to moc rychlé. Zpomaluji a současně přestávám sledovat tempo na hodinkách. Cesta po dálnici příjemně klesá.

Postupně se dostávám do provozní teploty a absolvoval jsem již i dvě zdravotní zastávky. Na občerstvovačkách se moc nezastavuji, své vybavení mám až na 20 km, kam dobíhám za 1:48. Do soft láhve putuje první VAAM (amino). Pokračuji dále a za chvíli začínám pociťovat nástup účinku. Super. Pokračuji relativně stabilním tempem a za 3:50 mám za sebou první maraton. To je o 11 minut pomaleji, než na UB.

Na tomto checkpointu se dopuji magneziem a polykám první ampuli kofeinu. Za chvíli přichází mírné stoupání, které využívám k nahrání videa.

Mám před sebou krásných cca 35 kilometrů okolo moře, kdy se otevírají nádherné výhledy.

Počasí se drží. Cesta je zvlněná, chvíli se táhne nahoru, chvíli dolů. Probíháme okolo průmyslových provozů, kde jsme „ovlažováni“ ropným zápachem. Pomalu se blížíme k velkému checkpointu v Korintu. Překonávám Korintský průplav a za chvíli probíhám měřicí rohoží. 82 km za 7:50. Vyzvedávám si svůj balíček, doplňuji láhev. Nesedám si, nehodlám ztrácet čas. Vyzvedávám si těstoviny se sýrem, protože chci doplnit energii tuhým jídlem, dokud to jde.

Opouštím checkpoint a za chůze postupně spořádám celé těstoviny. Poté ještě dávám čokoládu. Žaludek neprotestuje, to je velmi pozitivní. Odběhnu si kilometr a v mírném stoupání opět pořizuji krátké video.

Po 94 kilometrech a 8:50 běhu probíhám starým Korintem. Užívám si potlesku, je tady hodně lidí. Na checkpointu se nezdržuji, jen ovoce a doplnit vodu. Ještě jsem si nesedl. První posazení plánuji na velký checkpoint na 123. kilometru.

Jsem na 105. kilometru. Znenadání přichází krize. Vůbec mi to nechce běžet. Tempo klesá na 6 až 6:10. Sotva šourám nohama. Začínám klesat na mysli. Že by opět problém? Navíc je to teď do kopečka. Sem tam přejdu do chůze, ale snažím se to překousnout. Krize už trvá více než půl hodiny. Docházím na checkpoint, a když už chci po doplnění energie odejít, najednou mi osazenstvo podává můj balíček. Je tam VAAM. Okamžitě vylévám obsah láhve a míchám si jej. Pořádně se napiji, opět doplním vodu a odcházím. Po pár minutách se mi začínají pomalu vracet síly. Tempo se zvyšuje a vrací se mi sebedůvěra. Na 113. kilometru je relativně prudké a delší stoupání, ale já jsem už v takové formě, že jej vybíhám. V hlavě se musím brzdit. Sbíhám dolů a na další občerstvovačce se nacpu jídlem. Zbývá mi asi 8 kilometrů do velkého checkpointu.

Tam docházím na 57. místě v 19:21. Je ještě světlo. To se mi při předchozích účastech ještě nikdy nepovedlo. Na tento checkpoint jsem vždy dorazil až za tmy. Skutečně, mám 3,5 hodiny náskoku na limit. Vyzvedávám si balíček. Oblékám si tričko s dlouhým rukávem. Vezmu si kuřecí polévku, a když do mne vlétne, dám si ještě jednu. Následuje chleba. Sladké už mi nechutná. Dávám si další magnézium a kofein. Poprvé si sedám a popíjím horký čaj. Nohy nebolí, a proto za pár minut nasazuji čelovku a vydávám se dále.

Dalším postupným cílem je checkpoint pod horou na 160 km. Padla už tma. Na kopci jsou vidět světla vedle dálnice. Od 138. do 144. kilometru je to z kopce a poté následují monotónní sekce. Pořizuji další video.

Konečně přichází 144. km a začátek stoupání. Zde si budu moci odpočinout od běhu. Po 15,5 hodinách běhu je na čase. Sem tam se rozběhnu, nicméně tempo je i tak dobré. Daří se mi získávat další čas na limit. Střídavě se naháním s argentinskou smíšenou dvojičkou – oni jsou rychlejší běžci, ale každé občerstvení jim zabírá čas, zatímco já skoro nestojím. Míjíme se mnohokrát a v záři čelovek se na sebe účastně usmíváme.

Asi pět kilometrů před nástupem do terénu nastávají prudké serpentiny. Tady neběžím. V dálce jsou v kopci vidět čelovky rychlejších běžců. Jsou jako bludičky. Cítím, že jsem vyčerpal energii z jídla, kterou jsem nabral na 123 km. Začínají se mi trochu plést nohy, ale usilovně stoupám. Na předposledním checkpointu před nástupem na horu začíná žaludek protestovat. Neodvažuji se napít a jen si beru hrst rozinek. Cesta je prudká, a proto uvítám, když podejdu dálnici. K checkpointu pod horou je to jen necelý kilometr. Po 17:50 usedám na 60. místě pod horou. I když je mi špatně, rychle si obleču bundu a dávám třetí magnézium a kofein. Měl bych vyrazit, ale nějak se mi nechce. Vím, že musím pojíst, abych se dal dohromady. Třepu se zimou a nakonec se rozhodnu pro domácí kuřecí polévku. Sním ji a rychle se vydávám na výstup – pokud bych polévku vyzvracel, aspoň bych nehrál divadlo pro ostatní. Dobré je, že je náskok stále komfortní.

Pomalu se šourám do prudkého kopce. Mírně prší, vše je kluzké. Ve výšce nad sebou vidím občasnou záři čelovek. Žaludek se bouří, ale držím polévku uvnitř. Za chvilku si jídlo sedne a mírně zvyšuji tempo. S postupující výškou se začínají ženit všichni čerti. Silně fouká a je mlha. Párkrát zavrávorám, mám z toho strach, protože zřítit se dolů je o život. Stoupám a stoupám, uprostřed svahu vyřídím hovor s manželkou a konečně se ukazuje vrcholový stan. Tam si dávám horký čaj a ocením, když přese mne přehodí na chvíli deku. Zahajuji sestup. Využívám svých trailových zkušeností a rychle klesám. Předbíhám pár lidí, kterým očividně dělá sestup na kluzkém terénu potíže.

Čeká mne relativně rovinatá sekce, na jejím konci je další hlavní checkpoint, Nestani. Tempo už dávno překročilo 7:00/km, ale to mne neznervózňuje. Mám skoro 4,5 hodiny náskoku na limit. A tak do Nestani na 171. km docházím za 20 hodin. Neodvažuji se sednout a také na nějaké velké jezení to už nevypadá. Do cíle zbývá ještě 75 km. Běžím s jedním Američanem – v běhu je mnohem rychlejší, ale na občerstovačkách tráví více času, takže jsme více či méně spolu. Sem tam prohodíme pár slov, což mi trochu pomáhá zapomenout na bolest. Když na 190. kilometru ulehne na 15 minut spánku, už jej neuvidím dříve, než v cíli, do kterého dobíhá asi půl minuty za mnou (aniž bych ho za sebou tušil).

Až do 200. km je to relativně po rovině. Tempo se mi daří držet pod 8:00 a většinou běžím. Z jídla mi jedou rozinky a suchý toastový chleba. Polévka mi vrací do krku kyselé šťávy, takže si od ní dávám přestávku. Na dalším velkém checkpointu na 195. km jsem na 66. místě a stále s 4,5 hodinami náskoku. Vím, že od 200. kilometru bude následovat dlouhé a vyčerpávající stoupání.

Na dvoustovce jsem za 24 hodin a 19 minut. Stále super čas. Je to pomaleji, než jsem chtěl, ale když uvážím přechod hory, cítím spokojenost. Do cíle zbývá o trochu více než maraton a já nahrávám poslední video před cílem.

Do kopce už většinou neběžím. Jsem strašně unavený. Trápím se celých 17 kilometrů, ale nesedám si a někdy se i v plytčejších sekcích rozběhnu. Začíná trochu svítit sluníčko a znatelně se oteplilo. Proto na checkpointu odevzdávám bundu. Chleba mi pořád chutná, i když kůrku vyhazuji, abych ulehčil žaludku. V láhvi mám čím dát tím zředěnější jonťák, ale na kolu ani džus se necítím. Cítím velký tlak v břiše. Asi přestává fungovat imodium. I když se mi to protiví, uvolňuji v křoví střevům. Zaujetí strategické pozice a její opuštění je po těch kilometrech samo o sobě výkonem. Jsem skoro nahoře. Od 218. kilometru je to s jednou kratší výjimkou z kopce až do Sparty. Přesto jsem už příliš vysílen, abych zvýšil tempo. V jednom delším seběhu před sebou v dálce vidím Pavla, je asi 3 kilometry přede mnou. Přemýšlím, že bych se k němu postupně prokousal, ale nakonec uznávám, že to není reálné. Většinou se pohybuji tempem kolem 8:00/km, někdy i pomaleji. Za dalších 30 minut si navíc musím zase odskočit. Kvůli těmto dvěma epizodám ztrácím asi 20 minut času a 10 míst v pořadí. Celý proces ale nejde zrychlit, jsem jak zpomalený film.

Na 233. kilometrů odbočuji z hlavní silnice. Cesta prudce klesá. V dálce se najednou objevuje Sparta. Je to jen 13 kilometrů do cíle, polovina mého běžného tréninku, ale zdá se mi to jako další maraton. V seběhu mě dávají další 3 běžci, ale nechává mne to klidným. Najednou si uvědomuji, že mám cíl na dosah. Úplně jsem na to v tom úsilí a bolesti zapomněl. Zaplavuje mne hřejivý pocit a trochu se mi vracejí síly.

Konečně se dostávám na rovnou cestu a do Sparty zbývají jen 3 kilometry. Kolem projíždí množství aut. Během celého závodu nás řidiči zdravili troubením, ale co se začíná dít na hranicích Sparty, je mimořádné. Troubení nabírá na četnosti, lidé na kolech a v domech hlasitě povzbuzují a tleskají. Probíhám kolem značky 2 km do Sparty a posléze přibíhám na poslední checkpoint.

Dostávám se do samotného města. Je to neuvěřitelné. Jsem relativně osamocen a svůj příchod vnímám jako příchod hrdiny (omluvte, pokud to zní pateticky). Připojují se ke mě děti na kolech, z balkonů a kaváren na chodnících se ozývá potlesk. Každou chvíli si plácám s lidmi. Uvědomuji si, že se usmívám od ucha až k uchu. Zabočuji na poslední rovinku. Vidím davy lidí vedle ulice. Pár desítek metrů před cílem přebírám od Pavla Marka českou vlajku a současně slyším z reproduktorů své jméno.

Před sebou vidím sochu Leonidase. Zdolávám poslední dva schody a objímám nohu krále. Jsem v cíli.

Moje úsilí trvalo 31 hodin a 28 minut a obsazuji 73. místo. Zaplavuje mne pocit nepopsatelného štěstí. Obracím se čelem k lidem a zvedám ve vítězném gestu ruce. Napiji se z poháru a přijímám olivový věnec.

Za pár chvil jsem odváděn ke zdravotnickému stanu. Jsem relativně v pohodě. Proto usedám do křesla a nechávám si zout boty a ponožky a ošetřit nohy. Kupodivu se objevuje jen jeden malý plyskýř. Z nabídky „pivo nebo voda“ si samozřejmě vyberu pivo a během ošetřování jej popíjím. Zavolám si a vracím se do prostoru cíle, kde spolu s Pavlem vyhlížíme další Čechy. Pavel si za chvíli odchází do zdravotnického stanu pro doping ve formě infuze, a protože mi začíná být zima, doplňuji ho na lehátku i já. Vedle nás se mezitím uložila Tereza, která po zdárném dokončení absolvuje lékařské ošetření včetně EKG.

Uvažujeme s Pavlem co dál. Nakonec se rozhodujeme a odjíždíme dodávkou do 50 kilometrů vzdáleného hotelu. Naše dlouhá cesta tím definitivně skončila.

Cesta do hotelu uplyne relativně rychle. Nohy samozřejmě tvrdnou, a tak po příjezdu dodávka vyplivne skupinu špatně chodících a pekelně smradlavých důchodců. Neváhám a spěchám na pokoj, abych si dal zaslouženou sprchu. Trnu, jak bude vypadat mé tělo. Cítím mezi nohama opruzeniny, bude to určitě maso. Po krátkém omytí nejhoršího si napouštím horkou vanu a cítím, jak se celý rozpouštím. Později ulehám do postele.

Měli bychom večer ještě odjet do Sparty na vyhlášení, ale jsem na to moc unavený. Místo toho si v osm dávám večeři a po vypití piva na pokoji a vyřízení telefonátů později ulehám a usínám hlubokým spánkem.

Na nedělní ráno je naplánováno vyzvednutí materiálu vráceného z checkpointů. Od jedné odpolední se cpeme na obědě se starostou Sparty. Dopřeji si pár piv a sklenek vína, takže nálada je pochopitelně výborná. Zpáteční cesta do hotelu v Aténách je dlouhá, ale večerní procházku celého týmu po večeři, při které se popíjí další pivo, nemohu vynechat.

Celá story končí pondělním večerním vyhlášením. Teprve když zazní moje jméno, uvědomuji si naplno, že jsem to dokázal. Celý tým předvedl vynikající výkon – všichni jsme dokončili. Mimořádné je samozřejmě druhé místo Radka, se kterým jsem se s hrdostí vyfotil.

Přichází středa a skutečný konec. Rozjíždíme se do svých domovů s hřejivými pocity. Ještě v letadle se rozhoduji, že se do Atén vrátím i příští rok, pokud se mi podaří být vybrán. Když jednou přičichneš ke Spartathlonu, chceš ho mít znovu. Čeká mne sice mnoho měsíců usilovného tréninku, ale ten pocit a atmosféra doběhu do Sparty za to prostě stojí.

Závěrem

Chtěl bych vyjádřit díky celému Czech Spartathlon týmu za podporu a příjemné chvíle, které jsme spolu strávili. Bylo mi ctí být v tom s vámi. Poděkování patří také manželce za informační a psychickou podporu na dálku během celého závodu a všem kamarádům (však oni ví…) a známým. Nebylo vás málo a moc jste mi pomohli.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle