Kirishima Ebino Kogen Extreme Trail potřetí

Ultratrail, 66 kilometrů, kladné převýšení 2700 m po horách Kirishima. Letos jsem 23. července už potřetí vyběhl k setkání s místními sopkami na závodu Kirishima Ebino Kogen Extreme Trail.

Start a cíl tohoto závodu je na náhorní plošině Ebino Kogen, která je od mého dočasného útočiště vzdálena cca 35 kilometrů, přestože při pohledu od domu se to nezdá zase tak daleko. Prezentace tradičně probíhá v sobotu večer, zatímco závod samotný začíná v neděli brzy ráno. To s sebou přináší logistické potíže, protože při  předchozích dvou účastech jsem potřeboval během dvou dnů třikrát odvoz. Letos jsem se rozhodl strávit jednu noc v hotelu a navíc využít shuttle busu, který mne odvezl a zase přivezl zpět asi do vzdálenosti 15 km.

Sobotní prezentace a následná party (nebo spíše žranice) proběhla bez potíží. Jako vždy jsem byl jediný běloch, takže tak trochu pěst na oči. Po předchozích zkušenostech jsem se ke stolům s jídlem neprobíjel davy, ale nechal jsem nedočkavce naplnit jejich břicha jako první a asi po 15 minutách jsem si bez problémů vzal, co jsem chtěl. Hotel kousek od startu byl bohužel vyprodaný, takže jsem nakonec cestoval asi 10 km do lázeňského rezortu Kirishima Onsen, který dobře znám ze svých běhů. Výhodou bylo, že ranní autobus na start, který byl naplánován na nelidskou třetí hodinu ranní, zastavoval asi 50 m od hotelu.

Ačkoli se to netýká přímo závodu, trochu o hotelu. Po letech jsem opět strávil noc v pokoji japonského stylu, tj. s tatami. Za velmi příznivou cenu jsem měl krásný pokoj, dvoje různé lázně (jedny v přízemí a jedny na střeše) a veškeré pohodlí.

Jako vždy nechybělo předstartovní pivo – 3 ledově studené plechovky perfektně sedly. Po první jsem se (přestože se mi původně moc nechtělo) vydal do lázní na střeše. Bylo asi 9 večer, mimo sezónu, takže celý prostor jsem měl jen pro sebe. V termální vodě (s charakteristickým zápachem zkažených vajec), venku s výhledem na bouřku v horách s blesky jsem dokonale zrelaxoval. Po návratu do pokoje jsem vše dorazil ještě sendvičem a zbylými dvěma kousky a cca v 11 jsem ulehl ke krátkému spánku. Trochu jsem bojoval s klimatizací, takže ještě než se mi v 2:15 ráno ozval budík, ještě dvakrát jsem byl vzhůru. No, od této chvíli již mým oblíbeným vypravěčským stylem…

V 2:15 se ozve mobil a současně s ním hodinky, budíček! Vše pro závod mám od večera nachystané a zbytek zabalený.

V hotelu používám jukatu (něco jako kimono), takže žádné jiné oblečení balit nemusím. Rychle na záchod – nedaří se, takže se sebe nasypu 2 protisračkové tablety, hodím do sebe o-nigiri (rýžovou kouli) a soukám se do svého vybavení. V 2:45 ještě jednou vše zkontroluji a ztichlými chodbami hotelu se vydávám do lobby. Zde si koupím plnotučnou kolu, jako energetický start. Potkávám ještě jeden pár a podle oblečení je mi jasné, že náš směr je stejný. Vycházím před hotel a připojuji se k další menší skupince a společně šlapeme k autobusu, který už čeká. Kupodivu, i v takovou hodinu nikdo nevypadá ospale. I já jsem v pohodě. Jak je v Japonsku zvykem, přesně ve 3:00 autobus vyráží a za 20 minut nás vysype kousek od startu. Většina lidí přijede auty a my jsme na místě příliš brzy, takže je tak trochu mrtvo.

Na rozdíl od minulého roku je obloha plná hvězd a je teplo. V 4:15 se otevírá prostor pro odevzdání batohů a do samotného prostoru startu vstupuji mezi prvními v 4:30, samozřejmě po kontrole dostatečné zásoby pití.

Neváhám a stavím se na začátek davu.

Přichází pátá ranní a kupodivu nejsem nervózní. Společně odpočítáváme posledních deset sekund a poté se pětisethlavý dav uvádí do pohybu.

Letošní trať je jiná. Běží se první část z běžné trasy dvakrát, protože do druhé části původní trasy je zakázán přístup kvůli sopečné činnosti. Hory Kirishima jsou činné sopečné pohoří no a někdy se stane, že je prostě sopečného plynu příliš. Taktiku mám jasnou, první okruh na plné pecky, s během do kopce, druhý co to půjde. Startuje se za tmy a po prvních cca 4 kilometrech po cestě se bočí do náročného terénu, který je s čelovkou běžeckou výzvou. Chci být v terénu mezi prvními, aby mě nezpomalovali ostatní a aby si mohl volit vlastní stopu. Nasazuji na své poměry nevídané tempo a po 3 kilometrech jsem první asi s půlminutou náskoku. Trochu mě to vyděsí, ale je mi jasné, že hlavní favorité mi ukáží záda už v prvním kopci, který zanedlouho přijde. Do terénu jdu jako první, ale protože nejsem technik, po pár stovkách metrů kličkování mezi kameny, kořeny, stromy a různým sajrajtem před sebe dobrovolně pouštím pár zjevně techničtějších soupeřů.

Snažím se za nimi držet a skutečně se mi to daří až k další silniční vložce, která je trochu do kopce. Tam mi utíkají. Po pár kratších výbězích a sebězích se dostávám k 7kilometrovému stoupání po lesní cestě. Tam mě předbíhá dalších pár lidí, se kterými asi nemá cenu soupeřit. Daří se mi pořád běžet a po určité době jsem úplně sám. Je jasné, že lepší borci jsou pryč a horší trochu odpadli. Konečně se dostávám na vršek stoupání a nastává 5 kilometrové klesání po staré silnici. K mému překvapení rychle dobíhám a předbíhám několik soupeřů. Asi jim dlouhý seběh po asfaltu nevoní. To mě nakopne a přes dřívější předsevzetí, že z kopce budu šetřit stehna, se hrnu dolů jako raketa. První občerstvovačku asi na 17. km probíhám bez povšimnutí, ale na další, cca na 25. km už doplňuji do Camelu tekutiny a do břicha přijdou nějaké kalorie. Už pár kilometrů se střídavě předbíháme s jedním borcem a to nám zůstane až do konce závodu.

Po občerstvení mě čekají strmé schody v délce asi 500 metrů a poté obtížná terénní část do prudkého kopce.

Ta je neběhatelná, takže tento čas využívám k doplnění energie. Začínám cítit nohy, ale to je normální, po tak rychlém začátku. Dobré je, že není náběh ke křečím. Výstup je skutečně brutální, místy je to šplhání po skalách. Když už se zdá, že přišel vrchol, následuje další stoupání. Je to nekonečné. Když si představím, že to tady budu šlapat ještě jednou v následujícím kole, začínám v duchu mírně nadávat.

Po výstupu následuje stejně náročný sestup. Většinou se dá běhat, ale cestu křižují potoky, někdy s vodou, někdy vyschlé, a je třeba dávat velký pozor. Po třech hodinách slyším v dálce hudbu z reproduktorů a vím, že se blížím ke konci prvního a začátku druhého kola. Za dalších 20 minut mám za sebou první kolo. Vypadá to celkem dobře, snad jsem kolem hranice první desítky. Protože jsem posledních pár kilometrů běžel bez vody, na občerstvovačce do sebe obrátím 3 půllitry jonťáku a nacpu se k prasknutí melounem. Doplním tekutinu do Camelu a s díky se vydávám do druhého kola.

Z předchozích zkušeností vím, že když se tak najednou navalím studenou tekutinou, přijde bolest v boku. A skutečně, asi po kilometru mě bolí v boku tak, že na silnici, kde jsem po startu běžel tempem cca 3:30, je to nyní 6:00 na km. Tlačím si vší silou zaťatou pěstí do boku, abych nemusel zastavit. Bolet střídavě zesiluje a zeslabuje po větší část asfaltu a konečně odezní, když podruhé vstupuji do úvodního terénu.

Technicky náročná část je nyní v normálním světle snadnější, ale na druhé straně, přichází únava a sem tam se mi začínají plést nohy. Párkrát na poslední chvíli zabráním pádu a po úspěšném úsilí o to, aby nezastavil, se dostávám pod dlouhé stoupání. Vím, že podruhé to nevyběhnu, takže nasazuji power walk a současně se krmím. Stále se naháníme s kolegou, i když ten mi v kopci trochu uniká. Pozitivní je, že mne nikdo nedohání. Udržuji stálé tempo a na vršku se jsem dokonce schopen uvést do běhu. V asfaltovém klesání vyvinu na mé poměry a únavu nevídané tempo 4:10 – ještě nejsem mrtvý! Předbíhám kolegu a k překvapení ještě další 2 běžce.

Do občerstvovačky před schody už jsme s kolegou zase pohromadě. V klidu a beze spěchu doplňujeme proviant a během pití prohodím pár vět i s personálem občerstvovačky. Potom vzhůru do nepříjemného terénního stoupání. Po schodech začínám brzy po vstupu do terénu nadávat (tentokrát hlasitě). Mé síly jsou jako na sinusoidě – chvíli bych si sedl, chvíli mi to jde dobře. Když se dostávám na vršek, zkouším, jestli se mi podaří rozběhnout. Křeče nikde, jen se mi sem tam pletou nohy. Kolega mi zase někam odběhl, takže jsem sám.

Podle hodinek zbývá do cíle cca 7 km. Už drahnou dobu předbíháme závodníky na krátké trati (1 kolečko). Někteří jsou více zničení než my na dlouhé, ale vždy ochotně pouští dopředu a nikdo nezapomene povzbudit. Po některé z nich je asi překvapením, když na ně znenadání vykřikne cizinec, zlitý a smradlavý jako prase. Konečně už opět slyším hudbu. Tak poslední kilometr, říkám si.

Chystám se odbočit k cíli, ale chyba lávky. Ptají se mne, 2 kolečko? Já na to, že ano. Tak to si dej támhleten výběh. Otočím se ve směru, kterým ukazují, a nevěřím svým očím. Další brutální výšlap a prodloužení trasy o 5 kilometrů. Mé zklamání je obrovské. No, nedá se nic dělat. Mám prázdný Camel, jsem naštvaný, ale začínám stoupat. Zezadu na mne nikdo netlačí, kolega vepředu má asi 3 minuty náskoku, takže nasazuji MP3 a za úderných metalových tónů šlapu a šlapu. Cesta se klikatí okolo kráteru sopky, opět, když už to vypadá, že jsem nahoře, je to dále nahoru. Už ani nenadávám. Na vrcholu mne potleskem vítají 2 pomocníci, a že prý je to už jen z kopce.

V dálce se objevuji známé obrysy startu a cíle, ale ještě mám jeden úkol. Asi 100 metrů přede mnou se potácí jeden ze soupeřů, kterému zjevně kilometr před cílem došly síly. Zapínám turbo, a přestože se se mnou snaží borec soutěžit, nakonec to vzdává. Jsem z toho tak napumpovaný, že cílem probíhám jako srnec za 7:58:53. Cíl pod osm se podařil.

Jsem vyschlý jako troud, a proto se nalévám kolou a cpu se melounem až do té doby, než se mi z toho melounu začne chtít na záchod. V cíli se setkávám také se svým kolegou, ze kterého se vyklube 30letý učitel na střední škole, který nakonec přiběhl asi 3 minuty před mnou. Jdu si vyzvednout diplom a jsem příjemně překvapen. Je z toho 9. místo celkově a dokonce 3. místo v kategorii 30-49.

Ještě chvíli pokecám a poté odcházím za příjemnou povinností, a tou je návštěva termálních lázní v hotelu Ebino Kogenso. Není nic příjemnějšího, než se omýt od té špíny a potu a poté čistý jako mimino vlézt do klasických japonských venkovních lázní. Vydržím tam asi hodinu a poté dám na recepci v rychlém sledu tři piva, a protože mám asi hodinu do odjezdu autobusu, příjemně naladěn se vracím do prostoru startu a cíle sledovat další přibíhající.

V pět odjíždí autobus a za necelou hodinku se už vítám v městě Ebino s manželkou, která mne přijela vyzvednout. No, a po večeři si ještě před spánkem samozřejmě dopřeji pár drinků. Tak znovu příští rok? Ale asi jo, i když není jasné, zda to bude další tříměsíční výlet nebo natrvalo. Kdo ví, jak to všechno dopadne…

Kategorie článku: Blog, SportArticle