Osamocen v japonských horách
Opět po roce jsem se vydal na okružní výběh po místních horách. Z celkových 53 kilometrů je zhruba 25 km mimo civilizaci; není to úplný trail, ale úzké horské cesty nejsou desetiletí udržovány a podle toho také vypadají. Kromě toho díky hlubokým lesům a nepřítomnosti lidí i automobilů mám z této části trasy vždy tak trochu pocit mrazení v zádech.
Cesta se již od domova pomalu zvedá. Na první a nejvyšší vrchol je to přibližně 13 kilometrů a 600 výškových metrů. Běžná hlavní cesta se po dvou třech kilometrech zužuje a po proběhnutí okolo posledních domů se z ní stává zapomenutá cesta, kterou již několik desítek let nikdo nepoužívá (abych nelhal, sem tam tady auto projede, ale je to spíše výjimka). Před začátkem období dešťů ještě neotravuje bodavý hmyz, takže výběh jde svižně. Na cestě se sem tam potkám se srnami a dokonce spatřím i jezevce. Počasí je velmi pěkné, svítí slunce, ale není vedro.
Asi po hodince se dostávám na vrchol kopce, kde pořizuji snímek památníku budovatelům cesty. Mno, pomník vypadá mnohem zachovaleji než větší partie samotné cesty, že které v několika částech už mnoho nezbylo.
Protože je ještě brzké ráno a okolní hory jsou vhodně osvětleny, udělám několik dalších obrázků. Zejména pohled na hornatý terén mne překvapuje – je to už potřetí, co tady běžím, ale této vyhlídky jsem si nikdy dříve nevšiml.
Okolní vršky jsou typicky japonské. Oproti „rozvláčným“ českým horám je to příkře nahoru a dolů.
Chvíli se pohybuji po vrstevnici a poté se spouštím dolů. Tady trochu odbočím od tématu. Pro ty, co jsou zvyklí běhat bez přípravy (tj. seznámení s mapou), jsou japonské hory trochu nebezpečné. Pěkná asfaltová cesta může najednou skončit – silnice prostě zmizí. Často je záhadou, proč ji vůbec stavěli. Zmatek také působí změť odboček, u kterých vzhledem k členitému terénu není nikdy jasné, kterým směrem se uberou. Už se mi několikrát stalo, že jsem velmi dlouho hledal cestu zpět. Ztratit se tady není nic složitého. A pokud si k tomu člověk přičte obtížný hmyz, divou zvěř a absenci datového připojení k internetu (1 MB = 300 Kč), může se z bezstarostného výběhu stát nepříjemný zážitek. Navíc se nedá spolehnout na Google, protože při plánování trasy často ukazuje cesty, které prostě neexistují (a to je potíž, když pracně naplánovaná trasa na hodinkách vede dolů ze srázu).
Ale zpět k trase. Po pár kilometrech dolů překračuji říčku.
Následuje nově vybudovaná svatyně (která je ale zavřená) a úsek okolo řeky, nebo teď už spíše údolní přehrady, kterou tady za tu dobu, kdy jsem tu byl naposled, napustili.
V japonských horách svérázným způsobem zpevňují svahy – při pohledu na následující obrázek nevím, zda nám toto dílo obdivovat nebo zatratit. Na následujícím snímku není hráz, ale zpevněný svah.
Po dalších kilometrech se připojuji na svoji stabilní tréninkovou trasu. Mám v nohách asi 35 km a to nejzajímavější už za sebou. Také se velmi těším na občerstvovací stanici (nápojový automat), protože jsem ještě za celou dobu nic nepil. Dobíhám do městečka Suki, kde si dávám plnotučnou kolu ke zchlazení a dobití kalorií.
Opouštím Suki, dávám si dvoukilometrový výběh, proběhnu kilometrovým tunelem (který nemám moc rád, protože na řadě míst propouští vodu a vypadá, jako by se měl každou chvíli zhroutit) a po pár kratších stoupáních a klesáních přibíhám na křižovatku, odkud je nádherný výhled na celé pohoří Kirishima.
Protože dnes chci dát padesátku, místo odbočení vpravo a asi 4 km návratu domů běžím rovně přes okraj města Kobayashi, dávám si další studený nápoj a ještě se rozhodnu podívat na střední školu, kde právě absolvuje svůj běžecký trénink můj syn. Odtud taky pořizuji snímek „velkoměsta“, jehož jsem na tři měsíce hostem.
Domů se dostávám po 53 km za 4 hodiny a 50 minut. To není špatné tempo, pokud se vezme v úvahu profil (1000 m stoupání) a kvalita terénu. Byl po první běh po Ultrabalatonu delší než 50 km, součást přípravy na Kirishima-Ebino Kougen Extreme Trail.
