Ultrabalaton 2017: Opět něco nového

Ve dnech 19. a 20. května jsem se opět vydal na jedno 220km kolečko kolem Balatonu. Byla to po půl roce přípravy první letošní akce, a i když už byla moje účast celkově třetí, opět přinesla něco nového. Cílem bylo v první řadě doběhnout a zkontrolovat si přípravu na hlavní letošní akci, Spartathlon.

Na UB jsem se poctivě připravoval v podstatě od 24hodinovky v Koutech v loňském říjnu. A byla to příprava, jak se patří, díky dlouhé a kruté zimě, která byla nekonečná. Když se mi několikrát po delším tréninku kvůli zmrzlým rukou nepodařilo otevřít venkovní dveře, říkal jsem si, stojí to za to? No, ale tyto myšlenky má snad každý ultraběžec.

Takže k věci. Posledních pár týdnů uběhlo celkem rychle. Na rozdíl od předchozích let, kdy jsem měl velmi dlouhé období ladění, jsem tentokrát udělal změnu a intenzivní trénink jsem ukončil v podstatě až 10 dnů před samotným závodem. Metodou pokus omyl jsem totiž zjistil, že bolesti stehen, kterými jsem v minulosti při ultra závodech trpěl, jsou pravděpodobně způsobeny „zlenivěním“ těla příliš dlouhým laděním. Tato domněnka se mi potvrdila,na problémy se stehny skutečně nedošlo.

Letošní výprava čítala o dva členy více. Kromě Petra, který mi dělal podporu na kole, a byl tedy odsouzen k více než 24hodinovému utrpení při rychlosti max. 10 km/h, byl tým posílen o automobilový doprovod v podobě mého bratra Tomáše a posledním členem byl syn Patrik.

                                  

Cesta na místo proběhla standardně, stejně jako ubytování a registrace. Na hotel jsme se po všech povinnostech dostali relativně brzy, takže zbyl čas a prostor na procházku k Balatonu spojenou s pivem, po kterém večer následovaly další včetně maďarské klobásy a sýra.

Řekl bych, taková moje předstartovní klasika – před závodem je přece nutné zavodnit organismus. Do postele jsme se dostali také v relativně lidskou dobu, takže vše bylo na dobré cestě.

Prolog

Je 3:15 ráno a zvoní budík. Letos se vybíhá v 5, tedy o půl hodin dříve než loni. Jsem trochu rozespalý, ale začíná přicházet předstartovní nervozita. Bohužel se mi poprvé ze všech dosavadních závodů nepodaří splnit důležitý ranní úkol, i když jsem předchozího večera zdravě a hodně pojedl. Vím proto, že mě tato povinnost bude dříve nebo později čekat někde na trati. Na snídani se snažím do sebe nasoukat velkou housku, ale nejde mi to. Ani na pití nemám chuť, vypadá to, že jsem přepitý a přejedený – mezitím se začínají probouzet i ostatní.

Žádný shon se nekoná, vše je překvapivě klidné. Plán je takový, že po startu se automobilová posádka vrátí na dospání do hotelu, zatímco já s Petrem budeme ukrajovat první kilometry, a k nám se připojí po prvním maratonu, stráví s námi celý den a mezi osmou a devátou večerní se odebere ke spánku. Jsme tedy s Petrem klidní, pokud by se něco stalo nebo bychom něco zapomněli, je stále možnost, jak to napravit.

Na startovní čáru se po mírné komplikaci (kterou je zákaz vjezdu autem přímo do kempu) dostáváme asi 25 minut před startem – no a v té nervozitě ani není překvapením, že začínají pracovat střeva – proto urychleně hledám toaletu, kde strávím pár příjemných chvil.

Na start se dostávám pár minut před začátkem a po rychlém rozloučení se ocitám na startu.

Vybíháme

Přesně v pět se celý dav uvádí do pohybu. Nemám zatím jasnou představu, jak se do toho vrhnu. Zda na to hurá stylem, nebo v klídku. Je mi jasné, že rozhodovat se po startu o strategii je trochu pozdě, ale co já vím, jak na tom bude moje tělo? Prvních pár kilometrů je jeví velmi dobře; snažím se nedívat na hodinky a jdu to na pocit. Asi trochu rychleji, než obvykle, ale to chci začít řešit, až mi začnou těžknout nohy (což snad bude co nejpozději). Počasí je pěkné, ale s jednou komplikací. Je větrno, a to tak, že hodně. Fučí jako prase. Předpověď je cca 20 stupňů, vítr 30-40 km/h a v noci bouřka s vichřicí.

Trasa na počátku několikrát kříží železniční trať a asi na 15 km dojde k potíži. Jsem nepozorný a při přebíhání přejezdu šlápnu do škarpy a škaredě došlápnu. Vyheknu bolestí – v první moment mne zachvátí panika, ale protože stále běžím, tak snad to nebude tak horké. Intenzivně to bolí asi 5 kilometrů a potom na bolest zapomínám (odměnou je po konci závodu kotník a chodidlo jako papuče, která splaskne až po necelém týdnu).

Cesta nám s Petrem plyne celkem pohodově a na metě prvního maratonu dobíhám za 3:38, což je na moje poměry skutečně hodně rychlé.

Za minutu po nás na občerstvovačku autem doráží i zbytek týmu. Nalévám do sebe ledově studenou kolu, kterou přivezli, a syn Patrik se k Petrovi přidává na kole, takže teď mám podporu dvojnásobnou.

Už vím, že se nyní odkloníme od jezera a vydáme se do místních kopečků. Moje podpora mě napájí a krmi, takže nemusím ztrácet čas na občerstvovačkách. Pořád fučí, ale už jsem si zvykl. Nejsem si jistý, ale zdá se, že se pohybuji vepředu pole. Na hodinky se snažím dívat co nejméně. Do kopečků se snažím běžet, i když vím, že to asi není ten nejlepší nápad. Po vesnicích na vršcích a návrat k jezeru mám v nohách asi 70 km. Daří se mi držet rychlé tempo a už se začínám těšit na cca 90. kilometr a vinařství Varga, kde si hodlám poprvé sednout. Před tím však sežvýkám kus salámu, sójové suky a na občerstvovačkách se cpu ovocem. Petr mne napájí, takže mi nic nechybí.

Relativně v dobré formě se dostávám do vinařství. K mému překvapení je zde minimum lidí. Minulé roky zde bylo narváno – vyvozuji z toho, že jsem rychlý a zatím mne ani nezačaly předbíhat štafety. Taky teplé jídlo zde na rozdíl od loňska není k dispozici, takže si beru je pití, proběhnu studeným sklepem vinařství a v dobré náladě se vydávám vstříc stému kilometru.

Na ten se dostávám za 9:15, což je na mne mimořádný výkon – tedy při ultra závodě. Začínám mít trochu strach, že jsem přepálil. Teď mne čeká velmi nepříjemná rovinka, skutečně nekonečná.

Zatím jsem nijak významně neseděl ani do žaludku nedostal nic teplého. To se mění na cca 135 km, kde si dávám těstoviny. Tempo začíná klesat, ale stále jsem rychlejší než 6 minut na kilometr. Jsme teď na protilehlé straně jezera a od nynějška nás čeká jen rovinka. Petr kontroluje předpověď, a skutečně to vypadá, že v noci budou padat trakaře.

Pomalu se začínám trápit. Můj náskok na virtuálního partnera, kterého mám nastaveného na 24 hodin pro celou trať, se začíná povážlivě tenčit – začínám tušit, že tohoto tajného cíle (tj. čas pod 24 hodin) se určitě nepodaří dosáhnout. Současně moje průměrné tempo klesá pod 6 minut na kilometr.

Na loňský čas mám asi 2 hodiny náskoku. Další občerstvovačka s teplým jídlem, asi na 160 km, kde již byla minulý rok tma, je letos ještě ve světle. Hlad nemám, takže se moc nezdržuji. Můj stav se postupně zhoršuje, ale je to snesitelné. Postupně padla tma. Stále běžím, chůze je minimum, ale tempo je chabé. Vítr je čím dál tím silnější. S rostoucí únavou je to pro mne obtížné.

Noční tanec

Předpověď počasí se bohužel začíná vyplňovat. Hvězdy postupně začínají mizet a po jedné ranní začíná mrholit. Zatím není zima, ale to se má rychle změnit. Najednou již tak obtížný vítr ještě zesílí a přidá se průtrž mračen. Podle pozdějších informací má v nárazech cca 80 km/h a nelije – padají trakaře. Na nebi se křižují blesky, vlny jsou jak v Atlantiku a mě je brutální zima. Petr má naštěstí pláštěnku, která mne prozatím zachraňuje. Promočený jsem tak jako tak, ale aspoň mi pláštěnka zachovává určité tělesné teplo. Přesto se při běhu nekontrolovaně třepu. Postupně se dostávám do obrovské krize. Nemohu zpomalit, protože bych zmrzl, ale nemohu ani zrychlit, protože na to nemám sílu.

Asi ve dvě v noci jsem na dně a s Petrem usedám do kryté budky. Hledám psychické síly k pokračování. Nejsem daleko od toho, abych to vzdal. Asi po pěti minutách nekontrolovaného třesu ze zimy a vyčerpání se nechám Petrem přesvědčit, abych pokračoval. Současně Petr dostává spásný nápad – nouzově volá základnu v hotelu s tím, že je nutné dovybavit běžce – ve tři ráno proto naše automobilová osádka sedá do auta a asi za 40 minut se už na dešti a větru vysvlékám do půl těla a nasoukám se do nového a hlavně teplého oblečení.

Konečně se přestávám třást. Ustávající déšť spolu s teplým oblečením nalévá do mých žil novou sílu. Svítá. Na čáru 200 km se dostávám za přibližně 23 hodin, což je o hodinu rychleji než loni. To je neuvěřitelné, když si vzpomenu na to noční utrpení. Před sebou mám posledních 20 kilometrů, které jsou mimořádně psychicky náročné. Je to v podstatě jedna dlouhá rovinka – je to mentální teror. Šourám se usilovně vpřed stylem, který je parodií na běh. Střídavě „běžím“ a jdu. Pomáhá mi doprovod Petra i bráchy se synem. Asi na mě není pěkný pohled, cítím na sobě pohledy účasti. Pozitivní je, že mne nikdo už dlouho nepředběhl. K tomu došlo u dříve, během noční krize. Tuším, že jsem umístěním hodně spadl, ale teď jde o cíl a pokud možno lepší čas než loni.

Do cíle

Kilometry ubíhají strašně pomalu. Chce se mi střídavě brečet a smát (jsem asi divný). Naléhám na Petra s dotazy, kde už je ta brána do kempu, i když sám přesně vím, kde je.

Mám to rozběhnuté na 26:30 a Petr mne hecuje, že to musím dát pod 26:30. Spolknu nadávku.

Asi kilometr před cílem moje automobilová posádka odjíždí do cíle, protože je jasné, že i letos uvidím cílovou pásku.

Konečně se objevuje vjezd do kempu. Sbíhám dolů směrem k cíli a trvám na to, že letos cílem projdu společně s Petrem, pro kterého byl tento výlet stejně náročný, jako pro mne. Pár desítek metrů před cílem je poslední čipování a potom nasazuji brutální tempo 7 minut na kilometr a společně s Petrem se dostáváme do cíle. Můj čas: 26:29:01, podařilo se.

Tentokrát je moje radost o to větší, že se o ni mohu podělit s více lidmi. Následuje třesení rukama, objímání a vše ostatní, co je nutné po absolvování takového závodu. Sedám na lavičku – docela by mne zajímalo, co teď běží hlavou bráchovi a synovi. O Petrovi představu mám, ale co oni? Mají teď před sebou trosku, i když šťastnou.

Dozvídám, že jsem skončil celkově na 18. a mezi muži na 16. místě. Mám rozporuplné pocity – čas je o hodinu lepší než loni, ale výsledkově je to horší.

Každopádně, pozitivní je, že jsme se do cíle dostali o půl osmé ráno a protože odhlášení z hotelu je v 11, je dost času dát se do pohody (protože smrdím jako kanec) a aspoň trochu se prospat. Skutečně, sprcha je blahodárná. Petr jde první, a když vylezu ze sprchy já, už jen slyším jeho oddechování. Usnul jako dřevo. V limbu jsem během pár sekund i já. Vzbudíme se těsně před 11, sbalíme věci. Vzhledem k únavě se rozhodujeme, že pro tentokrát vynecháme závěrečné vyhlášení, a proto se kolem 11:30 vydáváme směrem domů. Shodou okolností je to moment, kdy se do cíle dostává i kolega Radim Zapletal po heroickém výkonu, vzhledem k jeho zranění. Je na tom lépe než já, při své první účasti jsem to zapíchl na 170. kilometru. Respekt!

Závěr

Celkově bych akci zhodnotil jako velmi povedenou. I přes náročnost pro všechny účastníky včetně podpory se zdá, že nikdo nebyl zklamán. Ze sportovního hlediska jsou mé pocity mírně rozporuplné. Spokojenost je s tím, že jsem byl o hodinu rychlejší, než loni. Mírná nespokojenost je s poklesem v pořadí. I když neplánovaně, měl jsem možnost otestovat hurá styl, tj. rychlý začátek a pomalý konec. Dojem je, že jsem zvadl poněkud dříve, než by bylo záhodno s ohledem na Spartathlon. Pokud vezmu v úvahu počasí, které je v Řecku náročnější, a trasu, která je o cca 30 km delší, jsou mé šance na cíl ve Spartě trochu nejisté. Co se týče tréninku, objemově to už více nejde. S průměrem cca 200 km týdně by další zvyšování už nemělo valný smysl. Bude asi třeba zapracovat na taktice a hlavně vyladit způsob doplňování energie a tekutin během závodu, kdy mám obecně s postupem času a klesajícím apetitem tendenci „zvlčit“.

Poděkování

Více, než kdykoli v minulosti, platí, že je třeba poděkovat mé osádce, protože vzhledem k okolnostem bych se sám asi do cíle letos nedostal. Díky precizní přípravě a podpoře Petra během závodu, a mimořádně trpělivosti a odolnosti bratra Tomáše i syna Patrika z toho byl i letos cíl. Díky chlapi! Snad jste si to užili tak, jako já.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle