Kirishima Ebino Kougen Extreme Trail aneb bahenní koupel

Po relativně dlouhém čekání přišel 19. červenec a s ním moje účast na exotickém trailu v Japonsku. O závodu jsem se dozvěděl pouhou náhodou, když jsem přesně před rokem v rámci tréninku obíhal pohoří Kirishima a v nejvyšším bodě 90 km trasy shodou okolností probíhal nějaký závod. No a o rok na to jsem se stal jedním z účastníků i já.

Den před závodem

Jako téměř vždy před delším závodem proběhla den předem (v sobotu) rozprava. V tomto případě byla ještě důležitější, protože ani ne 10 km vzdušnou čarou od startu a cíle je sopka Shinmoedake, která je činná a čas od času vybuchne, takže se mohlo i na poslední chvíli stát, že bude závod zrušen. Ačkoli nebyl v sobotu předpovídán déšť, tak celkem hodně pršelo. Předpověď na nedělní závod bylo zataženo a někdy polojasno, takže se dalo tušit velké parno. Až samotný závod ukázal, že předpověď byla zcela mylná.

Ačkoli to mám ze své základny v Kobayashi na náhorní plošinu Ebino Kougen, kde se akce koná, asi 25 km, velké převýšení a cesta plná serpentin vyžaduje slabou hodinku. Registrace k závodu v 16:30, rozprava v 17:00 a poté společná žranice, která se na začátku proměnila v boj o přežití, jak se pár stovek lidí nahrnulo k několika stolům. Nicméně, já jako zkušený davobijec, jsem s naložením vlastního talíře (v několika kolech) neměl větší potíž. S žaludkem naplněným k prasknutí (protože mi nějak vynechal mozek, který mi měl říct, že před závodem se tak nežere) jsme se s rodinkou vydali po šesté dolů zpět do Kobayashi. Po nezbytné přípravě a kontrole veškerého vybavení, rychlé sprše a nezbytné sklenici alkoholu (tentokrát whisky) na kuráž jsem se vydal v 20:30 do postele. Aby ne, budík byl nastaven na 1:45 ráno. Samotný závod začíná v 5:00, ale kvůli různým procedurám jsme museli být na místě už ve čtyři.

Příští den mne čeká toto:

Vzhůru na start

Jako vždy se budík před závodem ozve neočekávaně, uprostřed snů. Rychle vyskočím a zavírám se do vedlejší prázdné místnosti, protože přece jen, před druhou ráno, to je nelidský čas k vstávání. Tak aspoň ať ostatní mohou spát.

Hned do sebe nacpu o-nigiri, což je něco jako rýžová koule. Zapíjím to jonťákem a odcházím to zkusit na toaletní zařízení. I když se moc nervózně necítím, vše potřebné proběhne bez potíží. Nicméně, na radu kolegy, Davida Koribského, pro jistotu polykám jednu tobolku Imodia, ať mě to na cestě nechytne (jednu další přibaluji pro strýčka příhodu do svého Camelbagu). Dále probíhá klasický rituál. Namazat prsty, prstové ponožky. Namazat choulostivá místa, spodní prádlo. Dále přicházejí na řadu kompresní elasťáky CEP, které zařazuji navíc pod svůj klasický tri-suit. Přece jen kladné převýšení asi 4000 metrů na 60 kilometrech bude klást na má stehna větší nároky než obvykle. Jsem rozhodnutý běžet bez trička, jen s návleky na ruce, abych se zbytečně nepotil. Camelbag, ledvinka a čepka jsou už bezpečně připraveny. Doufám, že i moje trailovky (Adidas) jsou dostatečně rozšlapány. V 2:50 budím ženu, že je pomalu čas.

Jde se na bahno

Když po 3 ráno otevírám dveře od domu, jsem nemile překvapen hustým deštěm. Teplota je sice v pořádku, ale hned ráno se mi moknout na startu přece jen nechce. No, nedá se nic dělat. Po celou dobu, co stoupáme ke startu, déšť neustává. Protože mne žena jen vyhazuje na startu a poté valí zpět domů, pomalu začínám litovat, že jsem si nevzal bundu. Přece jen hodina čekání na start v chladu, větru a mokru není to pravé ořechové.

Po příchodu na start probíhá kontrola vybavení. Čelovka je nepovinná a tak přemýšlím, jestli ji budu fakt potřebovat. Polovina lidí ji nemá, ale nakonec se rozhodnu, že si ji vezmu. A to se později ukáže jako mimořádně dobré rozhodnutí. Protože je celkem chladno a prší, je většina konkurentů celkem navlečena. Já mám zatím na sobě tričko a rozvažuji, zda si ho mám nechat i na závod nebo ne, protože nechci tahat zbytečnou zátěž. Když už jsem téměř rozhodnutý, že si tričko nechám, uvidím přicházet skupinu ultra štíhlých Japonek, všechny jen v tričkách bez rukávů. Tento pohled moje rozhodnutí zvrátí. Nechci být máčka, a proto tričko půl hodiny před startem hodím do batohu a batoh odnesu do úschovy. Hned to to se přižene vichr a další várka deště. Schovávám se pod stanem a třepu kosu.

Ve 4:30 se otevírá prostor startu. Kupodivu, jak se všichni včera hnali ke stolům s jídlem, dneska se na start zatím nikdo nehrne. Čekal bych, že se bude chtít každý dostat do prvních několika řad, ale ono nic. Protože z vlastní zkušenosti znám pouze počátečních pár km na asfaltu a z následujícího terénu vůbec nic, chci být vepředu. Neváhám tedy a jako jeden z prvních absolvuji závěrečnou kontrolu hydratace (zásoby vody) a už stojím v první druhé řadě. Pomalu začínají přicházet i další běžci. Místní moderátor se snaží o zvednutí nálady a celkem se mu to i daří, ačkoli v mém případě moc ne, protože se snažím o to, abych nezmrzl.

Čekání na start se blíží ke konci. Ještě nikdy jsem na start nečekal tak toužebně. Konečně začíná odpočítávání, a jakmile zazní start, uvádím své zmrzlé tělo do pohybu. Moje strategie je celkem riskantní (protože se mi už několikrát vymstila). Mám v plánu napálit začátek, vydržet co nejdéle a zbytek už nějak dát. Proto neváhám a zapojuji se do vedoucí skupiny. Prvních 7 km je celkem z prudkého kopce, ale už po 3 km s překvapením odbočujeme do terénu. Jsem na 3. místě, první dva už jsou dlouho pryč. Vedu skupinku takovým terénem, že bych tam měl strach jít i ve dne – ale teď prší, je mlha, všude bahno, mokré kameny, kořeny a navíc tma jak v pytli. Jak se teď hodí čelovka! Toto je můj první trail – mám obavy, abych skupinu nebrzdil, protože nejsem žádný technik, ale nikdo mne předběhnout nechce. Navíc musíme sledovat červené fáborky, protože trasa nevede žádnou lesní cestou, ale něčím, co vypadá jako koryto potoka. Po 4 km tohoto nevšedního zážitku přebíháme cestu a vydáváme se tentokrát po šotolině na první vrchařskou zkoušku. Čekají nás 4 km s převýšením 400 m. Vím, že nejsem bůhvíjaký vrchař, a proto mne nechává chladným, když mě předbíhá asi 6 běžců. Ani se s nimi nesnažím držet tempo. Normálně takové kopce chodím, ale tentokrát jdu do toho – kousnu se a ty 4 km skutečně vyběhnu.

Po krátkém seběhu přichází 1. občerstvovačka. Jsem ready a občerstvení nepotřebuji, takže se vydávám na další čtyřkilometrové stoupání. Na 17. km přichází příjemně prudké osmikilometrové klesání na metu 25 km, kde je k dispozici další občerstvovačka a měří se první mezičas. Jsem na 14. místě s desetiminutovou ztrátou na prvního.

Další občerstvovačka a měření mezičasu je na 35 km – v prostoru startu a cíle, kde se trasa dělí na dvě větve. Do tohoto bodu je to velmi výživné stoupání, z výchozích cca 550 do 1300 s několika dílčími stoupáními a klesáními. Část vede po kamenité cestě, část lesem. V jednom z prudkých stoupání najednou přichází nečekaná křeč do stehen. Musím se zastavit. Vypadá to tak, že jsem to napálil přece jen příliš. Dávám si 2 minutky, zkouším nohy rozmasírovat, ale stoupám do kopce jako o berlích. Dávám si magnesium a sůl. Najednou se trasa zalomí dolů, a protože klesám, dostávají zabrat jiné partie svalů a přední stehna jsou na tom trochu lépe. Dokonce se dávám do pomalejšího běhu. Je to lepší, ale křeče se pravidelně vracejí. Začínám mít obavu, jestli z toho nebude DNF. Sázím proto vše na jednu kartu, dávám další magnesium, kofein, další sůl, zapíjím to zbývajícím jonťákem a nedbaje na bolest vyhlížím druhou občerstvovačku, po které má následovat cca jedenáctikilometrový padák do údolí. Spoléhám na to, že si v této sekci odpočinu na závěrečné 10km stoupání, které je podle profilu fakt brutální.

Na druhý mezičas na 35. km přibíhám jako 20. za 4:22. Na to, jaké problémy jsem zažíval, je to víc, než v co jsem mohl doufat. Vedoucí běžci proběhli už asi před 50 minutami, ale o to teď nejde. Na stanici rychle doplním do Camelbagu tekutiny, navalím do sebe co nejvíc jídla to jde a vydávám se na avizovaný jedenáctikilometrový sešup. Tomu ještě ale předchází 2 km horské kritérium po úbočí sopky, které mi znova trhá stehna. Konečně se už natěšený vrhám na seběh.

Od rána ještě nepřestalo pršet a teď spíše padají trakaře. Veškerá trasa mimo silnice se změnila v tuny bahna. V lese je ho nejméně po kotníky, ale většinou ještě více. Z očekávaného pohodového běhu z kopce se stává bahenně-horolezecký sestup. To už podle mne nelze nazvat trailem. Je to lezení po dvou, po čtyřech, předkem, zadkem, no prostě paráda. Místo zrychlení se děje úplný opak.

Pozitivem je, že mne nikdo nepředbíhá. V protisměru potkávám jen závodníky s červenými čísly, tj. na poloviční trati, kteří vypadají dost zničeně. Zničehonic si uvědomuji, že mne čeká to stejné – stoupání do cíle v opačném směru je právě v tomto 10km bahenním korytu.

Do cíle

Závěrečná občerstvovačka a měření mezičasu je na 48 km, na konci seběhu. Čas od času zkontroluji situaci za sebou. Nikdo tam není. Přede mnou také prázdno, s výjimkou pár běžců na krátké trati. Pořád se snažím šetřit nohy, ale také nezapomínám, že se jedná o závod. Na třetí stanici přibíhám stále jako 20. za 6:19. Tajně jsem doufal v lepší čas, ale v rámci možností to jde. S potěšením kvituji, že je na stanici k dispozici drink OS-1. Po nezbytném omytí rukou (na které se v Japonsku za žádných okolností nezapomíná) do sebe navalím meloun, chleba a všechno ostatní, co tam mají. Do Camelbagu naliju 3 flašky OS-1, do ruky dávám hrst soli a zapíjím ji dalším půllitrem OS-1. Osazenstvo občerstvovačky na mne hledí jako na mimozemšťana. Slyším ze všech stran “sugé” (ve spisovné japonštině “sugoi”), tj. po našem něco jako “ty vole” – asi proto, že jsem jako prase od bahna a smrdím jako kanec… Vydávám se na závěrečnou část. Čeká mne 10 km masochistického bahenního stoupání a závěrečné klesání do cíle.

Zatím se neodvažuji rozběhnout, ale protože OS-1 začíná působit, náběhy ke křečím jsou ty tam. Nasazuji tedy rychlou chůzi. Za mnou pořád nikdo a pomalu začínám předbíhat závodníky na poloviční trati. V polovině stoupáku mne přece jen dohání a předbíhají 3 běžci, dneska poslední, kterým se to podařilo (a jednomu to později vrátím). Na částech trasy jsou natažena lana a řetězy, protože do kopce by to jinak nešlo.

Konečně se po nekonečném úsilí dostávám na vrchol stoupání. Stehna drží a do konce jsou to 3 km příkrého klesání po sopečném úbočí. Opatrně vážím každý krok, protože zranit se teď by byla fakt škoda. Navíc předháním jedno z těch tří, kteří se dostali přede mne. Najednou se přede mnou objevuje silnice a závěrečných pár stovek metrů. Nasazuji trochu rychlejší tempo, abych v cíli nevypadal jako blbec a konečně v čase 9:09 dobíhám na celkovém 21. místě. Později se dozvídám, že ve srovnání s předchozím rokem byl vítěz asi o hodinu pomalejší a to celkem vypovídá o podmínkách, které panovaly na trati.

Po doběhu

V cíli se po přestálých problémech se stehny cítím relativně velmi dobře. Za stálého a neustávajícího vichru a deště do sebe obracím půl litru plnotučné koly, dávám dvě polévky, dvě misky sladké omáčky z fazolí. Oblékám si tričko a čekám na ty, které jsem nechal za sebou. Během půl hodiny, které trávím v cíli, jich moc není, odhadem tak 10. Svoji pozici v té chvíli ještě neznám, takže převládá pouze spokojenost s tím, že jsem došel až do cíle.

Součástí ne zcela levného startovného je i poukaz na vstup do horkých lázní, které se v Japonsku nazývají onsen. Onsen je v blízkém hotelu, ale protože jsem jako divoké prase celý od bahna, ještě před vstupem si dávám pečlivou sprchu a očistu studenou vodou z hadice, kterou hotel příhodně nechal před vstupem. Očista mi trvá dost dlouho, protože nebudu lhát a přiznám, že jsem se na trati alespoň pětkrát důkladně celý vymáchal v bahně.

Odměnou za studenou sprchu je mi obrovské uvolnění v horké vodě; cítím se, jako bych se rozpouštěl. Za hodinku se usuším, sedám do recepce, koupím si ledově studené pivo a volám tchyni, která mě přijede vyzvednout z Kobayashi. Jak s tchyní mluvím japonsky, všichni okolní místní se otáčejí a čumí, že to ten cizinec mluví po jejich. Jak dopíjím pivo, dojíždí můj odvoz a za hodinu už sedím doma.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle