Moraviaman 2014 – opět ironmanem
Po téměř po dvou letech od svého posledního triatlonového úspěchu, kterým bylo absolvování norského Norseman Xtreme Triathlonu, jsem se v rámci přípravy na letošní pokus o zdolání Spartathlonu rozhodl vyzkoušet svoji aktuální formu a vrátit se „ke kořenům“ účastí na dobře známém podniku Moraviaman, tj. ironman triatlonu, který se tradičně koná v Otrokovicích.
Co se týče přípravy, vzhledem k tomu, že se i letos zaměřuji hlavně na ultramaraton, žádnou větší speciální přípravu na triatlon jsem neměl. Ve srovnání s Norsemanem jsem měl méně naplaváno i naježděno na kole. Přesto se během výkonnostního testu v obou disciplínách ukázalo, že formu nemám nejhorší, a tak jsem s optimismem vyhlížel začátek závodu.
Otrokovice jsem kousek od Olomouce, takže na rozdíl od řady jiných závodníků jsem na místě nespal, ale po páteční večerní rozpravě jsem se vracel domů. Svým profilem a náročností se tento závod samozřejmě nemůže rovnat s Norsemanem, nicméně je to ironman distance, kterou nelze v žádném případě podcenit. Oproti Norsku jsem měl jednu velkou výhodu – a to tu, že jsem měl konečně k dispozici kolo, na kterém bych nemusel „šlapat i z kopce“ (díky Josefu Trkalovi!). Během 14 dní před závodem, kdy jsem měl tento stroj k dispozici, jsem dosahoval na svoje poměry vynikajících rychlostních průměrů, i když jsem neměl tušení, jak to bude vypadat po celých 180 km.
Předstartovní „horečka“ vypadala celkem stejně jako v Norsku s tím rozdílem, že probíhala v teplu domova. Vše včetně snídaně a vyprázdnění se zdařilo a i neopren jsem si zpola oblékl již doma. Něco před pátou jsem nabral bráchu a společně jsme se vydali na krátkou cestu na místo. Přijeli jsme akorát včas, abychom chytli jedno z několika prázdných míst přímo u vjezdu do areálu. Po umístění kola a věcí do depa mi zbývalo asi 50 minut času, které jsem strávil nervózním obcházením areálu včetně startu plavání, které je mimochodem tradičně disciplínou, které se obávám nejvíce. V 6:50 si navlékám zbytek neoprenu a jdu vyzkoušet vodu. Mno, jak v Norsku to není – je teplejší, ale zelená a trochu zapáchá. Doufám, že se během plavání moc nenapiji, aby do během závodu neodnesla střeva.
Přesně v 7:00 zazní start. Vzhledem k tomu, že na plavání nemám žádné větší ambice, do vody se moc neženu. Absolvují se 3 kola kolem rybníku, po každém je krátký výběh z vody. První kilometr mám jako vždy na „rozhýbání“. Neplave se mi nic moc. Postupně z hlavy vytěsním myšlenku, když že už bude ten cíl, a postupně se rozjíždím. Nejlepší úsek mám od konce prvního do poloviny třetího kola. Zbytek plavání je už trochu horší, protože cítím nástup křečí do levé nohy, a tak v rámci bezpečí raději doplavu bez nohou. Po 1 hodině a 14 minutách vylézám z vody. To je o 5 minut rychlejší než v Norsku. Výkon je to ale srovnatelný, protože tam měla voda 13 stupňů a tady 21,5.
V depu strávím asi 5 minut, což je trochu dlouho, ale pořád je to méně, než v minulosti. Nasedám na svůj vypůjčený stroj a se zájmem se těším, co to se mnou udělá. Chtěl bych kolo dát po 6 hodin, tj. pokořit průměrnou rychlost 30 km/h. Na prvních 10 kilometrech to opravdu rvu a tak mám průměr skoro 38 km/h. I když to vypadá, že jsem to přepálil, rozhoduji se, že nepovolím a pořád šlapu, co to dá. Nicméně, přece jen po první okruhu o něco zpomaluji, ale i tak jedu řekl bych nad své možnosti. Další dva okruhy se nesou ve stejném duchu. Na konci třetího okruhu se mi začíná ozývat levé koleno, a tak jej začínám šetřit, hlavně ve výjezdech. I přes tyto problémy jsem na konci cyklistiky překvapen časem, který je 5 hodin 24 minut. To je bez pořádného silničního tréninku průměr 33,3 km/h. Tak, a jde se a běh.
V depu převlékám jen ponožky a dávám boty a čepici. Hned na první občerstvovačce řádně doplním vodu a dám i něco do žaludku. Mým plánem je běžet za cca 4 hodiny. Nicméně, za začátku se cítím mimořádně dobře (asi je to i tou cyklistikou) a bez problémů nasazuji tempo 5:10 min na km. První 10km okruh dávám za 52 minut. Pokud to vydržím, mám to rozběhnuté na 3:30. Bohužel však po prvním kole nastávají problémy. Ozve se opět levé koleno a po dalších pár kilometrech pekelně bolí. Pravděpodobně mě dohnalo tréninkové manko z kola. Musím značně zpomalit. Na konci druhého kola se k tomu přidává ještě pravá achilovka. Od poloviny třetího kola až do konce závodu je to už jen utrpení. Místo původního průměrného tempa 5:10 už dávám je 6:20. Přesto i poslední 2 kilometry snažím užít a maratonskou část tak dokončuji s průměrným tempem 6:03 za 4 hodiny a 15 minut. To je velká škoda, protože můj celkový čas, který byl 11 hodin a 1 minuta mohl být mnohem lepší a tím samozřejmě i výsledek.
Celkový zážitek ze závodu je nakonec pozitivní. I přes značné problémy v běžecké části jsem dokončil v relativně dobrém čase. Pokud budu mít žádný trénink a solidní materiál, budu příště chtít atakovat hranici 10 hodin. To je celkem velká výzva, ale určitě je v mých možnostech.
Hlavní účel mojí účasti na závodu, tj. ověření zdravotního stavu a odolnosti po velkých zdravotních problémech po Spartathlonu, byl splněn, takže se nyní během svého dvouměsíčního tréninkového kempu v Japonsku mohu směle vrhnout do závěrečné části přípravy na tento extrémní ultramaratonský podnik.
