Expediční běh na sopky Takachi-ho a Karakuni Dake
Na úterý 23.7. jsem si naplánoval a úspěšně absolvoval jednu z posledních ostrých zkoušek fyzické a psychické připravenosti na Spartathlon.
Trasa vedla okolo pohoří Kirishima na japonském Kyushu a měla celkovou délku 95 km. Součástí byly výstupy na sopky Takachi-ho (1550 m) a Karakuni Dake (1700 m).
Pro ty, které by zajímal detailnější itinerář, začínal jsem v Kobayashi, proběhl městem Takahahu, obkroužil jsem jezero Miike, přes vstupní bránu Takahi-ho Gawara jsem se vyšplhal na vrchol této sopky (kde podle legendy sestoupili do Japonska první bohové), pokračoval na náhorní plošinu Ebino Kougen, odkud jsem se vyšplhal na další sopku Karakuni Dake a odtud již jen absolvoval 30 km seběh dolů do Kobayashi.
No a nyní snad trochu čtivější report…
xxx
Je úterý, 3:00 ráno. Všude kolem je černočerná tma. Tady v oblasti Nagakuino, která se nachází nad Kobayashi, se nevede noční osvětlení. Rychle do sebe nasypu snídani, aby měl žaludek trochu času zpracovat jídlo před plánovaným výběhem v 4:00. Ještě kontroluji vybavení – přestože mám akci naplánovánu odhadem na 12 hodin, beru si jen 3 půllitrovky iontového nápoje. V Japonsku je totiž ohromně pohodlné, že jsou všude automaty s drinky a kupodivu všude jsou k dispozici i sportovní. Najdete je i na těch nejneuvěřitelnějších místech. Navíc, vše je ledově studené, což je pro zdejší mimořádně horké podnebí ideální. Svoji zásobu si povleču na zádech pro všechny případy, stejně jako něco k zakousnutí.
Přiblížily se 4 ráno, nasazuji reflexní náramky a blikačku, která bude současně bezpečnostním i osvětlovacím zařízením. Než se dostanu dolů do města, kde je světlo, mě čeká cca 7 km běhu v úplné tmě, kde mě bude vést jen bílá čára na krajnici silnice, která je naštěstí tlustá a čerstvě nakreslená.
Hned od začátku nasazuji rozumné tempo, které se pohybuje mezi 5:30 a 5:45 na kilometr. Můj plán je dostat se pod Takachi-ho (přesně odpovídá délce maratonu) za 4 hodiny. Do města se dostávám odhadem za 35 minut a vydávám se vedle hlavní cesty směrem na Takaharu. Naštěstí je dalších 25 km vedle cesty chodník, takže nebezpečí nehody nehrozí.
Probíhám městem, kde je doprava na minimu (hlavně náklaďáky) a potkávám i pár ranních chodců, kteří mě sledují s překvapením a nedůvěrou – není se co divit – cizinec, pět hodin ráno, s blikačkou v elasťákách a s batohem – to tady není nic obvyklého. Zároveň už začíná svítat.
Po 18 kilometrech probíhám v dobrém rozpoložení Takaharu, kde si dávám první servisní přestávku, kdy v automatu kupuji drink. Celou cestu z Kobayashi se předem mnou vyjímají oba hlavní cíle (vrcholy) dnešní cesty, ale teď po 20 kilometrech je Takachi-ho už skoro na dosah. Nicméně, k bráně Takachi-ho Gawara je to dalších 22 km do kopce a posledních 7 km do prudkého kopce. Kolem jezera Miike jsou úzké silnice, a protože je stále mezi 6 a 7 ráno, auta tady chodce a tuplem ne běžce nečekají. Párkrát se musím přitisknout na svodidla, ale dá se to. Stoupání je vytrvalé, ale bohudík ve stínu, protože podle předpovědi počasí to bude dnes peklo s teplotami 35 ve stínu.
Na 32 km se náhle silnice zalomí a začne klesat ke svatyni Kirishima Shrine. Nějak mi to vrtá hlavou, protože jsem nečekal (nebo spíše jsem se nepodíval dobře do mapy), že se k ní dostanu tak blízko. Odolám vytáhnout mobil a mapou a asi 1 km před svatyní přichází konečně odbočka směrem pod Takachi-ho. Nyní mě čeká 7 km velmi příkrého stoupání, kde auta většinou jezdí na jedničku. Kupodivu nohy moc nebolí a daří se mi i do kopce držet rozumné tempo. Rozhled není zatím pražádný, protože všude kolem je hustý les. Asi po 45 minutách se náhle objevuje parkoviště. Shazuji batoh, jdu si koupit pití a rozbaluji jídlo. Sním jednu o-nigiri (rýžová koule), dám pár sladkých krekrů a doplním tekutiny.
Stoupání na Takachi-ho není náročné délkou, ale spíše příkrostí a hlavně technickou náročností. Na začátku do ještě jde, protože se začíná v lese. Brzdy se ale dostávám na planinu, odkud se stoupá přímo za nosem nahoru. Podklad se mění v sopečný prach a kamínky, ve kterých se bořím až po kotníky, což v teniskách není nic příjemného. Navíc je podklad velmi sypký, a protože kolem je jen velmi málo skal, o které by se dalo zachytit, je výstup celkem náročný. Nicméně, jelikož se jedná o trénink, nasazuji tempo, předbíhám pár lidí, kteří se zde vyskytují, a za 20 minut vylézám za první vršek. Odtud se mi otevírá mimořádný výhled do okolí, do kráteru sopky, okolo kterého budu procházet, a konečně vidím i samotný vrchol.
Na chvíli se zlepšuje i podklad, takže znovu asi 500 metrů běžím. Po krátkém sestupu docházím k malinké svatyni a hned se vydávám na závěrečný útok na vrchol. Terén je opět náročný, bořím se do něj, ale pomalu se blížím k vrcholu, na který po cca 45 minutách docházím.
Na vrcholu Takachi-ho se nachází mohyla se zaseknutým mečem, který tam prý nechali bohové. Jediný člověk, který je se mnou na vrcholu za chvíli odchází, a já proto mohu překročit řetěz a vyfotit se s mečem zblízka, abych měl důkaz pro rodinku, že jsem byl fakt na vrcholu. Za 10 minut se vydávám zpět dolů. Cesta je o něco snazší, i když jednou uklouznu, narazím si bok (naštěstí brzy bolest přechází) a odřu loket. Připomínám si, že hlavní je tady nezranit se, protože mě čeká hlavní výzva v září.
Na parkovišti jsem nucen udělat neplánovanou přestávku. Boty a ponožky mám plné kamenů a prachu a očista mi od červeného prachu trvá skoro 15 minut. Během malého jídla a pití nechávám „dýchat nohy“. Čeká mě další úsek cesty na náhorní plošinu Ebino Kougen, cca 17 km, z nichž 10 je celkem do hustého kopce. Za pobavených pohledů turistů (všichni přijeli autem) nasazuji boty, batoh a vybíhám směrem do hor. Po 7 km běhu z kopce přichází stoupání, které není moc příjemné. I když fyzicky se cítím velice dobře a téměř bez únavy, cítím, že mám náběh na křeče do stehen. Dávám si magnezium, ale moc to nepomáhá. Na Ebino Kougen mám naplánováno servisní setkání s manželkou, a jelikož mám velmi dobrý čas, trochu zpomaluji a snažím se křeče držet pod kontrolou. Další Magnesium nepomáhá a tak mi přijde fakt vhod, když se objeví první domy na náhorní plošině. A shodou náhod se s ženou a rodinkou potkávám hned bez hledání.
Manželka má naštěstí pytlík soli – dávám si dvě plné hrsti, zapíjím kolou a čekám, co to se mnou udělá. Uděláme pár fotografií, nafasuji nějaké tekutiny a poživatiny a vydávám se z plošiny nahoru na Karakuni Dake. Opět i zde to není nahoru moc daleko, ale je to celkem hnusný stoupák v těžkém terénu. Před nástupem do terénu musím ještě uběhnout cca kilometr do kopce. Zdá se, že sůl zabrala a tak se začínám těšit na pokračování cesty.
Cestou nahoru se mi otevírají nádherné výhledy na ostatní sopky v pohoří Kirishima včetně Shinmoe Dake, která před 2 lety vybuchla, a já byl shodou okolností u toho.
Asi po 50 minutách se dostávám bezpečně na vrchol. I když slunce praží, čerstvý vítr činí počasí přijatelným. Opět mám jako na dlani obrovský kráter (zde se točil jeden z dílů Bonda). Dělám pár fotek a prohodím pár slov s jediným dalším člověkem na vrcholu, kterým je rakušák z Vídně. Svět je fakt malý, říkám si.
Moc se nezdržuji, protože poté, co sejdu dolů, budu mít před sebou ještě dalších cca 30 km závěrečného běhu, který je naštěstí z větší části z kopce. Pomalu a tak, abych se nezranil, scházím dolů. Asi kilometr od silnice mě přepadá náhlý pocit slabosti. Mám chuť si sednout, ale říkám si, že ještě kilometr k silnici vydržím, trochu posedím a uvidím. Konečně je tady silnice. Sedám si na kámen, vytahuji krekry, ale nejdou mi do krku, protože jsou příliš suché. Probleskne mi hlavou, že jsem asi zanedbal pitný režim. Z tří nafasovaných půllitrových lahví 2 vypiji, dávám si Energy Shot (od svého sponzora) a jednu růžovou magickou tabletku proti bolesti. Po pěti minutách se zvedám s tím, že to jdu zkusit. Kupodivu to jde. A dokonce velmi dobře. Pocit slabosti rychle mizí, hlavně poté, co se sebe naliji polovinu poslední láhve.
Na druhou stranu, dalších cca 8 km (kdy budu míjet vodopád Nanaore Falls) není k dispozici žádná napájecí stanice. Doufám, že to v tom vedru zvládnu bez větších potíží. Nasazuji svižné tempo (protože je to z kopce) a kromě suchého patra mě nic netrápí. Když už začínám pociťovat žízeň a došla už voda, objevuje se vodopád. Už jsem tady několikrát byl, ale nikdy jsem se nezabýval tím, jak snadný či nesnadný přístup k němu je. Mno, a snadný moc není. Přelézám svodidla a musí sešplhat pár metrů po skále. Konečně jsem u vody. První dávka jde na hlavu a hned druhá dovnitř. Okamžitě cítím účinek. Rozvalím se na skále přímo u hučící vody a postupně do sebe obrátím 4 půllitrovky. Říkám si, že budu jak běžící soudek…
Od vodopádů mě čeká asi 20 km zpět domů. Cesta na pražícím slunci ubíhá pomalu, ale nasazuji režim „prázdná hlava“, takže se celkem v pohodě přibližuji. V civilizaci si ještě doplňuji z automatu tekutiny a po posledním výběhu se dostávám domů.
Celkem jsem na této „expedici“ strávil 12 hodin včetně všech přestávek, výstupů a sestupů. Čas strávený samotným během na silnici více než splnil má očekávání. Pokud takto budu běžet v Řecku, nejméně 100 km bych neměl mít větší problém s časovými limity.
Nicméně, tento běh mi dal i několik lekcí. (1) Je nutné bezpodmínečně dodržovat pitný režim, i když člověk necítí žízeň. Doplňování čisté vody nestačí, iontový nápoj je nutností. (2) Tekuté magnesium je dobré na maraton nebo trasy do 50 km. Od této délky už u mne nefunguje. Pomohlo nasazení soli. (3) Není radno zanedbat přípravu nohou proti puchýřům. Po doběhnutí jsem byl v pohodě, ale poté jsem objevil pár kousků. Příště zvážím preventivní zavázání náplastí. (4) I když jsem ho tentokrát nepotřeboval, příště bych si asi přibalil i trochu toaletního papíru. (5) Gel na promazání choulostivých míst proti odřeninám – bez něj po 95 km relativně ok, ale potom by se situace asi rapidně zhoršovala.
Do Spartathlonu zbývá 52 dní. Uvažuji ještě o jednom 75km běhu z Kobayashi k moři na ostrov Aoshima u města Miyazaki, ale nejsem stoprocentně rozhodnutý. Mám naplánováno ladění formy 3-4 týdny před závodem, tak ještě uvidím.
