Trolltunga – Trolí jazyk (Norsko) – 08/2012
Tento článek je výtahem z reportu z mojí účasti na triatlonovém závodě Norseman Xtreme Triathlon 2012.
Nechceme trávit dva volné dny na pokoji a tak se rozhodujeme vydat se na výlet. Má to být asi osmihodinový pochod se slušným převýšením, ale podle informačního střediska to vypadá, že to snad nemá být příliš náročné.
Po brutálně příkrém výjezdu kamsi do hor se dostáváme k mini vesničce v blízkosti přehradní hráze a otevírá se nám pohled na první část trasy. To ještě netušíme, že lanovka je (asi už delší dobu) mimo provoz. Začínáme až kolem dvanácté, ale protože se v Norsku smráká mnohem později než u nás, mělo by nám těch osm hodin bohatě stačit.
Vydáváme se na výšlap. Beru to tak trochu na lehkou váhu a domlouvám se s chlapy, že si dám předzávodní trénink a rychlým krokem je nechávám za sebou. Stezka vede strmě vzhůru a za chvíli jsem už celý zpocený. Asi po padesáti minutách šplhání po kamenech a brodění bahnem se dostávám na náhorní planinku, kde s 
překvapením zjišťuji, že je zde řada krásných chatek. Co tu to ti lidí asi dělají? (Až doma zjišťuji, že patří turistickému klubu a dá se tam i přespat.) Asi po dvaceti pěti minutách dochází zbytek výpravy.
Počasí pořád drží, ale po obloze se honí mraky a sem tam kape. Doufejme, že to vydrží. Po přechodu krátké rovné planiny se vydáváme zase strmě nahoru. Opět se vydávám vpřed – ne abych zahanbil své kamarády, ale abych si vyzkoušel svoji formu. S uspokojením cítím, že jsem na tom dobře. Po cestě se setkáváme s řadou
podivuhodných útvarů (a párek Čechů). Překračujeme množství větších či menších potůčků a bojujeme s všudypřítomným bahnem. Všude okolo jsou vodopády a máme nádherný výhled do údolí na jezero.
Při přeskakování jedné z větších bystřin se tak trochu bavíme snahou německého páru (tedy jeho ženské části) o její překročení. Nakonec se jim to podaří. Ze vzdáleného svahu se najednou ozve zvuk stroje. Nakladač – kde se tu mohl vzít? Nejsou tady žádné cesty. Že by to sem přivezl vrtulník. A co řidič? To každý den chodí dolů? Po pár fotkách pokračujeme dále. Cesta se klikatí, střídavě stoupá a klesá, občas se objeví sníh. Na chvíli si sedneme na místě s dokonalým výhledem a pojídáme své zásoby.
Konečně se po čtyřech hodinách pochodu dostáváme k cíli. Výhled a hlavně výška bere dech. Postupně se fotíme na jazyku a já se odvažuji sednout na okraj a pověsit si nohy do prázdnoty. Ostatní se ke mně v této činnosti nechtějí připojit. Já si tuto příležitost nemohu nechat ujít, i když úplně relaxovaně se taky necítím.
Počasí se začíná trochu kazit a tak se vydáváme na zpáteční pochod. Cesta ubíhá relativně rychle, moc se nehoníme a lehce překračujeme i tu větší bystřinu. Děláme si pár fotek na srpnovém sněhu a rychle pokračujeme do údolí. Kolem chat vcházíme do bahenního pole a kolem lanovky
scházíme dolů na parkoviště. Petr navrhuje jít přímo po dráze, ale nakonec jdeme lesem. Na cestě potkávám pár lidí, kteří vystupující právě po lanovce – škoda, mohli jsme si to vyzkoušet taky.
Dole na nás čeká auto. Jsme jak prasata, ve všech směrech. Trochu se myjeme v umývárně, nasedáme do auta a po hodinové jízdě se kolem půl desáté vracíme na ubytování. Hodíme sprchu, uděláme večeři na venkovní terase, trochu pokecáme, a protože je pozdě a přemáhá nás únava, rozejdeme se brzy do svých pokojů.
